Vznik "Smiechova kartouzského" (2.kapitola)

29. května 2011 v 13:15 | zh |  V dobách kartuziánů
K významné události v dějinách levého pobřeží Vltavy došlo v souvislosti s velkolepým plánem císaře Karla IV., syna Jana Lucemburského, vybudovat Nové Město. Jeho hradby měly vykrývat všechny strategické body, proto byly záměrně předsunuté zástavbě. Nedílnou součástí liniové fortifikační koncepce bylo také vltavské levobřeží, kde sice zatím nebyly žádné urbanistické plány jako v případě Nového Města na pravém břehu, ale nevykrýt hřebeny Petřína by znamenalo poskytnout nepříteli nástup na Menší Město, Hradčany a Hrad.

Nové hradby na levém břehu byly dobudovány kolem let 1360-62, tedy asi po deseti letech od hradeb novoměstských. Táhly se v délce 2 km. Zeď byla široká 2m, začínala na jihu Kampy, procházela napříč osadou Újezd, kde jí prolamovala hranolová věž se spouštěcí mříží - Újezdská brána. Odtud prudce stoupala po bočním hřebenu Petřína Hladová zeď. Doposud hustě zalesněný Petřín byl vykácen z důvodu obrany hradeb a na jeho oholených svazích nad Újezdem v místech dnešní Kinské zahrady vznikly vinice plaského kláštera.

Přehrazením Újezdu vznikly dvě samostatné osady. Té, kterou pohltily pražské hradby, zůstal její původní název. Újezd vytvořil přirozené předměstí Menšího Města, dnešní Malé Strany. Osada s kostelíkem sv.Jakuba (goticky přestavěným a nyní již farním) dále na jihu, která zůstala vně hradeb města, se kromě označení V Zahradách, začala později nazývat také jako "Smiechov kartouzský".

Přibližná podoba původní gotické brány oddělující dnešní Smíchov a pražský Újezd

To už zde jistě žilo více lidu, jenž se podílel na obdělávání rozlehlých polností Kartuziánů. Ze staré zbraslavské silnice odbočovala nová silnice vedoucí ke Karlštejnu. A to v místech dnešní Kartouzské a Plzeňské. Na této křižovatce byla postavena kovárna a počal tu živý provoz. Zde spatřujeme počátky současného centra poblíž dnešní křižovatky Anděl.
Na všech svazích postupně ustoupily zbytky původního lesního porostu a vzniklo množství nových a velkých vinic. Ty vznikaly již dříve, ale po vydání nařízení Karla IV. (1357) se území změnilo v rozsáhlé viniční hory.

Kartuziáni, kterým v té době patřily kromě vlastního kláštera s příslušenstvím i některé polnosti a dvory v Košířích, na Zlíchově, v Hlubočepích, v Butovicích a Dalejích, začali totiž své mohutné pozemky rozdělovat . Už v r.1370 pronajali nejprve mlýny na Vltavě pražským mlynářům, a v r.1386 dokonce rozparcelovali své polnosti až k vyšehradskému přívozu a pronajali je dlouhodobě zájemcům z různých částí Prahy, kteří zde zakládali usedlosti s vinicemi, chmelnicemi a zahradami.

Předchůdcem Smiechova kartouzského byl Břeh P.Marie

Dne 22.1.1386 kartouzský převor Albrecht vydal latinsky psanou listinu, kterou rozdělil širokou dědinu s poli za klášterem na 24 rovných částí (po 6,5 ha). Právě tolik, kolik mnichů tvořilo kartuziánskou komunitu - dvakrát 12 apoštolů. Projekt pojmenovaný jako Břeh Panny Marie byl tedy vlastně jakousi světskou analogií jejich kláštera zvaného Zahrada Panny Marie. Text zakládací listiny této první osady na části území pozdějšího Smíchova se dochoval jen v českém přepisu v Budyšínském rukopisu (1420).

Břeh P.Marie, to bylo území za klášterní chmelnicí, vymezené na západě jeho rozsáhlou vinicí táhnoucí se od Anděla po Zlíchov, na východě Vltavou, na severu Motolským (Košířským) potokem, jehož břeh byl navýšen, aby vzniklo hlubší koryto a na jihu naproti Vyšehradu umělým příkopem naplněným vodou. Další ochranou před napadením této hospodářské osady byly z vrboví pletené ploty a hustý vrbový porost sám.

Jména všech 24 nejstarších osadníků byla zapsána, ale v přepisu už zůstalo zachováno jen jediné - Šimon, malostranský měšťan, písař arcibiskupského soudu, který bydlel nejblíže klášteru.




Každý hospodář zaplatil 15 grošů zákupného. Na svém území (starobyle se tento díl nazýval městiště) si měl vystavět dům obrácený k Vltavě. Dle kartizuánského modelu mělo vzniknout 12 dvojic domů. Každá tato dvojice byla povina mít jeden společný přístup k Vltavě vysekaný vrbovým porostem. Zajištěn měl být také volný přístup k domům od obecní cesty.

Hospodáři příslušeli ke klášternímu soudu ve věcech běžných pří, žalob a obchodních záležitostí. Vážnější problémy pak měli řešit soudci malostranští. Klášteru byli povinováni pravidelnými daněmi. O sv.Jiří a sv.Havlovi platili úrok ze svých polí a 30 grošů (tedy 60 ročně = 1 kopa) z trhu se dřívím, který na levém břehu Vltavy kartuziáni pořádali naproti trhu podskalskému. Pokuty z prodlení v platbě byly docela přísné. Týdně 2 groše navíc. A kdyby vše včetně pokut nebylo splaceno do roka, mohl být dlužný hospodář vyhnán a jeho statek by propadl klášteru. Kdykoliv byla vypsána královská berně, za výmaz v berním rejstříku zaplatil každý hospodář klášteru 1 groš a 2 penízky (groš se skládal z 12 penízků). Půl groše dále zaplatil ve jménu desátku pro kostel sv.Jakuba. Jeho farář za to pak od kláštera dostával obilní desátek více než 10 hl žita a ječmene. Osadníci měli alespoň tu výsadu, že jim nikdy nebudou jejich polnosti přeměřeny k vyšším úrokům. Dalším bonusem bylo povolení lovit ryby ve Vltavě. Smělo se tak ale dít jen za pomoci čeřenů (čtvercová síť na konstrukci z prutů) a saků (vaky). Jiné výnosnější způsoby lovení příslušely pouze klášteru.

Do povinností osadníků patřilo také vybudovat a udržovat můstek přes příkop v němž tekl Motolský potok od Košíř. Tento můstek byl spojnicí mezi klášterem a novou osadou. Šimon, který bydlel nejblíže potoku, měl právo na veškeré vrboví až k silnici, aby se před potokem mohl dostatečně ohradit. Ostatní vrboví při Vltavě bylo obecní.

Prodat svůj statek mohl osadník s vědomím kláštera , přičemž musel sehnat kupce, který se bude zamlouvat ostatním sousedům a hlavně bude schopen odvádět klášteru předepsané daně. Neustálé změny majitelů na tehdejších usedlostech byly dost běžné a dodržet požadavky kláštera tedy zřejmě nebylo problémem. Nelze si také představovat, že by místní hospodáři byli snad místními patrioty. Hospodářství bylo záležitostí investice a obchodu. Fluktuace obyvatel osady tedy znamenala stále nové míchání přespolních, kteří často nadále podléhali svým domovským farním obcím a zde byli jenom dočasně "smícháni".

Právě tak zřejmě vznikl i název Smíchov, který je poprvé zaznamenán ve dvorských deskách z r.1406 v souvislosti s chmelnicí a vinicí Jana Buzka ("hortus humuleti cum vineolla, qui situs est in Smiechow").

Zkazky název odvozovaly také od veselosti místního lidu nebo smíchu Horymíra, který na levý břeh doskočil na Šemíkovi z Vyšehradu. Podle Václava Hájka z Libočan (1541) se tu prý dokonce smáli zlí duchové odbojníkovi Ronovičovi, který se tu měl r.814 v lese sám oběsit. Ještě jiné vyprávění má za to, že pozemky kartuziánů odkoupil nějaký Jan Smíchovský. Žádný z těchto výmyslů však nemá žádné reálné zakotvení. Opodstatněný může být ale výklad některých jazykovědců, kteří název odvozují od starobylého osobního jména Směch (Smiech). Smíchov by tedy znamenal "Směchův majetek".

První písemná zmínka obsahující název Smíchov (Dvorské desky, 1406):

"Umřel byl Janek, syn Buzkův, po němž zůstal plat v Jenči a chmelnice blíže Kartouz (na Smíchově). I bylo v Menším městě Pražském provoláno 9. dne měsíce května r. 1406, má-li kdo lepší právo k těm věcem nežli král, aby se hlásil. I hlásila se Kačka, vdova po Buzkovi, chmelnici že jí koupil Buzek, někdy manžel její, a že toho chce dokázati s dostatek svědomím a právem tím, jehož jiní purkrechtíci (zákupníci) na Smíchově Kartouzském užívají. Jan, prokurátor kartouzský, pravil, že kartusiáni mají ke chmelnici lepší právo, než kdokoli jiný, a to darováni královského. Ale zboží to dostal r. 1407 Otík z Hrádku."
















 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama