Leden 2007

Klamovka (1.část)

27. ledna 2007 v 23:49 | zh |  Košířské usedlosti

Klamovka, čp. 154, Podbělohorská 3

Na okrouhlém návrší nad Plzeňskou třídou zvaném odedávna Okrouhlík, stojí na samé hranici katastrálních území Košíř a Smíchova někdejší zámecký areál Klamovka.


Tak jako v jiných podobných místech zde původně bývala vinice kartouzského kláštera, a to již před r.1424. Říkalo se jí zřejmě jednoduše Zahrádka. Později připadla staroměstským a svými výnosy pomáhala vydržovat jezuitskou kolej u sv.Klimenta. Podle majitele měšťana Antonína, který na Staroměstském náměstí vlastnil dům U Oslů, neslo místo pojmenování Oslovská hora. Jak se dále střídali majitelé, měnily se i názvy (např.Schönfeldka).
Místní vinaři si zde v pol.17.století postavili kapličku Nanebevzetí Panny Marie. Její kněžiště bylo zakomponováno do stavby malého barokního kostelíka z roku 1752, který je považován za nejstarší košířskou svatyni na návsi původních Košíř. Mše zde sloužili duchovní z okolních farností až do vybudování kostela Nejsvětější trojice a zřízení vlastní košířské farnosti r.1856. Kaple byla restaurována a znovuobnovena v r.1999.


Své dnešní jméno nese Klamovka asi od roku 1757, kdy pozemky od významného vinaře a poddaného jezuitské koleje Ondřeje Krumpholze odkoupila hraběcí rodina Clam-Galasů.
Clamové pocházeli z rakouských Korutan. Větvením a rodovou posloupností se spojili se spřízněným italským rodem Gallasů z Tridentu a přijali jejich erb.

Stalo se tak za Kristiána Filipa nyní Clam-Gallase, který si právě na Klamovce v Košířích postavil po roce 1787 pohodlný pozdně barokní zámeček. Jeho sochařská výzdoba s námětem mytologických postav měla pocházet z dílny Matyáše Brauna. Kolem zámečku byla vytvořena šlechtická zahrada, později přeměněná na anglický park.
Původní zámeček zmizel asi v 19.století. Obecně se má za to, že dnešní sokolovna se zahradní restaurací stojí na jeho místě a ve svém jádru ukrývá zbytky této barokní stavby. Doc.P.Vlček (2005) je ale v knize Slavné stavby Prahy 5 k této představě skeptický a lokalizuje zámeček někam blíže k ostatním historickým budovám. V úvahu by připadalo, že na jeho místě stojí dnes mateřská školka postavená roku 1930. Je však s podivem, že chybí jakékoliv bližší informace o nějaké případné asanaci zámečku v těchto místech.
Barokní ráz si udržel původně viniční domek, později zahradní altán přebudovaný na obytný letohrádek (někdy mylně považovaný za hlavní zámeckou budovu). Jedná se o patrovou stavbu s mansardovou střechou a vikýři s rokokovými detaily a pokojovými malbami v interiérech z 2. poloviny 18. století (dnes Klub Klamovka, DDM).
Zachoval se též klasicistní Zednářský pavilon s oválnou střední částí a nástavcem nižšího polopatra, který má na obou stranách připojena krátká křídla se skleníkem. Ve výzdobě nese mnoho znaků svobodného zednářství, ale není známo, že by Clam Gallasové patřili k tomuto intelektuálnímu hnutí, usilujícímu o kulturní a sociální povznesení lidstva. Aristokratičtí zednáři kromě osvícenských myšlenek směřovali s oblibou v rámci zednářství k uzavřenosti a tajuplnosti, k pěstování tradice středověkého rytířství a "tajných nauk", alchymie, bílé magie a kabaly, což byly jistě záležitosti, které mohly poněkud podivínská hrabata přitahovat. Dnes slouží templ jako umělecký ateliér.


Koncepce areálu Klamovky byla podle J.N.Assmana (2001) od počátku ovlivněna touhou vytvořit romantické snové zákoutí pro milostné schůzky hraběte s Josefínou Hampacherovou, zvanou též Krásná Atalanta. Josefína měla mnoho ctitelů, včetně W.A.Mozarta, ale hrabě po léta patřil zřejmě k jejím nejmilejším kavalírům a ctitelům. Od něho dostala zahradní domek na Betramce, kam se přistěhovala po svatbě s Františkem Xaverem Duškem. Sňatkem učinila Josefína Dušková přítrž měšťanským pomluvám, ale kontakt s Clam Gallasem neukončila. Možná nebylo náhodou, že si manželé Duškovi koupili sídlo tak blízko Klamovce. Kupní smlouva byla psána na Josefínu. Hudebník Dušek byl o mnoho let starší, ale tolerantní a parohy prý nosil s nebývalou elegancí.

V širší známost vešla Klamovka za Filipova syna Kristiána Kryštofa Clam-Gallase, nejvyššího maršálka Království českého, ale hlavně vlastence a významného podporovatele umění výtvarného a hudebního. Hrabě zdědil také rodový palác v Husově ulici, kde roku 1796 koncertoval L.van Beethoven. Snoubenka Kristiána Kryštofa, hraběnka Josefina Clary-Aldringenová z Teplic, byla zpěvačkou a hráčkou na mandolinu. Beethovena velmi okouzlila, a proto pro ni tajně složil dvě skladby pro cembalo a mandolinu a árii Ach krvelačný křivopřísežníku. Zřejmě je ale nikdy nedostala. Portrét populární hraběnky namaloval Josef Grassi, pozadí obrazu prý tvoří scenérie z Klamovky. Dnes visí obraz v zámecké rodové galerii ve Frýdlantě.


Za Kristiána Kryštofa a Josefiny byl postaven v parku Chrámek noci a poznání zvaný též "nebíčko", kvůli zaskleným otvorům v jeho kopuli, které budí dojem hvězdné oblohy (kolem 1790) a malý novogotický altán (1820). Marie Hořínková naznačila ve své knize Příběhy pražských zahrad možnou souvislost s Mozartovou Kouzelnou flétnou (1791). "Kouzelná flétna s Královnou noci a chrámem zasvěcení? Co když se některý koncert hudbymilovných Clam-Gallasů odbýval na zahradě a hraběnka Josefina zpívala Královnu noci? Kouzelná flétna má mnoho odkazů na procedury lóží svobodných zednářů.(Mozart byl jejím členem - pozn.autora)" (Hořínková, 1996)


V parku bylo více neobvyklých atrakcí: klece s medvědy a vlky, střelnice s pohyblivými terči, lázeň... Za Eduarda Friedricha Clam-Gallase a jeho ženy Clotilde přibyl pomník oblíbeného vojenského koně Gassela s postroji a se džberem a pomník hraběnčina brazilského kolibříka v podobě domečku. Park byl dokonce zpřístupňován každou neděli (a později i častěji) veřejnosti. Značného rozkvětu se dočkal v polovině 19. století, kdy se o něj staral zahradník Josef Blecha, známý jako pořadatel první květinové výstavy v Praze a odborník na cizokajné rostliny a kaktusy. Později zde jako zahradník pracoval také syn Boženy Němcové Karel. V zahradě Klamovky dnes rostou duby, buky, javory, jírovce, jasany i tisy a borovice. Zajímavostí je nejstarší jinan dvoulaločný v Praze. Současná podoba pochází z let 1934-38.
Netradiční koňský pomník, o kterém už se všude psalo v minulém čase, opět zdobí park

Klamovka je také místem posledního šlechtického souboje v Čechách. Odehrál se 6.5.1876 ve dvě hodiny odpoledne mezi knížetem Vilémem Auerspergem (s jeho rodem byli Clam-Gallasové příbuzensky spjatí) a Leopoldem Kolovratem. Podle dobového tisku Kolovrat vyzval Auersperga na souboj poté, co o něm rozšířil klepy, týkající se jeho původu a údajné zpronevěry. Auersperg se tak měl mstít za to, že dáma jeho srdce, komtesa Anna Valdštejnová byla nakloněna spíše Kolovratovi, než jemu. Souboj prý dlouho zbaběle odmítal s odvoláním na svou vyšší vojenskou hodnost, ale pravým důvodem se zdála být jeho krátkozrakost, která by při souboji byla jistě handicapem. Teprve když mu Kolovrat veřejně nafackoval na nádraží Praha-Střed, přikázal mu jeho strýc Carlos, hlava rodiny, aby potupu odčinil soubojem.Na místo duelu přijelo šest kočárů. Pistole přivezl Kolovrat Po několikerém selhání zbraní a minutí byl Auersperg zasažen do břicha, následkem čehož následujícího dne zemřel. Mnohé však nasvědčuje tomu, že souboj měl zcela jiné, totiž politické pozadí. Rodový klan Auerspergů se zřejmě rozhodl odstranit nepohodlného prvorozeného majorátního prince Viléma a za tímto účelem si najal Kolovrata. Ten vstoupil jako dobrovolník do stejné armády, v níž sloužil Auersperg, začal se dvořit jeho lásce a budovat tak záminku pro souboj.Je otázkou, proč jej k němu znovu a znovu vyzýval, proč Auerspergův strýc svého krátkozrakého synovce do souboje nutil, proč při souboji došlo k tolika selháním a nakonec proč císař zastavil trestní stíhání Kolovrata, který byl po souboji uvězněn a měl být postaven před vojenský soud. Auersperg zřejmě dobře věděl, že jde o spiknutí, a proto se souboji "zbaběle" bránil. Nakonec uštván a zahnán ke zdi Klamovky zaujal světáckou pózu. Souboje se zúčastnil se zlatým cvikrem a doutníkem v ústech. Pro svou vadu svého vraha ze vzdálenosti předepsaných patnácti kroků snad ani neviděl. Kolovrat po zastavení stíhání odcestoval do Ameriky. Komtesa Valdštejnová, prvotní údajná záminka souboje, vstoupila do smíchovského kláštera sv.Gabriela, kde roku 1903 zemřela.

F.Engelmüller: Chrámek noci na Klamovce

Eduard Fridrich Clam-Gallas, který se věnoval vojenské kariéře, se už zdržoval více ve Vídni, kde také stejně jako jeho žena Clotilde zemřel. Posledním Clam Gallasem byl jejich syn František, který měl sedm dcer, ale žádného dědice rodu. Zemřel roku 1930 ve Frýdlantu v Čechách. Jeho dcery byly provdány za šlechtice z rodu Schwarzenberků, Auerspergů, Lichtensteinů ad. V Čechách se jejich rodiny objevovaly až do roku 1945.
O Klamovku však ztratili Clam-Gallasové zájem už na konci 19.století.
S koncem starých časů a s odchodem šlechty se začala psát nová kapitola dějin Klamovky. Napříště bude známa zejména jako vyhlášená restaurace.


Poznámka autora: Za upřesňující informace o rodu Clam-Gallasů tímto děkuji PhDr. Milanu Svobodovi, Ph.D.



Klamovka (2.část)

27. ledna 2007 v 23:02 | zh |  Košířské usedlosti

Klamovka - Hospoda na kraji města


Do hospody Hlaváčkovou tramvají!

Na konci 19.století v roce 1895 koupil Klamovku od správy Clam Gallasova panství košířský starosta Matěj Hlaváček. Provedl rozsáhlé sadové úpravy, tak aby vyhovovaly koncepci veřejného parku, otevřel zde výletní zahradní restauraci a bývalý zámeček přestavěl na tančírnu s velkým parketem. Hlaváček vlastnil i místní cihelnu a měl elektrickou centrálu, která dodávala proud všem jeho podnikům a veřejnému osvětlení.

Matěj Hlaváček - košířský starosta

Vzhledem k tomu, že soukromá společnost Pražská Tramway se s pražskou městskou radou nedohodla na rozšíření sítě koněspřežné tramvaje do tehdy příměstských částí, rozhodl se Hlaváček, že vybuduje vlastní, a to elektrickou dráhu vedoucí hlavní košířskou třídou od Zámečnice přes Klamovku na Smíchov k Andělu. Starosta, kterému záleželo nejen na zvelebení obce, ale samozřejmě zejména na zvýšení počtu návštěvníků svého zábavního areálu na Klamovce, se rozhodl, že bude celou stavbu financovat sám.
24. října 1896 obdržel koncesi ke stavbě s nelehkou povinností - do 6 měsíců uvést do provozu celou trať dlouhou 2,7 km. Začátek prací se ale pozdržel a Hlaváček se dostával do časové tísně. Bylo jisté, že trať nemůže ve stanovené lhůtě dokončit celou. Aby Hlaváček mohl vůbec zahájit provoz, musel místo plánované vozovny na Zámečnici postavit provizorní na Klamovce. Proud dodávala jeho malá, provizorně rozšířená elektrárna, která měla parní stroj o 60 koňských silách, dva dynamoelektrické stroje o 500V, 15 Am a akumulátorovou baterii na 520 Am. Provoz jednokolejné dráhy s výhybkami dlouhé 1.757 metrů byl zahájen 13. června 1897. Stavbu realizovala berlínská firma Singer a spol. Vozovna měla jen dvě koleje pro 10 vozů - 5 motorových a 5 vlečných. Vlečné vozy navíc nebyly uznány při plném zatížení provozuschopné, neboť tažné vozy měly jen jeden motor. Tramvaje dodal Ringhoffer Smíchov. Jízdné stálo 3-5 krejcarů.


Návštěvy Klamovky se zprvu vžívaly pomalu a projekt pokrokového starosty se nemohl vyplácet. V dluzích se topící Hlaváček spáchal už 6. října 1897 sebevraždu. Dědicové provoz udržovali, ale také s finančními obtížemi. V roce1900 prodali dráhu i vozy Elektrickým podnikům za 150 000 zlatých.
Hlaváčkova dráha byla teprve třetí elektrickou dráhou v dnešní Praze. Prvenství nese František Křižík s dráhou letenskou a vysočansko-libeňskou. Za tři roky provozu Hlaváčkova dráha přepravila 2 824 541 osob a zaměstnávala 27 lidí.
Elektrické dráhy provedly přestavbu trati i vozů a na pozemku tzv.Malé Klamovky vybudovaly vozovnu, jejíž lodě stojí dodnes, ale slouží jako učiliště. Vozovna byla v pravidelném provozu v letech 1902 - 1937 a určená byla pro 45 vozů. Po zřízení vozovny Motol se tu odstavovaly staré tramvaje a opravovaly trolejbusy až do ukončení jejich provozu v Praze r.1972. (Zde je možná vhodné místo zmínit, že na konci května 1959 navázala na košířskou tramvaj autobusová linka 123, která tak spojila oblast Cibulky na košířských svazích s tramvají Na Zámečnici.)

Kdo chce v tanečních být dokonalý, ať to nejdřív na Klamovce válí (dobové mudrosloví)
.

Za Hlaváčkova syna pronikla pověst o dobré hudbě, hladkém parketu a nerušenosti v zahradě mezi lid a v neděli se na Klamovku začala hrnout celá procesí.

"Služky, švadlenky, chlapci a děvčata z lidu, tancovala se čtverylka, beseda a valčík, obzvláště valčík "na šest", který byl jakýmsi pražským onestepem, "šlapák" s táhlými pomalými kroky při levé zatáčce a s očima zavřenýma pravým nebo předstíraným zanícením. Pocit slastného rozechvění zachvátil celý sál, všichni se pohybují, točí se v taktu melodie odrhovačky. Rameno sebou trhne, oko se zavře, podrážka se mazlí s podlahou, hudba, rozkoš a žena se s tebou nesou ven do zahrady, kde tě zalije vůně, keř je ti polibkem, noc lůžkem. Do výše se tyčily gledičie (dřezovce), šeříkové keře ti vháněly do tváře vlny vůně, kaštany se klenuly nad dvojicemi jako oddávací nebesa, javory a hlohy jsou neproniknutelné a obsypané květy. Cesty už nejsou přesně ohraničeny rukou panského zahradníka a vysypány křemínky, také na pěšinách z písku vyrůstá tráva a ani nepozoruješ, že jsi sešel z cesty, na trávník mezi záhony. Není to také zakázáno. Sad se vymanil z feudálního panství, vrací se zpět k přírodě a chce se úplně změnit v prales..."
Tak se o Klamovce, kde "zapadá pražské slunce" rozepisuje E.E.Kisch.
Na Klamovku se zkrátka jezdilo bavit. Není tedy divu, že právě toto místo si zvolil pro provozování svého putovního kinematografu roku 1904 Dismas Šambor známý spíše jako Viktor Ponrepo. Pro velký úspěch ho na stejném místě vystřídal další z průkopníků kinematografie Alois Jalovec.

Klamovka byla proslulá též svými skleníky, zásobujícími celoročně většinu pražských květinářství a trhů. K dostání byly i exotické květiny a kaktusy. Měla tu být zřízena i malá ZOO s medvědáriem, ale po nešťastné události s medvědem pobíhajícím po parku, který přitom rozsápal dítě, byly počínající plány ukončeny.

Pod Klamovkou byla vila pana Fuchse, majitele psince a redakce časopisu Svět zvířat, který byl rádcem chovatelů psů, králíků a drůbeže a vycházel v nákladu až 16 000 výtisků. Koncem r.1908 se jeho redaktorem stal Jaroslav Hašek. Ohrozil existenci časopisu a vystavil jej ostré kritice odborné veřejnosti poté, co uveřejnil řadu "seriózních" článků popisujících neexistující zvířecí druhy a jejich zvláštní schopnosti, zkoumal např. alkoholismus mezi zvířaty apod. Dovolával se přitom proslulých světových vědců.

V letech 1907-1911 klášter Milosrdných bratří plánoval vybudovat na Klamovce novostavbu velké nemocnice a park ohradit zdí jako nemocniční zahradu. To se u Košířských setkalo s velkou vlnou nevole. Jednak nechtěli přijít o volný přístup do oblíbeného parku uprostřed své obce, protestovali proti jeho znehodnocení "kasárnickou stavbou nemocniční", neméně se obávali o své zdraví a za nepřípustné považovali sdílet s nemocnicí společnou hlavní stoku. Ohrožen byl vývoj stavební, neboť po zkušenosti se sanatoriem dr.Černého na Kavalírce zastupitelé tušili, že v okolí nemocnice nebude zájem o bydlení a zastaví se tak rozvíjející se výstavba v této lokalitě. Milosrdní bratři nakonec od svého záměru ustoupili.

Klamovka je také jediným místem Smíchova a Košíř zachyceným na starém filmovém pásu. R.1915 se zde konala sokolská slavnost za účasti místodržícího.

Po světové válce nacházíme Klamovku v neutěšeném stavu. Restaurační budova i okolí byly dosti zanedbány.
Klamovka - exterier ainterier, 1919
V letech 1924 - 26 na části pozemků Klamovky byly vystavěny rodinné domky. Ve 30. letech obec odkoupila objekt restaurace, který v té době stále ještě patřil řádu Milosrdných Bratří, a přestavěla ho na sokolovnu s letním cvičištěm a moderními krytými tenisovými kurty. Také okolní prostředí bylo upraveno.
Klamovka po obnově, 1934. Dodnes slouží jako sokolovna a zmodernizovaná restaurace.
Barokní budova na Klamovce dnes slouží Domu dětí a mládeže a kulturnímu klubu.
Hospoda na kraji města a komunistické společnosti
Při bývalé sokolovně byla později opět otevřena restaurace, lépe řečeno hospoda, která se stala v 70. a 80.letech neoficiálním centrem undergroundové kultury a disentu. Byla to hospoda, "kde psací stroje, štětce a elektrické kytary zněly v jednolité symfonii." Scházeli se tu literáti, hudebníci, výtvarníci, filosofové, budoucí politici i obyčejné máničky. Ke Klamovce neodmyslitelně patří Mejla Hlavsa a jeho Plastic People, Sváťa Karásek, Jim Čert, muzikanti z kapel Echt!, Hudba Praha, Psí vojáci a Národní třída, autoři sdružení v Revolver Revue a Respektu, z nich především Jáchym Topol, Viktor Karlík, Ivan Klamper i "profesionální" disidenti Václav Havel, Jiří Dientsbier, Saša Vondra, Jan Ruml, Ivan Martin Jirous, Jan Lopatka, Egon Bondy, Karel Schwarzenberg a další. Tomuto období, kdy byla Klamovka místem relativní svobody, se věnuje dokumentátrní film ČT z roku 1997 Klamovka (režie Š.Kačírek).
"Mně to v tý době připadalo jako nejsvobodnější prostor, tady se scházeli lidi věřící, umělci v romantickým oparu, filozofové, disidenti... zkrátka lidi nějakým způsobem činný... jako na vokraji tý společnosti... a svobodnej prostor to byl, protože ty sis tady moh sednout a s těma lidma prostě mluvit." (Jáchym Topol, 1997)
Symbolem hospody Klamovka byla i tzv. "Košířská madona", kolorovaná fotografie, která visela v předsálí před výčepem. Jejím autorem je fotograf Fred Kramer (1913 -1994). Vznikla v 60.letech jako reklamní snímek pro jakési exotické končiny. Modelkou byla neznámá "panička jménem Dana" a ta drapérie, která ji halí, byla jen špendlena a stále hrozilo, že během focení dámě spadne. Fotografie byla odcizena na Kramerově výstavě a objevena hostinským Karlem Širmerem v košířské kuželkárně a poté vystavena na Klamovce. Kramer svou fotografii objevil až když se stala logem časopisu Revolver Revue. Na autorská práva si nárok nečinil s poukazem, že vlhkost, plíseň a čas snímek dotvořily, takže je to spíš objekt, který má za základ jeho foto. Košířská madona přežila požár Klamovky v roce 1988, všetečným rukám neznámého zloděje však neunikla. Po roce 1995 visí tedy na Klamovce už jen její kopie.
"Tam chodil kdekdo, a byla tam velice zajímavá a vytříbená společnost. Kupříkladu se tam udál požár a tam chodili všichni ty opilci jako jsme my, všechny možný existence a nikdo nějak moc nepracoval, radši si vyběhávali důchody, noční hlídače a kotelníky, prostě jak to jen šlo. Však jsme taky v Národní třídě zpívali: "Cennějsí je denní snění/než hovadský lopocení." A pak Klamovka vyhořela a hrozilo, že bude třeba tři měsíce zavřená, než se to opraví a všechno udělá. To ovšem nebylo myslitelný, tak výčepák Karel Širmer vyhlásil brigádu a děly se neskutečný věci: všichni jsme bílili a natírali, člověk, kterej sice vystudoval nějakýho spojaře, ale nikdy se tím neživil, natahoval dráty a vzpomínal, jak to bylo ve škole, další důchodci a příživnici a intelektuálové se tahali se stolama a židlema, lidi, který se věnovali obrazům je znova restaurovali, aby to bylo v původním stavu a tak podobně. Během týdne, deseti dnů Klamovka znova fungovala. Karel s náma prošel celá ta léta, my ho všichni máme rádi a pamatuju si na dobu, kdy Saša Vondra, Jáchym Topol a tahleta partička tam prostě nesměla. Měl tehdy nějakou šťáru, protože se tam děly samozřejmě určitý věci, čili Karel byl samozřejmě kontaktovanej, jestli spolupracoval nebo ne, o tom nechci spekulovat, nevím, ale každopádně zakázal těm, lidem vstup na Klamovku: "Vy tady pořád něco podepisujete a já mám pak problémy..." Pak uplynuly léta, režim se převrátil a dneska Karel: "Já jsem vás tady hostil, já jsem vás tady vychovával..." A lidi ho berou jako výčepáka, čepoval dobře, tak co... "
(Tomáš Schilla, 1997, zdroj: www.guerilla.cz)

Poznámka autora: Za doplňující informace a fotopříspěvky srdečně děkuji panu Ing.E.Mochanovi.