Malé dějiny Smíchova a Košíř na Blog.cz

V sousedství Klamovky bývala od rudolfínských dob vinice bohatého pražského kupce Lorenze Starka. V pobělohorské době roku 1633 připadla již jako rozlehlá usedlost se zahradou a polnostmi Donu Martinovi de Hoef-Huertovi, jehož zkomolené jméno dalo vzniknout milému názvu Demartinka. Původem Nizozemec, jinak svobodný pán z Velhartic Don Martin však mezi oblíbené pány rozhodně nepatřil. Kariéru udělal v císařských vojenských službách jako bojovník proti českým stavům. Za zásluhy mu připadla řada výhod. Stal se císařským radou, získával konfiskáty. V literatuře se o něm mluví jako o hrubém, surovém žoldnéři bez citu a studu, který týral obyvatelstvo a okrádal císařskou komoru.

Původní Demartinka došla zničení po nájezdech bavorsko-francouzských vojsk v první polovině 18.století, ale vznikla usedlost nová.

Roku 1888 patřila Demartinka například smíchovskému starostovi Aloisovi Koldinskému. Ten ochotně souhlasil s rozřešením v té době rozšířené pověsti, že z Demartinky vede na Bílou Horu nebo do některého kláštera tajná chodba ukrývající poklady či cennosti ukryté za válek. Čtyřicet hledačů vyzbrojených svítilnami, dalším náčiním a brašnami na poklady si vyžádalo probourání zazděného průchodu a vydalo se za dobrodružstvím! Jaké bylo zklamání a posměch diváků, když se z pověstného zlatého dolu vyklubal obyčejný desetimetrový sklípek...

Na počátku 20.století Demartinku od F.Zellera koupil český vynálezce raket a vzdušného torpéda-miny Ludvík Očenášek. Ten vyvíjel ilegální činnost proti monarchii a úzká ulička mezi Klamovkou a Demartinkou byla ideálním místem, kde mohl napojit svou odposlouchávací stanici na tajnou telefonní linku Vídeň-Berlín. Telefonní sloup stál u zdi Demartinky a dráty vedly košatou hrušní.Odposlech vojenských štábů i členů císařské rodiny zakrýval Očenášek "pilnou" prací na zahrádce. V ilegální činnosti mu pomáhali inženýři Bečka a Malý a také jeho jedenáctiletý syn Ludvík. Zprávy pro Českou mafii předávali do Švýcarska.

Demartinka, která byla od roku 1976 kulturní památkou a mezi lidmi byla známá zejména svou populární restaurací, byla v podstatě zbytečně zbořena r.1980 a dnes jí připomíná jen název ulice U Demartinky a pamětní deska na zdi sousedního domu, který je dnes sídlem litevského velvyslanectví.