Říjen 2006

Cibulka (3.část - Biskup Thun)

3. října 2006 v 22:23 | zh |  Košířské usedlosti

Cibulka - ráj biskupa Leopolda Linharta Thuna, knížete passovského

Leopold Linhart Thun se narodil r.1748 v Českém Těšíně. Patřil k děčínské větvi rozsáhlého mocného rodu Thun-Hohensteinů. Byl posledním knížetem a současně biskupem v Pasově. Napoleon ho r.1803 zbavil funkce, když knížectví Pasov připadlo Bavorsku. Přesídlil proto do Prahy, kde zakoupil několik paláců. Podzim života se rozhodl strávit na košířské Cibulce, jejímž majitelem se stal r.1811 a žil tu až do r.1826, kdy zde zemřel.

Leopold Thun patřil k nejosvícenějším osobnostem své doby. V Pasově zavedl povinnou školní docházku a zrušil trest smrti jako nekřesťanský. Také v Praze byl velmi uznáván jako mecenáš umění a vzdělávání. Podporoval například pražskou konzervatoř, v Košířích a okolí podporoval školy a farnost, zasloužil se o výstavbu farního kostela Nejsvětější trojice na Malostranském hřbitově. Cibulku nebývale zvelebil a přizval sem mnoho nadaných progresivních umělců. Bydlel a tvořil tu napriklad Bergler, Prachner, Nedoma či Malínský. Thun studoval francouzskou filosofii, měl rád Goetha, Schillera, Rousseaua... Miloval hudbu, umění, daleké kraje. Zabýval se medicínou a vším, co souvisí s člověkem. V závěti projevil přání být pitván, aby se zjistila příčina jeho neustávajících záhadných bolestí. Takový přístup byl rozhodně výjimečný u představitele katolické církve té doby.

Thun měl také vztah k fyzice a mechanice. Fascinovaly ho kinetické hříčky, hrací strojky, které sbíral, kukátka apod. Byl velmi pokrokový v každém ohledu, a tak nepřekvapí, že všechny budovy na Cibulce nechal osadit hromosvody, ač to tehdy zdaleka nebývalo zvykem.

Leopold Thun byl lidumilem, který žil prý příkladným a skromným životem. Jeho dvůr na Cibulce tvořil pouze tajemník, dva komorníci a kuchař. V jeho službách tu pracoval také Václav Ryba, bratr slavného Jana Jakuba. Vykonával současně funkci tajemníka i kuchaře. Pracovat pro Thuna se vyplatilo. Všem služebníkům byla totiž zajištěna doživotní renta.

Na sklonku života se Thun začal zajímal také o okultismus a karty. Stal se údajně podivínem a každou noc se zavíral v cibulové vížce svého zámečku a cosi zde kutil. Později se prý prořekl, že uzavřel smlouvu s ďáblem. Jeho odchod ze světa byl proto bouřlivý. Pověst praví, že se jeho přízrak zjevuje vždy v noci z posledního pátku v měsíci na sobotu a prochází se po balkonu usedlosti. Zle se osopuje na náhodné kolemjducí v domění, že jsou příčinou zkázy Cibulky, která po jeho smrti začala upadat. Po půlnoci se vrací do své hrobky na hřbitově, odkud se ještě dlouho ozývají lkavé zvuky. Jiná pověst praví, že kdo na Silvestra o půlnoci vyšplhá na Thunův pomník a nahlédne do jeho otevřené kamenné knihy, zjistí, kdo příštího roku zemře.

Ve skutečnosti však za svitu pochodní z Cibulky na Malostranský hřbitov doprovázely r. 1826 Leopolda Thuna na jeho poslední cestě nespočetné zástupy obyvatel, tak jak se vyprovázejí jen opravdu významné osobnosti. Nápis na jeho pomníku na Malostranském hřbitově (autor Václ.Prachner), S TEBOU PROSTÁ VZNEŠENOST, UŠLECHTILOST I ZBOŽNOST ODPOČÍVÁ, je shrnutím jeho života.
Osobní životní motta nechal vytesat na svůj pomníček, který stál donedávna na Cibulce. Na pískovcovém reliéfu V.Práchnera z r.1822 je postava muže a anděla smrti ukazujícího na nápis: OMNIA TEMPUS HABENT (Všechno má svůj čas). Tympanon sedlové stříšky nese z obou stran této stély nápis MIR EINE WEILE. Naše žití na tomto světě trvá jen chvíli. Je třeba mít na paměti, jak snadné je to, co je, změnit v nicotu. Překročí-li se v přístupu ke světu určitá mez, mění se nejen lidský charakter, ale i skutečnost sama.Žijme proto plně, opravdově a ve skromné pokoře. A snažme se z ničeho tvořit hodnoty pro věčnost. Možná právě takovou myšlenku nám chtěl Leopold Linhart Thun-Hohenstein vzkázat přes hranice času. Možná právě konflikt mezi pomíjivostí a věčností nás měl inspirovat v celém jeho zvláštním díle na Cibulce. Ale možná, že nechápeme vůbec nic. A ono Omnia Tempus Habent nám připomíná jen prachobyčejnou konečnost, která se týká všeho. Člověka, jeho díla a bohužel i Cibulky.

Cibulka (2.část - Stavby a sochy v parku)

2. října 2006 v 22:57 | zh |  Košířské usedlosti

Cibulka - stavby a umělecká díla v parku usedlosti


Čínský pavilon zvaný též Čínský mlýn
Drobná osmiboká pagoda na ostrohu nad Motolským potokem, romantická stupňovitě se zužující věžovitá stavba s orientálními prvky, ustupujícím patrem a prohnutou špičatou střechou z r.1822. Na špici bývala figurka čínského mandarína s deštníkem z měděného plechu, která se ve větru pohybovala jako mlýnek. Nejprve byla nahrazena neotáčivou kopií a dnes zde nenajdeme ani tu. Kolem střechy byla zvonkohra tvořená 48 skleněnými zvonky, která prý zněla do dalekého kraje. V patře na zábradlí stály další postavy Číňana a Číňanky z pískovce, ale ani ty se nedochovaly.
Než tato malá rozhledna upadla v dnešní zapomnění a ztratila se v neudržované zeleni, nabízela zajímavé pohledy do motolského údolí.
Dnes je pavilon v havarijním stavu. Zábradlí i schodiště se rozpadají, zdi jsou počmárané a vše je zaneseno odpadem. Provizorní oplocení bylo snadno překonáno a pavilon slouží evidentně jako útočiště bezdomovců. Pavilon je součástí zámečku a stejně jako on tedy nepatří městu. Nemůže být proto bohužel opraven v rámci probíhajících rekonstrukcí v parku.

Terasa s plastikami Číňanů

Půlkruhová zahradní terasa měla na čtyřech pilířích zábradlí pískovcové sochy čtyř Číňanů neznámého autora. Sochy vysoké 1,5 m se dostaly na Cibulku roku 1819 a nebyly zachovány jinde než na fotografiích.
Toskánský sloup s pamětní deskou

Na vzácnou návštěvu císaře upomíná kamenný toskánský sloup na jehož vrcholu bývala koule s císařským orlem. Na sloupu je připevněna mramorová deska s německým nápisem, který sděluje, že 9.července 1824 zde byl návštěvou císař František I. s chotí Karolinou Augustou, korunním princem Ferdinandem a princem Antonínem Saským." Památník navrhl Josef Bergler. Nápis a orla tesal Václav Prachner.
Sluneční hodiny Johanna Engelbrechta z Berouna
Prosté, ale vysoce odborně zhotovené nástěnné hodiny umístěné na jižním křídle zámečku s netradičním zakomponováním jména zhotovitele přímo v ciferníku. Pocházejí z 1.poloviny 19.století. Hodiny byly neodborně opravovány spolu s fasádou r.1961. Nezachovalo se obvyklé zakončení stuhy ani její bohaté řasení, stejně jako letopočet nad nápisem Fec. Ioan Engelbrecht. Podobné hodiny zhotovil autor také na Dobříši, na Křivoklátě, v Litoměřicích, Pelhřimově atd.
Prachnerova stéla též Pomník biskupa Thuna

Na soklu stojící pískovcový hranol se zapuštěným reliéfem s postavou muže a anděla smrti ukazujícího na nápis: OMNIA TEMPUS HABENT. Tympanon sedlové stříšky nese z obou stran stély nápis NUR EINE WEILE. Dílo vytvořil Václav Prachner v roce 1822. Kolem r.2005 poškozená stéla z parku zmizela. Je snad uložena v lapidáriu.
Dva zahradní pavilony

Osmiboké přízemní stavby na východní straně usedlosti se zvonovou střechou krytou šindelem. Původně měly jiné umístění a bývala v nich zrcadla. Uprostřed stojí kamenný stolek. Pavilony vznikly ve 20.letech 19. století. V současnosti je jejich stav bídný.
Umělá zřícenina, socha Škrtiče

Ústředním prvkem kašírovaného hrádku je hranolová věž (výška 13 metrů) z kamenného režného zdiva s vnějším cihelným schodištěm (76 schodů) a cimbuřím. Slouží jako rozhledna s výhledem na Motol, Řepy a Kotlářku. Většímu rozhledu dnes brání vzrostlé koruny stromů. (Panorama vyhlídky) V přízemí a v patře věže jsou místnosti s okny. Bývala tu jeskyně s mechanickou sochou rytíře a tříhlavým psem Kerberosem na řetězu, po nichž nezbylo jediné památky. Na věž přirozeně navazuje přízemní romantická budova hájovny s gotizujícími prvky, štíty s cimbuřím. Pod rozhlednou jsou terasovitě umístěné umělé zříceniny rádoby gotických zdí a pod nimi nápadná socha lidově zvaná Škrtič (dříve chybně označována jako Chronos). Mužská postava s pozdviženou levicí svírá prsty krk drobné postavičky. Socha sem byla kolem roku 1820 pravděpodobně dopravena již jako torzo. Na zadní straně nápis JITRO a osmicípá hvězda.

Socha Diany se psy

Dílo Platzerovy dílny kolem roku 1820. Socha byla původně umístěna uprostřed empírového Dianina chrámku, který však ve 40.letech 20.století zanikl. Pod sochou je jezírko, které bylo nedávno rekonstruováno.
Poustevna

Napodobenina středověké poustevny v jižní části parku. , vznik kolem roku 1820. Drobná půlkruhová stavba s lomeným vstupním portálem, dvěma hrotitými okny a půlkuželovou střechou z cihlového zdiva napodobuje středověkou poustevnu. Původně tu byly umístěny mechanické dřevěné sochy poustevníků od Václava Nedomy. Jedna postava četla Bibli, druhá při sešlápnutí péra při vchodu žehnala poutníkům a snad i vystřikovala "svěcenou" vodu. Přesná podoba ztracených soch není známá.
Jupiter (též Zeus)

Socha z okruhu Platzerovy dílny kolem roku 1820 nad již vyschlou studánkou. Postava drží v levé ruce křídlo orla, v pravé hromovou kouli připravenou k hodu. Restaurována roku 1972.
sv. Jan Nepomucký

Kamenná plastika Václava Nedomy z roku 1818 umístěná na samém okraji parku při Motolském potoku (ul. Nad Hliníkem). Jediné dílo s církevním námětem v celé usedlosti patřící bývalému pasovskému biskupovi, což je poněkud překvapivé.





Cibulka (1.část - Historie usedlosti a parku)

2. října 2006 v 1:12 | zh |  Košířské usedlosti

Cibulka - historie usedlosti čp. 118

Předchůdcem současné Cibulky byl dvorec ze 14.století, který byl jakýmsi správním střediskem místních polností a vinic. Patřil písaři dvorní kuchyně Karla IV. Jindřichovi Názovi (Henricus Naso). Náz byl staroměstským občanem a vysoce postaveným úředníkem. Označení jeho funkce nemůžeme chápat v dnešním smyslu. Byl spíše hospodářským správcem královského dvora a později i členem královské rady. Patřila mu osada Strašnice, cihelna na Malé Straně a několik domů v Praze. Archivářka B.Lašťovková ve své knize o usedlostech z r.2002 o Názovském dvorci mluví jako o nedalekém od Cibulky a údaj o přímém předchůdcovství považuje za mylný. Také je zřejmě jen pověstí odvozování jména Cibulka zkomolením Naziburk (do Naziburku, odtud na Cibulku).
V místech, kde dodnes Cibulka stojí, se v 16.století rozkládalo rozsáhlé hospodářství s vinicí, ovocnou zahradou a poli. Jeho majitelem byl staroměstský měšťan Blažej Cibulka z Veleslavína a právě jeho jméno do dnešních dnů označuje celou tuto oblast na vršcích Košíř.
Třicetiletá válka přinesla Cibulce značnou devastaci a r.1681 ji kupuje profesor UK Johann Georg von Funcke jako pustou. Profesor přikoupil polnosti, vysázel zde nový ovocný sad a vybudoval statek s hospodářskými budovami. Další zvelebení a rozšíření usedlosti se připisuje pokladníkovi berního úřadu Karlu Schönfeldovi. Z barokní přestavby se dochovaly stáje zaklenuté valenou klenbou s lunetami.


Přišla řada dalších šlechtických i měšťanských majitelů. V r. 1714 například patřila jedna z vinic Cibulky měšťanu Vojtěchovskému. Tehdy se zde scházelo na 200 evangelíků pronásledovaných jezuity. Měli zde uschovaný kalich a pořádali bohoslužby. V rámci války o rakouské dědictví přešla územím spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů (1741) a Cibulka stejně jako celé Košíře byla opět poničena.
Roku 1758 zakoupil Cibulku pro svůj úřad pražský purkrabí Filip Krakovský Kolovrat. Až do r.1817 pak patřila vždy purkrabímu.

Rok 1817 znamená pro Cibulku historický zlom. Na scénu přichází pasovský biskup Leopold Linhart Thun-Hohenstein. Cibulku koupil za 112 000 zlatých a do r.1826 jí přebudoval v pohodlný klasicistní empírový zámeček s romantickým přírodním parkem. Podobná sídla ve stylu jakéhosi okrasného statku byla v té době módní. Thun však na Cibulce vytvořil zcela jedinečný, důkladně promyšlený a k estetické dokonalosti přivedený stavebně-krajinný celek, jeden z mála zachovaných příkladů pražské pozdně barokní villegiatury.
Parková úprava je oceňována pro citlivé sepětí volné přírody s drobnou architekturou a plastikou. Při procházce anglickým parkem se doslova vtírá myšlena, že byl míněn jako nějaká tajuplná alegorie světa, poselství či úpěnlivý vzkaz. V celé koncepci se odráží osobní nostalgie zakladatele po zašlých časech, jeho zájem o umění i cizí kraje. Vše je přitom vedeno ústřední myšlenkou pomíjivosti.
Základní stavbu představuje dvoukřídlý patrový klasicistní zámeček s hospodářskými budovami. Nad čelní budovou obytného komplexu byla vztyčena nízká věž s mohutnou cibulovou bání v barokním stylu s věžními hodinami, která jakoby připomínala jméno usedlosti. Na jižním křídle jsou balkony a sluneční hodiny od Jana Engelbrechta z Berouna, které tu byly už před Thunem. Kolem ústředního podélného dvora dále stojí stavby hospodářského charakteru. Na stodolu navazuje hospodářská budova s valbovou střechou, osazená v bočním průčelí kamennou kašnou s vějířovou konchou. K vidění tu jsou i drobné podivné stavbičky - kamenné psí boudy a holubníky. Byly tu také koňské žlaby a malá zahrádka. Do dvora se vstupovalo z jihu hlavní bránou vyzdobenou litinovým thunovským znakem s atributy dosažených církevních hodností. Na bránu navazuje ve svahu stojící klasicistní domek zahradníka, který byl až do r.1978 zdoben slepým oknem s poprsím od Václava Nedomy.
Návštěva císaře Františka I. s rodinou v roce 1824 svědčí o významu, který tenkrát Cibulka měla. K poctě císaře byl při zámečku postaven toskánský sloup tzv. Práchnerova stéla.
Anglický park byl neznámým autorem zbudován v letech 1818 - 1824 na místě původních lučních a lesních porostů. Tvořilo ho několik autonomních částí. Blíže k zámečku byly pravidelně členěné zahrady, z nichž nejvýznamnější byl růžový sad. Dále po svazích údolí byl park upraven krajinářsky. Thun nechal vysázet nejrůznější druhy stromů, takže vzniklo zajímavé arboretum. Každoročně z jara dával vypouštět také deset slavíků, nikdy tu prý ovšem slyšet nebyli. Říkalo se, že správce kupoval samé nezpěvné samečky. Těžko říci, proč tak činil.
Park byl zkrášlen drobnou zahradní architekturou - Čínský pavilon, půlkruhová zahradní terasa s plastikami čtyř Číňanů, čínská psí bouda, zahradní altány, rozhledna koncipovaná jako umělá zřícenina, hájovna, poustevna s mechanickými figurami mnichů, fiktivní náhrobky a několik soch od Václava Práchnera, Josefa Berglera, Josefa Malínského a Václava Nedomy. Dochovala se Diana se psem, Jupiter, Škrtič a na samém okraji Cibulky sv. Jan Nepomucký. Nedochovaly se plastiky Laokonta, několika Číňanů, Kerbera, dřevěného rysa a žádná z dřevěných mechanických soch. U většiny z nich není známá ani jejich podoba. V lapidáriu je uschován Zahradník, Mandarín z čínského pavilonu, thunovský znak z brány a zřejmě i Thunův památník.
Po smrti Leopolda Linharta Thuna (1826) Cibulka vyhořela a začala postupně chátrat. Jeho dědicové nejevili zájem. Na špatný stav celého areálu bylo upozorňováno dokonce již ve 30. letech 19. století. Nepomohlo však ani dočasné uzavření parku a zpoplatnění vstupu. Část parku byla navíc r.1871 využita jako násep železniční trati ze Smíchova do Hostivic a o rok později zde byla otevřena drážní stanice Cibulka.
Posledním soukromým majitelem Cibulky byl statkář Josef Hyross, od něhož jí koupila za 1 milion korun r.1922 pražská obec ve snaze zabránit její pokračující devastaci. Lesní odbor pražské radnice pak provedl nové výsadby na volných plochách a zamokřené plochy nechal osázet jasany. Necitlivé opravy zámečku v letech 1929-30 památce příliš neprospěly.
Následovala desetiletí postupné zkázy usedlosti. V 60.letech byl v sousedství Cibulky projektován dokonce zimní sportovní areál se sjezdovkou a skokanským můstkem, což by jistě znamenalo hrubý zásah do struktury areálu. Plány naštěstí nebyly zrealizovány a naopak se podařilo upozornit na kulturní hodnotu Cibulky a prosadit nejnutnější udržovací práce. Poslední proběhly někdy v 70.letech. Provedeny byly hrubě necitlivě, mnohé kamenné zdi byly poničeny zaváděním cínových trubek, historicky hodnotné původní žlaby pro koně byly zality betonem apod. V parku r.1972 byly restaurovány některé sochy a v rámci lesnického obhospodařování byly upraveny cesty a vystavěn dřevěný altán.
Na Cibulce se dlouho bydlelo. Údajně tu měly být i konspirační byty ministerstva vnitra. Později sloužila také jako slévárenská dílna Pražských uměleckých řemesel, autodílna a sklady Pantonu či Státního filmu.Vlastníkem bylo až do roku 1987 hlavní město, poté se ocitla Cibulka v rukou České spořitelny.
Polistopadoví majitelé (Autoturist, poté Cibulka s.r.o.) Cibulku znepřístupnili, ale po léta nevykonávají žádné udržovací práce. Zámečku hrozí definitivní zkáza. Park je naštěstí v majetku města a v r.2005 byly uskutečněny první práce na jeho obnovu. Lze si jen přát, aby tato revitalizace sledovala skutečně estetické zhodnocení místa s odkazem na původní záměr Leopolda Thuna. A nezměnila se v neuvážené kácení směřující k vytvoření více či méně komerčně využitelných volných ploch.
"Cibulka není již výletním místem Pražanů, je snad sladkým útočištěm milenců z Košíř a Smíchova, leč její sláva upadla v zapomenutí s rozvojem silnic a železnice. Není opuštěna, nikoli - je i dnes hojně navštívena maminkami s kočáry z vilové čtvrti, stala se plícemi vilového městečka, ale stará sláva již obrostla mechem a pomalu se rozpadá, trouchniví a volá o záchranu a pomoc. Snad se jednou rozpomenou odborníci a oživí bývalý lesk staropražské "Cibulky" a opraví památky, jež nazvati málocennými by bylo věru hříchem. Jen lze se obávat, aby potom anglické trávníky se neoctly za drátěným pletivem a nebyly podrobeny přísnému oku strážce, jenž bude chrániti travičku i před dětmi neb aby nebylo rozhodnuto, žeplochy je třeba vykácet a podrobit nové, hladké parkové úpravě." (Antonín Pacelt, 1939, JAS)


"Ze smíchovských zahrad polohou a stinným stromovím vynikala Botanická zahrada u řeky ( s Dienzenhofferovým pavilonem, strženým 1931 ) a uměle pěstěná zahrada Wratislavská ( v blízkosti nynějšího chrámu sv. Václava ). Buďme však upřímni: bodré Pražany lákala za bránu spíše příjemná zahrada proslulé výletní restaurace u "Čísla 1". Hostinec trvá dosud, jeho zahrada byla však zastavěna již v letech šedesátých. Zdatnější "turisté" pouštěli se však ještě dále, Plzeňskou silnicí podél šlechtické Klamovky na Cibulku, kterou ozdobil zvěčnělý majitel, pasovský biskup hrabě Thun, všelikými okázalostmi, jako čínským altánem a můstky, poustevnickou jeskyní, kašírovaným zámkem, chrámky antických bohů, umělými skalisky, roklemi, oblouky a j."
(Dr. Karel Hádek, 1933)


"Pokud se nepodaří majitele donutit, aby se k objektu začal chovat jako opravdový majitel, jde mi pak o to Cibulku alespoň zpopularizovat, aby si mladi lide pamatovali, že v Praze existovala i taková nádherná místa, jako je tohle a nejenom ty ošklivý barevný baráčky v centru." (Martin Juráček, popularizátor Cibulky v 90.letech)