Květen 2011

Viniční hory v Košířích a na Smíchově (4.kapitola)

29. května 2011 v 13:24 | zh |  V dobách kartuziánů
Okolí Prahy bývalo vždy poměrně intenzivně zemědělsky využíváno. Kromě běžných plodin a chmele se už od počátku 14.století objevuje častěji i vinná réva. V Košířích je vinice zaznamenána poprvé k roku 1328 a další následují. Košířští majitelé tedy vysledovali nastávající trend a předběhli nařízení Karla IV. z roku 1357, který v rámci megalomanského šíření vinné révy poručil v okruhu tří mil kolem Prahy (tedy asi 5 km) povinné zakládání vinic.


Tuto desku skrývá bývalá viniční usedlost Kotlářka

Původní vlastníci vesnic, půdy a tedy i vinic kolem Prahy pocházeli obvykle z kruhů církevních - konkrétně šlo o mnichy z Plaského a Kartuziánského kláštera, Svatojiřského kláštera a Pražského proboštství na Pražském Hradě a Vyšehradská kapitula. Od panování Karla IV. ale převahu získávali světští vinaři z řad bohatých měšťanů. Na 12 let byli osvobozeni od nájmu a požívali i dalších daňových výhod a jistot . S výjimkou drahých vlašských vín byl například zásadně omezen dovoz zahraničních vín. Při odmítnutí založit vinici či svévolném jiném nakládání s takovou půdou ovšem přišel ke slovu perkmistr, staroměstský viniční úředník podřízený staroměstským konšelům a od 16.století samotnému králi. Perkmistr v krajním případě majiteli půdu zabavil nebo na ní alespoň dosadil jiného zájemce o vinařskou činnost. Úřad perkmistra vedl knihy hor viničních, které (pokud se dochovaly) najdeme v Archivu hl. m. Prahy. Ty jsou vedle mapových podkladů základem našich informací o vzniklých viničních usedlostech.

Výbuch husitství znamenal pro mnoho vinic sice pohromu, došlo však rychle k jejich obnově a k takovému rozmachu, že lze mluvit o vrcholném období vinařství na námi sledovaném území. Teprve třicetiletá válka znamenala pro vinice opravdovou zkázu a jejich postupný úplný zánik. K vlastnímu zpustošení přibyl problém s nedostatkem pracovních sil, ekonomická nedostatečnost a nakonec i změna životního stylu a návyků - před vínem začalo být preferováno pivo.
Část vinic, která přes veškerá úskalí zůstala zachována, padla za oběť výstavbě barokního opevnění Prahy a následujícím válkám o rakouské dědictví a obléhání Prusy.

Vinice po Plaském klášteru

Po roce 1450 se vinohrady táhly po celé petřínské stráni, pod Strahovem až k Bílé Hoře. Na vinice Strahovského kláštera navazovala velká a krásná vinice kláštera Plaského nazývaná V Ráji (doložena už k r.1146). Po vypálení kláštera roku 1420 byly rozděleny části vinice různým pražským měšťanům. Vzniká tak Brabcová, Husinka, Štikovna, Peldřimovka, Plaska a Mouřenínka.
V sousedství Kinské zahrady vznikly nad sebou vinice Koutova (Štěpán Kout, staroměstský měšťan), Houžvičkova (Václav Houžvička, malostranský měšťan) a Žumberkova (Martin Žumberg, staroměstský měšťan).

Severní svah od Kinské zahrady (vpravo) po Strahov (nahoře vlevo) je vyfocen z vrchu Věneček

Vinice na severním svahu košířském

Od Žumberky směrem na západ nad Košíři až po Motol se táhlo po severním svahu sedm významných vinic nazvaných většinou ještě podle předhusitských držitelů. Mnohé z nich platily desátek košířskému poplužnímu dvoru, který byl jakýmsi správním střediskem místních polností a vinic. Nazýván byl dlouho podle zakladatele Názovským. Patřil písaři dvorní kuchyně Karla IV. Jindřichovi Názovi (Henricus Naso). Náz byl staroměstským občanem a vysoce postaveným úředníkem. Označení jeho funkce "písař" nemůžeme chápat v dnešním smyslu. Byl spíše hospodářským správcem královského dvora a později i členem královské rady. Vedle dvora v Košířích poblíž dnešní Cibulky měl i tvrz v Strašnicích, cihelnu na Malé Straně a několik domů v Praze. Jeho synem byl proslulý doktor teologie a biskup churský Jan Náz. Jindřich Náz zemřel v roce 1390. Po něm dvůr dědila jeho dcera Anežka a po její smrti sem král Václav IV. dosadil svého dvořenína Vocha (Voka) z Valdštejna. Nároky si však činili také dědici Jana Náze. Za husitství získal dvůr staroměstský měšťan a pozdější konšel Mikuláš Kněževský, který svá práva zdůraznil sňatkem s vdovou Vocha. Jména dalších majitelů se dále rychle měnila a význam tohoto dvora zřejmě postupně upadal. Zdá se, že významnějším se pak stal tzv.purkrabský dvůr v údolí při potoce na úpatí vrchu Věneček.

Pod starými vinicemi v nižších polohách vznikaly nové štěpnice nazývané také jako Nové Názovky. Nahradily zde tehdejší pole a háje. Spadaly až do údolí Motolského potoka k hlavní košířské cestě.



Seznam hlavních viničních oblastí:

1.Srpová (Václav Lauterbach od Srpů). Pod ní vznikly další menší vinice: Štrábochova, Rydrtova, Střelcovská, Penízkova a Hrdinova.
2.Markéty (vdova advokáta Konráda de Braclis)
3.Frycková (Frycek Neugrüner, staroměstský měšťan) později Králová (nárokoval si ji král Zikmund a po dalších majitelích král Vladislav). Pod ní vznikly vinice Oslovská, Zajímačka, Špižířova. - Oblast dnešní Klamovky.
4.Perníčková (Michal Perníček, pekař malostranský, od 1411). Oblast dnešní Perníkářky.
5.Hynkovská (Hynek z Wojkova, od r.1412) - později též označovaná jako Vaníčková či Motolka. Oblast dnešní Spiritky. Zhruba pod ní vznikla Biskupka (podle pražského arcibiskupa Konráda). Záhy byla rozdělena na čtyři nové vinice. Oblast dnešní Skalky, Zámečnice a někdejší Malé Ladronky pod Kotlářkou.
6.Tiburcovská (Tiburcius Rak, malostranský měšťan, od r.1404) Táhla se od dnešní břevnovské Ladronky dolů. Pod ní trochu stranou byla vinice Otlíkovská (Jan Otlík, od r.1453) - dnešní Kotlářka.
7.Fránovská (Jan Frána z Ejzíře a Zličína, od r.1458) - dnešní Šafránka.

Viniční hory nad Plzeňskou třídou, na vrchu vpravo dnešní Kotlářka

Vinice na jižním svahu

Nejvýraznějším krajinným prvkem Košíř je na jihu stolová hora Vidoule (nejvyšší bod 371 m.n.m.). Vznikla v třetihorách ukládáním téměř vodorovné vrstvy pískovců, slínů, břidlic a opuk na dně moře. Pískovec patřil mezi poměrně vyhledávaný stavební kámen, proto se zde hojně těžil. Známý fabulátor Václav Hájek z Libočan popisoval, že na Vidouli shromáždila bojovná Vlasta šiky dívek, které se vzbouřily proti mužům a dobyla také dvorec pod Vidoulí majitele jménem Motola. Ale tuto další Hájkovu zkazku zde přijměme opět jen jako malé zpestření.
Na severní svah Vidoule navazuje Cibulka modelovaná do nevýrazných údolí.

Vidoule
Historický snímek pískovcových lomů na Vidouli

Směrem od Motola k Smíchovu se setkáváme s následujícími vinicemi pod horou Vidoule a dnešní Cibulkou:
Kbelná, Mackovská, Kamenná hora, Osojná, Okolnice, Vratec - ty se vypínaly v místech, kde hraničí Košíře se Stodůlkami a Motolem, následují "cibulecké" vinice Názovka, Krtkova, Malčova, Kozdrasova -ta už se rozkládá na svahu zhruba proti Klamovce.
Navazuje velká viniční hora odpradávna nazývaná Stárka (později též Krčkova), dnešní Šmukýřka. Dál směrem východním s ní sousedí vrch Zámyšl s vinicí Porybnou - pod někdejšími pozemky patřícimi k dnešní Kavalírce. To se již ocitáme v úzkém údolíčku s historickou cestou, která jižně odbočuje z hlavního košířského údolí, šplhá se k hoře Vidouli a přes Jinonice pokračuje až ke Karlštejnu. Tato oblast se nazývá starobyle Mezihoří. Jejím ústředním bodem je dnešní Šalamounka, tehdy vinice Mandincova. Od ní se směrem k dnešní Bulové přelévaly další vinice, pole a louky, například vinice Hladoměř. Do jižní části Mezihoří je často zahrnována i Šmukýřka.


Na obzoru velká stolová hora Vidoule, naproti ní vprostřed snímku vpravo viniční hory Hynkovské a Tiburcovské oblasti

Název Mezihoří zřejmě vyjadřoval chápání rozdělení krajiny jižního svahu na oblast pod Vidoulí a pod dalším významným kopcem - Věnečkem, na němž se prolínají katastrální hranice Košíř a Smíchova. Věneček je nazýván později také jako Černý vrch - zřejmě počeštělá připomínka někdejšího majitele Schwarzenberga.
Věneček jižním svahem přiléhá k Mandincově hoře (Šalamounka) a naproti němu směrem k Radlicím se tyčí homolovitý vrch, který zakončuje radlickou horu Vysoká - tzv.Homolka (oblast dnešní smíchovské Cihlářky).
Severní svah Věnečku spadal až ke Košířskému potoku (dnešní Vrchlického ulice, oblast od Popelky a Husových sadů. Zde byla vinice Na Věnečku nazývaná též Betlémská. Patřila totiž od časů krále Václava IV. Václavu Křížovi, spoluzakladateli Betlémské kaple a dědičně pak této kapli. Kříž byl bohatým obchodníkem, ač tehdy označovaným jako kramář. Pro stavbu kaple věnoval pozemek, kde bývala jeho zahrada a sladovna.
Přímo s vinicí Na Věnečku sousedila Machutovská vinice (dle advokáta Machuty, od r.1404).
S vrchem Věneček na východě sousedila velká viniční hora zvaná Štěpánková (dle Štěpánka z Kladska, od r.1401) pod níž se už rozkládá smíchovská rovina. Bylo zde několik dalších vinic od potoka do vrchu až po Malvazinku. Na nich vznikl dvůr Bertramky, Mrázovky, Nikolajky ad. Později se zde můžeme setkat například s názvy vinic Prkýnka a Peňka (Bémka).

V Mezihoří - údolí Jinonické ulice
Historická osada Košíře vyrostla pod viniční horou Věneček
Dnešní Věneček nebo též Černý vrch (uprostřed snímku) je zcela zastavěn
Historická jména zůstala v místním názvosloví zachována do dnešních dob
Tyto dnes zalesněné kopce bývaly všechny osázeny vinnou révou


Ná závěr kapitoly nahlédněme pro lehké zpestření ještě do historické fresky Koldy Malínského Lesní růže. Pod pseudonymem autora se skrývá Josef Lacina (1850-1908), středoškolský profesor, historik, kronikář a spisovatel. Přestože jde v podstatě o červenou knihovnu zasazenou do historických dějů, nepostrádá příběh vzhledem k profilu autora zajímavé historické náčrtky týkající se košířského Názovského dvora. Děj se odehrává po upálení Husa, v roce 1419, kdy v Košířích hospodaří syn nebožtíka Jindřicha Náze...

Lesní růže

Na cestě z Košíř k Motolu po levé straně vypíná se vrch nevysoký, předkové nazývali jej Kbelná. Byl pokryt vinicemi a za těmito se rozkládal líbezný háj. Na počátku XV.věku náležel Názům, bohaté rodině patricijské z Prahy, což také každým krokem bylo možno poznati; bylť háj upraven v pěkný park, vedl z části samým sobě ponechaných a tudíž v bujné divokosti vyrůstajících, byly tu uměle založené skupiny stromů a keřů, jakož i pečlivě opatrované záhony květin. Nebudeme se diviti líbeznosti okolí tohoto, dovíme-li se, že háj tento poručen byl zvláštní péči milostné Abigaily - "lesní růže", jak pro stálé prodlévání v tomto háji jí bylo říkáno. Nejrozkošnější andělský zjev, půl Čech ji zná. Věštba staré cikánky však varovala před touhou vdát se. Mnoho srdcí pro ni prý zaplane, nevěstou se však nestane. Sice ji zlý osud stihne.

"Na hranici s čarodějkou," rozkřikl se Pavel ze Smržova, který požádal hospodáře Mikuláše Náze o ruku dcery. "Nevěř podvodné babici. Co může se nám staviti v cestu? Láska naše srdce pojí k radosti a spokojení rodičů. Či snad by hrdý patricius, konšel Náz, svou nenávist k národu českému chtěl dáti cítiti i mně? Ó škoda, že jsi dcerou toho cizince zarputilého, však přijde hodina a není možná daleko..."

Když se Abigaila vrátila do dvorce, bylo už vše na nohou. Mikeš Náz se chtěl pochlubit četným vzácným hostům, jež pozval k zásnubám. Slunce se už počalo klonit k západu a padaly dlouhé stíny topolů kolem zámku Názovského stojících jako obři. Tu zarachotil těžký krytý kočár před dvorcem, jehož obyvatelstvo se seběhlo uvítat vzácného hosta. Byl to bratr hospodáře Jan Náz, doktor svatého písma, přední žalobník proti Husovi, osobnost daleko široko pověstná. Jeden po druhém přijížděli další hosté. Byli to vesměs hlavy patricijských rodů německých, konšelé staroměstští i novoměstští, protivníci Husových stoupenců. Mikuláš Náz hleděl dát rodinné oslavě ráz politický. Pozván byl i král, ale omluvil se pro "neklidné časy".

Slavnost se však ke zděšení hostí stává ostudnou fraškou. Nevěsta Anežka, která už ani nedoufala, že by ji kdo pojal za manželku, s dvornou upejpavostí vchází do sálu. Došlo k věru trapnému nedorozumění. Mladý Pavel ze Smržova nežádá o Anežku, které už "čtyřicet jar panenských odkvetlo", nýbrž o druhou dceru, Abigailu! Bylo třeba uvést věci na pravou míru a objasnit tajemství - Abigaila není dcerou Mikuláše Náze, nýbrž jeho schovankou, nalezenkou, kterou doprovázel jen lístek se jménem a prosbou o péči!
Následuje únos Abigaily, její obvinění z čarodějnictví, vylhaná zrada Pavla a touha Abigaily pomstít se mu. Ve všem jí jako statečný ochránce pomáhá sám král Václav IV., do té doby jen občasný návštěvník Názova dvoru v Košířích, z něhož se však k překvapení vyklube její skutečný otec. Otec, který nepřál sňatku mladých lidí a všechny peripetie sám zosnoval. Matkou Abigaily měla být pověstná králova lazebnice Zuzana. Známé děje, jimiž začíná husitství v Čechách, defenestrace na Novoměstské radnici a náhlá smrt krále, jsou zde propletena s vyvrcholením příběhu o nenaplněné lásce Pavla a Abigaily. Zhrzená dívka volí smrt, Pavel šílený nad ztrátou milované stojí v čele davu před Novoměstskou radnicí. Začíná husitství...

(K.Koldínský: Lesní růže. In Kronika - Historické obrázky, 1883)









Likvidace smíchovských kartouz (3.kapitola)

29. května 2011 v 13:20 | zh |  V dobách kartuziánů
Výbuchem husitské revoluce nastala zásadní přeměna dnešního košířsko-smíchovského území. Změnila se jeho vnější podoba, ale hlavně majetkové poměry.

Den po smrti Karlova nástupce Václava IV. - 17. srpna r.1419 před pátou hodinou odpoledne, vzal rozbouřený pražský lid, který dobře věděl o odmítavém ba nepřátelském postoji kartuziánů k názorům J.Husa, jejich bohatou kartouzu i kostel P.Marie útokem, vydrancoval ji, pobořil a nakonec vypálil. Zpustošeny byly i zahrady, vinice a mlýny. Poničen byl kostelík sv.Jakuba, zcela zbořen kostelík sv.Jana Evangelisty "Odraného" při dvoře probošta mělnického a dvůr plaského kláštera s kaplí a vinicí.

"Lid rozzuřený vnikl do chrámu, kácel sochy, rozbíjel oltáře, rozhazoval ostatky svatých, zotvíral hrobky a ničil náhrobky. Když vykonal dílo zkázy, bral vše, co nalezl-šatstvo, knihy, jídlo a nápoje. Co nemohli lidé sníst a vypít, to rozházeli, pošlapali a ničili." (František Ruth: Kronika královské Prahy a obcí sousedních, 1903)



Pozdě večer pak s rozžatými pochodněmi odvlekl zfanatizovaný dav svázané mnichy za hrubého výsměchu na Staroměstskou radnici, aby je purkmistr Jan Bradatý potrestal. Ale vážený konšel, kožešník Václav Štráboch, je zaopatřil a hledal pro ně náhradní útočiště. V Praze ale před rozběsněnými Pražany nebylo úniku, proto kartuziáni kvapně, ale bezpečně opustili Prahu a vydali se do Sedlce a Kutné Hory, odkud se později rozešli do sousedních zemí.
Zpočátku ale kartuziáni nijak zvlášť neželeli škod a příkoří, které na ně dopadly. Byli totiž nadále slušně zabezpečeni a zřejmě hluboce přesvědčeni, že jim bude klášter brzy znovu vystavěn. Sám král Zikmund jim to ostatně při osobním setkání v Brně slíbil. Převor Markvart o situaci informoval bratry z Norimberku:

"Vnuknutím božím vystříháni jsouce, věci své vůbec lepší, totiž knihy a klenoty, dříve jsme odstranili, poslavše je v opatrování bezpečnější. Něco nám také bylo vráceno po drancování, takže zachová-li dále Bůh, věcí takových posud máme větší dostatek, nežli některé jiné jisté domy řádu našeho, i poněkud proslulé." (Převor Markvart, 21.října 1419, Sedlec)

K r. 1420 je ještě zmiňována potyčka poblíž zřícenin smíchovského kláštera, kdy byl oddíl vzbouřených Pražanů rozmetán uherským oddílem Zikmundovým. Čtyřicet Pražanů bylo zabito, šestnáct zajato a v Zikmundově ležení upáleno, s dalšími se na útěku potopily lodě.

Po ukončení husitské rebelie byl kartuzián z rakouského Gamingu Jindřich z Eckenfeldu pověřen obnovou kláštera V Zahradách na Smíchově, ale pozemky už nebylo možné získat zpět. Zříceniny kartouzy byly rozebrány na jiné stavby, a tak se do dnešních dnů nezachoval ani její nejmenší pozůstatek. Pokusy vybudovat novou kartouzu na Smíchově se odehrávaly dokonce až do r.1723, kdy poslední plán zkrachoval na nedostatku financí.

Část nádherně iluminovaných rukopisů z rozsáhlé knihovny smíchovské kartouzy je nyní uložena v Rakouské národní knihovně ve Vídni. Pro nás objevný soubor těchto vzácných středověkých děl zapracovala do své edice iluminovaných rukopisů Rakouské národní knihovny Maria Theisenová. Svazek vyšel v Rakouské akademii věd roku 2004. (Maria Theisen, Die Bibliothek der Kartause Smíchov bei Prag - ein Rekonstruktionsversuch in Ulrike Jenni, Maria Theisen: Mitteleuropäische Schulen III (ca. 1350-1400). Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 2004.)

"Rukopisy jsou natolik zajímavé pro historii zaniklého kláštera, že by stály za samostatnou studii přesahující uměleckohistorický zřetel, k jejímuž napsání má autorka veškeré předpoklady." (Hana Hlaváčková, Ústav dějin umění AV ČR)

Zachován zůstal také literární odkaz některých kartuziánů, kteří na Smíchově působili. Jedná se například o díla převora kláštera Michaela Pražského (†1401), Konráda z Gamingu (†1360) či Štěpána Šrama z Dolan (†1421).

Dostupná je ukázka z traktátu převora Michaela věnovaná Ruprechtovi III.-Falckému. Michael Pražský patřil k předním theologům doby biskupa Jana z Jenštejna. K přečtení zde

Vznik "Smiechova kartouzského" (2.kapitola)

29. května 2011 v 13:15 | zh |  V dobách kartuziánů
K významné události v dějinách levého pobřeží Vltavy došlo v souvislosti s velkolepým plánem císaře Karla IV., syna Jana Lucemburského, vybudovat Nové Město. Jeho hradby měly vykrývat všechny strategické body, proto byly záměrně předsunuté zástavbě. Nedílnou součástí liniové fortifikační koncepce bylo také vltavské levobřeží, kde sice zatím nebyly žádné urbanistické plány jako v případě Nového Města na pravém břehu, ale nevykrýt hřebeny Petřína by znamenalo poskytnout nepříteli nástup na Menší Město, Hradčany a Hrad.

Nové hradby na levém břehu byly dobudovány kolem let 1360-62, tedy asi po deseti letech od hradeb novoměstských. Táhly se v délce 2 km. Zeď byla široká 2m, začínala na jihu Kampy, procházela napříč osadou Újezd, kde jí prolamovala hranolová věž se spouštěcí mříží - Újezdská brána. Odtud prudce stoupala po bočním hřebenu Petřína Hladová zeď. Doposud hustě zalesněný Petřín byl vykácen z důvodu obrany hradeb a na jeho oholených svazích nad Újezdem v místech dnešní Kinské zahrady vznikly vinice plaského kláštera.

Přehrazením Újezdu vznikly dvě samostatné osady. Té, kterou pohltily pražské hradby, zůstal její původní název. Újezd vytvořil přirozené předměstí Menšího Města, dnešní Malé Strany. Osada s kostelíkem sv.Jakuba (goticky přestavěným a nyní již farním) dále na jihu, která zůstala vně hradeb města, se kromě označení V Zahradách, začala později nazývat také jako "Smiechov kartouzský".

Přibližná podoba původní gotické brány oddělující dnešní Smíchov a pražský Újezd

To už zde jistě žilo více lidu, jenž se podílel na obdělávání rozlehlých polností Kartuziánů. Ze staré zbraslavské silnice odbočovala nová silnice vedoucí ke Karlštejnu. A to v místech dnešní Kartouzské a Plzeňské. Na této křižovatce byla postavena kovárna a počal tu živý provoz. Zde spatřujeme počátky současného centra poblíž dnešní křižovatky Anděl.
Na všech svazích postupně ustoupily zbytky původního lesního porostu a vzniklo množství nových a velkých vinic. Ty vznikaly již dříve, ale po vydání nařízení Karla IV. (1357) se území změnilo v rozsáhlé viniční hory.

Kartuziáni, kterým v té době patřily kromě vlastního kláštera s příslušenstvím i některé polnosti a dvory v Košířích, na Zlíchově, v Hlubočepích, v Butovicích a Dalejích, začali totiž své mohutné pozemky rozdělovat . Už v r.1370 pronajali nejprve mlýny na Vltavě pražským mlynářům, a v r.1386 dokonce rozparcelovali své polnosti až k vyšehradskému přívozu a pronajali je dlouhodobě zájemcům z různých částí Prahy, kteří zde zakládali usedlosti s vinicemi, chmelnicemi a zahradami.

Předchůdcem Smiechova kartouzského byl Břeh P.Marie

Dne 22.1.1386 kartouzský převor Albrecht vydal latinsky psanou listinu, kterou rozdělil širokou dědinu s poli za klášterem na 24 rovných částí (po 6,5 ha). Právě tolik, kolik mnichů tvořilo kartuziánskou komunitu - dvakrát 12 apoštolů. Projekt pojmenovaný jako Břeh Panny Marie byl tedy vlastně jakousi světskou analogií jejich kláštera zvaného Zahrada Panny Marie. Text zakládací listiny této první osady na části území pozdějšího Smíchova se dochoval jen v českém přepisu v Budyšínském rukopisu (1420).

Břeh P.Marie, to bylo území za klášterní chmelnicí, vymezené na západě jeho rozsáhlou vinicí táhnoucí se od Anděla po Zlíchov, na východě Vltavou, na severu Motolským (Košířským) potokem, jehož břeh byl navýšen, aby vzniklo hlubší koryto a na jihu naproti Vyšehradu umělým příkopem naplněným vodou. Další ochranou před napadením této hospodářské osady byly z vrboví pletené ploty a hustý vrbový porost sám.

Jména všech 24 nejstarších osadníků byla zapsána, ale v přepisu už zůstalo zachováno jen jediné - Šimon, malostranský měšťan, písař arcibiskupského soudu, který bydlel nejblíže klášteru.




Každý hospodář zaplatil 15 grošů zákupného. Na svém území (starobyle se tento díl nazýval městiště) si měl vystavět dům obrácený k Vltavě. Dle kartizuánského modelu mělo vzniknout 12 dvojic domů. Každá tato dvojice byla povina mít jeden společný přístup k Vltavě vysekaný vrbovým porostem. Zajištěn měl být také volný přístup k domům od obecní cesty.

Hospodáři příslušeli ke klášternímu soudu ve věcech běžných pří, žalob a obchodních záležitostí. Vážnější problémy pak měli řešit soudci malostranští. Klášteru byli povinováni pravidelnými daněmi. O sv.Jiří a sv.Havlovi platili úrok ze svých polí a 30 grošů (tedy 60 ročně = 1 kopa) z trhu se dřívím, který na levém břehu Vltavy kartuziáni pořádali naproti trhu podskalskému. Pokuty z prodlení v platbě byly docela přísné. Týdně 2 groše navíc. A kdyby vše včetně pokut nebylo splaceno do roka, mohl být dlužný hospodář vyhnán a jeho statek by propadl klášteru. Kdykoliv byla vypsána královská berně, za výmaz v berním rejstříku zaplatil každý hospodář klášteru 1 groš a 2 penízky (groš se skládal z 12 penízků). Půl groše dále zaplatil ve jménu desátku pro kostel sv.Jakuba. Jeho farář za to pak od kláštera dostával obilní desátek více než 10 hl žita a ječmene. Osadníci měli alespoň tu výsadu, že jim nikdy nebudou jejich polnosti přeměřeny k vyšším úrokům. Dalším bonusem bylo povolení lovit ryby ve Vltavě. Smělo se tak ale dít jen za pomoci čeřenů (čtvercová síť na konstrukci z prutů) a saků (vaky). Jiné výnosnější způsoby lovení příslušely pouze klášteru.

Do povinností osadníků patřilo také vybudovat a udržovat můstek přes příkop v němž tekl Motolský potok od Košíř. Tento můstek byl spojnicí mezi klášterem a novou osadou. Šimon, který bydlel nejblíže potoku, měl právo na veškeré vrboví až k silnici, aby se před potokem mohl dostatečně ohradit. Ostatní vrboví při Vltavě bylo obecní.

Prodat svůj statek mohl osadník s vědomím kláštera , přičemž musel sehnat kupce, který se bude zamlouvat ostatním sousedům a hlavně bude schopen odvádět klášteru předepsané daně. Neustálé změny majitelů na tehdejších usedlostech byly dost běžné a dodržet požadavky kláštera tedy zřejmě nebylo problémem. Nelze si také představovat, že by místní hospodáři byli snad místními patrioty. Hospodářství bylo záležitostí investice a obchodu. Fluktuace obyvatel osady tedy znamenala stále nové míchání přespolních, kteří často nadále podléhali svým domovským farním obcím a zde byli jenom dočasně "smícháni".

Právě tak zřejmě vznikl i název Smíchov, který je poprvé zaznamenán ve dvorských deskách z r.1406 v souvislosti s chmelnicí a vinicí Jana Buzka ("hortus humuleti cum vineolla, qui situs est in Smiechow").

Zkazky název odvozovaly také od veselosti místního lidu nebo smíchu Horymíra, který na levý břeh doskočil na Šemíkovi z Vyšehradu. Podle Václava Hájka z Libočan (1541) se tu prý dokonce smáli zlí duchové odbojníkovi Ronovičovi, který se tu měl r.814 v lese sám oběsit. Ještě jiné vyprávění má za to, že pozemky kartuziánů odkoupil nějaký Jan Smíchovský. Žádný z těchto výmyslů však nemá žádné reálné zakotvení. Opodstatněný může být ale výklad některých jazykovědců, kteří název odvozují od starobylého osobního jména Směch (Smiech). Smíchov by tedy znamenal "Směchův majetek".

První písemná zmínka obsahující název Smíchov (Dvorské desky, 1406):

"Umřel byl Janek, syn Buzkův, po němž zůstal plat v Jenči a chmelnice blíže Kartouz (na Smíchově). I bylo v Menším městě Pražském provoláno 9. dne měsíce května r. 1406, má-li kdo lepší právo k těm věcem nežli král, aby se hlásil. I hlásila se Kačka, vdova po Buzkovi, chmelnici že jí koupil Buzek, někdy manžel její, a že toho chce dokázati s dostatek svědomím a právem tím, jehož jiní purkrechtíci (zákupníci) na Smíchově Kartouzském užívají. Jan, prokurátor kartouzský, pravil, že kartusiáni mají ke chmelnici lepší právo, než kdokoli jiný, a to darováni královského. Ale zboží to dostal r. 1407 Otík z Hrádku."