Cibulka (4..část - Tajemné příběhy)

3. října 2006 v 22:45 | zh |  Košířské usedlosti

Cibulka - místo jako stvořené pro tajemné příběhy

K Cibulce se váží různé pověsti, povídačky a pověry. Tajuplná atmosféra místa k tomu vysloveně svádí. Podivuhodná výzdoba celého areálu za biskupa Thuna přirozeně vyvolává mnoho otázek. Asi nejčastěji se mluví o Cibulce v souvislosti s náhlými bouřkami a řáděním kulových blesků. Kulový blesk prý zasáhl Čínský pavilon a urazil paraple mandarínovi na jeho špičce. Ve zbylé rukojeti byl pak nalezen čínský pergamen s jakýmsi poselstvím. Trigram znázorňuje bouři, blesk, energii, pohyb... Znamení štěstí, ale i zároveň varování před velkým rozpětím. Výzva ke skromnosti, opravdovosti, která nás přivede ke štěstí. Idea je podpořena obrazem ptáka, který žije šťastně, ale nesmí prudce vzlétnout. Je totiž velmi snadné to, co je, změnit v nicotu. Překročí-li se v přístupu ke světu určitá mez, mění se nejen lidský charakter, ale i skutečnost sama. My jsme zároveň tím znaménkem, které naopak to, co není, může změnit na věčnost. Takovými úvahami vrcholil televizní dokument ČT vztahující se k Cibulce "Fiktivní deník Sigmunda Reacha" (Císařovský, 2005).

Malíř Antonín Mánes maloval Cibulku několikrát a vždy za bouřky. Na obraze Bouře u Cibulky (1840) je patrná jeho fascinace kamenným můstkem u Dianina chrámku. O 100 let později se opět za bouřky zřítil. Ze záznamů vyplývá, že několik dubů bylo na Cibulce poničeno blesky. A proč nechal kníže Thun na Cibulce vztyčit tolik hromosvodů? Roku 1822 byl hromosvod umístěn na každou budovu. V té době bylo přitom zabezpečení proti blesku výjimečné.

Kulový blesk zasáhl prý také zahradníka, kterého pak připomínalo kamenné poprsí ve slepém okně. Stalo se tak poté, co spatřil svou ženu při milostných pletkách se samotným knížepánem či snad nějakým neznámým mnichem. Ke kamennému zahradníkovi od sochaře Nedomy se váže několik různých historek. Prý se nejednalo o zahradníka, nýbrž o příliš zvědavého kuchtíka. Nebo snad o šafáře, který odmítl almužnu nemocnému žebrákovi a ještě mu hrubě spílal, za což na místě zkameněl. Podle jiné verze byl šafář zlý a žárlivý a nepřál lásku děvečce Zuzaně. Blesk ho spálil na kámen. Asi nejzajímavější je příběh, který snad popsal skutečný správce Cibulky. Jednoho dne se na Cibulce ztratil zahradník. Hledali ho všude, ale nenašli. Jeho stopy později objevili v parku. Ale v místech, kde do jezírka přitéká potok se ztrácely. Po zahradníkovi jakoby se slehla zem. Knížepán proto alespoň nechal zhotovit jeho bustu do okna, odkud zahradník rád vyhlížel. Za tuto "legraci" zaplatil sochaři Nedomovi 50zl. Po roce se zahradník ovšem najednou z ničehož nic objevil a vůbec nechtěl pochopit, že byl pryč celý rok. Žádal plat za poslední týden. Aby ho přesvědčili, předložili mu účetní knihy. Lidumil knížepán mu plat nakonec opravdu vyplatil, ale zahradník ho neužil, neboť zakrátko poté byl, jak jinak, zabit kulovým bleskem.
Tajemné chodby a přesuny v prostoru a čase jsou dalším oblíbeným námětem z Cibulky. Knížeti se ztratili také dva oblíbení psi. Jejich stopy končily před ústím podzemní štoly. Na jejich památku byl prý zbudován chrámek bohyně Diany. Ztracené psy má po boku. Psi se ale po čase našli a byli vyplaceni od pohodného. Také s podzemními štolami to nějak nehraje. Byly totiž vyraženy až se stavbou Buštěhradské dráhy (1860), v době, kdy byl už Thun dávno po smrti. Možná ale na Cibulce existovaly jiné, starší podzemní chodby...

Zajímavý je také příběh z r.1863, kdy si Vojtěch Náprstek pronajal louku na Cibulce za 30zl., aby tu se svým Americkým klubem dam od srpna do konce podzimu pořádal akce pro děti. Jednou děti sešly z parkové cesty a za zcela nepochopitelných okolností vyšly prý až nedaleko petřínské rozhledny.

O Zuzaně z Cibulky


Na Šmukýřce žil kdysi mladý ovčák Jíra. Ten byl zamilovaný do děvečky Zuzany ze sousedního dvora Cibulky. Cibulka patřila starému, věčně nemocnému hraběti. O jeho dvůr se staral šafář. Byl to člověk nerudný, zlostný, ale před hrabětem se ukláněl až k zemi. Bábu ze Šmukýřky dal zavřít do temnice pro soušku dříví. Na kdejakého chudáka poštval své psy, pokud se jen přiblížil k zahradě. Šafář se také ucházel o Zuzanu, takže není divu, že její lásce s Jirou nepřál.
Když si jednou přihnul trochu víc vína a uviděl je v zahradě, strašně se rozlítil a s holí v ruce je hnal a řval, že je nechá zavřít. Jíru za zlodějinu a Zuzanu za to, že je povětrná nestoudnice. Jíra vzal Zuzanu za ruku, prchali travou, přeskočili potok. Najednou se před nimi vynořila socha ženy jako z alabastru, tu se vynořil kamenný mnich, na zdi se rozklinkaly zvonečky v lehkém vánku, ze tmy vystoupily obrysy zříceniny, aby hned zase zmizely, jak se měsíc schoval za oblak. V jeskyni jim pokynul kamenný postevník.
To už se ale přihnali chlapi zburcovaní šafářem. "Chyťte ho, lotra. Po zahradě mi smejčí, kouká, kde co ukrást a ještě mi kazí Zuzanu. Oba nechám zavřít a o krk přijdou," řval šafář. Jíra se ale bránil: "Nevěřte mu, jsem tu sám. Ovečka se mi zaběhla a tady mi zmizela, jsem člověk poctivý..." Šafář ale dobře viděl, jak se Zuzana ztratila někde u zdi a poslal chlapy za ní. Když dívka pochopila, že nemá šanci, shodila si šaty z ramenou a postavila se na palouk do měsíčního světla, takže vypadala jako ta socha z mramoru, co jí jen kousek odsud nechal postavit pan hrabě. Když jí chlapi spatřili, koukali s hubou dokořán na tu nádheru. "Máš vlčí mámení," povídá pak nejmladší z nich šafáři, "pleteš si Zuzanu se sochou." Když se pak za zdí ozvalo slabounké zabečení, dali všichni Jírovi za pravdu a pustili ho za "ovečkou". Chlapi se smáli a odvedli zmateného šafáře domů.
Každou noc pak koukal z okna, jestli zas milence neuvidí. Jak se tak jednou vykláněl z okna, udeřil do něj za bouře blesk a spálil ho na kámen. Zkamenělý šafář pak nadlouho koukal ze zdi domu na Cibulce. Zuzana s Jírou se vzali a měli se k sobě jako peříčko k peříčku.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Pavel Pavel | E-mail | 1. října 2014 v 9:59 | Reagovat

Hezký den, jsem rád za tento článek o zanedbaných Cibulkách a jeho architektonických skvostech a sochách. Babička mne sem vodila hned po druhé světové válce a ten fyzický stav hlavně objektů byl částečně nahlodán opomenutou stavební údržbou objektů. Smíchovská radnice a jednotlivý majitelé se velmi málo věnovali dané lokalitě. Některá díla byli i bez majitele.

2 Sběratel Sběratel | 3. ledna 2017 v 17:00 | Reagovat

Na zmíněné mapě z r 1650 není Jiruše/Skalka označena jako "Katovská" hora, ale Názovská. Velké "K" vypadá jinak, viz název sousedního vrchu - Kbelského, na téže mapě.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama