Listopad 2013

Spiritka, Kneislovka, Hybšmanka, Císařka

2. listopadu 2013 v 14:11 | zh |  Smíchovské usedlosti
O některé historické usedlosti by se mohly vést spory ohledně jejich historické katastrální příslušnosti.
Podbělohorské vinice Spiritka, Kneislovka, Hybšmanka a Císařka s jejich pozdějšími statky byly tradičně považovány za smíchovské a farností příslušely k faráři od sv.Filipa a Jakuba. Koncem 18. století byly ale přifařovány většinou k břevnovské sv.Markétě a i katastrem dnes náleží Břevnovu.
S výjimkou zaniklé Císařky jsou tyto vedle sebe stojící usedlosti nejzachovalejšími památkami svého druhu.


Spiritka

Usedlost v podobě letohradu je zde poprvé zmiňována koncem 16. století. Vystavěna byla na předhusitských vinicích tzv.Hynkovské oblasti (pátá od Újezdské brány). Podle někdejšího majitele byla nejprve zvána Gayerkou, v 18. století podle hrabat z Bubnu také Bubnovkou. Od nich ji zakoupil Jan Spirit, který ji vlastnil v letech 1766-72 a dal jí barokní podobu. Na severu historicky tvoří usedlost patrová obytná budova s pavlačí, na jihu sýpka, na východě stodola a chlévy. Na jihu a západě byly vstupní brány.


Současnou podobu už nemůžeme považovat za příliš autentickou. Usedlost v 19. století posloužila jako cihelna, která fungovala ještě před druhou světovou válkou. Po válce zde hospodařil Státní statek hl. m. Prahy. V letech 1982-88 byla uskutečněna rekontrukce na hotel a kongresové středisko pro potřeby Ministerstva vnitra ČR, Policie ČR a Hasičského záchranného sboru ČR.






Kneislovka

Za barokní ohradní zdí se velmi slušně dochovala usedlost jejíž počátky zřejmě sahají do 17. století. Hospodařili zde církevní hodnostáři od sv.Víta. Zdeněk Chřepický z Modlíškovic, svatovítský kanovník, později probošt a světící biskup, tu nechal na tehdejší vinici roku 1724 postavit kapli zasvěcenou sv.Janu Nepomuckému (Dienzenhofer). Kaple i s původní dobovou freskou stojí dodnes. Mše se tu sloužily do roku 1873 na požádání tehdejších majitelů manželů Wildnerových. Poté pustla, byla vykradena i s urnou zemřelého majitele, ale před válkou roku 1938 byla opravena. Jméno usedlosti přinesl Johan Andreas Kneyssl, pronotář kapituly sv.Víta, který ji roku 1774 jako vyhořelou nechal barokně přestavět. V 19. století byla rozšířena o další obytný objekt, který ale dnes nese samostatné číslo popisné. Další úpravy proběhly i ve 20. století a na počátku našeho věku. Provedeny byla na dnešní poměry velmi citlivě a budovy slouží bytovým účelům. Rušivě působí spíše nová okolní zástavba.



Těsné sousedství Kneislovky a Hybšmanky (jižní strana se zahradami)

Hybšmanka (Hybšmonka)

Původní viniční letohrad tu stál stejně jako ty sousední už asi v 17. století, ale dnešní podoba klasicistní usedlosti s mansardovou střechou je až z druhé poloviny 18. století, přiléhající drobné hospodářské budovy pak ze století devatenáctého. Nese jméno majitelky Marie Anny Hübschmannové, která ji zdědila roku 1751 po děkanovi Josefu Václavovi von Lanckische. V blízkosti Hybšmanky byl pískovcový lom, v němž bylo roku 1910 odkryto pohřebiště stovek francouzských vojáků z dob obléhání Prahy (1741). Další zajímavostí vážící se k místu je literární situování laboratoře, v níž byl podle díla Karla Čapka objeven Krakatit.
Od roku 1958 je kulturní památkou o níž dnes soukromý majitel pečuje vzorně pod dohledem památkářů. K opravám fasád a oken došlo roku 2010.



Císařka

Usedlost je doložena k roku 1744 a názvem by se mohla vztahovat k někdejšímu majiteli místní vinice F.Ledererovi, který byl císařským rychtářem na Malé Straně. Císařka včetně hospodářských budov byla zbořena už v roce 1938, zbyl jediný domek, který zanikl s nedávnou výstavbou luxusního bytového komplexu.



Obytný soubor Císařka relizovaný v roce 2007

Cihelny

2. listopadu 2013 v 14:10 | zh |  Průmyslový boom
"Obzvláště vůkol Košíře máme roztroušené cihelny, ve kterých jest skoro polodivoký proletariát, který je nebezpečný každému slušnému člověku." (Obzor, 1898)

Cihelny nad nádražím západní dráhy

Cihlářské hlíny - vápnité, písčité až jílovité - byly na území tzv.Velké Prahy vždy rozšířenou surovinou. Hliniště s cihelnami byla zakládána na závětrné straně kopců, na jejich jižní až jihovýchodní straně, právě tam, kde se před tím kdysi rozprostíraly středověké vinice. Mohutný rozvoj budování cihelen v 18. a 19. století byl samozřejmě podmíněn poptávkou čilého stavebního ruchu. Dle údajů F. Hausla (1899) bylo ve druhé polovině 19. století na dnešním pražském území v provozu 56 cihelen! Nejvíce cihel se vedle Košíř a Smíchova pálilo v Bubenči, Dejvicích, Střešovicích, Břevnově a Vokovicích. Dále pak též v Hlubočepích a Řeporyjích.

Nejstarší cihelny byly tzv.hicovky. Postupně se naskládaly syrové cihly a pak teprve byly naráz vypáleny. Byl to jednoduchý a zdlouhavý proces výroby. Stavbou kruhových pecí se strojním zařízením, kde se oheň udržoval trvale a pálilo se soustavně, nabylo cihlářství průmyslové povahy.

Cihelna na Klamovce

Cihelna v Podhájí

Sedmatřicet menších cihelen se ve 20. letech 20. století sdružilo do společnosti Prodejní kancelář cihel, která zajišťovala dodávky výrobků přímo na staveniště. Od 50.let se ale výroba cihlového zboží postupně omezovala i přes dostatek ložisek surovin. Pracnější výstavbu budov z cihel nahradila totiž výstavba panelová.

Na Smíchově vyrostly významnější cihelny nad nádražím Západní dráhy na Zatlance severně od Santošky. Zatlanku původně provozoval Antonín Herget z rodu významných podnikatelů ve stavebnictví. Jeho syn Maxmilián Herget (1823-1893) už vlastnil celou řadu cihelen na Smíchově, v Dejvicích a Bubenči a stal se i majitelem cementárny v Radotíně.
V Košířích zvláště v 80.letech 19.století vyrůstal jeden komín cihelny za druhým. Někdejší starosta Hlaváček pálil cihly na Klamovce v místech dnešních tenisových kurtů při Podbělohorské ulici a také v Podhájí, kudy dnes vede tramvajová trať k Motolu. Hliniště měl zhruba na pozemcích při dnešním chrtím stadionu a připomíná ho název ulice Nad Hliníkem.
Ve svazích pod Strahovem byla řada cihelen při starých usedlostech - Pernikářka, Klikovka, Spiritka ad. Slavná cihelna Bečkova byla po dlouhá léta provozována až do druhé světové války pod Kotlářkou v místech, kde v současnosti sídlí firmy Europrint a Leitz. Svou cihelnu zřídil i košířský velkostatkář Schablin na Václavce. Hlínu vozil z míst, kde po jejím vytěžení stavitel Beer postavil vilky v nové ulici Nad Zámečkem.

Cihelna na Klikovce, v pozadí na vrchu je vidět Spiritku, kde byla další cihelna

Práce v cihelnách byla úmorná a cihlářské řemeslo vykonávali největší nuzáci. Jednak pobudové a tuláci všeho druhu, ale i celé zbídačelé rodiny nebo zkrachovalci či neúspěšní studenti.

"Cihelňáci. Tváře nesly stopy labužnických požitků, jaké poskytují chmel, réva i alkohol. Někteří z mužských kouřili z krátkých dýmek, kdežto jiní žvýkali tabák čili "bagovali" a vyplivovali nahnědlé a a šťávou tabákovou zbarvené sliny v dlouhých přestávkách do namoklého a změklého jílu. Prohlížel si jednoho po druhém, i muže i ženy, a cítil, jak se ho zmocňují odpor a hnus při pohledu na tyto zedrané, napolo splesnivělé a za živa přímo uhnívající bytosti, na nichž byla jenom forma lidská, kdežto podstata jejich snížila se na pouhou živočišnost, na pocit zvířecího já a na pud sebezachování. Zde, v této od ostatního světa téměř přesně a přísně odloučené pustině, dlelo cosi nevlídného, odstrašujícího a přece zase i cosi tak poutavého a vzbouzejícího živý zájem, že se nemohl odhodlat k útěku z tohoto smíchovského Cayenu, a že se vracel po příkladu ostatních ku lopatě a kolečku.

Cihelna na Klikovce pod Skalkou. Hliniště v místech sportovišťpod Sporthotelem


Cihelna. Poslední cesta. Buď se jít utopit, nebo kopat hlínu. Krumpáč - hlína - lopata - kolečko. Cihelna je cihelna, tady nedají snad ani pánu bohu nic zadarmo. Spíme bez postelí a bez peřin, jako vlci. V popeli pod klenbou špinavé cihelné pece se to ale spí, že se ti ráno nechce ani z pelechu. Čert z nouze mouchy žere a tady si moc vybírat nemůžeš. A že spíš v popeli? Kup si pytel - neumažeš se. A nekupuj ho ani, vyžebráš ho a budeš spát jako Turek na tepichu. A v létě si lehneš na Malvazince do trávy a spí se ti za zpěvu slavíků jako Adamovi v ráji. Lidi si myslejí, bůhví co ti cihelňáci jsou za netvory. Jsou lidé jako jiní, a poctivější nežli jiní, nemají ale to štěstí jako jiní. Mluví se o nás jako o vyvrhelích. Ztratí se něco - ukradnul to cihelňák; zabil-li někdo někoho - zabil ho cihelňák; kdyby spadnul měsíc s nebe - shodil ho cihelňák; pověsí-li někoho na šibenici - bude to jistě cihelňák!"
(J.E.Šlechta: V davu ztracených, 1897)

Bečkova cihelna na Kotlářce

"Okolí Prahy vroubeno jest kruhem cihelen, které vyrábějí ze žluté cihlářské hlíny ročně miliony cihel, z nichž budují se v hlavním městě moderní paláce - činžáky. Pohřbeno v ní je ale i množství diluviálních savců vyhynulých.
Cihláři často nosí své nálezy do muzea s očekáváním drobné odměny. Nejčastěji na podzim a zimě, kdy se hlína kope do zásoby. V létě nemají čas chodit do města.
Jak takový cihlář vypadá?
Oděn v hadrovité šatstvo a opásán zbytkem zástěry, má nohy obalené hadry různě svázanými provázky, na hlavě dosti rozcuchané zbytek plstěného klobouku a neholené tváře podvázané pestrobarevným šátkem.
Vejde mladík s čepicí s kokardou, zastaví se po vojensku a poslušně hlásí, že zakládají v Košířích novou cihelnu a že tam našli velký kloub, že je to ještě v hlíně a že se jde optat, zda-li to má přinésti. Dostane poučení, desetník od cesty a jde.
Příští neděli přijdou s tou kostí tři, kteří "jako dělají v jedné partě a mají to dohromady". Je to velká kost nosorožce, zasloužili by zlatku; aby se však mohli lépe rozděliti, dostanou 1 zl.20 kr., poděkují vlídně a pronášejíce naději, že hlouběji přijdou na více věcí, odcházejí.
Nešlo to však vždy tak hladce. Často přicházejí s věcmi nepatrnými a nepotřebnými, jen aby dostali něco od cesty. Některý pak ani nedbal, aby vůbec něco přinesl a přijde jen tak na mne se podívat.
"Prosím, líbějí vědět, já když sem před šesti lety pracoval v Košířích v té nové cihelně, tak jsem jim přinesl kosť, a jak něco zase najdu, tak sem s tím hned poběhnu; nelíbějí se hněvat, no vědí - jsou teď k jaru zlé časy - "
Zažloutlá pleť, vytřeštěné oči, nejistá chůze a zápach po samožitné jasně mi ukazují, kde uštědřená almužna se ocitne."

(Ant.Frič: Kosťaři. Vesmír, 1889)

Sirkárna A.M.P.

2. listopadu 2013 v 14:10 | zh |  Průmyslový boom

Smíchovská sirkárna v Plzeňské ulici neměla z hlediska průmyslových tradic až tak dlouhého trvání, nedožila se ani dvacetiletého jubilea, byla však zvěčněna v literatuře i filmu a budova továrny nesla označení "Sirkárna" ještě dlouho poté, co zde byla umístěna chlapecká obecná a měšťanská škola, později obchodní škola.

Budova někdejší sirkárny stála na Plzeňské třídě pod Zatlankou až do r.1960.
Na druhém snímku vidíme nedávnou podobu téhož místa.


Jejím zakladatelem byl český židovský průmyslník ze Všeradic na Berounsku Aaron M. Pollak. Byl v Čechách prvním, kdo vyráběl zápalky manufakturním způsobem. V roce 1847 založil továrnu v Českých Budějovicích pro domácí trh a ve Vídni pro výrobu exportní. V roce 1856 k nim přibyla právě provozovna na Smíchově. Stal se skutečným magnátem pro výrobu fosforových zápalek. Napomohlo mu k tomu prvotní spojení se zkušeným chemikem J. Preshelem. Poté co ke svým obchodnickým schopnostem přidal Preshelovy zkušenosti, osamostatnil se a veškerou konkurenci předčil. Mimo jiné i proto, že uvedl na trh novinky v podobě barevných zápalek v zásuvkových krabičkách s obrázkovými nálepkami. Od roku 1862 získal právo užívat na svých výrobcích císařské orlice a označovat své továrny jako "c.k. výsadní". Roku 1869 mu byl císařem Františkem Josefem I. udělen šlechtický predikát "rytíř von Rudin". Ač překřtěn na Alfreda Pollaka, používal na svých výrobcích zkratku A.M.P.


Pollakovy podniky zaměstnávaly v dobách největší slávy více než pět tisíc lidí. Odhadem polovinu z nich tvořily ženy a děti. Údajně pracovaly při snazších činnostech. Práce s fosforem ale samozřejmě znamenala pro pracující zdravotní ohrožení. Sirkaře postihovaly nemoce dásní, řídnutí zubů a zánětlivá onemocnění krčních žláz. Špatně placení dělníci připomínali za tmy zelené pochodně, protože jejich oděvy byly nasáklé jedovatým fosforem. Pollakovy sirkárny také zaostávaly v technickém vybavení. Práce zde byla o to úpornější.

V roce krachu na Vídeňské burze 1873 musel Pollak ukončit výrobu na Smíchově. Budova byla ihned vykoupena pro školní účely. Smíchovští chlapci se zde vyučovali už od školního roku 1873/74.

Pollak zemřel v Badenu u Vídně 1. 6. 1884. Jeho potomci udržovali tradici výroby sirek už jen v Českých Budějovicích a to do roku 1898.

Spisovatel Vladimír Neff ve svých dílech Sňatky z rozumu (1957) a Zelené pochodně (1960, zfilmováno jako Pochodně) majitele smíchovské sirkárny přejmenoval na Smolíka. Popisuje ho jako smíchovského továrníka, kterému čouhá sláma z bot a neustále se rozčiluje nad socialistickými myšlenkami.

"Smolík, pantáta to venkovsky drsnatý, s pěkným břichem, nadouvajícím květovanou vestu jeho špatně ušitých šatů dusil hněv. "Tož pěkně děkuju za lekci. Ano, je to pravda, ve fabrikách pracují malé děti, já je ve své sirkárně zaměstnávám taky, protože bez laciných sil se nemůžu obejít, ale snažím se jim dávat jen lehkou a příjemnou práci. Já nejsem žádný lidojed, ale co mám, krucinál, dělat? To bych si nepřál vidět, co by mi dělnice začaly vyvádět a jak by mi chodily lamentovat a brečet, kdybych si najednou vzpomněl a přestal zaměstnávat jejich děti. A platit dělníkům nemůžu víc, než co jim platím, protože kdybych to udělal, tož mě německá konkurence sežere přes noc zaživa, to je snad každému rozumnému člověku jasné. Když jsem byl mladíkem, tak to jsem ještě sám těmahle rukama s maminkou a sestrami vyráběl doma sirky. To jsme vstávali ráno o půl čtvrté a teprve po desáté jsme chodili na kutě! Celý život jsem se dřel, nic jsem si nedopřál a teď se za to musím nechat urážet. Já ždímám dělníky, já zaměstnávám malé děti, já zavinil všechno, co se na světě špatného děje..." Krach na vídeňské burze znamenal Smolíkův konec. Všechny své hotovosti měl uloženy v papírech vídeňské Generální banky, a když se zhroutila, zhroutil se sám také a zemřel po dvou těžkých srdečních kolapsech." (V.Neff: Sňatky z rozumu, 1957)