Cihelny

2. listopadu 2013 v 14:10 | zh |  Průmyslový boom
"Obzvláště vůkol Košíře máme roztroušené cihelny, ve kterých jest skoro polodivoký proletariát, který je nebezpečný každému slušnému člověku." (Obzor, 1898)

Cihelny nad nádražím západní dráhy

Cihlářské hlíny - vápnité, písčité až jílovité - byly na území tzv.Velké Prahy vždy rozšířenou surovinou. Hliniště s cihelnami byla zakládána na závětrné straně kopců, na jejich jižní až jihovýchodní straně, právě tam, kde se před tím kdysi rozprostíraly středověké vinice. Mohutný rozvoj budování cihelen v 18. a 19. století byl samozřejmě podmíněn poptávkou čilého stavebního ruchu. Dle údajů F. Hausla (1899) bylo ve druhé polovině 19. století na dnešním pražském území v provozu 56 cihelen! Nejvíce cihel se vedle Košíř a Smíchova pálilo v Bubenči, Dejvicích, Střešovicích, Břevnově a Vokovicích. Dále pak též v Hlubočepích a Řeporyjích.

Nejstarší cihelny byly tzv.hicovky. Postupně se naskládaly syrové cihly a pak teprve byly naráz vypáleny. Byl to jednoduchý a zdlouhavý proces výroby. Stavbou kruhových pecí se strojním zařízením, kde se oheň udržoval trvale a pálilo se soustavně, nabylo cihlářství průmyslové povahy.

Cihelna na Klamovce

Cihelna v Podhájí

Sedmatřicet menších cihelen se ve 20. letech 20. století sdružilo do společnosti Prodejní kancelář cihel, která zajišťovala dodávky výrobků přímo na staveniště. Od 50.let se ale výroba cihlového zboží postupně omezovala i přes dostatek ložisek surovin. Pracnější výstavbu budov z cihel nahradila totiž výstavba panelová.

Na Smíchově vyrostly významnější cihelny nad nádražím Západní dráhy na Zatlance severně od Santošky. Zatlanku původně provozoval Antonín Herget z rodu významných podnikatelů ve stavebnictví. Jeho syn Maxmilián Herget (1823-1893) už vlastnil celou řadu cihelen na Smíchově, v Dejvicích a Bubenči a stal se i majitelem cementárny v Radotíně.
V Košířích zvláště v 80.letech 19.století vyrůstal jeden komín cihelny za druhým. Někdejší starosta Hlaváček pálil cihly na Klamovce v místech dnešních tenisových kurtů při Podbělohorské ulici a také v Podhájí, kudy dnes vede tramvajová trať k Motolu. Hliniště měl zhruba na pozemcích při dnešním chrtím stadionu a připomíná ho název ulice Nad Hliníkem.
Ve svazích pod Strahovem byla řada cihelen při starých usedlostech - Pernikářka, Klikovka, Spiritka ad. Slavná cihelna Bečkova byla po dlouhá léta provozována až do druhé světové války pod Kotlářkou v místech, kde v současnosti sídlí firmy Europrint a Leitz. Svou cihelnu zřídil i košířský velkostatkář Schablin na Václavce. Hlínu vozil z míst, kde po jejím vytěžení stavitel Beer postavil vilky v nové ulici Nad Zámečkem.

Cihelna na Klikovce, v pozadí na vrchu je vidět Spiritku, kde byla další cihelna

Práce v cihelnách byla úmorná a cihlářské řemeslo vykonávali největší nuzáci. Jednak pobudové a tuláci všeho druhu, ale i celé zbídačelé rodiny nebo zkrachovalci či neúspěšní studenti.

"Cihelňáci. Tváře nesly stopy labužnických požitků, jaké poskytují chmel, réva i alkohol. Někteří z mužských kouřili z krátkých dýmek, kdežto jiní žvýkali tabák čili "bagovali" a vyplivovali nahnědlé a a šťávou tabákovou zbarvené sliny v dlouhých přestávkách do namoklého a změklého jílu. Prohlížel si jednoho po druhém, i muže i ženy, a cítil, jak se ho zmocňují odpor a hnus při pohledu na tyto zedrané, napolo splesnivělé a za živa přímo uhnívající bytosti, na nichž byla jenom forma lidská, kdežto podstata jejich snížila se na pouhou živočišnost, na pocit zvířecího já a na pud sebezachování. Zde, v této od ostatního světa téměř přesně a přísně odloučené pustině, dlelo cosi nevlídného, odstrašujícího a přece zase i cosi tak poutavého a vzbouzejícího živý zájem, že se nemohl odhodlat k útěku z tohoto smíchovského Cayenu, a že se vracel po příkladu ostatních ku lopatě a kolečku.

Cihelna na Klikovce pod Skalkou. Hliniště v místech sportovišťpod Sporthotelem


Cihelna. Poslední cesta. Buď se jít utopit, nebo kopat hlínu. Krumpáč - hlína - lopata - kolečko. Cihelna je cihelna, tady nedají snad ani pánu bohu nic zadarmo. Spíme bez postelí a bez peřin, jako vlci. V popeli pod klenbou špinavé cihelné pece se to ale spí, že se ti ráno nechce ani z pelechu. Čert z nouze mouchy žere a tady si moc vybírat nemůžeš. A že spíš v popeli? Kup si pytel - neumažeš se. A nekupuj ho ani, vyžebráš ho a budeš spát jako Turek na tepichu. A v létě si lehneš na Malvazince do trávy a spí se ti za zpěvu slavíků jako Adamovi v ráji. Lidi si myslejí, bůhví co ti cihelňáci jsou za netvory. Jsou lidé jako jiní, a poctivější nežli jiní, nemají ale to štěstí jako jiní. Mluví se o nás jako o vyvrhelích. Ztratí se něco - ukradnul to cihelňák; zabil-li někdo někoho - zabil ho cihelňák; kdyby spadnul měsíc s nebe - shodil ho cihelňák; pověsí-li někoho na šibenici - bude to jistě cihelňák!"
(J.E.Šlechta: V davu ztracených, 1897)

Bečkova cihelna na Kotlářce

"Okolí Prahy vroubeno jest kruhem cihelen, které vyrábějí ze žluté cihlářské hlíny ročně miliony cihel, z nichž budují se v hlavním městě moderní paláce - činžáky. Pohřbeno v ní je ale i množství diluviálních savců vyhynulých.
Cihláři často nosí své nálezy do muzea s očekáváním drobné odměny. Nejčastěji na podzim a zimě, kdy se hlína kope do zásoby. V létě nemají čas chodit do města.
Jak takový cihlář vypadá?
Oděn v hadrovité šatstvo a opásán zbytkem zástěry, má nohy obalené hadry různě svázanými provázky, na hlavě dosti rozcuchané zbytek plstěného klobouku a neholené tváře podvázané pestrobarevným šátkem.
Vejde mladík s čepicí s kokardou, zastaví se po vojensku a poslušně hlásí, že zakládají v Košířích novou cihelnu a že tam našli velký kloub, že je to ještě v hlíně a že se jde optat, zda-li to má přinésti. Dostane poučení, desetník od cesty a jde.
Příští neděli přijdou s tou kostí tři, kteří "jako dělají v jedné partě a mají to dohromady". Je to velká kost nosorožce, zasloužili by zlatku; aby se však mohli lépe rozděliti, dostanou 1 zl.20 kr., poděkují vlídně a pronášejíce naději, že hlouběji přijdou na více věcí, odcházejí.
Nešlo to však vždy tak hladce. Často přicházejí s věcmi nepatrnými a nepotřebnými, jen aby dostali něco od cesty. Některý pak ani nedbal, aby vůbec něco přinesl a přijde jen tak na mne se podívat.
"Prosím, líbějí vědět, já když sem před šesti lety pracoval v Košířích v té nové cihelně, tak jsem jim přinesl kosť, a jak něco zase najdu, tak sem s tím hned poběhnu; nelíbějí se hněvat, no vědí - jsou teď k jaru zlé časy - "
Zažloutlá pleť, vytřeštěné oči, nejistá chůze a zápach po samožitné jasně mi ukazují, kde uštědřená almužna se ocitne."

(Ant.Frič: Kosťaři. Vesmír, 1889)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama