Viniční hory v Košířích a na Smíchově (4.kapitola)

29. května 2011 v 13:24 | zh |  V dobách kartuziánů
Okolí Prahy bývalo vždy poměrně intenzivně zemědělsky využíváno. Kromě běžných plodin a chmele se už od počátku 14.století objevuje častěji i vinná réva. V Košířích je vinice zaznamenána poprvé k roku 1328 a další následují. Košířští majitelé tedy vysledovali nastávající trend a předběhli nařízení Karla IV. z roku 1357, který v rámci megalomanského šíření vinné révy poručil v okruhu tří mil kolem Prahy (tedy asi 5 km) povinné zakládání vinic.


Tuto desku skrývá bývalá viniční usedlost Kotlářka

Původní vlastníci vesnic, půdy a tedy i vinic kolem Prahy pocházeli obvykle z kruhů církevních - konkrétně šlo o mnichy z Plaského a Kartuziánského kláštera, Svatojiřského kláštera a Pražského proboštství na Pražském Hradě a Vyšehradská kapitula. Od panování Karla IV. ale převahu získávali světští vinaři z řad bohatých měšťanů. Na 12 let byli osvobozeni od nájmu a požívali i dalších daňových výhod a jistot . S výjimkou drahých vlašských vín byl například zásadně omezen dovoz zahraničních vín. Při odmítnutí založit vinici či svévolném jiném nakládání s takovou půdou ovšem přišel ke slovu perkmistr, staroměstský viniční úředník podřízený staroměstským konšelům a od 16.století samotnému králi. Perkmistr v krajním případě majiteli půdu zabavil nebo na ní alespoň dosadil jiného zájemce o vinařskou činnost. Úřad perkmistra vedl knihy hor viničních, které (pokud se dochovaly) najdeme v Archivu hl. m. Prahy. Ty jsou vedle mapových podkladů základem našich informací o vzniklých viničních usedlostech.

Výbuch husitství znamenal pro mnoho vinic sice pohromu, došlo však rychle k jejich obnově a k takovému rozmachu, že lze mluvit o vrcholném období vinařství na námi sledovaném území. Teprve třicetiletá válka znamenala pro vinice opravdovou zkázu a jejich postupný úplný zánik. K vlastnímu zpustošení přibyl problém s nedostatkem pracovních sil, ekonomická nedostatečnost a nakonec i změna životního stylu a návyků - před vínem začalo být preferováno pivo.
Část vinic, která přes veškerá úskalí zůstala zachována, padla za oběť výstavbě barokního opevnění Prahy a následujícím válkám o rakouské dědictví a obléhání Prusy.

Vinice po Plaském klášteru

Po roce 1450 se vinohrady táhly po celé petřínské stráni, pod Strahovem až k Bílé Hoře. Na vinice Strahovského kláštera navazovala velká a krásná vinice kláštera Plaského nazývaná V Ráji (doložena už k r.1146). Po vypálení kláštera roku 1420 byly rozděleny části vinice různým pražským měšťanům. Vzniká tak Brabcová, Husinka, Štikovna, Peldřimovka, Plaska a Mouřenínka.
V sousedství Kinské zahrady vznikly nad sebou vinice Koutova (Štěpán Kout, staroměstský měšťan), Houžvičkova (Václav Houžvička, malostranský měšťan) a Žumberkova (Martin Žumberg, staroměstský měšťan).

Severní svah od Kinské zahrady (vpravo) po Strahov (nahoře vlevo) je vyfocen z vrchu Věneček

Vinice na severním svahu košířském

Od Žumberky směrem na západ nad Košíři až po Motol se táhlo po severním svahu sedm významných vinic nazvaných většinou ještě podle předhusitských držitelů. Mnohé z nich platily desátek košířskému poplužnímu dvoru, který byl jakýmsi správním střediskem místních polností a vinic. Nazýván byl dlouho podle zakladatele Názovským. Patřil písaři dvorní kuchyně Karla IV. Jindřichovi Názovi (Henricus Naso). Náz byl staroměstským občanem a vysoce postaveným úředníkem. Označení jeho funkce "písař" nemůžeme chápat v dnešním smyslu. Byl spíše hospodářským správcem královského dvora a později i členem královské rady. Vedle dvora v Košířích poblíž dnešní Cibulky měl i tvrz v Strašnicích, cihelnu na Malé Straně a několik domů v Praze. Jeho synem byl proslulý doktor teologie a biskup churský Jan Náz. Jindřich Náz zemřel v roce 1390. Po něm dvůr dědila jeho dcera Anežka a po její smrti sem král Václav IV. dosadil svého dvořenína Vocha (Voka) z Valdštejna. Nároky si však činili také dědici Jana Náze. Za husitství získal dvůr staroměstský měšťan a pozdější konšel Mikuláš Kněževský, který svá práva zdůraznil sňatkem s vdovou Vocha. Jména dalších majitelů se dále rychle měnila a význam tohoto dvora zřejmě postupně upadal. Zdá se, že významnějším se pak stal tzv.purkrabský dvůr v údolí při potoce na úpatí vrchu Věneček.

Pod starými vinicemi v nižších polohách vznikaly nové štěpnice nazývané také jako Nové Názovky. Nahradily zde tehdejší pole a háje. Spadaly až do údolí Motolského potoka k hlavní košířské cestě.



Seznam hlavních viničních oblastí:

1.Srpová (Václav Lauterbach od Srpů). Pod ní vznikly další menší vinice: Štrábochova, Rydrtova, Střelcovská, Penízkova a Hrdinova.
2.Markéty (vdova advokáta Konráda de Braclis)
3.Frycková (Frycek Neugrüner, staroměstský měšťan) později Králová (nárokoval si ji král Zikmund a po dalších majitelích král Vladislav). Pod ní vznikly vinice Oslovská, Zajímačka, Špižířova. - Oblast dnešní Klamovky.
4.Perníčková (Michal Perníček, pekař malostranský, od 1411). Oblast dnešní Perníkářky.
5.Hynkovská (Hynek z Wojkova, od r.1412) - později též označovaná jako Vaníčková či Motolka. Oblast dnešní Spiritky. Zhruba pod ní vznikla Biskupka (podle pražského arcibiskupa Konráda). Záhy byla rozdělena na čtyři nové vinice. Oblast dnešní Skalky, Zámečnice a někdejší Malé Ladronky pod Kotlářkou.
6.Tiburcovská (Tiburcius Rak, malostranský měšťan, od r.1404) Táhla se od dnešní břevnovské Ladronky dolů. Pod ní trochu stranou byla vinice Otlíkovská (Jan Otlík, od r.1453) - dnešní Kotlářka.
7.Fránovská (Jan Frána z Ejzíře a Zličína, od r.1458) - dnešní Šafránka.

Viniční hory nad Plzeňskou třídou, na vrchu vpravo dnešní Kotlářka

Vinice na jižním svahu

Nejvýraznějším krajinným prvkem Košíř je na jihu stolová hora Vidoule (nejvyšší bod 371 m.n.m.). Vznikla v třetihorách ukládáním téměř vodorovné vrstvy pískovců, slínů, břidlic a opuk na dně moře. Pískovec patřil mezi poměrně vyhledávaný stavební kámen, proto se zde hojně těžil. Známý fabulátor Václav Hájek z Libočan popisoval, že na Vidouli shromáždila bojovná Vlasta šiky dívek, které se vzbouřily proti mužům a dobyla také dvorec pod Vidoulí majitele jménem Motola. Ale tuto další Hájkovu zkazku zde přijměme opět jen jako malé zpestření.
Na severní svah Vidoule navazuje Cibulka modelovaná do nevýrazných údolí.

Vidoule
Historický snímek pískovcových lomů na Vidouli

Směrem od Motola k Smíchovu se setkáváme s následujícími vinicemi pod horou Vidoule a dnešní Cibulkou:
Kbelná, Mackovská, Kamenná hora, Osojná, Okolnice, Vratec - ty se vypínaly v místech, kde hraničí Košíře se Stodůlkami a Motolem, následují "cibulecké" vinice Názovka, Krtkova, Malčova, Kozdrasova -ta už se rozkládá na svahu zhruba proti Klamovce.
Navazuje velká viniční hora odpradávna nazývaná Stárka (později též Krčkova), dnešní Šmukýřka. Dál směrem východním s ní sousedí vrch Zámyšl s vinicí Porybnou - pod někdejšími pozemky patřícimi k dnešní Kavalírce. To se již ocitáme v úzkém údolíčku s historickou cestou, která jižně odbočuje z hlavního košířského údolí, šplhá se k hoře Vidouli a přes Jinonice pokračuje až ke Karlštejnu. Tato oblast se nazývá starobyle Mezihoří. Jejím ústředním bodem je dnešní Šalamounka, tehdy vinice Mandincova. Od ní se směrem k dnešní Bulové přelévaly další vinice, pole a louky, například vinice Hladoměř. Do jižní části Mezihoří je často zahrnována i Šmukýřka.


Na obzoru velká stolová hora Vidoule, naproti ní vprostřed snímku vpravo viniční hory Hynkovské a Tiburcovské oblasti

Název Mezihoří zřejmě vyjadřoval chápání rozdělení krajiny jižního svahu na oblast pod Vidoulí a pod dalším významným kopcem - Věnečkem, na němž se prolínají katastrální hranice Košíř a Smíchova. Věneček je nazýván později také jako Černý vrch - zřejmě počeštělá připomínka někdejšího majitele Schwarzenberga.
Věneček jižním svahem přiléhá k Mandincově hoře (Šalamounka) a naproti němu směrem k Radlicím se tyčí homolovitý vrch, který zakončuje radlickou horu Vysoká - tzv.Homolka (oblast dnešní smíchovské Cihlářky).
Severní svah Věnečku spadal až ke Košířskému potoku (dnešní Vrchlického ulice, oblast od Popelky a Husových sadů. Zde byla vinice Na Věnečku nazývaná též Betlémská. Patřila totiž od časů krále Václava IV. Václavu Křížovi, spoluzakladateli Betlémské kaple a dědičně pak této kapli. Kříž byl bohatým obchodníkem, ač tehdy označovaným jako kramář. Pro stavbu kaple věnoval pozemek, kde bývala jeho zahrada a sladovna.
Přímo s vinicí Na Věnečku sousedila Machutovská vinice (dle advokáta Machuty, od r.1404).
S vrchem Věneček na východě sousedila velká viniční hora zvaná Štěpánková (dle Štěpánka z Kladska, od r.1401) pod níž se už rozkládá smíchovská rovina. Bylo zde několik dalších vinic od potoka do vrchu až po Malvazinku. Na nich vznikl dvůr Bertramky, Mrázovky, Nikolajky ad. Později se zde můžeme setkat například s názvy vinic Prkýnka a Peňka (Bémka).

V Mezihoří - údolí Jinonické ulice
Historická osada Košíře vyrostla pod viniční horou Věneček
Dnešní Věneček nebo též Černý vrch (uprostřed snímku) je zcela zastavěn
Historická jména zůstala v místním názvosloví zachována do dnešních dob
Tyto dnes zalesněné kopce bývaly všechny osázeny vinnou révou


Ná závěr kapitoly nahlédněme pro lehké zpestření ještě do historické fresky Koldy Malínského Lesní růže. Pod pseudonymem autora se skrývá Josef Lacina (1850-1908), středoškolský profesor, historik, kronikář a spisovatel. Přestože jde v podstatě o červenou knihovnu zasazenou do historických dějů, nepostrádá příběh vzhledem k profilu autora zajímavé historické náčrtky týkající se košířského Názovského dvora. Děj se odehrává po upálení Husa, v roce 1419, kdy v Košířích hospodaří syn nebožtíka Jindřicha Náze...

Lesní růže

Na cestě z Košíř k Motolu po levé straně vypíná se vrch nevysoký, předkové nazývali jej Kbelná. Byl pokryt vinicemi a za těmito se rozkládal líbezný háj. Na počátku XV.věku náležel Názům, bohaté rodině patricijské z Prahy, což také každým krokem bylo možno poznati; bylť háj upraven v pěkný park, vedl z části samým sobě ponechaných a tudíž v bujné divokosti vyrůstajících, byly tu uměle založené skupiny stromů a keřů, jakož i pečlivě opatrované záhony květin. Nebudeme se diviti líbeznosti okolí tohoto, dovíme-li se, že háj tento poručen byl zvláštní péči milostné Abigaily - "lesní růže", jak pro stálé prodlévání v tomto háji jí bylo říkáno. Nejrozkošnější andělský zjev, půl Čech ji zná. Věštba staré cikánky však varovala před touhou vdát se. Mnoho srdcí pro ni prý zaplane, nevěstou se však nestane. Sice ji zlý osud stihne.

"Na hranici s čarodějkou," rozkřikl se Pavel ze Smržova, který požádal hospodáře Mikuláše Náze o ruku dcery. "Nevěř podvodné babici. Co může se nám staviti v cestu? Láska naše srdce pojí k radosti a spokojení rodičů. Či snad by hrdý patricius, konšel Náz, svou nenávist k národu českému chtěl dáti cítiti i mně? Ó škoda, že jsi dcerou toho cizince zarputilého, však přijde hodina a není možná daleko..."

Když se Abigaila vrátila do dvorce, bylo už vše na nohou. Mikeš Náz se chtěl pochlubit četným vzácným hostům, jež pozval k zásnubám. Slunce se už počalo klonit k západu a padaly dlouhé stíny topolů kolem zámku Názovského stojících jako obři. Tu zarachotil těžký krytý kočár před dvorcem, jehož obyvatelstvo se seběhlo uvítat vzácného hosta. Byl to bratr hospodáře Jan Náz, doktor svatého písma, přední žalobník proti Husovi, osobnost daleko široko pověstná. Jeden po druhém přijížděli další hosté. Byli to vesměs hlavy patricijských rodů německých, konšelé staroměstští i novoměstští, protivníci Husových stoupenců. Mikuláš Náz hleděl dát rodinné oslavě ráz politický. Pozván byl i král, ale omluvil se pro "neklidné časy".

Slavnost se však ke zděšení hostí stává ostudnou fraškou. Nevěsta Anežka, která už ani nedoufala, že by ji kdo pojal za manželku, s dvornou upejpavostí vchází do sálu. Došlo k věru trapnému nedorozumění. Mladý Pavel ze Smržova nežádá o Anežku, které už "čtyřicet jar panenských odkvetlo", nýbrž o druhou dceru, Abigailu! Bylo třeba uvést věci na pravou míru a objasnit tajemství - Abigaila není dcerou Mikuláše Náze, nýbrž jeho schovankou, nalezenkou, kterou doprovázel jen lístek se jménem a prosbou o péči!
Následuje únos Abigaily, její obvinění z čarodějnictví, vylhaná zrada Pavla a touha Abigaily pomstít se mu. Ve všem jí jako statečný ochránce pomáhá sám král Václav IV., do té doby jen občasný návštěvník Názova dvoru v Košířích, z něhož se však k překvapení vyklube její skutečný otec. Otec, který nepřál sňatku mladých lidí a všechny peripetie sám zosnoval. Matkou Abigaily měla být pověstná králova lazebnice Zuzana. Známé děje, jimiž začíná husitství v Čechách, defenestrace na Novoměstské radnici a náhlá smrt krále, jsou zde propletena s vyvrcholením příběhu o nenaplněné lásce Pavla a Abigaily. Zhrzená dívka volí smrt, Pavel šílený nad ztrátou milované stojí v čele davu před Novoměstskou radnicí. Začíná husitství...

(K.Koldínský: Lesní růže. In Kronika - Historické obrázky, 1883)








 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama