Prosinec 2007

Kotlářka (č.p.118)

30. prosince 2007 v 19:50 | zh |  Košířské usedlosti
Významnou krajinnou dominantu na kopci nad Plzeňskou třídou v Košířích tvoří urbanisticky hodnotná kompozice usedlosti Kotlářka. Díky charakteristickému stupňovitému štítu a pilířům zpevňujícím její zdi působí téměř dojmem gotické tvrze. Kotlářka byla sice vícekrát rekonstruována, je však jednou z mála komplexně dochovaných místních usedlostí, která navíc dodnes aktivně žije a je otevřena veřejnosti.
Pohled od tramvajové točny Kotlářka.
Už v 15.století zde byla vinice Jana Otlíka. Zárodek usedlosti tvořený lisem připomíná viniční domek, který na jeho místě vyrostl. Stojí na nejvyšším místě usedlosti pod lesem. Jméno ale usedlost zdědila až po staroměstském kotláři Melicharu Werschauerovi jinde uváděn jako Marek Škrafer (1657). V roce 1735 se pozemky Kotlářky rozšířily o sousední vinici Kaničkářka (podle staroměstského tkaničkáře Štoffa) a v druhé polovině 18.století na nich vyrostl současný rozsáhlý komplex viniční usedlosti.

Usedlost tvoří dvě obytné budovy, čtyři hospodářská stavení, jedna stodola, dva dvory a viniční domek převážně z poloviny 18.století. Hlavní budova zaujme stupňovitým štítem a otevřeným pilířovým poschodím s prolamovaným zábradlím. Symetricky k ní stojí mladší druhá obytná budova s podobným štítem (polovina 19.stol.). Na ní navazuje terasa v jejíž opěrné zdi jsou mohutné sklepy zahloubené do stráně. Hospodářské budovy jsou seskupeny kolem dvou dvorů.

Historický snímek zobrazuje stejné místo jako obrázek pod ním.

Typický štít doznal změn a výrazné schodiště se zděným zábradlím zakrývají keře.


Za válek v r. 1742 byly vinice jako mnoho jiných zničeny. Nebyly obnoveny a vznikla zde pole a později také hliniště a cihelny.

Po požáru roku 1801 byla usedlost přestavěna Josefem Bečkou ve stylu anglické gotiky. Fungovala jako hospodářský statek s krávami, které se pásly naproti na Skalce, kde původně nebýval les, ale pastvina. Smíchovský stavitel Bečka zároveň obnovil cihelnu, která tu fungovala až do 2.světové války. Měl tu v okolí také tři lomy na kámen. Bečkova dcera se provdala za slavného lékaře Jana Jánského, objevitele krevních skupin. Jeho sestra byla zas chotí ministra financí Aloise Rašína. Všichni tito lidé se tu scházeli.

Bečkova cihelna na Kotlářce. Jižní svahy v okolí Prahy, které bývaly osázeny vinicemi, se často měnily v hliniště a cihelny. V Košířích a na Smíchově jich byla celá řada.

Výrazná rekonstrukce Kotlářky nastala po roce 1970, kdy se sem nastěhoval Státní statek hl.m.Prahy - středisko ochrany rostlin.

Kotlářka je volně přístupná. V obytných budovách jsou pokoje penzionu a apartmány. V hospodářských budovách je restaurace a slavnostní salonek, na dvoře zastřešená zahrádka. Ostatní prostory slouží jako camp a stání karavanů. V druhém menším dvoře, zcela stranou od hlavního dvora byla zřízena provozovna autoservisu. Blíže na www.kotlarka.cz

Zajímavé je i okolí Kotlářky. Byl zde zejména zbudován košířský hřbitov (80.léta 19.století) V ulici U Kotlářky sídlí nadace manželů Janouškových za jejímž plotem jsou k vidění různé plastiky. Blíže na http://janouskovi.sumak.cz/

Druhá obytná budova s terasou a sklepeními, které sloužily jako vinné sklepy a dnes jsou adaptovány na garáže.
Zanikající vyhlídka za vrátky hlavního dvora.

Hřbitovní domek na Kotlářce.

Plastiky v zahradě Nadace manželů Janouškových v ulici U Kotlářky.

Šmukýřka (čp. 724)

28. prosince 2007 v 21:50 | zh |  Košířské usedlosti
Na konečné zastávce košířského autobusu č.123 najdeme rozsáhlejší usedlost Šmukýřka. S tímto názvem se setkáváme ve viničních knihách poprvé roku 1695. Do té doby je známý místní název Mezihoří s kdysi kartuziánskou vinicí Stárka. K vinici zřejmě časem patřily také budovy související s vinařstvím, přinejmenším lis. Jedním z nejstarších majitelů byl jistě šmukýř, tedy obchodník s čepicemi, klobouky, ozdobným peřím a jiným "šmukem" (ozdobami). Asi jen omylem došlo v jednom historickém záznamu k záměně názvu na Šenkýřka.

Zdroj:Eduard Mochan
Vlastní usedlost je na Šmukýřce doložena až později k roku 1713. Během 18.století získala víceméně svou dosavadní podobu, přestože byla klasicistně upravována ještě roku 1820.
Usedlost je příkladem letního sídla se zemědělským provozem. Obytná budova je patrová s půdním polopatrem a valbovou střechou. Kolem velkého obdélníkového dvora se dvěma vjezdy jsou seskupeny hospodářské budovy (stáje, ovčín, kůlny, stodola, sýpka). Suteren sýpky skrývá zbytky původní barokní usedlosti. V zahradě je sala terrena a u ohradní zdi stojí hexagonální stavbička barokní kaple sv.Prokopa s pozůstatky nástěnných maleb a jehlancovitou střechou s lucernou. U usedlosti býval také rybníček.
Až do roku 1921 patřila Šmukýřka rodině Linhartů, která vlastnila také Turbovou a zaniklou Vojanku. Josef Linhart byl smíchovským stavitelem a starostou. Počátkem 20. století jezdíval k rodině na návštěvy malíř Mikoláš Aleš, který tu roku 1908 vytvořil na stěně uhlovou skicu erbu krále Jiřího z Poděbrad. Tato drobná památka na slavného hosta je uchována dodnes.
Na konci 50. let 20. století bylo naplánováno usadit na Šmukýřku velkou mateřskou školu. Dětská hřiště, ve stodolách tělocvičny, v kapli sklad hraček... Přímočarý plán nakonec nikdy nebyl uskutečněn, zato usedlost začala chátrat. Pomohla jí památková ochrana z roku 1964 a rozsáhlá rekonstrukce o šest let později za účelem využít usedlost jako sklad Pražského velkoobchodu a Městských divadel pražských, který zde sídlí dodnes.
V současnosti je objekt opět ve špatném stavu, zejména hospodářské budovy a zarostlá zahrada. Není volně přístupný, ale stojí na zajímavém místě s pěkným výhledem do jinonického údolí a na sousední usedlost Bulovka.
Zdroj:Eduard Mochan
Kapličku v zahradě Šmukýřky dal stavitel Lihnhart opravit a v letech 1904-1909 zde byly dokonce konány i mše.
Zdroj:Eduard Mochan

Letohrádek Eggenberg (čp. 92; zanikl)

28. prosince 2007 v 17:50 | zh |  Smíchovské usedlosti
Dávno zapomenutý starodávný letohrádek stával na na severním cípu Smíchova v sousedství osady Újezd. Jméno mu dal Hans Ulrich z Egenbergu, který získal parcelu roku 1632 od císaře Ferdinanda II.

Hans Ulrich z Eggenbergu měl jako nejvyšší hofmistr (správce císařského dvora) obrovský vliv a císařovu neomezenou důvěru. Ač po rodičích protestant, dobrovolně přestoupil ke katolictví. Vedl diplomatická jednání, která významně přispěla k zvolení Ferdinanda císařem. Zprostředkoval velikou půjčku v Itálii. Právě on prosadil tvrdý postup proti Čechům ve stavovském povstání. Podpořil také Valdštejna, aby se stal generalissimem císařské armády. Císař Eggenbergovi za věrné služby jako svému "milému strýci a zvláště milému knížeti," jak ho oslovoval v dopisech, udělil řád zlatého rouna (1622) a titul dědičného knížete říšského s právem razit vlastní mince (1623). Učinil ho i správcem alpských zemí a daroval mu také široká panství v jižních Čechách. Po pádu Valdštejna se uchýlil do Lublaně, kde i zemřel. Rod Eggenbergů pocházející původně ze Štýrska vymřel na počátku 18.století.

Od 18.století byl smíchovský letohrádek Eggenberg znám jako hostinec s tanečním sálem a zahradou. Scházeli se tu každou neděli večer vojáci z blízkých Újezdských kasáren. Posilněni vyhlášeným Jinonickým pivem se občas porvali s dělostřelci.
Přestože v roce 1742 Eggenberg vyhořel, zažil ještě v následujícím století mnoho slavných chvil. Stal se malým kulturním střediskem Smíchova. Hostovala zde divadelní společnost Prokop, od 60.let 19.století tu pravidelně hrávali ochotníci a působil zde pěvecký spolek Lukes. Později zde začali cvičit místní členové organizace Sokol. V sousedství stávala otevřená divadelní aréna Švandovy společnosti.
V roce 1878 Vilém Pick zřídil v Eggenbergu továrnu na chromotisk.

V sousedství Eggenbergu stával také obytný dům, původně snad letohrádek hraběte Kaunice, zvaný obecně Amerika. Bývá uváděn jako typická ukázka otřesných poměrů chudého dělnictva své doby. Chudinský dům zahrnoval až 180 partají!

Prostor před Eggenbergem a Amerikou se nazýval Lesíček. Zde se konala vojenská cvičení, odehrávaly se tu oblíbené filipojakubské poutě či majálesy. Na místě Albrechtových kasáren (dnešní Justiční palác) býval příkop jako součást mohutné fortifikační soustavy. V zimě se na něm zbudovalo kluziště na bruslení, ale častěji sloužil místním jako skládka.



Mlynářka (zbořeno)

28. prosince 2007 v 17:09 | zh |  Košířské usedlosti
Při vyústění Holečkovy ulice do Plzeňské třídy stávala zajímavá zdobná budova původně viniční usedlosti Mlynářka. Doložena byla již k roku 1689, ale o původních majitelích není nic známo. Dle názvu je však patrné, kdo jím s největší pravděpodobností byl.
Vinohrad Mlynářky se stal v 18.století součástí velké místní vinice zvané Na Srpových horách.
Po léta patřil k domu dvůr a zahrada. Až ve 20.století byly tyto pozemky zastavěny.
Majitelé se střídali. Jmenován bývá často košířský sládek Pavel Vnouček, který byl horlivým vlastencem a mecenášem slavného malíře Václava Brožíka (právě on mimochodem zřejmě namaloval slavnou fresku Zlatého anděla). Brožík na Mlynářce trávil své dětství a pan domácí mu sjednával jeho první malířské zakázky.
V budově Mlynářky bývaly různé provozovny a hostinec. Hrávalo se tu také divadlo. Působily zde zejména ve 30.letech různé dělnické divadelní spolky s lidovým repertoárem.
Po znárodnění byla budova využívána jako kulturní dům a zalíbila se i komunistickým zastupitelům, kteří si zde udělali své sídlo místního národního výboru.
Mlynářka padla za oběť rozšiřování a rekonstrukce Plzeňské třídy v 70.letech minulého století. V rámci projektu Nové Košíře má ale být současné volné prostranství opět zastavěno velkou polyfunkční budovou.

Budoucnost


Demartinka (zbořeno)

27. prosince 2007 v 22:10 | zh |  Košířské usedlosti
V sousedství Klamovky bývala od rudolfínských dob vinice bohatého pražského kupce Lorenze Starka. V pobělohorské době roku 1633 připadla již jako rozlehlá usedlost se zahradou a polnostmi Donu Martinovi de Hoef-Huertovi, jehož zkomolené jméno dalo vzniknout milému názvu Demartinka. Původem Nizozemec, jinak svobodný pán z Velhartic Don Martin však mezi oblíbené pány rozhodně nepatřil. Kariéru udělal v císařských vojenských službách jako bojovník proti českým stavům. Za zásluhy mu připadla řada výhod. Stal se císařským radou, získával konfiskáty. V literatuře se o něm mluví jako o hrubém, surovém žoldnéři bez citu a studu, který týral obyvatelstvo a okrádal císařskou komoru.

Původní Demartinka došla zničení po nájezdech bavorsko-francouzských vojsk v první polovině 18.století, ale vznikla usedlost nová.

Roku 1888 patřila Demartinka například smíchovskému starostovi Aloisovi Koldinskému. Ten ochotně souhlasil s rozřešením v té době rozšířené pověsti, že z Demartinky vede na Bílou Horu nebo do některého kláštera tajná chodba ukrývající poklady či cennosti ukryté za válek. Čtyřicet hledačů vyzbrojených svítilnami, dalším náčiním a brašnami na poklady si vyžádalo probourání zazděného průchodu a vydalo se za dobrodružstvím! Jaké bylo zklamání a posměch diváků, když se z pověstného zlatého dolu vyklubal obyčejný desetimetrový sklípek...

Na počátku 20.století Demartinku od F.Zellera koupil český vynálezce raket a vzdušného torpéda-miny Ludvík Očenášek. Ten vyvíjel ilegální činnost proti monarchii a úzká ulička mezi Klamovkou a Demartinkou byla ideálním místem, kde mohl napojit svou odposlouchávací stanici na tajnou telefonní linku Vídeň-Berlín. Telefonní sloup stál u zdi Demartinky a dráty vedly košatou hrušní.Odposlech vojenských štábů i členů císařské rodiny zakrýval Očenášek "pilnou" prací na zahrádce. V ilegální činnosti mu pomáhali inženýři Bečka a Malý a také jeho jedenáctiletý syn Ludvík. Zprávy pro Českou mafii předávali do Švýcarska.

Demartinka, která byla od roku 1976 kulturní památkou a mezi lidmi byla známá zejména svou populární restaurací, byla v podstatě zbytečně zbořena r.1980 a dnes jí připomíná jen název ulice U Demartinky a pamětní deska na zdi sousedního domu, který je dnes sídlem litevského velvyslanectví.

Vnitřní nádvoří Demartinky ve 20.letech minulého století. Kresby P.Jaroše.
Demartinka dříve a pohled na stejné místo dnes.