Červenec 2007

Malvazinka (č.p.177)

14. července 2007 v 0:56 | zh |  Smíchovské usedlosti
Z celé rozsáhlé usedlosi Malvazinka zbyl dnes jen jeden samostatně stojící dům v nevelké zahradě.
Původně barokní viniční usedlost malostranského měšťana Tomáše Malvazy, který jí získal roku 1628, byla postupně přeměněna v hospodářský dvůr.


Obytný dům dostal v hrubých rysech svou současnou podobu kolem roku 1800, stavební úpravy se na něm však dály ještě ve 20.století. Pro budovu je charakteristická věžička a vikýře. Fasáda je pozdně klasicisní s novobarokními prvky. K budově patřily další stavby hospodářského rázu a skleník.
V 80. letech 19. století vlastnila Malvazinku "matka dráteníků" Marie Štěpánková, o níž jsou zmínky i v literatuře.

Dráteníci na Malvazince
"Od rána do noci se za každého počasí plahočí po Praze a okolí za skromným výdělkem typické figurky slovenských drotarů u nichž je příslovečnou vzorná poctivost a skromnost a lpění na domácím kroji a obyčejích. Jejich dobrotitelkou je paní Štěpánková, která jim poskytla azyl ve svém domě "Na zámku" na dobu dvaceti let bezplatně." (Z dobového tisku)

"Dráteníci jsou z Malvazinek, ze zámečku paní Štěpánkové, "matky dráteníků". K zámečku náleží rozsáhlý hospodářský dvůr a na něm je dlouhé stavení. V něm nacházejí přístřeší slovenští dráteníci rozcházející se denně za výdělkem po celé Praze. Cesta k Malvazinkám od Santošky a Doubkové je krásně hluboká. Dole kvetou plané růže a nahoře u zámečku v máji kvetou bezy."(Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj)

Po 2.světové válce se stala usedlost součástí sousedního státního sanatoria SANOPZ (založeno roku 1923, původně Sanatorium poštovních zaměstnanců, poté nemocnice pro střední vrstvy, za komunistického režimu léčebné zařízení pro prominenty a stranické špičky, dnes rehabilitační zařízení). V historické Malvazince v současnosti sídlí ředitelství privátního lékařského zařízení Mediterra.

Malvazinka dnes
Plastika na bráně sanatoria Mediterra (dříve Sanopz)

Už roku 1875 odkoupila většinu pozemků náležejících k usedlosti smíchovská obec a zřídila zde hřbitov. Od té doby tedy název Malvazinka spojujeme zejména s ním. Hřbitov podle návrhu architekta Antonína Barvitia vznikl jako náhrada za uzavřený Malostranský hřbitov.

Půvabný anděl z hrobu Jakuba Arbesa
Na hřbitově odpočívá řada významných osobností.
Umělci mívají při svých hrobech hodnotné plastiky.


Turbová (č.p.1066)

10. července 2007 v 0:19 | zh |  Košířské usedlosti
Na místě středověké vinice Urbanka si roku 1756 šlechtic František Xaver Turba, královský rada České komory, zřídil terasovitou zahradu. Ve svahu přestavěl původní viniční domek a přidal novou barokní usedlost. Na počátku 19.století byly pozemky Turbové rozšířeny o sousední vinici Kuliška.
Původní podoba Turbové a jejích hospodářských stavení
Výřez z císařské katastrální mapy vzniklé v letech 1824-1843
Podobu usedlosti pak zásadně ovlivnil stavitel a smíchovský starosta Josef Linhart, který podle plánů Barvitia stavěl i smíchovskou baziliku sv.Václava. Přebudoval zahradní domek a původní Turbovu usedlost při hlavní bráně prakticky strhl a nahradil novou pseudobarokní vilou. Ta se vyznačuje charakteristickou věží a mansardovou střechou s vikýři. Průčelí obrácené do svahu je členěné verandou s dřevěnými vyřezávanými prvky. Budova je patrová, v obou nadzemních podlažích je byt o pěti místnostech a kuchyni. Ve svahu dnešní Jinonické ulice přibyly dvě hospodářské budovy. K usedlosti dále patřily stáje, špýchar, holubník, kurník a kůlny, později ještě dílny. Plochu někdejšího rybníčku nahradil v novější době tenisový kurt.
Turbová po Linhartových úpravách
Členitý terén bývalých vinic dal vzniknout krásné terasovité zahradě s řadou poetických zákoutí, barokních schodišť a bran s několika pískovcovými sochami. Zahrada je osázena především ovocnými stromy, nechybí ale ani další okrasné dřeviny, z nichž za zmínku stojí tis starý kolem 300 let a krátká kaštanová alej. V horních partiích je pak jehličnatý lesík.
Za první republiky se na Turbové usadila rodina Jindřicha Šafařoviče, který se oženil s dcerou majitele. Známý právník a prvorepublikový senátor sem vnesl pravý společenský lesk, který pohasl až na konci 50.let. Turbovou svou návštevou poctila řada vynikajících osobností kulturního a politického života. Mezi pravidelné hosty patřil kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný, literární kritik Arne Novák, lékař a univerzitní profesor Jaroslav Jedlička, cestovatelé Josef Kořenský a Enrique Stanko Vráz, herečka Růžena Nasková asamozřejmě Šafařovičův bratr Jaroslav, ředitel Národního divadla a pravý gantelman. Intimně pohádková atmosféra vily se zahradou každému z hostí bezpečně učarovala.

Této atmosféře naplno podlehl také nejslavnější obyvatel Turbové malíř a loutkař Jiří Trnka. Do volného bytu v přízemí se nastěhoval s rodinou na podzim roku 1939 a zůstal zde do roku 1958. Paní majitelku Martu Šafařovičovou přemlouval, aby mu Turbovou prodala, ale stará slečna vzorně a s láskou pečující o zahradu o tom nechtěla slyšet. Trnka, přezdívaný ve světě jako Disney východu, zde ve svém ateliéru vytvořil svá stěžejní díla, z nichž asi nejslavnějším je Zahrada. K příběhu o skupině chlapců a kocourovi ho inspirovala právě poetická zahrada na Turbovce. Přímo zde se také točily exteriéry loutkového filmu Císařův slavík. Trnka byl velmi pracovitý a do noci svítila okna jeho ateliéru tajuplným svitem modrých žárovek, které kvůli barvám používal.
Docházelo sem procesí dalších osobností - divadelník Jiří Frejka, režisér Martin Frič, herci Zdeněk Štěpánek a Jan Werich, scenárista Jiří Brdečka, básníci František Hrubín a Vítězslav Nezval a další.
Trnkovy děti zde prožily pohádkové dětství. Po léta ani netušily, že se jejich rodiče rozvedli a otec se paralelně věnuje své nové rodině. Trnka dál totiž tvořil v Košířích a až na konci 50.let koupil dvě vily pro své dvě rodiny v Podolí a na Kampě, kam se odstěhoval.

Jiří Trnka ve svém ateliéru na Turbové
Majitelka byla za komunistického režimu jako buržoázní dcera perzekuována. Byla přestěhována do zahradního domku bez přívodu vody a plynu, zatímco do vily byli nastěhováni noví nájemci. Práci sháněla s obtížemi a výdělek nestačil na udržování tak rozsáhlé usedlosti. Turbová začala chátrat. Roku 1976 byla donucena vilu prodat obci. Plánovalo se tu totiž zřízení mateřské školy. Nutnost nákladné rekonstrukce však komunisty odradila, a tak předali objekt SSM. V hospodářských budovách působilo družstvo Moděva vyrábějící stany.

Na počátku 90. let se sem hodlala nastěhovat taneční škola, která začala s chaotickými úpravami. Po uplatnění restitučního nároku a následném prodeji Turbové roku 1993 tu mělo být zřízeno kulturní středisko a španělské obchodní zastupitelství. Na zalesněných pozemcích měly být dostavěny rodinné domy podle architektonického návrhu architekta Jiřího Trnky ml., aby bylo možné pokrýt vysoké náklady na rekonstrukci. Nový majitel však zemřel a spolu s ním byly pohřbeny i veškeré plány. Během dědického sporu Turbová nadále trestuhodně chátrala a stala se domovem squatterů. Vše nasvědčovalo tomu, že do budoucna půjde spíše o lukrativní pozemek, než o záchranu starodávné památky. Dnes se stala majetkem společnosti Praturb (U Habrovky 247/11, Praha, 140 00), jejímž vlastníkem je firma z Britských Panenských ostrovů. Budoucí plány nejsou jasné.

Současný stav usedlosti


Okno v hospodářské budově Turbové při Jinonické ulici.


Bertramka (č.p.169)

7. července 2007 v 22:56 | zh |  Smíchovské usedlosti
Bertramka je zřejmě nejslavnější ze smíchovských usedlostí. Vděčí za to W.A.Mozartovi, který zde rád pobýval i komponoval. Dnes je zde také umístěno jeho muzeum. Sledujeme-li příběh Bertramky, máme před očima pestrou scenérii plnou lesku slávy celebrit, občas lehce pocákanou malými hříšky zúčastněných rokokových figurek a velkými hříchy mocných figur z dob nedávno minulých i současných.

Také na tomto místě pod Černým vrchem se kdysi rozprostíraly kartuziánské vinice. Sjednocovat je v jednotnou parcelu pro usedlost začala vdova po Kryštofu Kobrovi z Kobersberku, stavovskému direktoru popravenému roku 1621. Zakoupila místní chmelnice a připojila vinici Na Věnečku, později také vinice Prkýnka a Peňka (Bémka). Uprostřed rozlehlé zahrady s vinicemi stál malý dřevěný viniční domek. Kolem roku 1700 ho bohatý malostranský skládek Jan František Pimskorn přebudoval v barokní panské sídlo z lomové opuky zvané snad původně Cukrářka. Skončilo v dražbě.
Jméno uchované do současnosti se pojí s dalšími majiteli, kterými byli od roku 1743 manželé František Bertram z Bertramu (Bertrabu) a jeho žena Františka. Později nechali starší usedlost upravit na předměstskou vilu.

Historický plán stavby
Starší snímky Bertramky.
Za povšimnutí stojí kolonie dělnických domů Mrázovka vlevo
Bertramka


Další majitelé se pak poměrně často měnili.Patřil mezi ně hrabě František Leopold Buquoy, hrabata Klamové až ji roku 1784 od manželů Dequaiových koupila za 3.525 zlatých Josefína roz.Hambacherová, nadaná a ve své době slavná pěvkyně přezdívaná "krásná Atalanta" (v Ovidiových Proměnách se změní ve lvici). Jako letní sídlo ho užívala po svatbě se svým o 20 let starším mužem, pianistou a učitelem hudby ve šlechtických rodinách, Františkem Xaverem Duškem. Klevety podpořené jízlivými poznámkami E.E.Kische mají za to, že stěhování na Bertramku zařídil její milenec Kriistián Filip Clam Gallas, který sídlil na blízké Klamovce. Dušek ale jako starší, rozvážný a tolerantní muž nosil parohy s nebývalou elegancí a své ženě poskytl nejlepší zajištění a vynikající společenské postavení. "Intimně stavěná vila lásky" - Bertramka za Duškových platila za pohostinné příjemné místo, kde se pravidelně konaly společenské hudební dýchánky. Manželé přijímali hudbymilovnou společnost, nadějné mladé umělce i nejslavnější hudebníky.

"Vyskytovalo se zde hodně umělecky znamenitého, ale také leccos špatného, pokud jde o smýšlení a mravy. Její myšlenkový obzor se nesporně rozšířil, její smysl pro krásno se vytříbil a zjemnil, její znalost lidí se prohloubila. Bezprostředně se jí však dotklo nebezpečí nákazy lehkomyslnosti ve vztahu k posvátnému a božskému, což bylo charakterem tehdejší doby a převládajícím tónem vzdělaných kruhů... Pokud však jde o náboženské otázky, o nesmrtelnosti etc., přece jen se zdá, že Dušková, nebo někdo jiný ji přivedl k pochybnostem a k podivným představám..."
(František Němeček, profesor pražské university a autor prvního Mozartova životopisu píše o působení své ženy, známé modistky (kloboučnice), Terezie Schnellové v rodině Duškových. Němečkova rodina zřejmě uchovávala vzorek Mozartových vlasů, který byl spolu s portréty mistra zabaven za Pražského povstání jednomu z německých potomků pozdějších majitelů Bertramky. Dnes jsou tyto vlasy jedním z muzejních unikátů.)

Bertramka
Historické fotografie interieru od  J.Bareše


Usedlost tehdy sestávala z jednopatrového obytného stavení, průčelím otočeného do dvora. Jeho nejvýraznějším prvkem je předsunuté dvojramenné schodiště s lodžií. Naproti stojí stodola, bývalý špýchar a seník. V čele nádvoří byla terasa a pod ní klenutý prostor sloužící jako lis na víno a sklep k úschově mléka. Samo stavení mělo v přízemí také kravín pro patnáct kusů dobytka či konírnu pro šest koní. V patře bylo dvanáct nákladně zařízených místností.

K usedlosti přiléhala tzv.Pelletovská zahrada, v níž rostou zvláštní druhy tisu, ale tehdy zásobila hospodářství hlavně květinami, ovocem a zeleninou. Vzhledem k terénu trpěla zahrada při silných deštích přívaly vod ohrožujícími i vlastní objekty, a proto zde bylo vybudováno speciální záchytné a odvodňovací zařízení s bazénem a třemi studnami.

V roce 1777 Duškovi navštívili příbuzné v Salcburku. Dědeček Josefíny byl salcburským starostou a velmi váženým občanem. Tehdy se Duškovi seznámili s Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho rodinou. Podíleli se na pražském uvedení jeho oper Únos ze Serailu a Figarova svatba a patřili mezi ty, kdo Mozarta do Prahy zvali a hostili ho jako vlastního. Klidnou Bertramku si Mozart velmi oblíbil a pobyt zde považoval za nejkrásnější okamžiky svého života. Narozdíl od rušného života městských center zde nebyl zbytečně rozptylován. Poprvé Bertramku navštívil v roce 1787 v souvislosti se světovou premiérou opery Don Giovanni, podruhé a naposledy roku 1791, kdy zde uvedl operu na počest korunovace Leopolda II. českým králem La Clemenza di Tito.
K pobytu Mozarta na Bertramce se váží různé více či méně pravdivé příběhy koketující s lascivními představami o vztahu Mozarta a Josefíny. "Wolfi" jí byl bezesporu dost blízký jak věkem, tak svým živelným povahovým založením a smyslem pro humor. Jejich vztah tak možná opravdu překračoval hranice platonické přízně a společného zápalu pro krásnou hudbu.

Mozart a Josefina Dušková
Známá historka vypráví, že geniální předehru k Donu Giovannimu dopsal až v noci před premiérou právě na Bertramce v zahradním pavilonku, kam ho Josefína zamkla, dokud nebude s prací hotov. Pravdou je, že předehra vznikala skutečně zde a na poslední chvíli, ale nikoliv před premiérou, ale před generální zkouškou a za méně dramatických okolností. Mozart přitom popíjel punč a kafe a potřeboval, aby ho okolí udržovalo v bdělosti. Té noci na Bertramce byli oba manželé Duškovi, představitel hlavní role L.Bassi, snad i další muzikanti a zejména Mozartova žena, která mu do zápisu vyprávěla pohádky, kterým se skladatel bujaře smál a bránil se tak spánku.
Nedlouho po premiéře složil Mozart na Bertramce pro Josefinu árii Resta o cara (Zůstaň má milá) s recitativem Bella mia fiamma, addio (Sbohem můj krásný plameni). Josefina si vlastní skladbu od Mozarta velmi přála. Ten jí prý ještě po napsání skladby trochu trápil a dával si podmínku, že pokud tuto složitou skladbu nedokáže zazpívat z listu, roztrhá ji. Evidentně k tomu nedošlo....
Spolu s Mozartem Josefina i veřejně vystoupila - ve Vídni roku 1786 před císařským dvorem za přítomnosti Josefa II. a v Sasku v roce 1789.
O velmi vřelých rodinných vztazích svědčí i skutečnost, že po smrti Mozarta svěřila vdova Constanze Mozartová na nějaký čas péči o své syny právě Duškovým.

Po několika letech ovdověla i Josefina. Roku 1799 musela zadluženou Bertramku prodat. Koupila jí Alžběta Ballabenová z frankfurtské bankéřské rodiny, po níž se dodnes jmenuje pražská Balabenka. Josefina Dušková přežila svého muže Františka o pětadvacet let. Na Bertramku se zpočátku občas vracela, popíjela kávu s novou paní domu a plakala při vzpomínkách. Umírala s dávno pohaslou slávou.

Po mnoha dalších majitelích se na Bertramku vrátila mozartovská sláva až s rodinou velkoobchodníka Adolfa Popelky, který r.1856 navázal kontakt s Karlem Thomasem Mozartem, synem hudebního génia, o něhož nějaký čas pečovali Duškovi .

"Ani nyní, po 59 letech bych si ještě se zavázanýma očima nespletl cestu tam. Za Újezdskou branou doleva, podél zahrady hraběte Buquoie, vpravo k hostinci č. 1 (tenkrát); potom zahneme doprava na užší, ale také sjízdnou cestu, a dostaneme se ke kaštanové aleji, která vede až k bráně do předdvoří panského domu. Z domu samotného se mi v paměti zachoval každý pokoj, stejně tak i ze zahrady každé nejmenší místečko..." (z dopisu Karla Mozarta A.Popelkovi)

K 100.výročí premiéry Dona Giovanniho nechal Popelka instalovat do zahrady Mozartovo poprsí od T.Seidana (1876). Jedna studna byla zakrytá pískovcovou deskou ze stolu u něhož prý Mozart dokončoval operu Don Giovanni. Popelka pečoval svědomitě o Mozartův odkaz a uchránil Bertramku před demolicí, kterou smíchovská obec plánovala kvůli nové příjezdové cestě k Malvazinkám. Vdova Emanuela Popelková držela usedlost do své smrti za první světové války, poté připadla vdově po Popelkově bratranci Matyldě Slivenské, o níž E.E.Kisch napsal, že "přes bytovou tíseň hlídá Mozartovy pokoje jako svátost pro pozemské věci neupotřebitelnou".
Kisch přidává k dobru i strašidelné povídačky, které se v té době o Bertramce tradovaly. Synu domovnice se tu zjevila jako bílá paní jedna z předchozích majitelek a když se na ní obořil, prorokovala mu do roka smrt, což se také stalo. Mladík, který bydlel v horním zahradním salonku se prý ve snech potýkal s upíry. Neklidná duše bývalého majitele zas po nocích hraje v Mozartově salónu karty a rachotí pohrabáčem a lopatkou v kamnech, jak bylo zvykem zemřelého za života.

"Všechna čest strašidlům: lepší místečko si k okultním účelům nemohl najít žádný smrtelník. Pět minut od tramvaje, od Ringhofferových parních bucharů a továrních objektů Mevy stěží můžeš mít potuchu o tak rozkošném rokokovém zátiší. Hrabě Clam rozhodně nechtěl, aby zvědavé měšťanstvo smíchovské byť i jen jediným pohledem nakouklo do onoho útulného domova a jeho milostných pokojů, který postavil na vinici Bertramce pro svou oficiální přítelkyni zpěvačku Josefínu Duškovou a opatřil druhým tajným východem v Košířích - docela blízko portálu Klamovky..." (E.E.Kisch: Pražská dobrodružství)

Paní Matylda Slivenská zemřela r.1925. Betramku pak zdědila salcburská nadace Mozarteum.Ta jí však pro vysoké dědické daně považovala spíše za danajský dar a raději ji odprodala po čtyřech letech za 300 000 Kčs ůražské Mozartově obci v Československu (založena 1927), která získala velkou půjčku od Pražské městské spořitelny a veřejně jí podpořili přední osobnosti kulturního a společenského života, včetně bankéřů a pražských Němců. Československá Mozartovská obec ovšem také neměla dostatek financí na údržbu, a tak Bertramka chátrala a její okolí pustlo. Je paradoxem, že jako máločemu pomohla Bertramce okupace republiky. "Mozartovský" spolek totiž ovládli Němci a ti uvolnili nemalé prostředky na zrenovování památky související s umělcem, ke kterému se účelově hlásili. Tato skutečnost ale dalším paradoxem v budoucnu posloužila nárokům státu na základě dávno neplatných Benešových dekretů.
Obrázek z dobového časopisu

"Zrezavělý zvonek na Bertramce. Rez prolezla i rukojeť; teď se nám ulomila. Zvonečku, zvávals ke stolu, z let kol 1780! Teď zvoníš na poplach. Po schodišti vylámaném, zaskleněnou chodbou k pokojům, v nichž bydlel hostěn rodinou Duškovou W. A. Mozart roku 1787. /.../ Strop by se byl provalil, vody zaplavují světnice, okenice zteřelé. Darem od paní Emmy Popelkové vzácný majetek přešel do rukou Mozartea Solnohradského. Tři léta v jeho správě a blízkou rozvalině je památná budova! - Co to? Zvonek řinčí poplašně, zmateně. Ne, to jím nelomcuje živá lidská ruka. To žaluje zhrzená památka na genia. - Paní, že tu žertem zvoníval kdysi i W. A. Mozart? Nadál se, že zvonek rozkřičí se o hanbě a chamtivosti solnohradských rodáků, kteří žádají nyní za odstup majetku Mozartovské Obci v Praze, jež ujala se záchrany památné budovy, Bertramky, 343.000 K, slovy tři sta čtyřicettři tisíce!" (Leoš Janáček: Zvoní na poplach, Lidové noviny 1928)

U příležitosti 200.narozenin Mozarta v roce 1956 se Bertramka dočkala další rekonstrukce. Tehdy zde také bylo oficiálně založeno jeho muzeum a interiéry byly vybaveny stylovým nábytkem a zařízením z konce 18.století. Ministerstvo kultury o dva roky později donutilo Mozartovu obec objekt pronajmout na 25 let Národnímu muzeu. Mozartova obec ale byla nadále tolerována, neboť smlouva se slacburským Mozarteem ponechávala nesplacenou částku 75 000 Kčs jako zástavu splatnou se 6%úrokem ročně v případě dalšího prodeje Bertramky. Vysoké smluvní poplatky v devizách komunistický stát nehodlal platit. Až v roce 1986 byly pod politickým i osobním nátlakem ze strany STB podepsány předsedkyní Mozartovy obce darovací smlouvy ve prospěch tehdejšího ONV Prahy 5 za současné dohody o generální rekonstrukci. Vypořádání s rakouskou stranou bylo shozeno ze stolu s nesmyslným odkazem na neplatné Benešovy dekrety. O tom ale Salcburk nesměl být informován!
Po změně politických poměrů zažádala Mozartova obec roku 1991 o navrácení objektu. Po léta se vlekl soudní spor mezi Mozartovou obcí a Městskou částí Praha 5. Prošel soudy všech instancí, od městského až k soudu ústavnímu, jenž v roce 2005 zrušil všechny předcházející rozsudky, které objekt přiznávaly střídavě jedné či druhé straně, a vrátil jednání opět na začátek, k městskému soudu. Oslavy 250.výročí Mozartova narození v roce 2006 měly tedy v českém prostředí pachuť nekončícího handrkování. Teprve v roce 2009 pražský vrchní soud vrátil Bertramku Mozartově obci. Předání však proběhlo za zjitřených emocí. Radnice Prahy 5  požaduje  41 milionů korun, které  již vložila do rekonstrukce památky a Mozartova obec bude zase usilovat o navrácení cenného inventáře a sbírek, které byly před předáním Bertramky kvapně naloženy do náklaďáků  a odvezeny do Muzea hudby a dalších institucí.
Blíže o sporech: Cibulka.net ; Mozartova obec

Jaroslav Seifert
Addio, krásný plameni!
Addio, krásný plameni!
Nápěv se lehce dotkl čela
a ta, jíž patřil, zamlčela
to, co je k nevyslovení.

Nerozsvěcejte! Při setmění
slova se nezdají tak smělá.
Addio, krásný plameni,
nápěv se lehce dotkl čela.

A oba byli zmateni.
Z rozpaků okno otevřela.
Svit noci padal na denní
a v dálce Praha zrůžovělá.

Addio, krásný plameni!

Pár zkřehlých ptáků ve větvích
slétne se někdy k jeho jménu.
Vyrvali révu do kořenů
a mělkou studnu zavál sníh.

Bratříček jejich jeden z nich,
hrával jim z okna kantilénu,
pár zkřehlých ptáků ve větvích
slétne se někdy k jeho jménu.

Strop, který slyšel šťastný smích,
řekl si jednou: zapomenu.
Vešlo tam prázdno a dům ztich,
dnes skrývá se tu za ozvěnu

pár zkřehlých ptáků ve větvích.

(prvně publikováno Literární noviny, 28. ledna 1956, z rukopisu sbírky Mozart v Praze)
Druhá brána Bertramky uzavírala rozsáhlý pozemek ohraničený vysokou zdí, který sahal až na Popelku, ke košířskému pivovaru (dnešní NBÚ). Je skrytá zrakům kolemjdoucích, neboť se nachází na soukromém pozemku za zdí. Tímto východem prý chodila Josefina Dušková za svým milencem na Klamovku. Ale to jsou jen nepodložená povídání. Třetí brána se nedochovala.


Letohrádek Kinských (č.p.98)

6. července 2007 v 12:58 | zh |  Smíchovské usedlosti
Hodnotný letohrádek Kinských v překrásné zahradě byl zbudován na pozemcích dvora a vinic někdejšího cisterciáckého kláštera v Plasích zničeného husity. Rozparcelováním vzniklo několik samostatných vinic a zahrad (Brabcová, Husinka, Štikovna, Peldřimovka, Plaska a Mouřenínka). Postupně zpustly a převážně křovinatému místu pod pískovcovými svahy se říkalo jednotně Vrabcovna.  Nikoliv však kvůli vrabcům, ale zřejmě právě podle jedné z někdejších viničních usedlostí, která patřila slepému vysloužilci Brabcovi. Stálo tu i několik obydlí a při nich malé zelinářské zahrady.

Roku 1799 pozemky odkoupila čerstvě ovdovělá Rosa Kinská s úmyslem scelit pozemky a vybudovat zde ovocný sad. Její syn Rudolf Kinský rozlohu parcely ještě rozšířil a roku 1826 začal s velkolepým přebudováním sadu v pěstěný park. V letech 1827 - 1831 zde nechal vystavět reprezentativní empírový letohrádek. Jedná se o slohově čistou patrovou budovu s dvojím poschodím, boční přístavky jsou přízemní. Na úrovni patra je terasa do níž vede vchod s jónskými sloupy. Antikizující podobu letohrádku dotvářejí i čtyři dórské sloupy v hlavním východním průčelí. Na schodišti bývaly instalovány sochy Psyché (dnes v zimní zahradě paláce Kinských ve Vídni) a Vlasty od Emanuela Maxe (dnes na zámku v Chocni). Autorem projektu byl arch.J. Koch, který projektoval i hospodářskou budovu v dolní části parku zvanou Švýcárna při níž stály i stáje. Detaily stavby rozpracoval E.Kozlík.
Původní Wünscherův plán zahrady

Park o rozloze cca 17 hektarů s rybníčky a vodopádem, skleníky a zelinářskou zahradou byl nedílnou součástí letohrádku. Návrh na jeho uspořádání vypracoval F. Höhnel, po něm pokračoval v jeho práci B. Wünscher. Definitivní podobu získal až roku 1860.
Park tvoří dvě části: spodní s letohrádkem a Švýcárnou pohledově orientovanou směrem ke Staroměstskému náměstí a paláci Kinských a stromovitá partie ve svazích orientovaná na Hladovou zeď, oddělující park Kinských od zahrady Nebozízek.
Technickou zajímavostí je vybudování několika štol pro přívod vody z horních částí Petřína.Nejdelší je štola Železitá, která má délku sto metrů. Nejlepší vodu přivádí štola Zámecká určená výhradně pro potřeby letohrádku. Voda ze štoly V kaštánkách vedla ke koňským stájím. Později prodával Karel Kinský přebytečnou vodu klášteru sv.Gabriela, kterému byla odprodána později i jihozápadní část zahrady. Zde byl také zbudován ústav pro hluchoněmé.
Vstupenka do Kinského zahrady. Pro veřejnost byl park otevřen zpočátku jen tehdy, když panstvo nebylo přítomno. Po roce 1901 otevřela svou přívětivou náruč nejen Smíchovským občanům.

Rudolf Kinský si svého nového sídla věru neužil. Byl totiž jako dvorský rada přeložen do Vídně, kde už roku 1835 předčasně zemřel. Vdova Vilemína Kinská se sem vrátila a s ní i šlechtický lesk. Pobýval zde svého času i korunní princ Rudolf či arcivévoda Ferdinand. Postupem času ale rod Kinských ztrácel o místo zájem a r.1901 uvažoval vážně o parcelaci pozemku na výstavbu vil a činžovních domů. Po složitých jednáních letohrádek se zahradou koupila pražská obec spolu s obcí smíchovskou za 919 500 Kč.
Zařízení interiéru letohrádku bylo odvezeno do Kinského paláce v Praze a na rodové zámky Heřmanův Městec, Choceň a Česká Kamenice.

V r.1902 byly do vily umístěny sbírky sebrané u příležitosti Národopisné výstavy r.1895 a záhy sem přešlo národopisné oddělení Národního muzea, které zde sídlí dodnes. Pro lepší přístupnost tohoto muzea byla proražena Hladová zeď a propojeny tak sady Kinského s Petřínskými sady.
U vchodu do zahrady stál provizorní secesní pavilon spolku Mánes od arch.Kotěry zřízený u příležitosti výstavy děl A.Rodina (1902). Později byl přenesen na Kavalírku, kde už přeměněn na filmový atelier vyhořel. Pavilon působil, včetně dřevěné konstrukce štítu, jako veskrze přírodní stavba.

O něco výše byla zahradní restaurace a dále malá ZOO, kde byl chován daněk, kolouch, pávi, bažanti, korptve, kachny a tehdy vzácná labuť.
V r.1914 byl v parku umístěn pomník se Štursovou sochou a urnou herečky Hany Kvapilové. Z r.1928 je socha mladého nahého děvčete zvaná Čtrnáctiletá od Dvořáka. Jednoho opilce socha dokonce inspirovala k sexuálnímu obtěžování. V prosinci 1993 byla socha v hodnotě 750 000 Kč odcizena a odprodána do starožitnictví za 35 000Kč. Transakce se však odehrála za skryté asistence policie a dnes je uložena v depozitáři Galerie hl.m.Prahy.

R.1929 byl do horní partie zahrady přenesen dřevěný barokní kostelík sv.Michala z 2.pol.17.století. Roubená stavba má tři věže, z nichž hlavní je vysoká přes 17 metrů. Tyčí se nad prostorem vyhrazeným pro ženy zvaným "babinec". V ose za hlavní věží následují další dvě umístěné nad kostelní lodí a kněžištěm.Věže jsou polychromovány symbolickými rusínskými barvami bílou, zelenou a červenou. Kostelík stál původně v Loučkách u Mukačeva. Z důvodu neúrody ho obec prodala Medvedovcům odkud byla převezena na čtyřech speciálně upravených vagonech do Prahy. Na přesné sestavení dohlížel osobně farář z Medvedovců. Společně se zvoničkou z Dolních Bojanovic je pozůstatkem neuskutečněného záměru vybudovat v Praze cosi jako skanzen lidové architektury.

R.1939 byla k jednomu z jezírek přenesena z Kampy barokní socha Herkula v boji s hydrou.Neznámý vandal mu však urazil kyj i s rukama.V dalším jezírku je plastika lachtana od J.Laudy z r.1953.
Horní partie Kinského zahrady s jezírky, vodopádem a nově i s vodním schodištěm.

Dnes už naštěstí málokdo pozná, že letohrádku ještě nedávno hrozil zánik. Roku 1986 bylo uzavřeno muzeum a trvalo plných devatenáct let, než bylo znovu otevřeno. Po pádu komunismu si město vyžádalo letohrádek od státu v restituci, ale na nákladnou rekonstrukci nenalezlo prostředky. Po celá 90.léta proto jen chátral až se ocitl v havarijním stavu. Trámy a krovy napadla dřevomorka, interiéry byly poškozeny plísní, spodní vody pronikly do základů budovy. Celý podmáčený svah parku se dal do pohybu. Nejprve se začala hroutit ohradní zeď při Holečkově ulici, později popraskaly parkové cesty, tehdy nevhodně asfaltované. Až v roce 1999 byl letohrádek převeden do vlastnictví Národního muzea, jehož zřizovatelem je stát, a tak bylo vyčleněno více než 100 milionů Kč na nákladnou rekonstrukci. K novému životu se letohrádek Kinských pod označením Musaion nadechl oficiálně v říjnu 2005. Přes 300 miliónů korun pak stála kompletní rekonstrukce celé zahrady. Dokončena byla až roku2010.

"Nejnádhernějším parkům světa schází velkolepá a vše kolem ovládající poloha a úchvatné jeho rozhledy. Snad jen nádherný sad na Via dei Colli ve Florencii, polohou a krásnýmirozhledy na Fiesole a vrcholky toskánské, parku tomu se vyrovnati může.

Spleť nesčetných křivolakých stezek vede tu kol výborně pravených skupinzahradních, malých rybníčků, vodopádů a příkrých, prudce spadajících travnatýchsvahů, k nejvyšším vrcholům Petřína, až pod samé valy " (Luboš Jeřábek, konzervátor a spisovatel)

Musaion - národopisné oddělení Národního muzea rozhodně stojí za návštěvu. Moderně a atraktivně pojatá expozice je koncipována jako procházka ročními obdobími s jejich tradičními slavnostmi a zvyky a současně jako běh lidského života od narození po smrt.

Portheimka (č.p.68)

3. července 2007 v 23:17 | zh |  Smíchovské usedlosti

zvaná též Michnovský letohrádek, Dientzenhoferova vila či Bukvojka


Znamenitý barokní stavitel německého původu, pražský rodák Kilián Ignác Dientzenhofer začal pro svou početnou rodinu budovat vlastní letní rezidenci na Smíchově roku 1725. Dientzenhofer byl vzdělaný a kultivovaný člověk. "Byl vážný a příjemný v obcování a přitom tak nezištný, že si při svých četných stavbách nenahospodařil žádné peníze. (...) Své vlasti dával přednost přede všemi ostatními zeměmi, které kdy viděl," napsal o něm F.M.Pelcl roku 1775. Aby Kilián nebyl osočován z nevzdělanosti a fušérství jako jeho otec, stavitel Kryštof, byl poslán na pražskou universitu studovat matematiku a filosofii a podnikl i zkušební cestu po Evropě. Mnoho zkušeností získal zejména ve Vídni. Mezi jeho zákazníky patřila šlechta i církev. Podílel se na množství slavných pražských i mimopražských staveb. Jeho dílem je například dostavba chrámu sv.Mikuláše na Malé Straně s jeho typickou kopulí. Na Smíchově postavil také jezuitský dispenzář v bývalé botanické zahradě (1735), který byl po mnohých diskuzích zbořen ve 30.letech.
Zimní partie na Portheimce (pohlednice podle J.Šetelíka)
Pro své vlastní potřeby získal Dientzenhofer na Smíchově část pozemků, na nichž se kdysi rozkládal kartuziánský klášter a nyní zde měl zahradu jeho přítel hrabě Jan Václav Michna z Vacínova. Díky tomu se v souvislosti s dnešní Portheimkou můžeme setkat i s názvem Michnovský letohrádek.
Stavbu italizujícího barokního zámečku dokončil roku 1728. Byla to jednopatrová, bohatě členěná stavba, ke které až později byla přistavěna dvě přízemní křídla krytá plochou střechou. Zámeček byl obrácen do zahrady směrem k Vltavě, tedy zády k tehdejší smíchovské cestě vedoucí k Zbraslavi (dnešní Štefánikova přecházející v Nádražní). V přízemí byla zřízena sala terrena se studnou. Sloužila jako přijímací místnost. V patře je oválný hlavní sál zdobený umělým mramorem a zejména pak jedinečnou stropní freskou Bakchanále od malíře, rodinného přítele a kmotra stavitelových dětí Václava Vavřince Reinera. Ze sálu se francouzským oknem vychází na balkonek. Průčelí zdobené alegorickými bustami Dne a Noci je zakončené trojúhelníkovým štítem.

Výrazný trojúhleníkový štít, balkon a busty vyjadřující alegorie Dne a Noci
Originální vnější výzdoba zahrnuje i miniaturní krápníkovou jeskyni
Hlavní oválný sál jehož strop je zdoben freskou Bakchánále od V.V.Reinera
Zahrada byla upravena jako francouzský park. Tvořil jí složitý půdorys cest s mnoha sochami, bazény a vodotrysky, habrovými alejemi, do kuželů a koulí stříhaných zimostrázů. Dlouhá byla 400 metrů.

Po smrti stavitele r.1751 byla rodina nucena vilu se zahradou prodat Felicitě Nellové z Nellenburku. Ta ji ovšem už roku 1758 prodala hraběti Františku Leopoldu Buquoyovi de Longueval. Ten skoupil sousední pozemky a rozšířil zahradu o oranžérii, fíkovnu, skleníky s tropickými rostlinami a voliéru. Brány a balustrády byly opatřeny rokokovými plastikami putti s vázami. Po deset let zde hrabě pořádal různé pestré společenské akce pro šlechtu, taneční a hudební slavnosti. Jeho dědicové kvůli jiným aktivitám neměli na Bukvojku mnoho času. Dědic Johann Nepomuk Buquoy si ponechal jen hlavní prostor v patře a zbytek usedlosti včetně zahrady a stáje pro čtyři krávy pronajal v roce 1801 manželům Ticháčkovým k provozování slušného hostince pro lepší klientelu. Otrhanci, hašteřivci, pijáci a kuřáci sem měli zapovězen vstup. Postupně však s dalšími nájemci ztrácel podnik svou dobrou pověst. Za hostinského Josefa Kocha byl vyhledávaným místem pro milostné pletky. Stále horší klientela byla nakonec důvodem k uzavření hostince. Doplatili na to zejména vltavští převozníci, neboť noční frekvence přes řeku značně ochabla.

Roku1804 usedlost koupil Ferdinand Delorme (+1828) s ženou. V prostorách usedlosti zřídil první továrnu na cikorii (kávová náhražka z praženého kořene čekanky neobsahující kofein). Delorme byl původem švýcarský obchodník, ve své zemi trestaný pro jisté nesrovnalosti při pořádání loterií. V Praze však už působl jako uznávaný obchodník s bižuterií a galanterií a neúnavný představitel německé evangelické obce. Žil v úctě k nové vlasti, usiloval o sjednocení německých a českých evangelíků a své děti učil češtině a vychovával je kvůli své milované ženě v katolické víře. Jeho smíchovská fabrika na cikorii fungovala v letech 1804 - 1811. Zkrachovala v souvislosti se státním bankrotem 1811, kdy devalvovala hodnota papírových peněz, tzv. bankocetlí, na pouhou pětinu původní hodnoty.

Zbytky voliéry
Dnes již neexistující pozůstatky zahradní architektury

Po smrti Delorma letohrádek koupili v dražbě r.1831 bratři Mojžíš, Juda a Leopold Porgesové, kteří již měli od r.1815 v místech bývalé Buquoyské zahrady svou kartounku (blíže ZDE). Vzhledem k jejich židovskému původu muselo tuto koupi stvrdit české gubernium, které požadovalo, aby byl letohrádek využíván pouze pro potřeby kartounky. Toto nařízení Porgesové začali zřejmě za čas ignorovat, neboť byli samotným císařem Ferdinandem V. za své průmyslové zásluhy povýšeni do šlechtického stavu. Se vzpomínkou na portugalské předky z Porta začali užívat přídomek von Portheim. Portheimka, jejíž název v podstatě znamená "Porto je naším domovem", se stal oblíbeným rodinným letním sídlem. Provedeny byly různé stavební úpravy, zejména boční křídla byla klasicistně přestavěna a zvýšena o patro.

Rodina Porgesových na Portheimku přijížděla již zjara. Patřila mezi vážené občanstvo. Podporovala kulturní život, umění a zvláště hudbu. Od r.1875 při různých příležitostech působil na Portheimce také mladičký Antonín Dvořák. Mojžíš se staral formou nadací a podpůrných fondů o opuštěné děti a na Josefově založil opatrovnu. Vychovatelem k Porgesovým dětem byl Karel Sabina, autor libreta k Smetanově Prodané nevěstě, obrozenec, básník i prozaista, jehož progresivní veřejné působení bylo v rozporu s jeho osobním životem. Vydával se za barona, na vrchnostenských úřadech podvodně lákal peníze a spolupracoval zřejmě s policií. Na Portheimce se seznámil s komornou Josefínou Schönauerovou. Od paní Porgesové si vypůjčil pod záminkou matčina pohřbu kočár, aby s Josefínou mohli odcestovat do Sabinova najatého bytu za účelem milostných hrátek. Kočár vrátili oproti původnímu ujednání až pozdě v noci a Porgesová se tak nedostala do divadla. Kočí vše vyzradil, a tak byl Sabina i se svou budoucí ženou Josefínou propuštěn.

Portheimka v budoucnu několikrát čelila nepřízni okolí. Koncem 19.století v souvislosti s přestavbou Smíchova v město začala být novým měšťanům trnem v oku jako překážející a již ostudná stavba. Portheimové museli platit 1000 zlatých ročně magistrátu za to, že je jejich sídlo na Smíchově trpěno. Za nucené odbourání jižního křídla a podstoupení pozemku kvůli stavbě novorenesančního kostela sv.Václava (1881) však dostali zaplaceno plných 100 000 zlatých. Odprodat také museli část zahrady pro výstavbu domů s malými byty (1919). Ve 30.letech rodina Portheimů málem čelila exekuci. Žádala v této souvislosti o povolení odbourat také boční severní křídlo, neboť prý není v jejích silách udržovat tak rozsáhlou stavbu. Portheimka dostala nuceného správce a roku 1937 na ní čekala dražba.
Portheimka po ubourání jižního křídla pro stavbu chrámu sv.Václava
(pohled ze Štefánikovy třídy)

Posledním soukromým majitelem Portheimky byl Zdeněk Matouš, pracovník Obchodní a živnostenské komory. O jeho zahradu projevila za protektorátu zájem smíchovská Hitler-Jugend. Matouš, pracovník podzemního hnutí, odmítl. Byl obžalován ze schvalování atentátu na Heydricha a popraven. Fibichova ul. ohraničující usedlost na severu byla po válce přejmenována na jeho počest na Matoušovu. Šlechtici z Portheimu také skončili neslavně. Přestože již dávno konvertovali ke křesťanství, po desetiletí patřili k nejlepším vrstvám a v rodině měli i pruského oficíra, pro nacistické úřady zůstali stále Židy a podle toho s nimi bylo nakládáno. Po válce byli naopak považováni za Němce a majetek jim byl konfiskován.

Po válce byly zbořeny ohradní zdi zahrady na Portheimce a vznikl veřejný sad. Projekty počítaly s výstavbou nové scény Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, ale plán nebyl uskutečněn. Letohrádek sloužil jako nájemní dům, ale uvažovalo se i o adaptaci na děkanství. K ní ale nedošlo. V 60.letech byla Portheimka zrekonstruována a prohlášena kulturní památkou. Sloužila odborářům a svazákům, ale také památkářům, Muzeu starého Smíchova, pak Galerii D (jako Dientzenhofer). Na sklonku komunistického režimu Portheimce opět hrozil zánik, neboť její stav byl velmi zanedbaný. V 90.letech však prošla záchrannou rekonstrukcí. Společnost Porges provozující zde několik let galerii, kavárnu a vysílání rádia Clasic nakonec skončila úpadkem. Dnes patří Portheimka Národnímu domu Praha. Funguje galerie a kavárna Prezident.

Na Portheimce se konala 12.dubna 1999 bezprostřední oslava vstupu naší republiky do NATO. Tuto společenskou událost připomínala pamětní deska v parku Portheimky, ale brzy zmizela.

Původní podoba Portheimky a rozsah zahrady


Výřez z plánu od D.Hubera z r.1769

Slavatovský letohrádek a zahrada (zanikl)

3. července 2007 v 18:32 | zh |  Smíchovské usedlosti
Současné Dienzenhoferovy sady z r.1929 jsou malým pozůstatkem někdejší rozsáhlé zahradní enklávy, která vznikla v místech jedné z mnohých vinic kartouzského kláštera. Její součástí byla Slavatovská zahrada.
Krásnou zahradu, jak byla také nazývána, vybudoval roku 1673 Jan Jiří Slavata, tajný císařský rada a nejvyšší zemský soudce, vnuk defenestrovaného místodržícího. O šestnáct let později (1689) jí doplnil letohrádkem podle architekta P.Ignáce, který stával v místech domovního bloku ul.Kořenského a P.Švandy ze Semčic. Své honosné letní sídlo Slavatové nechali bohatě dozdobit další zahradní architekturou. Z ní se dochovala zejména Medvědí fontána (1689) od dvorního sochaře J.Kohla, která nese své pojmenování podle medvědů podpírajících horní mísu fontány pod sochou Neptuna. Dnes stojí na Náměstí 14.října. Zachráněn byl také vstupní portál do areálu s rodovými znaky, který je vystaven v pražském lapidáriu.

Slavatovský letohrádek se zahradou je vidět na plánu zpracovaném E. Hniličkou a Z. Wirthem (1955) uprostřed obrázku s číslem 77. Pod ní zahrady dnešní Portheimky.

Smíchovská oblast, kde se nacházela Slavatovská zahrada, letohrádek a později botanická zahrada
Portál Slavatovské zahrady na kresbě F.Chalupy. Nazýval se také Medvědí brána podle dvou medvědů stojících na vrcholu. Pískovcovou bránu zdobily dále alianční znaky hrabat Slavatů a knížat z Trautshonu. Je vysoká přes 9 m a široká téměř 5 m. Nejprve byla přenesena ke vchodu do Kinského zahrady, dnes je vystavena v Lapidáriu.
Kholova Medvědí fontána na unikátní fotografii, kde jí vidíme na původním místě před Slavatovským letohrádkem. Dílo patří mezi velmi cenné barokní památky. Spojení Neptuna a medvědů v jednom díle je ojedinělé. Mytologický vládce moří reprezentuje pozůstatek renesančních a manýristických námětů v období probíhající rekatolizace s převládajícím zobrazování náboženských postav, medvědi patří jako štítonoši ke znaku Slavatů

Po Slavatech připadla zahrada malostranským jezuitům, pro které stavitel K.I.Dienzenhofer vybudoval roku 1735 krásný barokní pavilon, řádový dispenzář. Stavba sloužila jako útočiště v době morových epidemií, kdy se neprodyšně uzavíraly pražské brány. Jezuité drželi zahradu do r.1773, dva roky poté jí pod vlivem osvícenského zájmu o přírodu nechala M.Terezie přeměnit na botanickou zahradu. Roku 1835 byla rozšířena i o sousední zahradu Štefskou a zaujímala tak rozlohu 3,5 ha.

Upadající prostor koupil r.1815 A.Příbram, který Slavatův letohrádek přebudoval na továrnu na kartouny.
S koncem století sláva slavatovského areálu dohasíná. Roku 1899 byl zbořen letohrádek, zahrada existovala jen o necelé tři roky déle do r.1902. Medvědí fontána, byla přestěhována nejprve před dnešní Justiční palác, a když odtud byla r.1945 vytlačena pomníkem tanku č.23, usadila se na Náměstí 14.října. Jako jeden z mála originálů období vrcholného baroka vystavených na veřejném prostranství patří k nejstarším a nejcennějším památkám Smíchova. Dienzenhoferův jezuitský dispenzář byl po vášnivých diskuzích stržen r.1930 v souvislosti se stavbou Jiráskova mostu. Dnešní Dienzenhoferovy sady tvoří předmostí Jiráskova mostu.
Koláž z rodinného časopisu z poč.30.let. Podle ironické zprávy o schopnostech našich inženýrů měl být Diezenhoferův dispenzář přenesen na Císařskou louku naproti Vyšehradu. Ve skutečnosti měl být přesunut jen na podbřeží, ale nejistou akci nebylo možné nikde pojistit.

"Botanická zahrada zmizela. Povstaly na ní ulice, docela smutné, jako všechno, co lidé zbudují na místech, kde zničili nějakou krásu.(...) Pro dětské oči měla botanická zahrada větší kouzlo, poněvadž měla houštiny, byla zdivočilejší, poskytovala více příležitosti k dětským hrám a byla eldorádem smíchovských uličníků, dokud na ně neposlal pan vrchní zahradník Tatar některého zřízence, aby je vypudil. V bývalé slavatovské zahradě dokončovali smíchovští kluci vpády do šlechtických zahrad vrcholem zpupnosti: kamenováním medvědí fontány, kde je dráždila zvláště břicha vztyčených heraldických slavatovských medvědů, do nichž se dobře strefovali. Vypuzeni i odtud, s hurónským křikem se řítili Pobřežní ulicí, kde hučely stroje ze smíchovské kartounky Porgesovy v bývalém Slavatovském paláci..." (Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj)