Portheimka (č.p.68)

3. července 2007 v 23:17 | zh |  Smíchovské usedlosti

zvaná též Michnovský letohrádek, Dientzenhoferova vila či Bukvojka


Znamenitý barokní stavitel německého původu, pražský rodák Kilián Ignác Dientzenhofer začal pro svou početnou rodinu budovat vlastní letní rezidenci na Smíchově roku 1725. Dientzenhofer byl vzdělaný a kultivovaný člověk. "Byl vážný a příjemný v obcování a přitom tak nezištný, že si při svých četných stavbách nenahospodařil žádné peníze. (...) Své vlasti dával přednost přede všemi ostatními zeměmi, které kdy viděl," napsal o něm F.M.Pelcl roku 1775. Aby Kilián nebyl osočován z nevzdělanosti a fušérství jako jeho otec, stavitel Kryštof, byl poslán na pražskou universitu studovat matematiku a filosofii a podnikl i zkušební cestu po Evropě. Mnoho zkušeností získal zejména ve Vídni. Mezi jeho zákazníky patřila šlechta i církev. Podílel se na množství slavných pražských i mimopražských staveb. Jeho dílem je například dostavba chrámu sv.Mikuláše na Malé Straně s jeho typickou kopulí. Na Smíchově postavil také jezuitský dispenzář v bývalé botanické zahradě (1735), který byl po mnohých diskuzích zbořen ve 30.letech.
Zimní partie na Portheimce (pohlednice podle J.Šetelíka)
Pro své vlastní potřeby získal Dientzenhofer na Smíchově část pozemků, na nichž se kdysi rozkládal kartuziánský klášter a nyní zde měl zahradu jeho přítel hrabě Jan Václav Michna z Vacínova. Díky tomu se v souvislosti s dnešní Portheimkou můžeme setkat i s názvem Michnovský letohrádek.
Stavbu italizujícího barokního zámečku dokončil roku 1728. Byla to jednopatrová, bohatě členěná stavba, ke které až později byla přistavěna dvě přízemní křídla krytá plochou střechou. Zámeček byl obrácen do zahrady směrem k Vltavě, tedy zády k tehdejší smíchovské cestě vedoucí k Zbraslavi (dnešní Štefánikova přecházející v Nádražní). V přízemí byla zřízena sala terrena se studnou. Sloužila jako přijímací místnost. V patře je oválný hlavní sál zdobený umělým mramorem a zejména pak jedinečnou stropní freskou Bakchanále od malíře, rodinného přítele a kmotra stavitelových dětí Václava Vavřince Reinera. Ze sálu se francouzským oknem vychází na balkonek. Průčelí zdobené alegorickými bustami Dne a Noci je zakončené trojúhelníkovým štítem.

Výrazný trojúhleníkový štít, balkon a busty vyjadřující alegorie Dne a Noci
Originální vnější výzdoba zahrnuje i miniaturní krápníkovou jeskyni
Hlavní oválný sál jehož strop je zdoben freskou Bakchánále od V.V.Reinera
Zahrada byla upravena jako francouzský park. Tvořil jí složitý půdorys cest s mnoha sochami, bazény a vodotrysky, habrovými alejemi, do kuželů a koulí stříhaných zimostrázů. Dlouhá byla 400 metrů.

Po smrti stavitele r.1751 byla rodina nucena vilu se zahradou prodat Felicitě Nellové z Nellenburku. Ta ji ovšem už roku 1758 prodala hraběti Františku Leopoldu Buquoyovi de Longueval. Ten skoupil sousední pozemky a rozšířil zahradu o oranžérii, fíkovnu, skleníky s tropickými rostlinami a voliéru. Brány a balustrády byly opatřeny rokokovými plastikami putti s vázami. Po deset let zde hrabě pořádal různé pestré společenské akce pro šlechtu, taneční a hudební slavnosti. Jeho dědicové kvůli jiným aktivitám neměli na Bukvojku mnoho času. Dědic Johann Nepomuk Buquoy si ponechal jen hlavní prostor v patře a zbytek usedlosti včetně zahrady a stáje pro čtyři krávy pronajal v roce 1801 manželům Ticháčkovým k provozování slušného hostince pro lepší klientelu. Otrhanci, hašteřivci, pijáci a kuřáci sem měli zapovězen vstup. Postupně však s dalšími nájemci ztrácel podnik svou dobrou pověst. Za hostinského Josefa Kocha byl vyhledávaným místem pro milostné pletky. Stále horší klientela byla nakonec důvodem k uzavření hostince. Doplatili na to zejména vltavští převozníci, neboť noční frekvence přes řeku značně ochabla.

Roku1804 usedlost koupil Ferdinand Delorme (+1828) s ženou. V prostorách usedlosti zřídil první továrnu na cikorii (kávová náhražka z praženého kořene čekanky neobsahující kofein). Delorme byl původem švýcarský obchodník, ve své zemi trestaný pro jisté nesrovnalosti při pořádání loterií. V Praze však už působl jako uznávaný obchodník s bižuterií a galanterií a neúnavný představitel německé evangelické obce. Žil v úctě k nové vlasti, usiloval o sjednocení německých a českých evangelíků a své děti učil češtině a vychovával je kvůli své milované ženě v katolické víře. Jeho smíchovská fabrika na cikorii fungovala v letech 1804 - 1811. Zkrachovala v souvislosti se státním bankrotem 1811, kdy devalvovala hodnota papírových peněz, tzv. bankocetlí, na pouhou pětinu původní hodnoty.

Zbytky voliéry
Dnes již neexistující pozůstatky zahradní architektury

Po smrti Delorma letohrádek koupili v dražbě r.1831 bratři Mojžíš, Juda a Leopold Porgesové, kteří již měli od r.1815 v místech bývalé Buquoyské zahrady svou kartounku (blíže ZDE). Vzhledem k jejich židovskému původu muselo tuto koupi stvrdit české gubernium, které požadovalo, aby byl letohrádek využíván pouze pro potřeby kartounky. Toto nařízení Porgesové začali zřejmě za čas ignorovat, neboť byli samotným císařem Ferdinandem V. za své průmyslové zásluhy povýšeni do šlechtického stavu. Se vzpomínkou na portugalské předky z Porta začali užívat přídomek von Portheim. Portheimka, jejíž název v podstatě znamená "Porto je naším domovem", se stal oblíbeným rodinným letním sídlem. Provedeny byly různé stavební úpravy, zejména boční křídla byla klasicistně přestavěna a zvýšena o patro.

Rodina Porgesových na Portheimku přijížděla již zjara. Patřila mezi vážené občanstvo. Podporovala kulturní život, umění a zvláště hudbu. Od r.1875 při různých příležitostech působil na Portheimce také mladičký Antonín Dvořák. Mojžíš se staral formou nadací a podpůrných fondů o opuštěné děti a na Josefově založil opatrovnu. Vychovatelem k Porgesovým dětem byl Karel Sabina, autor libreta k Smetanově Prodané nevěstě, obrozenec, básník i prozaista, jehož progresivní veřejné působení bylo v rozporu s jeho osobním životem. Vydával se za barona, na vrchnostenských úřadech podvodně lákal peníze a spolupracoval zřejmě s policií. Na Portheimce se seznámil s komornou Josefínou Schönauerovou. Od paní Porgesové si vypůjčil pod záminkou matčina pohřbu kočár, aby s Josefínou mohli odcestovat do Sabinova najatého bytu za účelem milostných hrátek. Kočár vrátili oproti původnímu ujednání až pozdě v noci a Porgesová se tak nedostala do divadla. Kočí vše vyzradil, a tak byl Sabina i se svou budoucí ženou Josefínou propuštěn.

Portheimka v budoucnu několikrát čelila nepřízni okolí. Koncem 19.století v souvislosti s přestavbou Smíchova v město začala být novým měšťanům trnem v oku jako překážející a již ostudná stavba. Portheimové museli platit 1000 zlatých ročně magistrátu za to, že je jejich sídlo na Smíchově trpěno. Za nucené odbourání jižního křídla a podstoupení pozemku kvůli stavbě novorenesančního kostela sv.Václava (1881) však dostali zaplaceno plných 100 000 zlatých. Odprodat také museli část zahrady pro výstavbu domů s malými byty (1919). Ve 30.letech rodina Portheimů málem čelila exekuci. Žádala v této souvislosti o povolení odbourat také boční severní křídlo, neboť prý není v jejích silách udržovat tak rozsáhlou stavbu. Portheimka dostala nuceného správce a roku 1937 na ní čekala dražba.
Portheimka po ubourání jižního křídla pro stavbu chrámu sv.Václava
(pohled ze Štefánikovy třídy)

Posledním soukromým majitelem Portheimky byl Zdeněk Matouš, pracovník Obchodní a živnostenské komory. O jeho zahradu projevila za protektorátu zájem smíchovská Hitler-Jugend. Matouš, pracovník podzemního hnutí, odmítl. Byl obžalován ze schvalování atentátu na Heydricha a popraven. Fibichova ul. ohraničující usedlost na severu byla po válce přejmenována na jeho počest na Matoušovu. Šlechtici z Portheimu také skončili neslavně. Přestože již dávno konvertovali ke křesťanství, po desetiletí patřili k nejlepším vrstvám a v rodině měli i pruského oficíra, pro nacistické úřady zůstali stále Židy a podle toho s nimi bylo nakládáno. Po válce byli naopak považováni za Němce a majetek jim byl konfiskován.

Po válce byly zbořeny ohradní zdi zahrady na Portheimce a vznikl veřejný sad. Projekty počítaly s výstavbou nové scény Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, ale plán nebyl uskutečněn. Letohrádek sloužil jako nájemní dům, ale uvažovalo se i o adaptaci na děkanství. K ní ale nedošlo. V 60.letech byla Portheimka zrekonstruována a prohlášena kulturní památkou. Sloužila odborářům a svazákům, ale také památkářům, Muzeu starého Smíchova, pak Galerii D (jako Dientzenhofer). Na sklonku komunistického režimu Portheimce opět hrozil zánik, neboť její stav byl velmi zanedbaný. V 90.letech však prošla záchrannou rekonstrukcí. Společnost Porges provozující zde několik let galerii, kavárnu a vysílání rádia Clasic nakonec skončila úpadkem. Dnes patří Portheimka Národnímu domu Praha. Funguje galerie a kavárna Prezident.

Na Portheimce se konala 12.dubna 1999 bezprostřední oslava vstupu naší republiky do NATO. Tuto společenskou událost připomínala pamětní deska v parku Portheimky, ale brzy zmizela.

Původní podoba Portheimky a rozsah zahrady


Výřez z plánu od D.Hubera z r.1769
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hoven hoven | 18. listopadu 2007 v 20:07 | Reagovat

dobri

2 Miluše Vytečková Miluše Vytečková | E-mail | 23. listopadu 2008 v 21:19 | Reagovat

Prosím o laskavé udělění souhlasu k doslovné citaci tohoto textu o Portheimce na nově vznikajících webových stránkách Portheimky - včetně možnosti použití fotografií.

Můžete mi pomoci? - Děkuji

3 Zuzana Rambousková Zuzana Rambousková | E-mail | 2. září 2016 v 10:05 | Reagovat

[2 Dobrý den. Zabývám se vilou Portheimka kvůli své seminární práci. Vznikla již webová stránka, kde by bylo možno čerpat informace? Děkuji, s pozdravem, Zuzana R.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama