Bertramka je zřejmě nejslavnější ze smíchovských usedlostí. Vděčí za to W.A.Mozartovi, který zde rád pobýval i komponoval. Dnes je zde také umístěno jeho muzeum. Sledujeme-li příběh Bertramky, máme před očima pestrou scenérii plnou lesku slávy celebrit, občas lehce pocákanou malými hříšky zúčastněných rokokových figurek a velkými hříchy mocných figur z dob nedávno minulých i současných.
Také na tomto místě pod Černým vrchem se kdysi rozprostíraly kartuziánské vinice. Sjednocovat je v jednotnou parcelu pro usedlost začala vdova po Kryštofu Kobrovi z Kobersberku, stavovskému direktoru popravenému roku 1621. Zakoupila místní chmelnice a připojila vinici Na Věnečku, později také vinice Prkýnka a Peňka (Bémka). Uprostřed rozlehlé zahrady s vinicemi stál malý dřevěný viniční domek. Kolem roku 1700 ho bohatý malostranský skládek Jan František Pimskorn přebudoval v barokní panské sídlo z lomové opuky zvané snad původně Cukrářka. Skončilo v dražbě.
Jméno uchované do současnosti se pojí s dalšími majiteli, kterými byli od roku 1743 manželé František Bertram z Bertramu (Bertrabu) a jeho žena Františka. Později nechali starší usedlost upravit na předměstskou vilu.
Také na tomto místě pod Černým vrchem se kdysi rozprostíraly kartuziánské vinice. Sjednocovat je v jednotnou parcelu pro usedlost začala vdova po Kryštofu Kobrovi z Kobersberku, stavovskému direktoru popravenému roku 1621. Zakoupila místní chmelnice a připojila vinici Na Věnečku, později také vinice Prkýnka a Peňka (Bémka). Uprostřed rozlehlé zahrady s vinicemi stál malý dřevěný viniční domek. Kolem roku 1700 ho bohatý malostranský skládek Jan František Pimskorn přebudoval v barokní panské sídlo z lomové opuky zvané snad původně Cukrářka. Skončilo v dražbě.
Jméno uchované do současnosti se pojí s dalšími majiteli, kterými byli od roku 1743 manželé František Bertram z Bertramu (Bertrabu) a jeho žena Františka. Později nechali starší usedlost upravit na předměstskou vilu.
Historický plán stavby
Starší snímky Bertramky.
Za povšimnutí stojí kolonie dělnických domů Mrázovka vlevo
Za povšimnutí stojí kolonie dělnických domů Mrázovka vlevo
Další majitelé se pak poměrně často měnili.Patřil mezi ně hrabě František Leopold Buquoy, hrabata Klamové až ji roku 1784 od manželů Dequaiových koupila za 3.525 zlatých Josefína roz.Hambacherová, nadaná a ve své době slavná pěvkyně přezdívaná "krásná Atalanta" (v Ovidiových Proměnách se změní ve lvici). Jako letní sídlo ho užívala po svatbě se svým o 20 let starším mužem, pianistou a učitelem hudby ve šlechtických rodinách, Františkem Xaverem Duškem. Klevety podpořené jízlivými poznámkami E.E.Kische mají za to, že stěhování na Bertramku zařídil její milenec Kriistián Filip Clam Gallas, který sídlil na blízké Klamovce. Dušek ale jako starší, rozvážný a tolerantní muž nosil parohy s nebývalou elegancí a své ženě poskytl nejlepší zajištění a vynikající společenské postavení. "Intimně stavěná vila lásky" - Bertramka za Duškových platila za pohostinné příjemné místo, kde se pravidelně konaly společenské hudební dýchánky. Manželé přijímali hudbymilovnou společnost, nadějné mladé umělce i nejslavnější hudebníky.
"Vyskytovalo se zde hodně umělecky znamenitého, ale také leccos špatného, pokud jde o smýšlení a mravy. Její myšlenkový obzor se nesporně rozšířil, její smysl pro krásno se vytříbil a zjemnil, její znalost lidí se prohloubila. Bezprostředně se jí však dotklo nebezpečí nákazy lehkomyslnosti ve vztahu k posvátnému a božskému, což bylo charakterem tehdejší doby a převládajícím tónem vzdělaných kruhů... Pokud však jde o náboženské otázky, o nesmrtelnosti etc., přece jen se zdá, že Dušková, nebo někdo jiný ji přivedl k pochybnostem a k podivným představám..."
(František Němeček, profesor pražské university a autor prvního Mozartova životopisu píše o působení své ženy, známé modistky (kloboučnice), Terezie Schnellové v rodině Duškových. Němečkova rodina zřejmě uchovávala vzorek Mozartových vlasů, který byl spolu s portréty mistra zabaven za Pražského povstání jednomu z německých potomků pozdějších majitelů Bertramky. Dnes jsou tyto vlasy jedním z muzejních unikátů.)
"Vyskytovalo se zde hodně umělecky znamenitého, ale také leccos špatného, pokud jde o smýšlení a mravy. Její myšlenkový obzor se nesporně rozšířil, její smysl pro krásno se vytříbil a zjemnil, její znalost lidí se prohloubila. Bezprostředně se jí však dotklo nebezpečí nákazy lehkomyslnosti ve vztahu k posvátnému a božskému, což bylo charakterem tehdejší doby a převládajícím tónem vzdělaných kruhů... Pokud však jde o náboženské otázky, o nesmrtelnosti etc., přece jen se zdá, že Dušková, nebo někdo jiný ji přivedl k pochybnostem a k podivným představám..."
(František Němeček, profesor pražské university a autor prvního Mozartova životopisu píše o působení své ženy, známé modistky (kloboučnice), Terezie Schnellové v rodině Duškových. Němečkova rodina zřejmě uchovávala vzorek Mozartových vlasů, který byl spolu s portréty mistra zabaven za Pražského povstání jednomu z německých potomků pozdějších majitelů Bertramky. Dnes jsou tyto vlasy jedním z muzejních unikátů.)
Historické fotografie interieru od J.Bareše
Usedlost tehdy sestávala z jednopatrového obytného stavení, průčelím otočeného do dvora. Jeho nejvýraznějším prvkem je předsunuté dvojramenné schodiště s lodžií. Naproti stojí stodola, bývalý špýchar a seník. V čele nádvoří byla terasa a pod ní klenutý prostor sloužící jako lis na víno a sklep k úschově mléka. Samo stavení mělo v přízemí také kravín pro patnáct kusů dobytka či konírnu pro šest koní. V patře bylo dvanáct nákladně zařízených místností.
K usedlosti přiléhala tzv.Pelletovská zahrada, v níž rostou zvláštní druhy tisu, ale tehdy zásobila hospodářství hlavně květinami, ovocem a zeleninou. Vzhledem k terénu trpěla zahrada při silných deštích přívaly vod ohrožujícími i vlastní objekty, a proto zde bylo vybudováno speciální záchytné a odvodňovací zařízení s bazénem a třemi studnami.
V roce 1777 Duškovi navštívili příbuzné v Salcburku. Dědeček Josefíny byl salcburským starostou a velmi váženým občanem. Tehdy se Duškovi seznámili s Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho rodinou. Podíleli se na pražském uvedení jeho oper Únos ze Serailu a Figarova svatba a patřili mezi ty, kdo Mozarta do Prahy zvali a hostili ho jako vlastního. Klidnou Bertramku si Mozart velmi oblíbil a pobyt zde považoval za nejkrásnější okamžiky svého života. Narozdíl od rušného života městských center zde nebyl zbytečně rozptylován. Poprvé Bertramku navštívil v roce 1787 v souvislosti se světovou premiérou opery Don Giovanni, podruhé a naposledy roku 1791, kdy zde uvedl operu na počest korunovace Leopolda II. českým králem La Clemenza di Tito.
K pobytu Mozarta na Bertramce se váží různé více či méně pravdivé příběhy koketující s lascivními představami o vztahu Mozarta a Josefíny. "Wolfi" jí byl bezesporu dost blízký jak věkem, tak svým živelným povahovým založením a smyslem pro humor. Jejich vztah tak možná opravdu překračoval hranice platonické přízně a společného zápalu pro krásnou hudbu.
Mozart a Josefina Dušková
Známá historka vypráví, že geniální předehru k Donu Giovannimu dopsal až v noci před premiérou právě na Bertramce v zahradním pavilonku, kam ho Josefína zamkla, dokud nebude s prací hotov. Pravdou je, že předehra vznikala skutečně zde a na poslední chvíli, ale nikoliv před premiérou, ale před generální zkouškou a za méně dramatických okolností. Mozart přitom popíjel punč a kafe a potřeboval, aby ho okolí udržovalo v bdělosti. Té noci na Bertramce byli oba manželé Duškovi, představitel hlavní role L.Bassi, snad i další muzikanti a zejména Mozartova žena, která mu do zápisu vyprávěla pohádky, kterým se skladatel bujaře smál a bránil se tak spánku.
Nedlouho po premiéře složil Mozart na Bertramce pro Josefinu árii Resta o cara (Zůstaň má milá) s recitativem Bella mia fiamma, addio (Sbohem můj krásný plameni). Josefina si vlastní skladbu od Mozarta velmi přála. Ten jí prý ještě po napsání skladby trochu trápil a dával si podmínku, že pokud tuto složitou skladbu nedokáže zazpívat z listu, roztrhá ji. Evidentně k tomu nedošlo....
Spolu s Mozartem Josefina i veřejně vystoupila - ve Vídni roku 1786 před císařským dvorem za přítomnosti Josefa II. a v Sasku v roce 1789.
O velmi vřelých rodinných vztazích svědčí i skutečnost, že po smrti Mozarta svěřila vdova Constanze Mozartová na nějaký čas péči o své syny právě Duškovým.
Po několika letech ovdověla i Josefina. Roku 1799 musela zadluženou Bertramku prodat. Koupila jí Alžběta Ballabenová z frankfurtské bankéřské rodiny, po níž se dodnes jmenuje pražská Balabenka. Josefina Dušková přežila svého muže Františka o pětadvacet let. Na Bertramku se zpočátku občas vracela, popíjela kávu s novou paní domu a plakala při vzpomínkách. Umírala s dávno pohaslou slávou.
Po mnoha dalších majitelích se na Bertramku vrátila mozartovská sláva až s rodinou velkoobchodníka Adolfa Popelky, který r.1856 navázal kontakt s Karlem Thomasem Mozartem, synem hudebního génia, o něhož nějaký čas pečovali Duškovi .
"Ani nyní, po 59 letech bych si ještě se zavázanýma očima nespletl cestu tam. Za Újezdskou branou doleva, podél zahrady hraběte Buquoie, vpravo k hostinci č. 1 (tenkrát); potom zahneme doprava na užší, ale také sjízdnou cestu, a dostaneme se ke kaštanové aleji, která vede až k bráně do předdvoří panského domu. Z domu samotného se mi v paměti zachoval každý pokoj, stejně tak i ze zahrady každé nejmenší místečko..." (z dopisu Karla Mozarta A.Popelkovi)
K 100.výročí premiéry Dona Giovanniho nechal Popelka instalovat do zahrady Mozartovo poprsí od T.Seidana (1876). Jedna studna byla zakrytá pískovcovou deskou ze stolu u něhož prý Mozart dokončoval operu Don Giovanni. Popelka pečoval svědomitě o Mozartův odkaz a uchránil Bertramku před demolicí, kterou smíchovská obec plánovala kvůli nové příjezdové cestě k Malvazinkám. Vdova Emanuela Popelková držela usedlost do své smrti za první světové války, poté připadla vdově po Popelkově bratranci Matyldě Slivenské, o níž E.E.Kisch napsal, že "přes bytovou tíseň hlídá Mozartovy pokoje jako svátost pro pozemské věci neupotřebitelnou".
Kisch přidává k dobru i strašidelné povídačky, které se v té době o Bertramce tradovaly. Synu domovnice se tu zjevila jako bílá paní jedna z předchozích majitelek a když se na ní obořil, prorokovala mu do roka smrt, což se také stalo. Mladík, který bydlel v horním zahradním salonku se prý ve snech potýkal s upíry. Neklidná duše bývalého majitele zas po nocích hraje v Mozartově salónu karty a rachotí pohrabáčem a lopatkou v kamnech, jak bylo zvykem zemřelého za života.
"Všechna čest strašidlům: lepší místečko si k okultním účelům nemohl najít žádný smrtelník. Pět minut od tramvaje, od Ringhofferových parních bucharů a továrních objektů Mevy stěží můžeš mít potuchu o tak rozkošném rokokovém zátiší. Hrabě Clam rozhodně nechtěl, aby zvědavé měšťanstvo smíchovské byť i jen jediným pohledem nakouklo do onoho útulného domova a jeho milostných pokojů, který postavil na vinici Bertramce pro svou oficiální přítelkyni zpěvačku Josefínu Duškovou a opatřil druhým tajným východem v Košířích - docela blízko portálu Klamovky..." (E.E.Kisch: Pražská dobrodružství)
Nedlouho po premiéře složil Mozart na Bertramce pro Josefinu árii Resta o cara (Zůstaň má milá) s recitativem Bella mia fiamma, addio (Sbohem můj krásný plameni). Josefina si vlastní skladbu od Mozarta velmi přála. Ten jí prý ještě po napsání skladby trochu trápil a dával si podmínku, že pokud tuto složitou skladbu nedokáže zazpívat z listu, roztrhá ji. Evidentně k tomu nedošlo....
Spolu s Mozartem Josefina i veřejně vystoupila - ve Vídni roku 1786 před císařským dvorem za přítomnosti Josefa II. a v Sasku v roce 1789.
O velmi vřelých rodinných vztazích svědčí i skutečnost, že po smrti Mozarta svěřila vdova Constanze Mozartová na nějaký čas péči o své syny právě Duškovým.
Po několika letech ovdověla i Josefina. Roku 1799 musela zadluženou Bertramku prodat. Koupila jí Alžběta Ballabenová z frankfurtské bankéřské rodiny, po níž se dodnes jmenuje pražská Balabenka. Josefina Dušková přežila svého muže Františka o pětadvacet let. Na Bertramku se zpočátku občas vracela, popíjela kávu s novou paní domu a plakala při vzpomínkách. Umírala s dávno pohaslou slávou.
Po mnoha dalších majitelích se na Bertramku vrátila mozartovská sláva až s rodinou velkoobchodníka Adolfa Popelky, který r.1856 navázal kontakt s Karlem Thomasem Mozartem, synem hudebního génia, o něhož nějaký čas pečovali Duškovi .
"Ani nyní, po 59 letech bych si ještě se zavázanýma očima nespletl cestu tam. Za Újezdskou branou doleva, podél zahrady hraběte Buquoie, vpravo k hostinci č. 1 (tenkrát); potom zahneme doprava na užší, ale také sjízdnou cestu, a dostaneme se ke kaštanové aleji, která vede až k bráně do předdvoří panského domu. Z domu samotného se mi v paměti zachoval každý pokoj, stejně tak i ze zahrady každé nejmenší místečko..." (z dopisu Karla Mozarta A.Popelkovi)
K 100.výročí premiéry Dona Giovanniho nechal Popelka instalovat do zahrady Mozartovo poprsí od T.Seidana (1876). Jedna studna byla zakrytá pískovcovou deskou ze stolu u něhož prý Mozart dokončoval operu Don Giovanni. Popelka pečoval svědomitě o Mozartův odkaz a uchránil Bertramku před demolicí, kterou smíchovská obec plánovala kvůli nové příjezdové cestě k Malvazinkám. Vdova Emanuela Popelková držela usedlost do své smrti za první světové války, poté připadla vdově po Popelkově bratranci Matyldě Slivenské, o níž E.E.Kisch napsal, že "přes bytovou tíseň hlídá Mozartovy pokoje jako svátost pro pozemské věci neupotřebitelnou".
Kisch přidává k dobru i strašidelné povídačky, které se v té době o Bertramce tradovaly. Synu domovnice se tu zjevila jako bílá paní jedna z předchozích majitelek a když se na ní obořil, prorokovala mu do roka smrt, což se také stalo. Mladík, který bydlel v horním zahradním salonku se prý ve snech potýkal s upíry. Neklidná duše bývalého majitele zas po nocích hraje v Mozartově salónu karty a rachotí pohrabáčem a lopatkou v kamnech, jak bylo zvykem zemřelého za života.
"Všechna čest strašidlům: lepší místečko si k okultním účelům nemohl najít žádný smrtelník. Pět minut od tramvaje, od Ringhofferových parních bucharů a továrních objektů Mevy stěží můžeš mít potuchu o tak rozkošném rokokovém zátiší. Hrabě Clam rozhodně nechtěl, aby zvědavé měšťanstvo smíchovské byť i jen jediným pohledem nakouklo do onoho útulného domova a jeho milostných pokojů, který postavil na vinici Bertramce pro svou oficiální přítelkyni zpěvačku Josefínu Duškovou a opatřil druhým tajným východem v Košířích - docela blízko portálu Klamovky..." (E.E.Kisch: Pražská dobrodružství)
Paní Matylda Slivenská zemřela r.1925. Betramku pak zdědila salcburská nadace Mozarteum.Ta jí však pro vysoké dědické daně považovala spíše za danajský dar a raději ji odprodala po čtyřech letech za 300 000 Kčs ůražské Mozartově obci v Československu (založena 1927), která získala velkou půjčku od Pražské městské spořitelny a veřejně jí podpořili přední osobnosti kulturního a společenského života, včetně bankéřů a pražských Němců. Československá Mozartovská obec ovšem také neměla dostatek financí na údržbu, a tak Bertramka chátrala a její okolí pustlo. Je paradoxem, že jako máločemu pomohla Bertramce okupace republiky. "Mozartovský" spolek totiž ovládli Němci a ti uvolnili nemalé prostředky na zrenovování památky související s umělcem, ke kterému se účelově hlásili. Tato skutečnost ale dalším paradoxem v budoucnu posloužila nárokům státu na základě dávno neplatných Benešových dekretů.
Obrázek z dobového časopisu
"Zrezavělý zvonek na Bertramce. Rez prolezla i rukojeť; teď se nám ulomila. Zvonečku, zvávals ke stolu, z let kol 1780! Teď zvoníš na poplach. Po schodišti vylámaném, zaskleněnou chodbou k pokojům, v nichž bydlel hostěn rodinou Duškovou W. A. Mozart roku 1787. /.../ Strop by se byl provalil, vody zaplavují světnice, okenice zteřelé. Darem od paní Emmy Popelkové vzácný majetek přešel do rukou Mozartea Solnohradského. Tři léta v jeho správě a blízkou rozvalině je památná budova! - Co to? Zvonek řinčí poplašně, zmateně. Ne, to jím nelomcuje živá lidská ruka. To žaluje zhrzená památka na genia. - Paní, že tu žertem zvoníval kdysi i W. A. Mozart? Nadál se, že zvonek rozkřičí se o hanbě a chamtivosti solnohradských rodáků, kteří žádají nyní za odstup majetku Mozartovské Obci v Praze, jež ujala se záchrany památné budovy, Bertramky, 343.000 K, slovy tři sta čtyřicettři tisíce!" (Leoš Janáček: Zvoní na poplach, Lidové noviny 1928)
U příležitosti 200.narozenin Mozarta v roce 1956 se Bertramka dočkala další rekonstrukce. Tehdy zde také bylo oficiálně založeno jeho muzeum a interiéry byly vybaveny stylovým nábytkem a zařízením z konce 18.století. Ministerstvo kultury o dva roky později donutilo Mozartovu obec objekt pronajmout na 25 let Národnímu muzeu. Mozartova obec ale byla nadále tolerována, neboť smlouva se slacburským Mozarteem ponechávala nesplacenou částku 75 000 Kčs jako zástavu splatnou se 6%úrokem ročně v případě dalšího prodeje Bertramky. Vysoké smluvní poplatky v devizách komunistický stát nehodlal platit. Až v roce 1986 byly pod politickým i osobním nátlakem ze strany STB podepsány předsedkyní Mozartovy obce darovací smlouvy ve prospěch tehdejšího ONV Prahy 5 za současné dohody o generální rekonstrukci. Vypořádání s rakouskou stranou bylo shozeno ze stolu s nesmyslným odkazem na neplatné Benešovy dekrety. O tom ale Salcburk nesměl být informován!
Po změně politických poměrů zažádala Mozartova obec roku 1991 o navrácení objektu. Po léta se vlekl soudní spor mezi Mozartovou obcí a Městskou částí Praha 5. Prošel soudy všech instancí, od městského až k soudu ústavnímu, jenž v roce 2005 zrušil všechny předcházející rozsudky, které objekt přiznávaly střídavě jedné či druhé straně, a vrátil jednání opět na začátek, k městskému soudu. Oslavy 250.výročí Mozartova narození v roce 2006 měly tedy v českém prostředí pachuť nekončícího handrkování. Teprve v roce 2009 pražský vrchní soud vrátil Bertramku Mozartově obci. Předání však proběhlo za zjitřených emocí. Radnice Prahy 5 požaduje 41 milionů korun, které již vložila do rekonstrukce památky a Mozartova obec bude zase usilovat o navrácení cenného inventáře a sbírek, které byly před předáním Bertramky kvapně naloženy do náklaďáků a odvezeny do Muzea hudby a dalších institucí.
Blíže o sporech: Cibulka.net ; Mozartova obec
Jaroslav Seifert
Addio, krásný plameni!
Addio, krásný plameni!
Nápěv se lehce dotkl čela
a ta, jíž patřil, zamlčela
to, co je k nevyslovení.
Nerozsvěcejte! Při setmění
slova se nezdají tak smělá.
Addio, krásný plameni,
nápěv se lehce dotkl čela.
A oba byli zmateni.
Z rozpaků okno otevřela.
Svit noci padal na denní
a v dálce Praha zrůžovělá.
Addio, krásný plameni!
Pár zkřehlých ptáků ve větvích
slétne se někdy k jeho jménu.
Vyrvali révu do kořenů
a mělkou studnu zavál sníh.
Bratříček jejich jeden z nich,
hrával jim z okna kantilénu,
pár zkřehlých ptáků ve větvích
slétne se někdy k jeho jménu.
Strop, který slyšel šťastný smích,
řekl si jednou: zapomenu.
Vešlo tam prázdno a dům ztich,
dnes skrývá se tu za ozvěnu
pár zkřehlých ptáků ve větvích.
(prvně publikováno Literární noviny, 28. ledna 1956, z rukopisu sbírky Mozart v Praze)
Nápěv se lehce dotkl čela
a ta, jíž patřil, zamlčela
to, co je k nevyslovení.
Nerozsvěcejte! Při setmění
slova se nezdají tak smělá.
Addio, krásný plameni,
nápěv se lehce dotkl čela.
A oba byli zmateni.
Z rozpaků okno otevřela.
Svit noci padal na denní
a v dálce Praha zrůžovělá.
Addio, krásný plameni!
Pár zkřehlých ptáků ve větvích
slétne se někdy k jeho jménu.
Vyrvali révu do kořenů
a mělkou studnu zavál sníh.
Bratříček jejich jeden z nich,
hrával jim z okna kantilénu,
pár zkřehlých ptáků ve větvích
slétne se někdy k jeho jménu.
Strop, který slyšel šťastný smích,
řekl si jednou: zapomenu.
Vešlo tam prázdno a dům ztich,
dnes skrývá se tu za ozvěnu
pár zkřehlých ptáků ve větvích.
(prvně publikováno Literární noviny, 28. ledna 1956, z rukopisu sbírky Mozart v Praze)
Druhá brána Bertramky uzavírala rozsáhlý pozemek ohraničený vysokou zdí, který sahal až na Popelku, ke košířskému pivovaru (dnešní NBÚ). Je skrytá zrakům kolemjdoucích, neboť se nachází na soukromém pozemku za zdí. Tímto východem prý chodila Josefina Dušková za svým milencem na Klamovku. Ale to jsou jen nepodložená povídání. Třetí brána se nedochovala.
Zde hledá
Docela jsem o tom četl a souhlasím s tebou....