Třicetiletá válka (3.kapitola)

7. července 2011 v 22:31 | zh |  Baroko - války, mor i rozkvět

Ještě horší důsledky měla třicetiletá válka (1618-1648). Mezi tragické milníky patří rok 1620 (Bitva na Bílé Hoře), 1631-32 (Sasové v Praze) a rok 1648 (obléhání Prahy Švédy). Pro nové těžké palné zbraně už nebylo stávající opevnění žádnou velkou překážkou. Ani oprava a částečná modernizace, stejně jako předsunuté hliněné valy nezabránily tomu, aby r.1648 švédská armáda téměř bez boje pronikla přes Smíchov a Újezd na Malou Stranu a Hradčany. Hned v roce 1649 bylo započato s přestavbou fortifikace, aby se příštím ničivým útokům zabránilo. Následky byly totiž pro naše obce skutečně kruté. Vydrancovány a spáleny byly mnohé domy, vinice a chmelnice. Konkrétně popsány jsou následující děje: související s válkou: zmatený úprk stavovské armády (zejména uherské jízdy) košířským údolím během ztracené bitvy na Bílé Hoře, který skončil utonutím mnohých bojovníků ve Vltavě; ostřelování Nového Města (zejména vodárny na Zderaze) ze smíchovského Petržílkova ostrova, kde byla umístěna dvě švédská děla; shromažďování a pasení ukradeného dobytka na Smíchově a v Košířích Švédy v létě 1648.

Dále se uvádí, že v době obležení Prahy od 26.7. do 2.11.1648 byly doslova zpustošeny Košíře. Obyvatelstvo houfně prchalo, ti, kteří zůstali, byli často vyvražďováni. Podle údajů z roku 1654 zůstalo v Košířích 23 pustých míst, jejichž majitelé se sem již nevrátili. Při obnově kraje začaly být upřednostňovány rovinatější polohy v sousedním okolí. Zpustlé údolí bylo navíc obtěžováno tlupami loupežníků Petráků, kteří se rekrutovali ze zbytků vojenských zběhů. Skrýše měli ve strahovských skalách a "loupežnickým hradem" jim byl také košířský dvorec Popelka. Výpravy pořádali po celém okolí Prahy i v širokém kraji až po Beroun. V Berouně se proto usadil dragounský pluk, který postupně tyto loupežníky pochytával. Tak například roku 1668 dostali Matěje Skřivánka, na čele cejchovaného darebáka, který byl vydán k věznění do Prahy. Zvlášť nebezpečný byl Honza krejčí, kterému se podařilo z pražského vězení utéci. Roku 1678 byl v kole lámán odchycený Václav Štachl alias Plechař. Loupežníci známí z našich pohádek jako Petrovští se jistě zasloužili o nechuť slušných lidí v Košířích se natrvalo usadit a založili tak možná do dnešních časů tradovanou pověst o Košířích jako čtvrti lumpů a rváčů.

Pražské purkrabství se usilovně snažilo opět zalidnit a zkultivovat upadlé území. Po likvidaci české šlechty se začínají prosazovat šlechtici cizozemci z řad císařových věrných. Tehdy se v Košířích usazuje Holanďan Don Martin de Hoef-Huert (1633, Demartinka), rozsáhlé pozemky získává italský hrabě Filip Ferdinand de la Crone, lidově přezdívaný Ladrone (1688, Ladronka). V druhé polovině 17.století jsou také zmiňovány nové chmelnice a vinice pražských pivovarů "U Glaubiců" a "U Nedvídků". Přibývá hospodářských stavení, mlýn, krčmy, kovárny, je zde řezník i pekař. Purkrabí potvrzuje na počátku 18.století prvního košířského rychtáře Ondřeje Máchu.

Po třicetileté válce se v souvislosti s rozdílnými hospodářskými podmínkami obraz košířsko-smíchovské krajiny začal měnit. Nastal zejména výrazný úbytek obyvatelstva a to jak v důsledku války, tak i šířících se epidemií. Ubylo pracovních sil a najímat sezónní pracovníky nebylo výhodné. Náročné pěstování vinné révy tedy bylo z valné části ukončeno a původní drobné viniční usedlosti se přeměnily ve větší statky orientované na běžnou zemědělskou velkovýrobu. Ty pak zásobovaly pražská města. Od 2. poloviny 18. století začaly být tyto hospodářské usedlosti vyhledávány také jako letní místa odpočinku, a tak při stodolách, chlévech a sýpkách byly zakládány i pohodlnější letohrádky, gloriety a parky.


Obléhání Prahy dle Karla Škréty

Na třicetileté válce notně vydělal Pavel Michna z Vacínova, generální zásobovatel císařské armády. Staroměstským měšťanům bylo totiž přikázáno dodat 700 korců (65hl) ovsa pro koně císařské jízdy, což bylo nad jejich možnosti. Dluh za ně ochotně splatil Michna, ale zápisem do zemských desek si do zástavy vzal jejich smíchovské pozemky. Když mu po letech chtěli dluh splatit, požadoval dvojnásobnou sumu, než na kterou oves cenili Staroměstští a navíc úrok 200 kop grošů ročně. Rozhodli se mu tedy raději vrátit oves a splatit hotově jen úroky. To však Michna nehodlal akceptovat. Pro armádu výhodně dodával obilí jen z vlastních statků a statků svých nadřízených, hlavně Valdštejna a Lichtenštejna. Právě Lichtenštejn rozhodoval v první instanci i o stížnosti Staroměstských na Michnův postup a podle toho byl také letitý spor vyřešen. Roku 1676 byl Michnův nárok na Smíchov potvrzen a Staroměští navždy přišli o svůj vliv na levém břehu. Výhodným skoupením mnohých zkonfiskovaných majetků (Košíře, Jinonice, Butovice ad.) se Michna stal pánem nad velmi rozsáhlým územím, jehož obyvatele, už tak dost zdeptané neustálými válkami, náležitě zatížil daněmi.

Michnův syn zadlužil zboží svého otce natolik, že už r.1678 byly v dražbě smíchovské statky prodány za 4.000 zlatých českému místodržícímu Jiřímu Ludvíkovi ze Sinzendorfu. Po jeho smrti r.1683 koupil Smíchov, Košíře, Jinonice a Butovice Jan Adolf Schwarzenberg za 66.000 zlatých rýnských. Velkou část pozemků získali jezuité.

Od dob husitů dlouho kališnický kostelík sv.Jakuba se v době tvrdé rekatolizace Čech pochopitelně vrátil církvi římské. V odlehlých zákoutích vinic na Hřebenkách se ale scházeli kališníci a Bratři z Jednoty bratrské k tajným motlitbám i nadále. Řešil se také letitý problém farní příslušnosti Smíchova. Fara vzala za své během husitských válek. Duchovní správu pak zajišťoval farář z malostranského sv.Mikuláše, později z dnes již neexistujícího sv.Václava. V letech 1702-49 se smíchovské farnosti ujali jezuité z pražského Klementina, neměli však vlastní sídlo a pronajímali si soukromé domy. Říkali si "Missionarii de Vineis" - tedy misionáři z vinic a náležel jim za službu plat 200 zlatých ročně. Definitivní fara byla na Smíchově zřízena až v roce 1749. V této době začíná být také farní kostel označován jako sv.Filip a Jakub. Pod smíchovskou faru spadaly také obce Zlíchov, Radlice, Hlubočepy a Červený Mlýn. Košíře původně patřily pod duchovní správu sv.Jana Křtitele na Újezdě, pak byly přifařeny k vzdálené Liboci a pod touto nevyhovující správou zůstávaly až do poloviny 19.století.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama