Červenec 2011

Kostel sv.Václava

20. července 2011 v 11:07 | zh |  Kostely
Arciděkanský chrám sv. Václava architekta Antonína Barvitia je jednou z našich nejvýznamnějších církevních architektur 2.poloviny 19.století a českých novorenesančních památek vůbec. Vnější podoba je inspirována vrcholnou středoitalskou renesancí a interiér je postaven ve stylu starokřesťanské sloupové basiliky. Kostel byl vybudován za pouhé čtyři roky, konkrétně v letech 1881-85. Stal se pýchou Smíchova, ale toto nadšení bylo u mnohých dlouho kaleno vědomím, že nový chrám byl vykoupen zbořením starobylého kostelíčka sv.Filipa a Jakuba, který začal být považován za zbytečný a překonaný.




Myšlenka vybudovat nový reprezentativní svatostánek pro rozrůstající se Smíchov vznikla kolem roku 1866 po válce s Prusy. Za tímto účelem zřízený kostelní výbor našel velkou podporu u pražského arcibiskupa kardinála Bedřicha Schwarzenberga, nadšeného zemského vlastence, který později se zájmem celou stavbu sledoval a díky své zvědavosti se prý málem zřítil z lešení. Dokončení chrámu se přece jen dožil, slavnostního vysvěcení ale už bohužel nikoliv. Dne 27.3.1885 mu z jeho věže zvonil umíráček zvon sv.Michaela, který ještě sám vysvětil.


Svatý Václav dnes


Patronát nad budoucí stavbou byl předán smíchovským zastupitelům. Ti za 100 000 zlatých vykoupili příhodné parcely zahrady při letohrádku Portheimka, jehož levé křídlo padlo při úpravě okolí kostela. Výbor zhotovil plány a rozpočty, a když bylo zajištěno financování stavby, mohlo se v dubnu 1881 začít budovat. Celkem se na kostel našlo 180 730 zlatých (Náboženská matice - 60 000 zl., habsburská císařská rodina - 37 000 zl., loterie, sbírky - 61 000 zl., zbytek kryly úroky). Po vybudování hrubých základů hlubokých 7 m se dne 18.9.1881 konala slavnost u příležitosti položení základního kamene. U improvizovaného oltáře sloužil na staveništi mši kardinál Schvarzenberg, se svými prapory přišlo mnoho pražských a smíchovských spolků. Stavbu základů vedli Linhart a Milde, zdi a vršek stavitelé Stark a Gregor. Celou stavbu řídil A.Duchoň za dozoru stavebního odboru v čele se smíchovským purkmistrem Dimmerem. Celkové náklady byly 400 000 zlatých.

Roku 1885 byl kostel dostavěn a dne 27.září v předvečer svátku sv. Václavova byl zasvěcen právě našemu patronovi. Prvním duchovním sloužícím pravidelné mše se stal kněz Vincenc Švehla, častný kanovník vyšehradský a prelát papežský, který měl velkou zásluhu na vybudování chrámu. R.1891 při příležitosti konání Jubilejní výstavy v Praze navštívil kostel sv.Václava císař František Josef I.

Za kostelem stojí novorenesanční fara, jejímž autorem je taktéž Barvitius. Roku 1928 byla povýšena na arciděkanství. Prvním arciděkanem se stal Jan Pauly (1869-1944), apoštolský protonotář římské církve, právník a znalec umění. Významně se zasloužil o uměleckou výzdobu svatováclavského kostela a mnohými počiny o rozkvět celé smíchovské obce.


Popis chrámu


Chrám je tvořen hlavní lodí ukončenou portálem a oddělenou po obou stranách mohutnými sloupy od dvou postranních lodí s věžemi o výšce 50 m s dvěmi báněmi a kříži. Na východě jsou lodě ukončeny půlkruhovými apsidami. Apsidy jsou těsně spojeny s hlavní apsidou, na jedné straně s křestní kaplí, na opačné se sakristií s bočním vchodem. Hlavní loď je kryta břidlicí, postranní lodě černým štýrským plechem, věže a apsidy měděným plechem. Portály, okna, římsy apod. jsou vesměs z hořického pískovce, rovné plochy mezi pilastry tvoří řežné zdivo z cihel.

K průčelí chrámu vedou široké schody. Nad hlavním portálem vidíme majolikový reliéf sv.Václava se dvěma anděly. Nad menšími portály do postranních lodí jsou reliéfy sv. Anežky a blahoslaveného Hroznaty. Tyto reliéfy sochaře Šimka byly vyhotoveny ve Florencii. Nad postranními reliéfy jsou dva výklenky s kamennými sochami a mezi nimi na skle obraz Madony s Ježíškem.




Ve věžích kostela bylo původně pět zvonů vysvěcených kardinálem Schwarzenbergem: sv.Václav, sv.Lambert a Crescenti, sv. Jan Nepomucký, Panna Maria Boleslavská a umíráček sv. Michael. Zvony s vyobrazeními světců podle nákresů Barvitia byly ulity v Lublani A.Samsou. Zvony dal přes odpor kněze Paulyho za světové války rekvírovat, sejmout a rozbít generál Raudnitz. Dočasně zde bily původní zvony z kostelíka sv.Filipa a Jakuba. Až r.1923 bylo v Broumově ulito šest nových zvonů stejného ladění, jako měly původní zvony (Václav, Karel, Maria, Jan Křtitel, Josef a Michael). Ty ale pro změnu zničila 2.světová válka. Po válce byly věže osazeny dvěma novými zvony (sv. Panna Marie Bolestná a sv. Vojtěch).

V chrámové předsíni najdeme jedné straně obraz Stvoření Adama, na druhé Stvoření Evy. Při nich jsou malé kapličky.

Hlavní loď je vymezena po každé straně čtyřmi mohutnými sloupy imitujícími červenou žulu, které mají patky a hlavice z bílého kararského mramoru. V hlavní lodi stojí kamenná kazatelna (dílo Grisiquana). Pod stropem z dřevěných polychromovaných a zlacených kazet je 14 barevných jednoduše zdobených oken, která osvětlují prostor příjemným bledězeleným svitem.

Hlavní oltář má formu mramorového sarkofágu s lvími hlavami. Na čtyřech sloupech stojí dřevěný zlacený baldachýn zdobený znaky evangelistů a balustrádou se dvěma anděli. Nad sarkofágem je umístěna oltářní stěna s tabernákulem a nad ním výklenek s dřevěným Kristem na kříži. Nahoře v hlavní apsidě je mozaika dle J. M. Trenkwalda na níž kolem Krista stojí sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Petr a sv. Pavel, sv. Prokop a sv. Vojtěch. Pod mozaikou jsou čtyři Sequensovy obrazy. Jeho oltářní obraz Madonny je kopií Madonny ze st.Maria Maggiore v Římě.

V každé z postranních lodí je šest oken s vyobrazenými apoštoly. Mezi okny jsou nástěnné malby. Na severní straně je křestní kaple s obrazy sv. Jana Křtitele a Krista, sochami a obrazy sv. Cyrila a Metoděje. Uprostřed stojí mramorová křtitelnice se soškou Křtitele.
Severní apsida je vyzdobena malbou znázorňující korunování Panny Marie (Sequens). Jižní apsida je vyzdobena Rudlovým obrazem Nanebevzetí Páně a obrazy M.Pirnera.
Podle Šimkovy skicy vytvořil sochař Vosmík oltář s mramorovou sochou Krista na kříži se dvěma klečícími anděly. U tohoto oltáře je také Boží hrob. Později zde byly přistavěny ještě oltáře sv. Josefa (Santini) a sv. Antonína (Frankl) s mensami. V chrámu je také křížová cesta, která je vyznačena 14 dřevěnými kříži.

Na chóru jsou umístěny velké varhany se 30 rejstříky, 3 manuály s 2 058 píšťalami, které jsou většinou cínové (firma Rieger).



V současnosti se pravidelně před kostelem konají svatováclavské oslavy

Majoliky sv.Anežky a blahoslaveného Hroznaty z vnější výzdoby chrámu

















Kostel Nejsvětější Trojice s "Malostranským" hřbitovem

18. července 2011 v 18:07 | zh |  Kostely
Košířský hřbitovní kostel stojí na místě kaple Narození Panny Marie, která zde byla zřízena už při morovém hřbitovu kolem roku 1680. Za další velké morové rány jí nahradila kaple Nejsvětější Trojice (1713), přestavěná r.1724 K.I.Diezenhofferem. Přestavba v kostel proběhla až v letech 1831-37 zásluhou "Malostranského bratrstva lásky k bližnímu" a pasovského biskupa Leopolda Thun-Hohensteina. Na vnitřní výzdobu přispěl císař Ferdinand I.



Pozdně klasicistní kostel je prostá jednolodní stavba se štíhlou věží. Hlavní průčelí je zakončeno trojúhelníkovým štítem. Nynější sakristie je pozdější přístavba. Chodbou byla s kostelem spojena i morová kaple sv.Rocha, zbytečně zbořená při druhém rozšíření Plzeňské třídy v r.1951. Opakovaným navyšováním okolního terénu zůstal kostel jakoby zapuštěn hlouběji do země.

Hlavní oltář zdobí obraz Poslední soud (1837, František Horčička). Další obrazy: Sv. Anna (1644, Filip Mazanec dle Rubense), Povýšení sv. Kříže (1787, L.Blankart), Cesta do Emauz, Zavraždění sv.Václava, Smrt sv. Františka Xaverského. Některé obrazy byly převzaty z předchozí stavby, právě tak jako varhany, na nichž měl dle tradice hrát sám Mozart (1840 přestavěné a rozšířené, Guth).



Farním kostelem se stal r.1856 se zřízením samostatné košířské farnosti. Jeho poloha však nevyhovovala potřebám věřících v Košířích, neboť byl pro většinu z nich příliš vzdálený a sloužil tak víc smíchovským občanům. Od roku 1928 se datuje úsilí vybudovat nový farní kostel v oblasti tzv.Horních Košíř. Úsilí bylo naplněno až v letech 1940-42, kdy byl postaven kostel sv.Jana Nepomuckého.


Malostranský hřbitov v Košířích

Košířský hřbitov, známý pro své původní určení jako Malostranský hřbitov, je sice poněkud opomíjenou, ale o to nikterak méně cennou památkou celopražského významu. Z původního morového hřbitova (1680) se v 18.-19.století vyvinula zcela ojedinělá expozice funerální (sepulkrální) plastiky s řadou mimořádných klasicistních a romantických náhrobků sochařů Platzerů, Maxů, Prachnera, Malinského ad.


Hřbitov pohřbený pod břečťanem. Typická scenérie Malostranského hřbitova v Košířích
Hřbitovu vévodí vrcholné Prachnerovo dílo - pomník biskupa Leopolda Thun Hohensteina (1811 - 1888), politika, posledního kníže-biskupa pasovského, slavného majitele Cibulky a košířského mecenáše



Dominantou hřbitova je největší náhrobek uprostřed lokality připomínající hraběte a biskupa Leopolda Thun-Hohensteina (1831, D.Zafouk dle V.Prachnera a J.Berglera). Najdeme zde rovněž hrob Kryštofa a Kiliána Ignáce Dienzenhofera, Antonína a Václava Mánese, Gustava Pflegera Moravského, Platzerů, manželů Duškových, Františka Ringhoffera a mnohých dalších vynikajících osobností. Oblíbeným je pověstmi opředený dětský náhrobek svaté holčičky.

Po josefinské reformě zakazující pohřbívání uvnitř měst, se stal hřbitov r.1787 pohřebištěm pro pro celý levý břeh Vltavy (zejména Malou Stranu a Hradčany, až později Smíchov a Košíře). Hřbitov ovlivňoval místní kulturně-společenský život, neboť od Újezdské brány centrem Smíchova a Košíř procházely smuteční průvody vyprovázející mnohé významné osobnosti Prahy. Často se setkáme s označením "hřbitov národního obrození". Místo posledního odpočinku tu nalezli vynikající národní buditelé a umělci z oblasti malířství, sochařství, hudby, literatury, stavitelství i politiky. Právě tak tu ale mezi nimi v tiché shodě leží úředníci, generálové a šlechtici vyznamenaní řády rakouské monarchie. "Vymírajícím hřbitovem" ho nazval Jan Neruda, který zde pochoval své rodiče a hledal tu inspiraci pro svou slavnou sbírku "Hřbitovní kvítí".

Malostranský hřbitov byl uzavřen r.1884, kdy ho sevřela okolní výstavba a nebylo možné další rozšíření. Jeho funkci převzaly nové hřbitovy na Malvazinkách a na Kotlářce. Na počátku 20.století se vážně uvažovalo o úplné likvidaci hřbitova a přeměně v park či stavební parcelu. Veřejnost však zahlazení místa, které isvou zádumčivou atmosférou inspirovalo nejednoho umělce (Neruda, Arbes, Kožík ad.) tehdy nepřipustila. Při výstavbě přilehlých komunikací (rozšiřování Plzeňské a Vrchlického ulice) v 50.letech ale byla část hřbitova zničena a některé náhrobky přeneseny na Olšany. Památný hrob K.J.Erbena byl již r.1907 přesunut na Slavín. Kvůli ochraně před vandaly je v současnosti hřbitov veřejnosti uzavřen a vstup je možný pouze po předchozí domluvě nebo v rámci kulturních akcí. V letech 2003-04 byly některé významné náhrobky nahrazeny kopiemi. Originály jsou v současnosti uloženy v lapidáriu Kaple sv. Václava na Vinohradských hřbitovech. O popularizaci hřbitova usiluje občanské sdružení http://www.malostranskyhrbitov.cz/



"Karel Jaromír Erben pohřben včera odpůldne způsobem veledůstojným (...) Průvod vedl kanovník P.Bradáč provázen osmi kněžími a osmi bohoslovci. Pohřební vůz ozdoben byl více než třiceti věnci. Kolem pohřebního vozu kráčelo po obou stranách 32 úředníků magistrátních a 16 ostrostřelců s rozžatými svícemi. Kolem těch pak táhly dlouhé řady akademiků, nesoucích planoucí pochodně. Za rakví ubírali se mimo nejbližší příbuzné pražský purkmistr, Fr.Palacký, dr.Rieger, dr.Bělský, dr.Sladkovský, dr.Brauner, J.Wenig atd.(...) Průvod byl tak ohromný, že počátek jeho byl již na mostě kamenném, kdežto další jeho část plnila nábřeží. Průvod totiž ubíral se z Michalské ulice, po nábřeží, mostě až ku bráně Oujezdské. Odtud vežena pak rakev v nepřehledném průvodu po Smíchově ku hřbitovu košířskému. (...) Zde zapěli členové české opery dojemný smuteční sbor, rakev ozdobena poznovu četnými věnci, jakož i kyticí, kterou smíchovské dívky básníku "Kytice" do hrobu položily. Při záři pochodní spuštěna rakev do hrobu." (Národní listy, 24.11.1870)

"Hřbitov v dnešním zdivočelém stavu jest čarokrásný. Úzké aleje stromů, houštiny bezinek, louky pampelišek a kosatců, věncoví břečťanu, staré náhrobní kříže, krásné empirové náhrobky, zákoutí s úlomky mramorů a váz, to kouzlo všechno zmizelo by pod pravítky zahradníků." (Národní politika, 5.8.1907)

Pomník Aloisio Bragaty, zpovědníka císařovny Marie Anny, od Emanuela Maxe
Kristus a anděl stojí zády k ruchu Plzeňské ulice

Zde hned u kostela odpočívá Michael Václav Pěšina rytíř z Čechorodu (1782 - 1859), buditel, kanovník u sv. Víta, autor náhrobku Emanuel Max. Kopie z r.2003.

Pomník světícího biskupa Františka Viléma Tippmanna od Ignáce Platzera ml.
Pomník rodiny Panzké od Václava Prachnera
Pomník Josefa Malínského (1752 - 1827), sochaře, který si svůj náhrobek sám navrhl. Kopie z r.2003.
Vojenský náhrobek se dvěma štíty patří Josefu Lauterbachovi, c.k. podplukovníkovi;
autor náhrobku Ignác Platzer ze III.generace
Stylizovanou lyru má na náhrobku Jan Václav Tomášek (1774 - 1850), skladatel;
autor náhrobku Robert Platzer. Kopie z r.2003.
Cenný náhrobek Žofie hraběnky Waldštejnové od Václava Prachnera. V r.2010 byl zrestaurován.
Pomník rodiny Pacovských

Pověstná "svatá holčička". Ve skutečnosti Anna Degenová (1848 -1851), dcera c.k.strážmistra a nádenice;
autorem náhrobku je Josef Max. Kopie z r.2004.
Děti odnepaměti nosí na tento náhrobek svá psaníčka s přáníčky, která prý svatá holčička může splnit. Pověsti vypráví o velmi milé dívence, které vypadla z okna panenka a jak se vyděšena naklonila přes parapet, zřítila se na tvrdou dlažbu. Byla prý dítětem chudého hudebníka Rubína a jeho ženy. Už její narození doprovázely nebývalé úkazy, vše rozkvetlo, ptactvo pělo a líbezná hudba se rozezněla z nebes. Malé Aničce byla vtělena namísto duše lidské, duše andělská. Dobrotiva Anna byla milována dětmi, ke kterým byla vždy štědrá a uměla se jich zastat. Získala si i srdce hraběcí rodiny. Byla natolik dobrá a bezelstná, že toho mnozí začali zneužívat. Bůh pochopil, že anděl mezi lidmi chodit nemůže a když se Anička vrhla z okna za hračkou, přijal její andělskou dušičku zpět. Hrabě, který již nestačil dítě zajistit, alespoň přispěl na nevšední náhrobek. Paní Rubínové se pak narodila nová holčička. Takto vypravuje legendu František Kožík ve své dětské knížce Svatá holčička. vyšla r.1942 a měla být dětem útěchou v těžkých časech naší okupace. Podle jiné pověsti byla svatá holčička dcerou malíře Kristiána Rubena a zemřela na tuberkulozu. Svatou holčičku spatřujeme i u Jakuba Arbesa v příběhu Sivooký démon.

Náhrobek obchodníka Kronesa od Václava Prachnera je zachráněn a vystaven v Lapidariu NM.


Na hřbitově dále byli pohřbeni: Arbeiter Jan Dobromil (1794 - 1870), lékárník, mecenáš; Böhm Josef Jiří (1807 - 1868), ředitel hvězdárny v Klementinu; Dienzenhofer Kilian Ignác (1690 - 1752), stavitel; Dienzenhofer Krištof (1655 - 1722), stavitel; Döbler Jiří (1788 - 1845), rytec a kreslíř miniatur; Dřevíkovský Eduard (1818 - 1878), malíř; Dusík Jan Ladislav (1761 - 1812), klavírní virtuos; Dušek František Xaver (1731 - 1799), skladatel, klavírní virtuos; Dušková Josefina (1753 - 1824), pěvkyně, Mozartova hostitelka na Bertramce; Erben Karel Jaromír (1811 - 1870), básník, archivář; Freyová Marie (zemřela 1870), herečka Stavovského divadla; Hellich Josef Vojtěch (1807 - 1880), malíř, autor nejznámějšího portrétu B. Němcové
Holina František (1806 - 1877), kaligraf, otec Nerudovy snoubenky Anny Holinové; Kohl Ludvík (1746 - 1821), dvorní malíř císařovny Marie Terezie; Kořínek František Branislav (1831 - 1874), profesor na malostranské reálce; Kosárek Adolf (1830 - 1859), malíř krajinář; Kranner Jan Ludvík (1764 - 1828), sochař; Lauterbach Josef, c. a k. podplukovník; Malínský Josef (1752 - 1827), sochař; Mánes Antonín (1784 - 1843), malíř; Mánes Václav (1793 - 1858), malíř,; Morstadt Vincenc (1802 - 1875), malíř Prahy a j. měst; Novotný Eduard (1833 - 1876), tvůrce českého těsnopisu; Palliardi Ignác Alois (1765 - 1806), stavitel; Pelcl František Martin (1734 - 1801), historik buditel; Pěšina rytíř z Čechorodu Michael Václav (1782 - 1859), buditel, kanovník u sv. Víta; Pfleger-Moravský Gustav (1833 - 1875), spisovatel; Pinkas Adolf Maria, JUDr. (1800 - 1865), advokát, poslanec, politik; Platzer Ignác František I. (1717 - 1787), sochař; Platzer Ignác II. (1757 - 1826), sochař; Platzer Robert (1831 - 1867), sochař; Ringhoffer František (1817 - 1873), továrník; Thun-Hohenstein Leopold, 1811 - 1888), politik, poslední kníže-biskup pasovský,; Tomášek Václav Jan (1774 - 1850), skladatel a Goethův přítel,; Vitásek Jan Nepomuk Augustin (1770 - 1839), skladatel, ředitel svatovítského kůru.


"Na hřbitovech by neměl bydlet smutek, vždyť tam nikdo není sám. Všichni, kdo se sem odebrali, aby našli klid ve stínu země a pod písněmi pěnkav, patří k jedné velké rodině. Nebolí je už hlava z žádných trampot života a ztratili se všemu v nejhlubším spánku. Zdá-li se jim něco, je to tak krásný sen, že si jej nemůžeme ani představit. Venkovské hřbitůvky mezi poli jsou jasné jako mámina ukolébavka, jak beránky na nebi, jako Boží náruč; otevřená brána žehná na jedné straně pokoji spících a na druhé úrodě živých." (František Kožík: Svatá holčička. 1942)

"V ranním vzduchu silně voní bílé a karmazínové fialy. Aninka se zastavuje před empírovým andělem ve výklenku zdi nad hrobem již propadlým do země a zapomenutým. Anděl dosud truchlí. Je skloněn prohnutě nad urnou, nahý krasavec s opásanými bedry, stín smutku v čele, na než padá přehoušť kadeří sklesle jako splihlé vlasy utopencovy. Aninka ukázala Viktorovi na hřbitově hrobeček dítěte, jejž znaly všechny děti. Tady leží mrtvé děťátko, holčička, která zemřela již před sto lety a jmenovala se Aninka. Bylo nakapáno plno vosku na vrchní ploše náhrobku, i na obličeji kamenného dítěte spícího na kamenném polštáři. Viktor se díval kamennému dítěti do tváří a tak si to popletl v dětských představách, že myslil, že to dítě proto je asi mrtvé, že zkamenělo. Kostel trojický je vysoký, světlý, veliký, nad hlavním oltářem je zavěšen Hořčičkův obraz, plný postav a jasných, svítivých barev. Boží tělo na hřbitově bylo krásné. Byla to podívaná ne pro živé, ale pro mrtvé. Oltáře obklopené štíhlými břízami, přikryté bílými přehozy s vyšitým "O salutaris hostia", se stříbrnými svícny a rozžatými svícemi a kořenáči, tatochrámová nádhera vynesená na slunce se osvícená jeho jasem zdá nevídanou krásou. Ozvou se zvony, všechno pokleká v aleji hřbitovní, ministranti zvoní jasně a vytrvale zvonky a pod atlasovými božítělovými nebesy zlaté barvy zvedá košířský pan farář, okuřován ze všech stran rozhoupanými kaditelnicemi. Věřící nesou věnečky z růžové protěže a z pomněnek a družičky v košíčcích mají plno květů, aby jimi vystlaly cestu panu faráři s monstrancí, květů potrhaných na jednotlivé lístky, pivoněk, lilií a kalin. nejchudší holčičky, od Klamovky a Mlynářky, mají v košíčcích bulíčí oka a smolničky, ale vlásky mají také honosivě zakroucené jako ty bohaté, do šneků. Hraje plechová hudba. Pak okamžik ticha... V slunci se zvedá monstrance, žehná věřícím. Živé slunce svítí do neživého slunce ze zlata a je to teď, jako když se směšuje nebe se zemí, věc nadzemská splývá s věcí pozemskou....Průvod se vrací do chrámu, šlape po cestě nastlané kvítím, a kluci se vrhají na oltáře, lámou z nich máje a březové ratolesti a odnášejí pro štěstí domů." (Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj, 1938)


















Co nového na Buďánkách? Dosud nic.

18. července 2011 v 18:07 | zh |  Současnost
Otázka jak naložit s jedinečnou, leč zcela zdevastovanou košířskou osadou Buďánka, je bohužel aktuální již desítky let. Zvykli jsme si na každoroční prohlášení, že s obnovou se začne v polovině příštího roku. Takových roků však už mnoho uteklo a z trosek domků nic nového nepovstalo. Nejnovější zprávy z ledna 2011 uváděly jako možný termín zahájení prací srpen. Varovaly ale předem, že díky úředním úkonům může opět dojít ke zpoždění. Buďánka mají být obnovena jako replika původní osady firmou Geosan. Něco za něco: zlikvidován bude oddělující pás zeleně, kde vyrostou novostavby, z nichž se celá nestandardní akce zaplatí.
Geosan Alfa počítá s obnovou původních stavení, ale i s výstavbou nových bytových domů.
Vizualizace: Atelier PHA

Jaké bylo překvapení kolemjdoucích, kteří v nedávných dnech spatřili úsilí pracovníků vysekávajících plácek v zeleném pásu před kolonií a připravujících jakési přípojky. Že by se konečně začalo něco dít? Srdce místních patriotů se vzrušeně zachvěla...

Vzrušení ale záhy vystřídal spíše vztek a bezmoc! Na místě, kde budou podle plánů postaveny nové budovy, které mají investorům kompenzovat vybudování nerentabilních domků Buďánek, byl vztyčen obří světelný reklamní megaboard! Pět let bude zneklidňovat motoristy před křižovatkou a usilovně bude svítit lidem z protějších domů do oken. A to i přes výslovný nesouhlas památkářů.

Velkoplošná reklama je novodobý prvek, který nemá s původním prostředím památkové zóny žádnou souvislost. Svými rozměry a celkovým charakterem je ve vztahu k uličnímu interiéru necitlivý, esteticky nepřizpůsobivý, rušivý a tedy z hlediska památkové péče zcela neopodstatněný a nežádoucí. Výsledný dojem hrubě narušuje historické prostředí památkově chráněné zóny. (Národní památkový ústav, 9.9.2010)

Buďánka, 14.7.2011

Geosan Alfa získal od Prahy 5 pronájem památkové zóny Buďánka za mimořádně výhodných podmínek od minulého vedení radnice (starosta Milan Jančík) právě za slíbenou revitalizaci. Namísto toho developer pronajal zelený plácek podnájemci firmě Media Channel, která zde postavila megaboard. Mimo města musí stát nejméně 15 metrů od silnice. V obytných zónách žádný limit není určen. Zřejmě ani nikoho nenapadlo, že by někdo podobnou instalaci na tak nevhodném místě naplánoval.

Poslední obyvatelé osady, Hradílkovi, se ale rozhodli jednat. Za podpory občanských sdružení, sousedů i známých osobností, jako jsou režisér Jiří Menzel, herec Ivan Trojan či mim Boris Hybner uspořádali na místě happening. Upozornili hlasitě na nehoráznou aroganci s jakou se nakládá s památkově chráněným územím na Praze 5 a ukázali, že tlak veřejnosti snad ještě stále může občas něco změnit. Megaboard byl během několika hodin odstraněn.

Absurdní divadlo opět upozornilo na bolestivou kauzu Buďánka. Je však zcela zřejmé, že upozorňovat nestačí. Je třeba urychleně jednat. Smlouvy jsou podepsány. Čekáme. Už předevčírem bylo pozdě...







Poštovka č.p.116 (zbořeno)

18. července 2011 v 18:06 | zh |  Košířské usedlosti
Usedlost (úváděna také pod lidovým názvem Počtova) stála v blízkosti dnešního stejnojmenného kulturního centra v ulici U Poštovky při Plzeňské třídě. Svůj název nese podle zaměstnání majitele z r.1717 Michala Rubnera, který byl poštovním sekretářem. Někdy bývala přidružována k sousední Kotlářce. K usedlosti se neváže žádná zajímavější historie. V 19. století sloužila Poštovka jako poměrně známý zájezdní hostinec. Jeho poloha byla příhodná, přesně na hranici Motola a Košíř. V sousedství byla vojenská cvičiště. Z polí sem přicházeli také nejnuznější žebráci, hledající při hostinci milosrdenství. Občas zde rozbili své ležení skupiny cikánů, které ovšem četníci obvykle zahnali od obce. V 60. letech 20. století byla budova zbořena, aby v těchto místech bylo naprojektováno sídliště. Problémem se ale ukázaly být nevyhovující geologické podmínky, které původní plány neumožnily naplnit. Dnes zde najdeme menší soubor panelových bytovek o pěti nadzemních podlažích v Zahradníčkově ulici rovnoběžné s Plzeňskou třídou. Aktuálně je ovšem plánována výstavba šesti rodinných viladomů za dnešním KC Poštovka (2011).

Název Poštovky zůstává uchován v označení tramvajové zastávky, ulice i místního kulturního centra





Vznik osad Smíchov a Košíře (5.kapitola)

9. července 2011 v 17:50 | zh |  V dobách kartuziánů
Kartouzský, ale i plaský, mělnický a svatojiřský církevní majetek na našem území se stal z valné většiny vlastnictvím Starého Města a Menšího Města (Malá Strana), případně jednotlivých, povětšinou opět staroměstských či malostranských měšťanů a šlechticů. Několik usedlostí u svatojakubského kostela bylo přece jen navráceno svatojiřským benediktýnkám a některé dědiny si udržela i královská komora. Daně na Smíchově vybíral staroměstský úřad a výnosy se používaly na opravu Karlova mostu a údržbu cest. Obyvatelstvo začalo podléhat jednomu rychtáři, a tak se oblast s doposud nejednotným vývojem začala přetvářet v jednotnou osadu. Zřejmě prvním smíchovským rychtářem byl Václav Strniště (připomínán k r.1454), dalším známým Jakub Novoměstský (1491-97).


Vodárenská věž patří k nejstarším památkám Smíchova a je víceméně jediným zbytkem renesance na Smíchově (vedle portálu ze Slavatova letohrádku, který je uchován v pražském lapidáriu)

Roku 1483 postavil mlynář Petržílek na ostrově, který dodnes nese jeho jméno, mlýn. Od r.1523 ostrov patřil obci Malostranské, která zde vystavěla vodárenskou věž (1562) určenou k zásobování malostranských kašen. Věž byla dlouho jednou z dominant území a dnes patří k nejstarším stavebním památkám Smíchova.

Také v následujícím období si levý břeh Vltavy zachovával svůj malebný ráz, o čemž svědčí i starobylé místní názvy "Rajská zahrada" či "V Ráji". Nevelká osada ukrývající se v bujné zeleni ovocných sadů a zahrad, které přerušovaly rozlehlé pásy polností a tyčkoví chmelnic, získávala postupně vybavenost rodící se obce - mlýny, krčmy, kovárny apod.

Roku 1548 byl Staroměstským - vlastníkům největší části obce, za účast v měšťansko šlechtickém odporu proti Ferdinandovi I. Smíchov odňat. (Jednalo se o odmítnutí účastnit se vojenského zásahu ve Svaté říši proti luteránům, když císař svolal zemskou hotovost bez svolení zemského sněmu.) Ale už roku 1594 ho opět získali od Jana Kutovce zpět. Drželi ho do bělohorských událostí, kdy r. 1622 připadl Václavu Michnovi z Vacínova.


Košíře v této době tvoří dvě osady - Přední Košíře a Zadní Košíře (někdy uváděno též Větší a Menší, Dolní a Horní). Centrem Zadních Košíř a sídlem majitelů této části území byl Názovský dvůr. Blíže o něm pojednáváme v předchozí kapitole. Po husitských bouřích není situace kolem majitelů zdejšího území dost přehledná. Když se Jiří z Poděbrad dohodl s Pražany které pozemky patří královské koruně a které jim, přiřkl druhý významný dvůr (zřejmě v Předních Košířích) Vaňkovi Valečovskému. Krátce mu patřil i dvůr Názovský, ale ten neudržel. Ostatně jeho význam zřejmě během 15.století postupně upadal. Zdá se, že v souvislosti s majiteli rozsáhlých pozemků v různých polohách Košíř se nyní začíná mluvit spíše o dvoře v údolí potoka, na úpatí vrchu Věneček, který je později označován jako dvůr purkrabský. Mezi významnými majiteli Košíř se v 16.století uvádějí Myslíkovi z Hyršova, Sixtové z Ottersdorfu, pak Schwarzenbergové. Přestože majitelů v oblasti dnešních Košíř bylo zřejmě více, největší část s dvorem byla roku 1597 zakoupena pro úřad nejvyššího purkrabího. Nejvyšší purkrabí byl správce Pražského hradu a přední zemský úředník, v podstatě první osoba po králi. Purkrabí dosazoval též rychtáře a obecní konšele do Košíř. Purkrabství koupilo Košíře od Jáchyma Voldřicha z Hradce za 13.370 kop míšeňských. Předmětem obchodu, který byl smluvně zaznamenán v zemských deskách, byla veškerá stavení a hospodářství s příslušenstvím, hospodářství, dědiny, štěpnice, hájky, mlýn se třemi rybníčky, krčmy, kterých bylo jedenáct, nový pivovar na Újezdě, veškeré oseté obilí, 8 koní, 12 krav, 5 kusů hovězího dobytka, 21 prasat a 150 ovcí a 27 lidí v Košířích a na Újezdě. (Přesnou citaci ze Zemských desek najdete na konci stránky.)

Bývalé košířské purkrabství

Staré fotografie pocházejí z r.1940 a vidíme na nich pohled na křižovatku ulic Vrchlického a Jinonické, kde stál rozsáhlý kdysi purkrabský dvůr č.p.18. V době před 2.světovou válkou dvůr sloužil jako statek židovského velkostatkáře Karla Schablina. S výjimkou jedné nízké budovy, která stojí dodnes, byl celý areál srovnán se zemí mezi roky 1964-1971. Fotografie pro srovnání se současným stavem jsou z r.2006.






"Joachym Voldřich z Hradce dvůr Košíře se vším stavením a svršky v něm zuostávajícími zejména se vším obilím ositejm, s vosmi koňmi, dvanácti kravami, paterejm hovězího dobytka, dvaceti a jedno svinskýho pohlaví a sto a padesát pohlaví vovčího, též s jinejm dvorskejm hospodářstvím, s dědinami, štěpnicemi, hájky, s mlejncem, se třemi rybníčky, s lidmi v Košířích a na Oujezdě, jichž osedlých dvaceti sedm jest, s jedenácti krčmami a s pivovarem na Oujezdě vnově vystaveným a s tím se vším, což k těm kusům jmenovaným přináleží, ve 13.370 kopách míšeňských téhož statku k ouřadu nejvyššího purkrabství Pražského nechati a k němu jej místo těch odprodaných kusů připojiti chce; a poznavše to vskutku, že za tu sumu týž statek dobře stoji, jej od něho Joachyma Voldřicha z Hradce podle moci sobě sněmem obecním dané přijímají a jej k témuž ouřadu purkrabství Pražského připojují, tak že se již více a dále pro to uprodání statku od téhož úřadu nejvyššího purkrabství Pražského od někdy Adama z Hradce učiněného na něho Joachyma Voldřicha z Hradce fini na dědice a budoucí jeho žádnej potahovati ani navracovati nemá nyní i na časy budoucí. Však poněvadž týž statek Košířskej vo 2.838 kop 20 gr. m. dražší nežli on Adam z Hradce, nejvyšší purkrabě Pražskej, za statek od toho ouřadu prodanej utržil jest, protož taková suma jemu Joachymovi z Hradce z peněz k zemi (předešlými sněmy léta 15%. a 1597 drženými) vymíněných dána a zaplacena bejti má, a to konečně mezi tímto časem a sv. Havlem nejprv příštím."
(Zemské desky z r.1597)

Vývoj Smíchova v 16. - 18. století v obrazech (7.kapitola)

7. července 2011 v 22:32 | zh |  Baroko - války, mor i rozkvět
Vůbec první vyobrazení malé části Smíchova najdeme patrně na tzv.Vratislavském dřevorytu Prahy (J.Kozel a M.Peterle z Anaberku) z roku 1562. Věnován je mu prostor v pravém dolním rohu jinak širokého a podrobného vyobrazení. Pro zaznamenání komplexního pohledu na Prahu si totiž kreslíři vybírali klasicky svahy nad Smíchovem.
Po dlouhá staletí byl celý pozemek levého břehu Vltavy zelenou oázou roztříštěnou jen na malá políčka, zahrady a vinice s pouhými drobnými hospodářskými stavbami a nízkými domky. Našli bychom sotva dva korunní svědky starodávné výstavby: románský kostelík sv.Filipa (goticky přestavěný) a Malostranskou vodárenskou věž (1562), která je v podstatě jedinou dodnes dochovanou památkou renesančního původu na Smíchově. Tyto stavby jsou nám na nejstarších vyobrazeních spolehlivými majáky v nepříliš zastavěném zeleném moři zahrad. Vodárenskou věž vidíme už u Kozla a Peterleho, kostelík pak na zajímavé renesanční vedutě z rudolfínské Prahy J.Willenberga (1601), brzy poté na kvalitním Sadelerově prospektu nazvaném dle vydavatele (1606, kresba je ovšem od Bosche a rytina od Wechtera), který poskytuje navíc i pěkný pohled na Újezdskou bránu. Pozdější Ouden-Allenův barokní prospekt Prahy (před r.1685) dokládá významnou změnu v tvářnosti města související mimo jiné s vybudováním nové fortifikace.
To už se i ze smíchovské osady stává pozvolna obec. Je zde několik dvorů, řada chalup a nízkých domků, mlýn, vodárna, cihelna, kovárna, krčma, celnice, kde se platily pravidelné úroky, při kostele sv.Jakuba pak i hřbitov. Většímu stavebnímu rozvoji bránily přirozené terénní překážky. Pozemky středověkých vinic ale už na přelomu 16. a 17.století byly doslova posety většími usedlostmi a renesančními letohrádky bohatých pražských měšťanů, které se pak staly důležitými styčnými body v jinak zemědělské krajině a ohnisky budoucí další zástavby, což dokazuje časté dochování jejich dávných jmen v názvech dnešních ulic a míst. Tato letní sídla vznikala obvykle zastavěním původních lisů a přestavbou drobných viničních domků. Dodnes, ač po mnohých přestavbách, některé z nich stojí na svém původním místě.

Na výřezu z pražské veduty z r.1562 vidíme kousek smíchovské krajiny s tehdy akorát dostavěnou vodárenskou věží i staršími mlýny na Vltavě. Počítat musíme s jistým zkreslením.

Výřez z rytiny Jana Willenberga zachycuje Prahu r.1601 včetně smíchovského levého břehu Vltavy.
Na detailu vidíme kostel sv.Jakuba a Malostranskou vodárenskou věž.
Na dalším detailu jsou zachyceny zejména smíchovské mlýny. Na protější straně Vltavy se rozprostírá Karlovo náměstí a klášter Emauzy.
Území Smíchova v opozici k protilehlému území od Emauz po Vyšehrad.

Detail pohledu na Újezdskou bránu na Sadelerově plánu 1606. K samé zdi přiléhala zahrada se zeleninou a stromy, do níž hned před branou vedl poměrně honosný vchod se zděným nástavkem, to by odpovídalo tomu, že se jedná o pozůstatek vinic předhusitského Mělnického proboštství.

Kostel sv.Filipa, 1606

Vodárenská věž, 1606

Na svahu nynější zahrady Kinských jsou roztroušené vinice s jejich domky a vížkami. Popředí prospektu tvoří zhruba místo dnešního výstavného domu U Hradu. Sídlit zde mohl vznešený pán, soudě podle zaznamenaných skupinek venkovanů, služebníků, duchovních a pánů ve španělském oděvu.

Zříceninky zubaté zdi by mohly být pozůstatkem dvora Plaských cisterciáků.
U nich je hrázděné stavení zahradního domku.

Výřez z veduty Praga caput ragni Bohemiae z r.1685 jejímž autorem je dvorní malíř Leopolda I. Folpertus van Ouden-Allen. Patrné jsou změny v tvářnosti města po třicetileté válce způsobené jednak válkami samotnými, ale i přestavbami v nastupujícím barokním slohu. Na prvním výřezu vidíme barokní bastióny nové městské fortifikace a letohrádek Eggenberg. Na spodním obrázku je ústředním motivem kostelík sv.Filipa a vlevo vodárenská věž.
Autor sám v legendě obrazu uvádí, že sledoval více cíle topografické než umělecké. Je tedy velmi cenným pramenem pro poznání barokizace nejen na Smíchově. Přestože ze snahy vtěsnat do panoramatu všechny domy a ulice dochází k jisté deformaci.


Plán Smíchova po roce 1713 - výřez z fotokopie.
Plán byl zhotoven pro potřeby duchovní správy. Nese soupis všech tehdejších smíchovských i košířských usedlostí.

Výřez z plánu Prahy od Daniela Hubera, 1769.
Křižovatka Anděl r.1769





















Války o rakouské dědictví a jejich dopad na Smíchov a Košíře (6.kapitola)

7. července 2011 v 22:32 | zh |  Baroko - války, mor i rozkvět

V dalším vývoji Smíchova a Košíř sehrála velkou roli válka o rakouské dědictví, která se rozhořela po smrti císaře Karla VI. V říjnu 1740 nastoupila na trůn jeho mladičká dcera Marie Terezie, což vyvolalo představu snadné kořisti. Bavorský vévoda Karel Albert si činil nárok na České království a císařský titul. Pruský král a markrabě braniborský Bedřich II. měl v úmyslu uchvátit bohaté Slezsko, což se mu bez většího odporu podařilo. Saský kurfiřt Bedřich August II., který už držel titul polského krále, chtěl připojit Moravu. V pozadí stála Francie, neboť mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky panovala mnohaletá řevnivost.


Spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů v listopadu 1741 dobyla Prahu. Košíře tehdy byly vypáleny, usedlíci přišli o vše a ještě dlouho se z této rány vzpamatovávali. Habsburská armáda vedla tvrdou ofenzívu a obléhatele do roka vytlačila. Politické postavení habsburské monarchie zesílilo a na její stranu začali přecházet i bývalí protivníci. Tyto úspěchy znepokojily pruského krále do té míry, že počátkem června 1744 obnovil spojeneckou smlouvu s Francií. Pruská polní armáda v značné přesile proti rakouskému vojsku, zaneprázdněnému jinými válečnými operacemi, v září dobyla Prahu. Obyvatelstvo prchalo s cenným majetkem a hospodářským zvířectvem do lesů, odmítalo Prusům prodávat potraviny, poskytovat rekruty, krmivo, přípřež a důležité informace, ba dokonce se podílelo na vojenských akcích proti pruským zásobovacím a kurýrním spojům. Za této situace se v Čechách objevila habsburská armáda a pomocný sbor Sasů, kteří přešli na stranu Rakouska. Důmyslnými manévry byli Prusové za jejich nemalých ztrát vytlačeni. V květnu 1757 se ovšem vrátili. Praha se ocitla v neprodyšném nepřátelském obklíčení.


Na výšinách Smíchova až ke Zlíchovu Prusové založili náspy a baterie a začali systematické ostřelování nevojenských objektů, aby zlomili vůli obyvatel k odporu. Ve městě se nedostávalo potravin, ani léčiv pro raněné, kterých stále přibývalo. Nově zformovaná rakouská armáda však dokázala ve velké polní bitvě u Kolína nepřítele porazit, čímž se aktivizoval spojenecký pakt s někdejším protivníkem Francií, Ruskem a jejich prostřednictvím i se Švédskem, což habsburské monarchii vyneslo značnou finanční i vojenskou podporu. Prusové museli vyklidit zemi.
Obyvatelstvo bouřlivě oslavovalo, avšak škody po ostřelování se odstraňovaly po několik desetiletí. Nejinak tomu bylo i na Smíchově a v Košířích. Zejména vinice utrpěly rozsáhlé škody, když byla réva v době válek hromadně používána jako palivo.
Jaká byla podoba Smíchova po válečných letech, popisuje kněz Josef Táborský. Roku 1778 napsal:
"Na Smíchově mimo farní kostel Sv.Filipa a Jakuba mnoho dosti krásných domů před léty se spatřovalo na způsob prostranného městečka; nyní však mimo některá stavení toliko pusté zdi, pole, zahrady a zříceniny se zaznamenají..."

Po smrti ruské carevny Alžběty se rozložila spojenecká koalice, takže habsburská monarchie, odkázaná na problematickou podporu Francie a několika říšských zemí, musela v únoru 1763 podstoupit s konečnou platností Slezsko. Monarchie tak přišla o svou průmyslovou oblast. Proto se začal budovat průmysl v Čechách. Právě upadlý prostor doposud spíše zemědělského Smíchova a Košíř se stal ideálním místem pro zakládání nových dílen a později stále rozsáhlejších podniků.









Závěrem dvě pověsti z těchto časů.

O pokladu pod Pavím vrchem

V době válek o rakouské dědictví rozbila svůj tábor při obléhání Prahy vojska Bavorů a Francouzů na kopci nad Smíchovem. Kopci se říkalo Paví vrch, protože zde byla celá hejna pávů, kteří se zřejmě přemnožili v zahradách smíchovských letohrádků. Zásobování vojska vázlo a z hladu vojáci mnoho pávů snědli.
Vypráví se o francouzském vojáčkovi, který více než na kanón myslel na své věčně hladové břicho. Jednou se rozeběhl za zajícem a se zlou se potázal, neboť ho kaprál prohlásil za dezertéra a odsoudil ho k smrti. Ale že zrovna zuřila kanonáda, drželi ho v zajetí v opuštěném příkopu. Odsouzenec náhle spatřil páva a dostal na něj chuť. Vždyť to mohlo být jeho poslední jídlo. Vyškrábal se tedy z hluboké jámy a běžel za ním. Spatřili ho vojáci, kteří ho měli hlídat a jali se ho chytit. Když už ho málem drželi, zmizel jim náhle, jako by se propadl do země. A skutečně, voják spadl do jakési jámy. Řekli si, že si beztak musel zlomit vaz a nechali ho být.
Voják se ale rychle probral z bezvědomí, právě ve chvíli, kdy zahlédl svého páva, jak mizí v nízké chodbě. Vydal se tedy tou chodbou. Bylo tu šero, ale jít se dalo. Po čase však byla tma stále větší a chodba užší a užší. Cesta zpět už nebyla možná. Náhle voják spatřil záblesk světla. Vyšel mu vstříc a s údivem zjistil, že chodba ústí do síně plné zlata, diamantů, šperků a dalších cenností. Na staré truhle si ho tiše prohlížel jeho páv. Voják zatleskal a páv se vznesl směrem k skalní rozsedlině. Tím mu ukázal cestu ven. Voják nabral pár zlaťáků a vydrápal se ven. Rozhodl se, že za zlaťáky se vykoupí z vojny. To mu skutečně nakonec bylo milostivě povoleno, když prozradil, jak k nim přišel. Velitel pak přikázal svým mužům, aby podzemní poklad našli. Nikdy se jim to už ale nepodařilo.
Po Praze se dlouho vyprávělo, že je celý "Pavák" prostoupen chodbami. Možná, že na tom něco pravdy bylo. Mohla tu být totiž různá sklepení místních vinic, ale i hornické štoly, protože se tu hledalo uhlí a snad i cenné kovy. Na druhé straně kopce v Radlicích se prý při stavbě propadl do podzemí jistý kopáč. Chodba vedla daleko pod vrch, ale byla zavalena. Stejně tak i chodby, do nichž se propadl kůň ve stáji usedlosti Brantová.


Jak nevěra Šmukýřku zachránila

Za časů druhé slezské války náležela Šmukýřka pražskému měšťanu Vavřinci Křemencovi. Byl to bělovlasý padesátník, který rodinné štěstí našel u mladičké dcery chudého kupce. Laura byla vyhlášenou krasavicí a koketou, za níž nejeden pražský hejsek zavítal do těchto míst na výlet.

Šmukýřka si zachovala původní ráz. Ohražena zdí stála jako oáza připomínající bývalou krásu. Okolí bylo jinak už vesměs přeměněno ve všední pole a louky. Vinné keře se táhly v dlouhých řadách od vlastního patrového domku s vížkou, podobného zámečku, vzhůru šikmo do vrchu a cesty mezi nimi ústily do hlavní, kde uprostřed vypínal se malý pavilon s lisem, jenž ovšem po celý rok až do podzimu odpočíval. Když hrozny dozrávaly, vinička na Šmukýřce trpěla nájezdy nevázaného košířského obyvatelstva. S nimi si vcelku poradil hlídač Franěk, tupec, jehož pádným argumentem byly ruce jak lopaty. Dolézající lichotníci ho však ignorovali a užívali zřejmě nejen hroznů révy.

Vypráví se, že paní Laura ze Šmukýřky uměla koketovat natolik výtečně, že zastavila i neomalené vojsko Prušáků!

Dne 11.září 1744 se na vinici vrhlo vojsko odhodlané zabrat strategicky výhodně postavenou usedlost pro své potřeby. Pruský důstojník baron z Rinsenhofu zaujatý Lauřinou krásou zakázal však vojákům pustošení a do domu Křemencova vstoupil jako kavalír. Jednoho rána, po deseti dnech pobytu, nezvaný host pana Vavřince překvapil otázkou: "Chcete se zachránit? Zítra počneme ze všech stran prudkou střelbu na město, a jelikož asi z Vyšehradu a z města odjinud nám budou odpovídat..." Nedořekl.
"Snad by Prusové nestříleli na město, nestačí, že je v jejich obležení?" hrozil se pan Vavřinec.
"Musíme jej dobýt, tak zní rozkaz. Cožpak se vám Prušané nelíbí?"
"Ne, nelíbí. Nenávidíme je, štítíme se jich, proklínáme je," odvětil ve výbuchu hněvu neochotný hostitel.
"Hněv vám nepomůže. Ostatně, střílet sem na vás budou vaši. Před kulemi je třeba se ukrýt!"
Téhož odpoledne se už Vavřinec s Laurou po vzoru sousedů ubírali k příbuzným do Kovár. Vinici nechali v plen pruskému důstojníku...

Když se dne 13.září po pruské střelbě velitel pražské posádky vzdal, ohradili Prusové Prahu a pan Křemenec se vrátil s Laurou domů. Dík ochraně cizího důstojníka našel Šmukýřku v nedotčeném stavu. Litovat mohl jen nejlepšího vína ze svých sklepů, které pochopitelně neušlo pozornosti vojáků. Jedno ho však trápilo ještě víc. Jeho Laura se pranic nestarala o nenávist manžela k cizákům, ani o spustošenou Prahu, starala se jen o cizího fešného důstojníka v přiléhajícím kabátci s černým copem a mašlí vzadu. Okupace Prahy se protáhla až do listopadu. A důstojník a Laura tajili svou náklonost stále méně. Následovaly hrozné výstupy manželské. Laura zapírala, brečela, omdlévala, starý manžel křičel, vztekal se, láteřil na Prušáky a nerozum ženy. Laura však ovládala ženské zbraně vskutku bravurně, takže slabý manžel zakrátko svou ženušku málem prosil za odpuštění. Vždyť ona má z Prušáka přece jen šašky a pranic jí na něm nezáleží. Na důkaz toho vyzradí i na oko domluvenou schůzku - pozítří o sedmé v pavilonu. Nalož s ním, mužíčku, jak chceš. "Ba naložím, naložím mu jich, že bude na Prahu pamatovat...Naklepeme ti, Prušáku, ten tvůj dole široký krok; ať náležíš k vítězům, u nás budeš prvý bit!" Pan Vavřinec poručil hlídači Fraňkovi, ať přizve chlapy na pomoc a přesně v sedm si na smluveném místě na svůdníka počíhají.

Dějiny se však pohly. Velitel nepřítele obdržel tajný rozkaz a Prušáci pobravše v rychlosti kde se co dalo, měli 26.listopadu do jednoho vytáhnout z Prahy.
Byl večer 25.listopadu. Sluha svazoval důstojníkovi věci v uzel. Prušák se loučil s manželi slovy tak vřelými, jako by ani nebyl nepřítelem, ba o konci nepřátelství uzavřením příměří se zmínil.
Chladně podala mu ruku Laura, ještě chladněji Vavřinec. A utrousil za ním skoro zklamaně. "Tak už na tu vaší schůzku nepřijde..."
"Co by nepřišel? Já s ním od té doby nemluvila a takový voják si přece nenechá ujít po všem snažení poslední příležitost," vrátila Laura muži podivnou naději na odplatu.

Čtvrt hodinky před chystanou sladkou pomstou běžel Vavřinec udělit mstitelům poslední instrukce. Tak důstojník určitě přijde a bude neozbrojen, žádný strach...
Bere směle za kliku pavilonu, když tu ho uvítal hrozný šramot. Kdosi ho chytil v týle, jiný za hrdlo, další za ruce, do úst mu strčili roubík... Vavřinec jen kňučel, hrabal nohama, škubal marně rukama...Na jeho záda dopadaly usilovně rány jak lopatou uštědřené. Teprve po ráně přes ústa povolily zuby a vypadl roubík. Zbylo jen tolik sil, aby bezzubě hlesl: "Dost, vždyť já jsem váš pán, Křemenec. Řeklo se jasně až v sedm!" "Ubohý pane, já to myslel dobře," hájil se jako vždy přiblble Franěk.

Takřka odnesen byl Vavřinec Křemenec do postele. Čekalo ho ale ještě jedno nemilé překvapení. List, v němž se s ním prý litujíc jej, Laura loučí.
Časného rána pruské voje vytáhly z Prahy. S baronem z Risenhofu zmizela navždy krásná Laura.Pruští se však do Prahy ještě vrátili...

A tak byla Šmukýřka uchráněna výměnou za ženskou krásu. Mnohé jiné usedlosti v Košířích takové vykoupení nepotkalo...



Epidemie moru (5.kapitola)

7. července 2011 v 22:31 | zh |  Baroko - války, mor i rozkvět

Roku 1679 zachvátila Smíchov stejně jako celou Prahu morová epidemie. Malostranský vlašský špitál tehdy v Košířích koupil od dominikánů vinici Polidorku a založil zde Lazaret s kaplí P.Marie a společně s ním i morový hřbitov, který byl zpočátku používán jen v dobách epidemií (mor 1679-80, 1713-14, černé neštovice 1771-72). Mimo epidemie se na tomto prostranství prý pásl dobytek. Péči o nemocné v Košířích zajišťovalo osm jezuitských bratrů z řádu Tovaryšstva Ježíšova. Nepřežil ani jeden z nich. Byli společně pohřbeni v místech, kde dnes stojí kostel Nejsvětější trojice. Nad místem jejich odpočinku byl zasazen raně barokní kovový kříž, který byl později přenesen k řádovému hrobu na vyšehradském Slavíně. Nese latinský nápis "Stůj, poutníče a čti na desce této oběti lásky, pravé tovaryše Ježíšovy, morem uchvácené." Přidána jsou jména zemřelých. Roku 1703 zde byla postavena kaple sv. Rocha, ochránce proti zákeřné epidemii a r.1715 barokní kaple Nejsvětější Trojice, která byla r.1724 přestavěna podle Dienzenhofera a nakonec ji zcela nahradil kostel stejného zasvěcení z r.1837. Morový špitál byl zřízen také v nedalekých Jinonicích. Mrtvé pohřbívali na úpatí nejvyšší košířské hory Vidoule.

Morová kaple sv.Rocha v Košířích (1703 - 1951). Zbořena byla při rozšiřování Plzeňské třídy.


Příčinu strašlivé nemoci lidé dlouho nemohli odhalit. Častěji sice postihovala nuzáky žijící v nehygienických podmínkách, ale doprovázela také táhnoucí vojska a nevyhýbala se ani nejvyšším vrstvám. Ani sám císař Leopold I. tehdy nenacházel klidné sídle pro své panování. Z Vídně, kde si mor vyžádal 20 000 obětí, prchl na doporučení svého lékaře do Prahy. Když epidemie dorazila i sem, putoval za bezpečím do Brandýsa nad Labem, Poděbrad a Pardubic, kde mu pro změnu hrozilo selské povstání, takže se musel vrátit zpět do Rakouska. Morová rána na počátku 80.let 17.století spadá do neutěšeného období selských povstání proti vrchnostenskému útlaku, která byla důsledkem Leopoldova přísného robotního patentu.
Ve smyslu středověkého myšlení byl mor často považován za Boží trest za spáchané hříchy. Mor se projevoval horečkou, bolestmi břicha a mohutným zduřením uzlin v podpaží a tříslech. Nemocní obvykle nepřežili déle než týden.

Dobový braz lékaře za časů moru.
Zobák byl vyplněný vonnými bylinami a sloužil jako filtr a ochrana před zápachem


Lékaři byli zcela bezmocní. Vykuřování jalovcem a sírou, výplachy úst octem, očistné střevní nálevy i absurdní doporučení nutnosti psychické pohody - nic z těchto lékařských rad nemělo úspěch. Nejúčinějším se zdál být útěk z místa epidemie. Odcestovat si však tehdy mohl dovolit málokdo. Hromadně ale prchali doktoři. V 80. letech 17. století zůstali v celé Praze pro tisíce nemocných jenom tři lékaři a několik lazebníků. Péče o umírající pak bývala svěřována zločincům odsouzeným na smrt.

Mor naposledy vážně ohrozil Evropu v letech 1713-15 v souvislosti s předchozími válečnými událostmi. Pak se již objevil jen ojediněle. Přispěla k tomu zřejmě přísnější hygienická opatření, zejména zřízení kanalizace.Až koncem 19.století byl původce moru odhalen - bakterie Yersinia pestis přenášený na člověka přes blechy přemnožených krys a dalších hlodavců. Mor, který bychom dnes přeléčili antibiotiky, si v 17. století vyžádal více obětí než krutá třicetiletá válka. V Praze v letech 1679 - 80 stál mor 32 000 lidských životů. Epidemie, která přišla o půl století dříve ale zahubila údajně na 65 000 Pražanů.

Se smrtícími epidemiemi se však obyvatelé potýkali i nadále. Byla to zejména zhoubná cholera (na Smíchově r.1831, 1836, 1849, 1855, 1864, 1866 a v menší míře ještě v letech 1872-73). Mnohé oběti si vyžádaly také neštovice, které se společně s cholerou objevily roku 1873, opět 1876 a pak ještě řidčeji několikrát, než koncem roku 1880 vymizely.





Nová městská fortifikace (4.kapitola)

7. července 2011 v 22:31 | zh |  Baroko - války, mor i rozkvět

Po neblahé zkušenosti se snadným průnikem Švédů bylo r.1649 započato s přestavbou fortifikace. Každých 180-230 metrů byla linie chráněna zděnými čtyřbokými bastionovými fortifikacemi. Újezdskou bránu chránil bastion č.III sv.Dominika. Stavbu zahájil stavitel Santino de Bossi. Později se na ní podíleli další italští odborníci jako Carlo Lurago a Domenico Agostoni. Definitivní podobu získaly barokně přebudované újezdské hradby až v 18.století. Újezdskou branou vedl velký průjezd pro jezdce a povozy a po stranách dva malé průchody pro pěší. V průjezdu byla tzv.vlčí jáma v době míru krytá trámy a prkny. Ve vrcholu klenby byly navíc otvory, kudy se vrhalo kamení a lila žhavá smůla. Nepřítel tudy prakticky nemohl proniknout. Portály pro chodce byly zabezpečeny padacími můstky. Bránu chránil předsunutý bastion. Dřevěný most přes hluboký příkop vedl nejprve do bastionu a až z něho do hlavní brány. Po stranách hlavního portálu Újezdské brány byla pěkná sochařská výzdoba Adama Kulicha, Jeronýma Kohla a Ottavia Mosto. Jednalo se o sochy českého lva a rakouského dvouhlavého orla (dnes jsou vsazeny do fasády Muzea hl.m.Prahy na Florenci). Brána se denně otvírala o páté hodině ranní, zavírala se v devět hodin večer.

První smíchovská brána - kresba W.Kandler a C.Würbs, 1865 (rytina J.Hyrtl)
Brána ze smíchovské strany nesla znaky lva a dvojhlavé orlice
Brána ze strany Újezda
Po zboření Újezdské brány byly znaky sejmuty a umístěny na fasádu Muzea hl.m. Prahy na Florenci

E.Salomon Friedberg-Mirohorský: Smíchov 1855. Výřez z velké olejomalby ukazuje pohled z Újezda přes valy opevnění. Uprostřed snímku vidíme mimo jiné i Filipojakubský kostelík.
Na druhém výřezu vojenské cvičiště,v pozadí komíny kartounek.


Přeměna Prahy v státní pevnost si vyžádala stavbu budov pro pobyt stálých vojenských posádek. V letech 1707-1712 byla vybudována v těsném sousedství Újezdské brány podle plánů A.Luraga Újezdská kasárna. Právě zde se r.1772 narodil Jan Neruda. V době míru zde bylo ubytováno 700-800 mužů. R.1932 byla kasárna zbořena.


Význam pražského opevnění upadl po napoleonských válkách. Z bezpečnostních důvodů dlouho holé svahy Petřína postupně zarostly náletovou vegetací a český místodržící se rozhodl z Petřína učinit městský park (1842-44). Zanedbanou jižní stráň na Smíchově, tedy už vně opevnění zakoupil Rudolf Kinský pro stavbu svého reprezentativního sídla se zahradou. Při stavbě nové silnice od Smíchova r.1862 došlo k zazdění barokní Újezdské brány, k částečnému zasypání příkopu a vybudování víceméně symbolické novogotické brány členěné do tří stejně velkých průjezdů. Zdobily je osmiboké věžičky, ochoz s cimbuřím, zemské znaky a oslavný nápis "Franciscus Josephus I." Při nové parcelaci tohoto území bylo opevnění na Újezdě včetně zaslepené barokní i novogotické brány r.1891 zbořeno.


V úvodu romaneta Šílený Job popisuje Arbes systém újezdských bran městské fortifikace:

"Mírným poklusem vyjel čtyřspřežní povoz přes Oujezd a v několika minutách vjel do tmavé tunelovité brány, po které zbylo po levé straně nynější brány již jen zazděné torso. Projel tou branou, jejíž půdorys měl podobu latinského S, vjel na dřevěný most, vedoucí přes hradební příkop, pak přes prostranství, dělící obě brány od sebe, a hned nato zmizel v temnu brány druhé, taktéž esovité a tunelovité, která sice podnes stojí v celé své staropanenské kráse jako zbytek její sestřenky, ale majíc nyní po jedné straně vjezd zatarasený vraty a jsouc po druhé straně zazděná, neslouží více svému původnímu účelu.

Také touto branou projel povoz, aniž by byl změnil svou rychlost, vyjel pak na jiný dřevěný most, vedoucí přes druhý hradební příkop, a ve čtvrt minutě jej přejel.Koně se ocitli na prašné štěrkové silnici. Nezahnuli na erární silnici, nýbrž přímo směrem k vjezdu Kinské zahrady, který byl původně projektován a také proveden skoro v rovné čáře s vjezdem k mostu".

Arbes dále píše, že v té době se nedaleko vjezdu do Kinské zahrady, před domem, kterým počíná od Újezdské brány jedna z obou řad domů, tvořících hlavní třídu, nalézala prostorná, dřevěným zábradlím ohraničená zahrada. Úzkou uličkou šíře chodníku byla oddělena od jednopatrového domku, malé hospůdky. Košaté kaštany a staré akáty poskytovaly stín i v nejparnějšch dnech, a bývalo tu milé posezení, ačkoliv byla úprava zahrady v nejvyšší míře primitivní.Nikdy neprostírané stoly měly místo nohou pouhé do země zaražené kůly a místo židlí zde byly lavičky, taktéž jen holá prkna na kůlech. Ale pivo bývalo výborné-a za dne i podvečer tu bývalo hojně hostů, jejichž zábavě pranic nevadila zděná kaplička s dřevěným křížem s primitivní podobou Kristovou.Pod ním hořela červená lampička přezdívaná Krvavá bludička.


Filipojakubské poutě u Újezdské brány


"Nedaleko Újezdské brány je místo zvané Lesíček, poblíž něho stojí zpustlý letohrádek Amerika hraběte Kaunice a Egenberk. Vedle něho byla zbudována Švandova aréna, jejíž herci chodí do Lesíčka do hospody U dělového kříže. Aréna byla dřevěná, bez střechy, takže když začalo během představení pršet, diváci otvírali deštníky. Bylo tam vše tak milé a primitivní. Opona nepřiléhala k zemi, takže dole bylo vidět boty zřízenců, kteří jí na kolečkách posunovali. Tento nedostatek časem zastřela podlouhlá zahrádka. Za květinami byly ukryté lampy, které zřízenec rozžínal klidně během představení, pokud se začalo stmívat. Hrály se hlavně veselohry a operety, nejvíce Offenbachovy a Suppéovy. V Lesíčku se odehrávaly také filipojakubské poutě. Byly tu kolotoče, střelnice, ateliér fotografa, zvěřinec s umořenou opelichanou zvěří, panoptikum, zpěváci jarmarečních písní..."
(Jiří Karásek ze Lvovic:Ztracený ráj)


Prostor těsně za hradbami. Zcela vlevo vyčnívá kulatá Švandova aréna, vedle ní bývalý Eggenbergův letohrad přebudovaný na hostinec.

Současnost

Původní Karlovy hradby (tzv.Hladová zeď) spadající až k zástavbě na dnešním Újezdě
Pozůstatky barokního opevnění
Tudy vedly městské hradby. Újezd, pod někdejšími Újezdskými kasárnami.














Třicetiletá válka (3.kapitola)

7. července 2011 v 22:31 | zh |  Baroko - války, mor i rozkvět

Ještě horší důsledky měla třicetiletá válka (1618-1648). Mezi tragické milníky patří rok 1620 (Bitva na Bílé Hoře), 1631-32 (Sasové v Praze) a rok 1648 (obléhání Prahy Švédy). Pro nové těžké palné zbraně už nebylo stávající opevnění žádnou velkou překážkou. Ani oprava a částečná modernizace, stejně jako předsunuté hliněné valy nezabránily tomu, aby r.1648 švédská armáda téměř bez boje pronikla přes Smíchov a Újezd na Malou Stranu a Hradčany. Hned v roce 1649 bylo započato s přestavbou fortifikace, aby se příštím ničivým útokům zabránilo. Následky byly totiž pro naše obce skutečně kruté. Vydrancovány a spáleny byly mnohé domy, vinice a chmelnice. Konkrétně popsány jsou následující děje: související s válkou: zmatený úprk stavovské armády (zejména uherské jízdy) košířským údolím během ztracené bitvy na Bílé Hoře, který skončil utonutím mnohých bojovníků ve Vltavě; ostřelování Nového Města (zejména vodárny na Zderaze) ze smíchovského Petržílkova ostrova, kde byla umístěna dvě švédská děla; shromažďování a pasení ukradeného dobytka na Smíchově a v Košířích Švédy v létě 1648.

Dále se uvádí, že v době obležení Prahy od 26.7. do 2.11.1648 byly doslova zpustošeny Košíře. Obyvatelstvo houfně prchalo, ti, kteří zůstali, byli často vyvražďováni. Podle údajů z roku 1654 zůstalo v Košířích 23 pustých míst, jejichž majitelé se sem již nevrátili. Při obnově kraje začaly být upřednostňovány rovinatější polohy v sousedním okolí. Zpustlé údolí bylo navíc obtěžováno tlupami loupežníků Petráků, kteří se rekrutovali ze zbytků vojenských zběhů. Skrýše měli ve strahovských skalách a "loupežnickým hradem" jim byl také košířský dvorec Popelka. Výpravy pořádali po celém okolí Prahy i v širokém kraji až po Beroun. V Berouně se proto usadil dragounský pluk, který postupně tyto loupežníky pochytával. Tak například roku 1668 dostali Matěje Skřivánka, na čele cejchovaného darebáka, který byl vydán k věznění do Prahy. Zvlášť nebezpečný byl Honza krejčí, kterému se podařilo z pražského vězení utéci. Roku 1678 byl v kole lámán odchycený Václav Štachl alias Plechař. Loupežníci známí z našich pohádek jako Petrovští se jistě zasloužili o nechuť slušných lidí v Košířích se natrvalo usadit a založili tak možná do dnešních časů tradovanou pověst o Košířích jako čtvrti lumpů a rváčů.

Pražské purkrabství se usilovně snažilo opět zalidnit a zkultivovat upadlé území. Po likvidaci české šlechty se začínají prosazovat šlechtici cizozemci z řad císařových věrných. Tehdy se v Košířích usazuje Holanďan Don Martin de Hoef-Huert (1633, Demartinka), rozsáhlé pozemky získává italský hrabě Filip Ferdinand de la Crone, lidově přezdívaný Ladrone (1688, Ladronka). V druhé polovině 17.století jsou také zmiňovány nové chmelnice a vinice pražských pivovarů "U Glaubiců" a "U Nedvídků". Přibývá hospodářských stavení, mlýn, krčmy, kovárny, je zde řezník i pekař. Purkrabí potvrzuje na počátku 18.století prvního košířského rychtáře Ondřeje Máchu.

Po třicetileté válce se v souvislosti s rozdílnými hospodářskými podmínkami obraz košířsko-smíchovské krajiny začal měnit. Nastal zejména výrazný úbytek obyvatelstva a to jak v důsledku války, tak i šířících se epidemií. Ubylo pracovních sil a najímat sezónní pracovníky nebylo výhodné. Náročné pěstování vinné révy tedy bylo z valné části ukončeno a původní drobné viniční usedlosti se přeměnily ve větší statky orientované na běžnou zemědělskou velkovýrobu. Ty pak zásobovaly pražská města. Od 2. poloviny 18. století začaly být tyto hospodářské usedlosti vyhledávány také jako letní místa odpočinku, a tak při stodolách, chlévech a sýpkách byly zakládány i pohodlnější letohrádky, gloriety a parky.


Obléhání Prahy dle Karla Škréty

Na třicetileté válce notně vydělal Pavel Michna z Vacínova, generální zásobovatel císařské armády. Staroměstským měšťanům bylo totiž přikázáno dodat 700 korců (65hl) ovsa pro koně císařské jízdy, což bylo nad jejich možnosti. Dluh za ně ochotně splatil Michna, ale zápisem do zemských desek si do zástavy vzal jejich smíchovské pozemky. Když mu po letech chtěli dluh splatit, požadoval dvojnásobnou sumu, než na kterou oves cenili Staroměstští a navíc úrok 200 kop grošů ročně. Rozhodli se mu tedy raději vrátit oves a splatit hotově jen úroky. To však Michna nehodlal akceptovat. Pro armádu výhodně dodával obilí jen z vlastních statků a statků svých nadřízených, hlavně Valdštejna a Lichtenštejna. Právě Lichtenštejn rozhodoval v první instanci i o stížnosti Staroměstských na Michnův postup a podle toho byl také letitý spor vyřešen. Roku 1676 byl Michnův nárok na Smíchov potvrzen a Staroměští navždy přišli o svůj vliv na levém břehu. Výhodným skoupením mnohých zkonfiskovaných majetků (Košíře, Jinonice, Butovice ad.) se Michna stal pánem nad velmi rozsáhlým územím, jehož obyvatele, už tak dost zdeptané neustálými válkami, náležitě zatížil daněmi.

Michnův syn zadlužil zboží svého otce natolik, že už r.1678 byly v dražbě smíchovské statky prodány za 4.000 zlatých českému místodržícímu Jiřímu Ludvíkovi ze Sinzendorfu. Po jeho smrti r.1683 koupil Smíchov, Košíře, Jinonice a Butovice Jan Adolf Schwarzenberg za 66.000 zlatých rýnských. Velkou část pozemků získali jezuité.

Od dob husitů dlouho kališnický kostelík sv.Jakuba se v době tvrdé rekatolizace Čech pochopitelně vrátil církvi římské. V odlehlých zákoutích vinic na Hřebenkách se ale scházeli kališníci a Bratři z Jednoty bratrské k tajným motlitbám i nadále. Řešil se také letitý problém farní příslušnosti Smíchova. Fara vzala za své během husitských válek. Duchovní správu pak zajišťoval farář z malostranského sv.Mikuláše, později z dnes již neexistujícího sv.Václava. V letech 1702-49 se smíchovské farnosti ujali jezuité z pražského Klementina, neměli však vlastní sídlo a pronajímali si soukromé domy. Říkali si "Missionarii de Vineis" - tedy misionáři z vinic a náležel jim za službu plat 200 zlatých ročně. Definitivní fara byla na Smíchově zřízena až v roce 1749. V této době začíná být také farní kostel označován jako sv.Filip a Jakub. Pod smíchovskou faru spadaly také obce Zlíchov, Radlice, Hlubočepy a Červený Mlýn. Košíře původně patřily pod duchovní správu sv.Jana Křtitele na Újezdě, pak byly přifařeny k vzdálené Liboci a pod touto nevyhovující správou zůstávaly až do poloviny 19.století.