Kostel Nejsvětější Trojice s "Malostranským" hřbitovem

18. července 2011 v 18:07 | zh |  Kostely
Košířský hřbitovní kostel stojí na místě kaple Narození Panny Marie, která zde byla zřízena už při morovém hřbitovu kolem roku 1680. Za další velké morové rány jí nahradila kaple Nejsvětější Trojice (1713), přestavěná r.1724 K.I.Diezenhofferem. Přestavba v kostel proběhla až v letech 1831-37 zásluhou "Malostranského bratrstva lásky k bližnímu" a pasovského biskupa Leopolda Thun-Hohensteina. Na vnitřní výzdobu přispěl císař Ferdinand I.



Pozdně klasicistní kostel je prostá jednolodní stavba se štíhlou věží. Hlavní průčelí je zakončeno trojúhelníkovým štítem. Nynější sakristie je pozdější přístavba. Chodbou byla s kostelem spojena i morová kaple sv.Rocha, zbytečně zbořená při druhém rozšíření Plzeňské třídy v r.1951. Opakovaným navyšováním okolního terénu zůstal kostel jakoby zapuštěn hlouběji do země.

Hlavní oltář zdobí obraz Poslední soud (1837, František Horčička). Další obrazy: Sv. Anna (1644, Filip Mazanec dle Rubense), Povýšení sv. Kříže (1787, L.Blankart), Cesta do Emauz, Zavraždění sv.Václava, Smrt sv. Františka Xaverského. Některé obrazy byly převzaty z předchozí stavby, právě tak jako varhany, na nichž měl dle tradice hrát sám Mozart (1840 přestavěné a rozšířené, Guth).



Farním kostelem se stal r.1856 se zřízením samostatné košířské farnosti. Jeho poloha však nevyhovovala potřebám věřících v Košířích, neboť byl pro většinu z nich příliš vzdálený a sloužil tak víc smíchovským občanům. Od roku 1928 se datuje úsilí vybudovat nový farní kostel v oblasti tzv.Horních Košíř. Úsilí bylo naplněno až v letech 1940-42, kdy byl postaven kostel sv.Jana Nepomuckého.


Malostranský hřbitov v Košířích

Košířský hřbitov, známý pro své původní určení jako Malostranský hřbitov, je sice poněkud opomíjenou, ale o to nikterak méně cennou památkou celopražského významu. Z původního morového hřbitova (1680) se v 18.-19.století vyvinula zcela ojedinělá expozice funerální (sepulkrální) plastiky s řadou mimořádných klasicistních a romantických náhrobků sochařů Platzerů, Maxů, Prachnera, Malinského ad.


Hřbitov pohřbený pod břečťanem. Typická scenérie Malostranského hřbitova v Košířích
Hřbitovu vévodí vrcholné Prachnerovo dílo - pomník biskupa Leopolda Thun Hohensteina (1811 - 1888), politika, posledního kníže-biskupa pasovského, slavného majitele Cibulky a košířského mecenáše



Dominantou hřbitova je největší náhrobek uprostřed lokality připomínající hraběte a biskupa Leopolda Thun-Hohensteina (1831, D.Zafouk dle V.Prachnera a J.Berglera). Najdeme zde rovněž hrob Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhofera, Antonína a Václava Mánese, Gustava Pflegera Moravského, Platzerů, manželů Duškových, Františka Ringhoffera a mnohých dalších vynikajících osobností. Oblíbeným je pověstmi opředený dětský náhrobek svaté holčičky.

Po josefinské reformě zakazující pohřbívání uvnitř měst, se stal hřbitov r.1787 pohřebištěm pro pro celý levý břeh Vltavy (zejména Malou Stranu a Hradčany, až později Smíchov a Košíře). Hřbitov ovlivňoval místní kulturně-společenský život, neboť od Újezdské brány centrem Smíchova a Košíř procházely smuteční průvody vyprovázející mnohé významné osobnosti Prahy. Často se setkáme s označením "hřbitov národního obrození". Místo posledního odpočinku tu nalezli vynikající národní buditelé a umělci z oblasti malířství, sochařství, hudby, literatury, stavitelství i politiky. Právě tak tu ale mezi nimi v tiché shodě leží úředníci, generálové a šlechtici vyznamenaní řády rakouské monarchie. "Vymírajícím hřbitovem" ho nazval Jan Neruda, který zde pochoval své rodiče a hledal tu inspiraci pro svou slavnou sbírku "Hřbitovní kvítí".

Malostranský hřbitov byl uzavřen r.1884, kdy ho sevřela okolní výstavba a nebylo možné další rozšíření. Jeho funkci převzaly nové hřbitovy na Malvazinkách a na Kotlářce. Na počátku 20.století se vážně uvažovalo o úplné likvidaci hřbitova a přeměně v park či stavební parcelu. Veřejnost však zahlazení místa, které isvou zádumčivou atmosférou inspirovalo nejednoho umělce (Neruda, Arbes, Kožík ad.) tehdy nepřipustila. Při výstavbě přilehlých komunikací (rozšiřování Plzeňské a Vrchlického ulice) v 50.letech ale byla část hřbitova zničena a některé náhrobky přeneseny na Olšany. Památný hrob K.J.Erbena byl již r.1907 přesunut na Slavín. Kvůli ochraně před vandaly je v současnosti hřbitov veřejnosti uzavřen a vstup je možný pouze po předchozí domluvě nebo v rámci kulturních akcí. V letech 2003-04 byly některé významné náhrobky nahrazeny kopiemi. Originály jsou v současnosti uloženy v lapidáriu Kaple sv. Václava na Vinohradských hřbitovech. O popularizaci hřbitova usiluje občanské sdružení http://www.malostranskyhrbitov.cz/



"Karel Jaromír Erben pohřben včera odpůldne způsobem veledůstojným (...) Průvod vedl kanovník P.Bradáč provázen osmi kněžími a osmi bohoslovci. Pohřební vůz ozdoben byl více než třiceti věnci. Kolem pohřebního vozu kráčelo po obou stranách 32 úředníků magistrátních a 16 ostrostřelců s rozžatými svícemi. Kolem těch pak táhly dlouhé řady akademiků, nesoucích planoucí pochodně. Za rakví ubírali se mimo nejbližší příbuzné pražský purkmistr, Fr.Palacký, dr.Rieger, dr.Bělský, dr.Sladkovský, dr.Brauner, J.Wenig atd.(...) Průvod byl tak ohromný, že počátek jeho byl již na mostě kamenném, kdežto další jeho část plnila nábřeží. Průvod totiž ubíral se z Michalské ulice, po nábřeží, mostě až ku bráně Oujezdské. Odtud vežena pak rakev v nepřehledném průvodu po Smíchově ku hřbitovu košířskému. (...) Zde zapěli členové české opery dojemný smuteční sbor, rakev ozdobena poznovu četnými věnci, jakož i kyticí, kterou smíchovské dívky básníku "Kytice" do hrobu položily. Při záři pochodní spuštěna rakev do hrobu." (Národní listy, 24.11.1870)

"Hřbitov v dnešním zdivočelém stavu jest čarokrásný. Úzké aleje stromů, houštiny bezinek, louky pampelišek a kosatců, věncoví břečťanu, staré náhrobní kříže, krásné empirové náhrobky, zákoutí s úlomky mramorů a váz, to kouzlo všechno zmizelo by pod pravítky zahradníků." (Národní politika, 5.8.1907)

Pomník Aloisio Bragaty, zpovědníka císařovny Marie Anny, od Emanuela Maxe
Kristus a anděl stojí zády k ruchu Plzeňské ulice

Zde hned u kostela odpočívá Michael Václav Pěšina rytíř z Čechorodu (1782 - 1859), buditel, kanovník u sv. Víta, autor náhrobku Emanuel Max. Kopie z r.2003.

Pomník světícího biskupa Františka Viléma Tippmanna od Ignáce Platzera ml.
Pomník rodiny Panzké od Václava Prachnera
Pomník Josefa Malínského (1752 - 1827), sochaře, který si svůj náhrobek sám navrhl. Kopie z r.2003.
Vojenský náhrobek se dvěma štíty patří Josefu Lauterbachovi, c.k. podplukovníkovi;
autor náhrobku Ignác Platzer ze III.generace
Stylizovanou lyru má na náhrobku Jan Václav Tomášek (1774 - 1850), skladatel;
autor náhrobku Robert Platzer. Kopie z r.2003.
Cenný náhrobek Žofie hraběnky Waldštejnové od Václava Prachnera. V r.2010 byl zrestaurován.
Pomník rodiny Pacovských

Pověstná "svatá holčička". Ve skutečnosti Anna Degenová (1848 -1851), dcera c.k.strážmistra a nádenice;
autorem náhrobku je Josef Max. Kopie z r.2004.
Děti odnepaměti nosí na tento náhrobek svá psaníčka s přáníčky, která prý svatá holčička může splnit. Pověsti vypráví o velmi milé dívence, které vypadla z okna panenka a jak se vyděšena naklonila přes parapet, zřítila se na tvrdou dlažbu. Byla prý dítětem chudého hudebníka Rubína a jeho ženy. Už její narození doprovázely nebývalé úkazy, vše rozkvetlo, ptactvo pělo a líbezná hudba se rozezněla z nebes. Malé Aničce byla vtělena namísto duše lidské, duše andělská. Dobrotiva Anna byla milována dětmi, ke kterým byla vždy štědrá a uměla se jich zastat. Získala si i srdce hraběcí rodiny. Byla natolik dobrá a bezelstná, že toho mnozí začali zneužívat. Bůh pochopil, že anděl mezi lidmi chodit nemůže a když se Anička vrhla z okna za hračkou, přijal její andělskou dušičku zpět. Hrabě, který již nestačil dítě zajistit, alespoň přispěl na nevšední náhrobek. Paní Rubínové se pak narodila nová holčička. Takto vypravuje legendu František Kožík ve své dětské knížce Svatá holčička. vyšla r.1942 a měla být dětem útěchou v těžkých časech naší okupace. Podle jiné pověsti byla svatá holčička dcerou malíře Kristiána Rubena a zemřela na tuberkulozu. Svatou holčičku spatřujeme i u Jakuba Arbesa v příběhu Sivooký démon.

Náhrobek obchodníka Kronesa od Václava Prachnera je zachráněn a vystaven v Lapidariu NM.


Na hřbitově dále byli pohřbeni: Arbeiter Jan Dobromil (1794 - 1870), lékárník, mecenáš; Böhm Josef Jiří (1807 - 1868), ředitel hvězdárny v Klementinu; Dienzenhofer Kilian Ignác (1690 - 1752), stavitel; Dienzenhofer Krištof (1655 - 1722), stavitel; Döbler Jiří (1788 - 1845), rytec a kreslíř miniatur; Dřevíkovský Eduard (1818 - 1878), malíř; Dusík Jan Ladislav (1761 - 1812), klavírní virtuos; Dušek František Xaver (1731 - 1799), skladatel, klavírní virtuos; Dušková Josefina (1753 - 1824), pěvkyně, Mozartova hostitelka na Bertramce; Erben Karel Jaromír (1811 - 1870), básník, archivář; Freyová Marie (zemřela 1870), herečka Stavovského divadla; Hellich Josef Vojtěch (1807 - 1880), malíř, autor nejznámějšího portrétu B. Němcové
Holina František (1806 - 1877), kaligraf, otec Nerudovy snoubenky Anny Holinové; Kohl Ludvík (1746 - 1821), dvorní malíř císařovny Marie Terezie; Kořínek František Branislav (1831 - 1874), profesor na malostranské reálce; Kosárek Adolf (1830 - 1859), malíř krajinář; Kranner Jan Ludvík (1764 - 1828), sochař; Lauterbach Josef, c. a k. podplukovník; Malínský Josef (1752 - 1827), sochař; Mánes Antonín (1784 - 1843), malíř; Mánes Václav (1793 - 1858), malíř,; Morstadt Vincenc (1802 - 1875), malíř Prahy a j. měst; Novotný Eduard (1833 - 1876), tvůrce českého těsnopisu; Palliardi Ignác Alois (1765 - 1806), stavitel; Pelcl František Martin (1734 - 1801), historik buditel; Pěšina rytíř z Čechorodu Michael Václav (1782 - 1859), buditel, kanovník u sv. Víta; Pfleger-Moravský Gustav (1833 - 1875), spisovatel; Pinkas Adolf Maria, JUDr. (1800 - 1865), advokát, poslanec, politik; Platzer Ignác František I. (1717 - 1787), sochař; Platzer Ignác II. (1757 - 1826), sochař; Platzer Robert (1831 - 1867), sochař; Ringhoffer František (1817 - 1873), továrník; Thun-Hohenstein Leopold, 1811 - 1888), politik, poslední kníže-biskup pasovský,; Tomášek Václav Jan (1774 - 1850), skladatel a Goethův přítel,; Vitásek Jan Nepomuk Augustin (1770 - 1839), skladatel, ředitel svatovítského kůru.


"Na hřbitovech by neměl bydlet smutek, vždyť tam nikdo není sám. Všichni, kdo se sem odebrali, aby našli klid ve stínu země a pod písněmi pěnkav, patří k jedné velké rodině. Nebolí je už hlava z žádných trampot života a ztratili se všemu v nejhlubším spánku. Zdá-li se jim něco, je to tak krásný sen, že si jej nemůžeme ani představit. Venkovské hřbitůvky mezi poli jsou jasné jako mámina ukolébavka, jak beránky na nebi, jako Boží náruč; otevřená brána žehná na jedné straně pokoji spících a na druhé úrodě živých." (František Kožík: Svatá holčička. 1942)

"V ranním vzduchu silně voní bílé a karmazínové fialy. Aninka se zastavuje před empírovým andělem ve výklenku zdi nad hrobem již propadlým do země a zapomenutým. Anděl dosud truchlí. Je skloněn prohnutě nad urnou, nahý krasavec s opásanými bedry, stín smutku v čele, na než padá přehoušť kadeří sklesle jako splihlé vlasy utopencovy. Aninka ukázala Viktorovi na hřbitově hrobeček dítěte, jejž znaly všechny děti. Tady leží mrtvé děťátko, holčička, která zemřela již před sto lety a jmenovala se Aninka. Bylo nakapáno plno vosku na vrchní ploše náhrobku, i na obličeji kamenného dítěte spícího na kamenném polštáři. Viktor se díval kamennému dítěti do tváří a tak si to popletl v dětských představách, že myslil, že to dítě proto je asi mrtvé, že zkamenělo. Kostel trojický je vysoký, světlý, veliký, nad hlavním oltářem je zavěšen Hořčičkův obraz, plný postav a jasných, svítivých barev. Boží tělo na hřbitově bylo krásné. Byla to podívaná ne pro živé, ale pro mrtvé. Oltáře obklopené štíhlými břízami, přikryté bílými přehozy s vyšitým "O salutaris hostia", se stříbrnými svícny a rozžatými svícemi a kořenáči, tatochrámová nádhera vynesená na slunce se osvícená jeho jasem zdá nevídanou krásou. Ozvou se zvony, všechno pokleká v aleji hřbitovní, ministranti zvoní jasně a vytrvale zvonky a pod atlasovými božítělovými nebesy zlaté barvy zvedá košířský pan farář, okuřován ze všech stran rozhoupanými kaditelnicemi. Věřící nesou věnečky z růžové protěže a z pomněnek a družičky v košíčcích mají plno květů, aby jimi vystlaly cestu panu faráři s monstrancí, květů potrhaných na jednotlivé lístky, pivoněk, lilií a kalin. nejchudší holčičky, od Klamovky a Mlynářky, mají v košíčcích bulíčí oka a smolničky, ale vlásky mají také honosivě zakroucené jako ty bohaté, do šneků. Hraje plechová hudba. Pak okamžik ticha... V slunci se zvedá monstrance, žehná věřícím. Živé slunce svítí do neživého slunce ze zlata a je to teď, jako když se směšuje nebe se zemí, věc nadzemská splývá s věcí pozemskou....Průvod se vrací do chrámu, šlape po cestě nastlané kvítím, a kluci se vrhají na oltáře, lámou z nich máje a březové ratolesti a odnášejí pro štěstí domů." (Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj, 1938)

















 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama