Války o rakouské dědictví a jejich dopad na Smíchov a Košíře (6.kapitola)

7. července 2011 v 22:32 | zh |  Baroko - války, mor i rozkvět

V dalším vývoji Smíchova a Košíř sehrála velkou roli válka o rakouské dědictví, která se rozhořela po smrti císaře Karla VI. V říjnu 1740 nastoupila na trůn jeho mladičká dcera Marie Terezie, což vyvolalo představu snadné kořisti. Bavorský vévoda Karel Albert si činil nárok na České království a císařský titul. Pruský král a markrabě braniborský Bedřich II. měl v úmyslu uchvátit bohaté Slezsko, což se mu bez většího odporu podařilo. Saský kurfiřt Bedřich August II., který už držel titul polského krále, chtěl připojit Moravu. V pozadí stála Francie, neboť mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky panovala mnohaletá řevnivost.


Spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů v listopadu 1741 dobyla Prahu. Košíře tehdy byly vypáleny, usedlíci přišli o vše a ještě dlouho se z této rány vzpamatovávali. Habsburská armáda vedla tvrdou ofenzívu a obléhatele do roka vytlačila. Politické postavení habsburské monarchie zesílilo a na její stranu začali přecházet i bývalí protivníci. Tyto úspěchy znepokojily pruského krále do té míry, že počátkem června 1744 obnovil spojeneckou smlouvu s Francií. Pruská polní armáda v značné přesile proti rakouskému vojsku, zaneprázdněnému jinými válečnými operacemi, v září dobyla Prahu. Obyvatelstvo prchalo s cenným majetkem a hospodářským zvířectvem do lesů, odmítalo Prusům prodávat potraviny, poskytovat rekruty, krmivo, přípřež a důležité informace, ba dokonce se podílelo na vojenských akcích proti pruským zásobovacím a kurýrním spojům. Za této situace se v Čechách objevila habsburská armáda a pomocný sbor Sasů, kteří přešli na stranu Rakouska. Důmyslnými manévry byli Prusové za jejich nemalých ztrát vytlačeni. V květnu 1757 se ovšem vrátili. Praha se ocitla v neprodyšném nepřátelském obklíčení.


Na výšinách Smíchova až ke Zlíchovu Prusové založili náspy a baterie a začali systematické ostřelování nevojenských objektů, aby zlomili vůli obyvatel k odporu. Ve městě se nedostávalo potravin, ani léčiv pro raněné, kterých stále přibývalo. Nově zformovaná rakouská armáda však dokázala ve velké polní bitvě u Kolína nepřítele porazit, čímž se aktivizoval spojenecký pakt s někdejším protivníkem Francií, Ruskem a jejich prostřednictvím i se Švédskem, což habsburské monarchii vyneslo značnou finanční i vojenskou podporu. Prusové museli vyklidit zemi.
Obyvatelstvo bouřlivě oslavovalo, avšak škody po ostřelování se odstraňovaly po několik desetiletí. Nejinak tomu bylo i na Smíchově a v Košířích. Zejména vinice utrpěly rozsáhlé škody, když byla réva v době válek hromadně používána jako palivo.
Jaká byla podoba Smíchova po válečných letech, popisuje kněz Josef Táborský. Roku 1778 napsal:
"Na Smíchově mimo farní kostel Sv.Filipa a Jakuba mnoho dosti krásných domů před léty se spatřovalo na způsob prostranného městečka; nyní však mimo některá stavení toliko pusté zdi, pole, zahrady a zříceniny se zaznamenají..."

Po smrti ruské carevny Alžběty se rozložila spojenecká koalice, takže habsburská monarchie, odkázaná na problematickou podporu Francie a několika říšských zemí, musela v únoru 1763 podstoupit s konečnou platností Slezsko. Monarchie tak přišla o svou průmyslovou oblast. Proto se začal budovat průmysl v Čechách. Právě upadlý prostor doposud spíše zemědělského Smíchova a Košíř se stal ideálním místem pro zakládání nových dílen a později stále rozsáhlejších podniků.









Závěrem dvě pověsti z těchto časů.

O pokladu pod Pavím vrchem

V době válek o rakouské dědictví rozbila svůj tábor při obléhání Prahy vojska Bavorů a Francouzů na kopci nad Smíchovem. Kopci se říkalo Paví vrch, protože zde byla celá hejna pávů, kteří se zřejmě přemnožili v zahradách smíchovských letohrádků. Zásobování vojska vázlo a z hladu vojáci mnoho pávů snědli.
Vypráví se o francouzském vojáčkovi, který více než na kanón myslel na své věčně hladové břicho. Jednou se rozeběhl za zajícem a se zlou se potázal, neboť ho kaprál prohlásil za dezertéra a odsoudil ho k smrti. Ale že zrovna zuřila kanonáda, drželi ho v zajetí v opuštěném příkopu. Odsouzenec náhle spatřil páva a dostal na něj chuť. Vždyť to mohlo být jeho poslední jídlo. Vyškrábal se tedy z hluboké jámy a běžel za ním. Spatřili ho vojáci, kteří ho měli hlídat a jali se ho chytit. Když už ho málem drželi, zmizel jim náhle, jako by se propadl do země. A skutečně, voják spadl do jakési jámy. Řekli si, že si beztak musel zlomit vaz a nechali ho být.
Voják se ale rychle probral z bezvědomí, právě ve chvíli, kdy zahlédl svého páva, jak mizí v nízké chodbě. Vydal se tedy tou chodbou. Bylo tu šero, ale jít se dalo. Po čase však byla tma stále větší a chodba užší a užší. Cesta zpět už nebyla možná. Náhle voják spatřil záblesk světla. Vyšel mu vstříc a s údivem zjistil, že chodba ústí do síně plné zlata, diamantů, šperků a dalších cenností. Na staré truhle si ho tiše prohlížel jeho páv. Voják zatleskal a páv se vznesl směrem k skalní rozsedlině. Tím mu ukázal cestu ven. Voják nabral pár zlaťáků a vydrápal se ven. Rozhodl se, že za zlaťáky se vykoupí z vojny. To mu skutečně nakonec bylo milostivě povoleno, když prozradil, jak k nim přišel. Velitel pak přikázal svým mužům, aby podzemní poklad našli. Nikdy se jim to už ale nepodařilo.
Po Praze se dlouho vyprávělo, že je celý "Pavák" prostoupen chodbami. Možná, že na tom něco pravdy bylo. Mohla tu být totiž různá sklepení místních vinic, ale i hornické štoly, protože se tu hledalo uhlí a snad i cenné kovy. Na druhé straně kopce v Radlicích se prý při stavbě propadl do podzemí jistý kopáč. Chodba vedla daleko pod vrch, ale byla zavalena. Stejně tak i chodby, do nichž se propadl kůň ve stáji usedlosti Brantová.


Jak nevěra Šmukýřku zachránila

Za časů druhé slezské války náležela Šmukýřka pražskému měšťanu Vavřinci Křemencovi. Byl to bělovlasý padesátník, který rodinné štěstí našel u mladičké dcery chudého kupce. Laura byla vyhlášenou krasavicí a koketou, za níž nejeden pražský hejsek zavítal do těchto míst na výlet.

Šmukýřka si zachovala původní ráz. Ohražena zdí stála jako oáza připomínající bývalou krásu. Okolí bylo jinak už vesměs přeměněno ve všední pole a louky. Vinné keře se táhly v dlouhých řadách od vlastního patrového domku s vížkou, podobného zámečku, vzhůru šikmo do vrchu a cesty mezi nimi ústily do hlavní, kde uprostřed vypínal se malý pavilon s lisem, jenž ovšem po celý rok až do podzimu odpočíval. Když hrozny dozrávaly, vinička na Šmukýřce trpěla nájezdy nevázaného košířského obyvatelstva. S nimi si vcelku poradil hlídač Franěk, tupec, jehož pádným argumentem byly ruce jak lopaty. Dolézající lichotníci ho však ignorovali a užívali zřejmě nejen hroznů révy.

Vypráví se, že paní Laura ze Šmukýřky uměla koketovat natolik výtečně, že zastavila i neomalené vojsko Prušáků!

Dne 11.září 1744 se na vinici vrhlo vojsko odhodlané zabrat strategicky výhodně postavenou usedlost pro své potřeby. Pruský důstojník baron z Rinsenhofu zaujatý Lauřinou krásou zakázal však vojákům pustošení a do domu Křemencova vstoupil jako kavalír. Jednoho rána, po deseti dnech pobytu, nezvaný host pana Vavřince překvapil otázkou: "Chcete se zachránit? Zítra počneme ze všech stran prudkou střelbu na město, a jelikož asi z Vyšehradu a z města odjinud nám budou odpovídat..." Nedořekl.
"Snad by Prusové nestříleli na město, nestačí, že je v jejich obležení?" hrozil se pan Vavřinec.
"Musíme jej dobýt, tak zní rozkaz. Cožpak se vám Prušané nelíbí?"
"Ne, nelíbí. Nenávidíme je, štítíme se jich, proklínáme je," odvětil ve výbuchu hněvu neochotný hostitel.
"Hněv vám nepomůže. Ostatně, střílet sem na vás budou vaši. Před kulemi je třeba se ukrýt!"
Téhož odpoledne se už Vavřinec s Laurou po vzoru sousedů ubírali k příbuzným do Kovár. Vinici nechali v plen pruskému důstojníku...

Když se dne 13.září po pruské střelbě velitel pražské posádky vzdal, ohradili Prusové Prahu a pan Křemenec se vrátil s Laurou domů. Dík ochraně cizího důstojníka našel Šmukýřku v nedotčeném stavu. Litovat mohl jen nejlepšího vína ze svých sklepů, které pochopitelně neušlo pozornosti vojáků. Jedno ho však trápilo ještě víc. Jeho Laura se pranic nestarala o nenávist manžela k cizákům, ani o spustošenou Prahu, starala se jen o cizího fešného důstojníka v přiléhajícím kabátci s černým copem a mašlí vzadu. Okupace Prahy se protáhla až do listopadu. A důstojník a Laura tajili svou náklonost stále méně. Následovaly hrozné výstupy manželské. Laura zapírala, brečela, omdlévala, starý manžel křičel, vztekal se, láteřil na Prušáky a nerozum ženy. Laura však ovládala ženské zbraně vskutku bravurně, takže slabý manžel zakrátko svou ženušku málem prosil za odpuštění. Vždyť ona má z Prušáka přece jen šašky a pranic jí na něm nezáleží. Na důkaz toho vyzradí i na oko domluvenou schůzku - pozítří o sedmé v pavilonu. Nalož s ním, mužíčku, jak chceš. "Ba naložím, naložím mu jich, že bude na Prahu pamatovat...Naklepeme ti, Prušáku, ten tvůj dole široký krok; ať náležíš k vítězům, u nás budeš prvý bit!" Pan Vavřinec poručil hlídači Fraňkovi, ať přizve chlapy na pomoc a přesně v sedm si na smluveném místě na svůdníka počíhají.

Dějiny se však pohly. Velitel nepřítele obdržel tajný rozkaz a Prušáci pobravše v rychlosti kde se co dalo, měli 26.listopadu do jednoho vytáhnout z Prahy.
Byl večer 25.listopadu. Sluha svazoval důstojníkovi věci v uzel. Prušák se loučil s manželi slovy tak vřelými, jako by ani nebyl nepřítelem, ba o konci nepřátelství uzavřením příměří se zmínil.
Chladně podala mu ruku Laura, ještě chladněji Vavřinec. A utrousil za ním skoro zklamaně. "Tak už na tu vaší schůzku nepřijde..."
"Co by nepřišel? Já s ním od té doby nemluvila a takový voják si přece nenechá ujít po všem snažení poslední příležitost," vrátila Laura muži podivnou naději na odplatu.

Čtvrt hodinky před chystanou sladkou pomstou běžel Vavřinec udělit mstitelům poslední instrukce. Tak důstojník určitě přijde a bude neozbrojen, žádný strach...
Bere směle za kliku pavilonu, když tu ho uvítal hrozný šramot. Kdosi ho chytil v týle, jiný za hrdlo, další za ruce, do úst mu strčili roubík... Vavřinec jen kňučel, hrabal nohama, škubal marně rukama...Na jeho záda dopadaly usilovně rány jak lopatou uštědřené. Teprve po ráně přes ústa povolily zuby a vypadl roubík. Zbylo jen tolik sil, aby bezzubě hlesl: "Dost, vždyť já jsem váš pán, Křemenec. Řeklo se jasně až v sedm!" "Ubohý pane, já to myslel dobře," hájil se jako vždy přiblble Franěk.

Takřka odnesen byl Vavřinec Křemenec do postele. Čekalo ho ale ještě jedno nemilé překvapení. List, v němž se s ním prý litujíc jej, Laura loučí.
Časného rána pruské voje vytáhly z Prahy. S baronem z Risenhofu zmizela navždy krásná Laura.Pruští se však do Prahy ještě vrátili...

A tak byla Šmukýřka uchráněna výměnou za ženskou krásu. Mnohé jiné usedlosti v Košířích takové vykoupení nepotkalo...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama