Říjen 2006

Buďánka - Rváč (příběh podle J.Arbesa)

26. října 2006 v 23:37 | zh |  Košířské usedlosti

Rváč z košířských Buďánek

(podle romaneta Jakuba Arbesa Rváč, 1903)
"Saloch-laloch," ozval se skuhravý posměšek za zády goliášovského hromotluka. Saloch byl pověstný rváč z košířské osady Buďánka, který skoro rok co rok a někdy několikrát do roka končil na týdny či měsíce v kriminále za nějaké krveprolití, ke kterému byl dle svého mínění vždy nějak vyprovokován. Nejinak tomu bylo i onoho prosincového dne, kdy na cestě od strahovské brány k petřínským kamenným lomům zůstal ležet s rozbitou lebkou jeden z pěti posměváčků. Saloch se tehdy vracel z neúspěšného hledání práce. V cihelnách, kde vydělával na živobytí, byla sezóna ukončena a na občasný přivýdělek za metání sněhu či lámání ledu bylo ještě brzy.
"Ubohá ženská a děti. Zas jim toho chlapa zahákujou. A zrovna když je s outěžkem. Povídali, že to byl tajnej, co chtěl Salocha sebrat. Osm nebo deset měsíců těžkýho žaláře ho nemine..." Tak se zakrátko spekulovalo v krčmě na Buďánkách, kam zašel i Saloch, aby snědl krajíc chleba a jeden syreček a hodinu usrkával sklenici piva. To vše na křídu od hostinského, který ze strachu projevil líčenou ochotu. Rváč neměl ve zvyku nikterak se vyhýbat "ramenu spravedlnosti". Neprchal, neschovával se. Když si pro něho policie přišla, šel vždy jako beránek, připraven odpykat si svůj trest. Tentokrát mu ale přišlo na mysl, že se ještě poohlédne po nějakém groši pro rodinu, která už neměla ani halíř a mohla jít leda žebrotou. A tak když mu jakýsi výrostek vyzvonil, že už na něj doma čekají policajti, vydal se s ledovým klidem po silnici ke Klamovce optat se, kdo by půjčil. Když neuspěl, vydal se zcela bezmyšlenkovitě cestou k Bílé Hoře. Znal tu každou stezku, roklinku i sráz a věděl, že v těchto místech nalezne nejbezpečnější dočasný azyl.
Nemyslel vůbec na nic. Jediné co cítil, byla bezměrná nuda. Z duševní letargie ho náhle vyrušila ženština, která sestupovala po mezi od petřínských lomů na silnici, po níž kráčel. Černá Kačka. Snad od šestnácti je celé okolí považovalo za pár. Po letech milostného poměru si ale Saloch vzal namísto Kačky její nejlepší kamarádku. Když palčivou lítost z dvojnásobné zrady vystřídal vzdor, začala hledat útěchu v divokých láskách a hýřila a spouštěla se víc a víc, až se z ní stalo zbídačelé prodejné stvoření, předčasně vyžilé, umolousané, k posměchu všem, kdo jí znal. Ani Saloch se k ní nikterak nehlásil a snad jí opovrhoval, jako ostatní. Teď v nouzi byl ochoten v Kačce vidět spásného anděla. "Nemáš, Kačko, ňáký groš?," vyhrkl. "Leda bych kradla," a obrátila kapsy sukně naruby. Vypadly z nich jen drobky chleba. Saloch sklopil oči. Pocítil nenadálý stud a lítost nad vším. A po letech zazněla snad i omluvná slova a prosba za odpuštění. Z Kačky se stal opět spojenec. Počká na něho za večera. On se zatím pokusí dostat na Pohořelec, kde si vsadil a pár zlatých by teď mohl dostat.
"Uděláme to tak," řekl pak Kačce po klekání, když se s ní opět sešel v rokli, "doneseš ženě tuhle pětku a něco kup, určitě doma nic nejedli. Zůstaneš u nás přes noc. Až četníky omrzí civění před domem, postavíš světlo do okna na znamení. Já se schovám támhle na Vidouli, odkud je k nám vidět a pak na chvíli zajdu. Já dneska musím s ženou mluvit..."
Začalo sněžit a vítr sílel víc a víc. Až vichřice zahnala posledního strážníka. Tehdy Kačka opustila kořalnu, kde si zavdala pro kuráž, než překročila práh domu své bývalé kamarádky. Když pak rozjařeně vysázela Salochové na stůl zlaťáky a jídlo, pocítila až zadostiučinění. "A teď mě snad nevyženeš!" ozvala se sebevědomě. "Ne, nevyženu,"odtušila Salochová, ale na svá slova zřejmě ani nemyslela. Byla rozhodnutá. Nic se už nezmění. Jen prodloužujeme své trápení.Za pár dní na tom budeme stejně mizerně. Byla ponížená. Byla žebračka. Byla horší než tady Kačka, na jejímž neštěstí sama nesla vinu.
Usnuli. Jen Salochová nespala. Ucpala hadry všechny skuliny, kudy by do světnice mohlo fičet. Bylo zatopeno a teplo jako v lázni. Všichni klidně spali, ale vichřice kvílela. Smutek a bolest. "Jdi už, Kačko, jdi!" Salochová nečekaně vzbudila a vyhnala svého hosta do největší sloty. Kačka se jako smyslů zbavená potácela ledovou nocí zmateně sem a tam. Tak definitivně vystřízlivěla a vzpomněla si, že ještě nedala znamení Salochovi. Stůj co stůj tak musí učinit...
U Salochů byla vzhůru už jen malá Dornička. "Maminka se nemůže probudit. Já se bojím,"zašeptala úzkostlivě. "Lehnu si k tobě, aby ses nebála. A pošeptám ti pohádku..." Zanedlouho v objetí obě opět usnuly.
Když se ráno vrátili četníci, naskytl se jim obraz strašného divadla. Dvě děti a dvě ženy s výrazem klidu ve tváři spaly navěky. Soudní komise konstatovala dobrovolnou smrt udušením plynem kamenného uhlí. Ale Saloch byl nezvěstný...
Minulo několik měsíců. Zjara přiběhly děti do osady, že na Vidouli v příkopě v napůl roztálé závěji leží nějaký muž. Ruku měla mrtvola pevně přitisklou na prsa. Ve špinavém šátku držela balíček bankovek.
Tehdy večer před bouřlivou nocí v loterijní sběrně na Pohořelci sdělili jistému kolohnátu: "Vyhrál jste!" - "Ambíčko, ne?"- "Nikoliv - terno secco bez amba..." - "A kolik tedy vyhrávám, když ne ani ambo?" Na pult před něj kolektant vysázel nejprve dva stříbrné zlaťáky a dvě papírové pětky, pak váhavě přidal čtyři desítky a po chvíli - dvacet stovek.

Buďánka

26. října 2006 v 21:39 | zh |  Košířské usedlosti

Usedlost a osada Buďánka


"Osada sama - vcelku něco přes dvacet stavení, z nichž některá patří ke Smíchovu, jiná ke Košířům, jest v okolí Prahy, ba snad v celých Čechách z různých příčin svého druhu jediná. A to nejen svým zvláštním terénem a skoro až divoromantickým okolím, nýbrž i bizarností většiny svých starších stavení, z nichž jedno není druhého skoro ani podobno. A dodáme-li, že skoro ze všech starších stavení zeje tak cosi jako učiněná bída neb alespoň nedostatek - že skoro všady lze postřehnout kal a špínu, označili jsme alespoň v lapidárních rysech základní ráz Salochova rodiště (hlavní postava romaneta Rváč). A jak už bývá, že se protivy skoro dotýkají -, podobně je tomu i zde. Jedna z nejchudších a nejubožejších osadiček nemůže si stýskati na nejbližší sousedstvo. V okolí asi čtyř až pěti set kroků sousedí Buďánky takměř bezprostředně s usedlostmi, které mohou buditti i přirozenou závist. Na západ, a to těsně při první vozové cestě, vedoucí z erární silnice do osady, rozkládá se starší vinice Zámečnice s hospodářskými staveními a velkou pahorkovitou zahradou. Na jihu za erární silnicí vystupují z hustého stromoví a keřů dvě nové a moderní vily Dolní a Horní Kavalírka. K východu rozkládá se někdejší velkolepý park hraběte Clam-Gallasa-známá Klamovka, se staršími svými letohrádkovými staveními a novými přístavbami. Na severu přes silnici, vedoucí podle Klamovky k výšinám bělohorským, trčí smutně k obloze bývalý letohrádek neboli vinice Klikovka, sloužící nyní jen k účelům hospodářským."
(J.Arbes: Rváč)



Jméno Buďánka, spojené s dožívající osadou při Plzeňské třídě a zaznívající v názvech ulic této lokality na hranici Košíř a Smíchova, nesl původně nevelký viniční dům. Právě viniční nádeníci zřejmě založili zárodek osady.
V letech 1840-50 tu vznikla kolonie rozličných drobných domků, které si postavili chudí dělníci z blízkého pískovcového lomu, zaměstnanci břevnovské cihelny na dnešní Petynce a drobní řemeslníci. Později se k nim přidali dělníci ze smíchovských fabrik, ale také místní galerka, jak o tom píše J.Arbes v romanetech Rváč a Můj přítel vrah. Údaje o tom, kolik domků vlastně osadu tvořilo, se různí. Bývalo jich zřejmě až 24 a žilo v nich údajně až 300 obyvatel! Do nedávné minulosti zůstávalo v různém stavu dochováno 14 většinou malých domků s podélnou jednotraktovou dispozicí se sedlovou či pultovou střechou. Modernizovány byly jen minimálně. Postupně byly jen doplňovány drobnými nadstavbami či sklípky. Buďánka, nazývaná též "košířský skanzen" či "Mont-Martre", tak představovala naprosto ojedinělou ukázku souboru původní periferní zástavby, která už nemá na území Prahy obdoby a i v celé republice je minimum analogií (např.Kamenná kolonie v Brně). Památková hodnota nikdy nespočívala v jednotlivých objektech, ale v právě unikátním celku jakési minivesničky uprostřed města se zcela specifickou atmosférou.

Starousedlíci se sešli před hostincem r.1908
Hostinec na Buďánkách r.1940, tehdy U Trunečků (Foto: Korba)

Na počátku 20.století byl zbořen historický viniční dům a nahradil ho nový objekt. Úpadek Buďánek začal před první světovou válkou, kdy byla část pískovcového lomu zavřena a dělníci byli nuceni odejít za prací pryč z Buďánek. Za 2.světové války si jednotky SS vybudovaly kryt ve sklepě místního hostince a kolonie chátrala dále.

Přesto se podařilo po další desítky let osadu udržet a až do r.1989 sloužily domky k bydlení. V období komunismu se Buďánka stala útočištěm i pro skupiny disidentů, mezi něž patřil např. pozdější velvyslanec v USA Alexandr Vondra, evangelický duchovní, hudebník a senátor Svatopluk Karásek, zkoušela tu také legendární skupina Plastic People of the Universe.

Definitivní zkáza Buďánek byla odstartována rokem 1988. Tehdejší Odbor výstavby hl.m. Prahy začal od soukromých vlastníků domky i s parcelami odkupovat. Pod pohrůžkami o vyvlastnění všichni starousedlíci osadu opustili. Jediným soukromým objektem v kolonii zůstal až dodnes domek pana Hradílka, na jehož střeše se objevil dnes již legendární nápis "Pomoc, chtějí nás zbourat". (V průběhu 90. let se tam vystřídaly ještě 2 nápisy: vzkaz k tehdejšímu primátoru "Koukale, padáme i na tvou hlavu" a nynější "Obecní úřad - náš hospodář".). Počítalo se s úplnou demolicí malebných domků. Nahradit je měl desetipodlažní panelový dům se 144 bytovými jednotkami, zdravotním střediskem Zámečnice a parkovištěm pro 70 aut. Určený byl snad pro zdravotníky z nemocnice Homolka a nového zdravotního zařízení, ale především pro zaměstnance pražského magistrátu a ministerstva vnitra. Projekt ani v nejmenším nerespektoval urbanistickou strukturu košířského údolí, a proto není divu, že se po uvolnění politických poměrů po roce 1989 zvedla vlna odporu proti tomuto záměru, která vyvrcholila demonstrací na Staroměstském náměstí z iniciativy Občanského fóra.



Demoliční výměr byl Magistrátem zrušen v roce 1991 a osada byla prohlášena památkovou zónou. Památková ochrana však Buďánce bohužel paradoxně více uškodila, než pomohla. Podmínky památkářů byly totiž natolik přísné, že se nepodařilo najít investora, který by za cenu obrovských nákladů provedl rekonstrukci a přitom nemohl počítat s návratností investice díky nějaké komerční přístavbě.
Podmínkou bylo i vybudování infrastruktury, nových inženýrských sítí, vnitřních cest i silnic a odklon blízkého koryta Motolského potoka. Situaci komplikovala tradičně také byrokracie a nevyjasněné vlastnické vztahy. MČ Praha 5 žádala Magistrát o svěření Buďánek, čehož plně dosáhla až po letech jednání roku 1997. Současně usilovala o sejmutí památkové ochrany, ale kvůli sporům o kompetence tento krok nebylo možné provést. Žádná ze tří veřejných soutěží neskončila úspěchem. Jediný skutečný investor Metalconsult s.r.o. (dříve Hutní stavby), který od počátku projevoval zájem, nakonec odstoupil pro finanční neúnosnost požadavků zainteresovaných stran.

Zdeněk Jehlička: Košíře u Prahy, 1946.
Na následující fotografii pohled z nedávných let. Dnes už nestojí ani ten dům v průhledu.

Podmínkám památkářů nevyhověla ani jedna ze tří studií na revitalizaci osady. První studie na revitalizaci byla zpracována Atelierem Fanta E+B DESIGN již v březnu 1992. Počítala s jediným investorem. Zachovávala původní panorama lokality a půdorysy budov. Jen dva domky byly podle studie v natolik havarijním stavu, že měly být zcela nově postaveny. Přístavba počítala jen se třemi dvojdomky a jednou bezbariérovou budovou. Lokalita měla být využita ke krátkodobějšímu ubytování, počítalo se s restaurací, kavárnou a obchodem. Stavební náklady byly odhadovány na 40 milionů Kč.
Podobné využití navrhoval i projekt Ing.Arch.Z.Starého z ČVUT, fakulty architektury. Studie počítala s rozšířením podlahových ploch a využitím podkrovních prostor objektů. Zajímavé bylo využití konfigurace terénu a zeleně k vytvoření parku s rozhlednou.
Studie posluchačů fakulty architektury na coloradské universitě (1999) se oprostila od požadavku daného vyhláškou na zachování původního půdorysu lokality. Počítala s mnohými funkčními úpravami a dostavbami uvnitř lokality i v jejím sousedství směrem do ulice U dvou srpů. Jednoznačné bylo ale i zachování husté zeleně oddělující Buďánka od okolní zástavby. Historickou připomínkou by bylo otevření části dnes zatrubněného Motolského potoka.

Laxnost a neschopnost úředníků, neústupnost památkářů a nejasné záměry primátorů i smíchovských starostů, kteří se v průběhu let na radnicích střídali, způsobilo definitivní rozpad opuštěných domků. Buďánka se stala ruinou, na jejíž rekonstrukci by bylo údajně třeba asi 300 milionů korun. V rozpadlých domcích s propadlými střechami se v haldách odpadků usídlili v letech 1991-92 squatteři (Skupina Svoboda 91), poté bezdomovci, ukrajinští dělníci a narkomané.

Poslední představy počítaly s vybudováním prostoru pro Waldorfskou školu J.A.Komenského a ateliérů a řemeslných dílen v postupně opravovaných objektech. Později sdružení Buďánka pro budoucnost vypracovalo hodnotný projekt (Arch.Miroslav Pešek) na zbudování centra neziskových, ekologických, ekumenických a uměleckých sdružení, ale zahrnuty byly i kanceláře, konferenční sál, hotel či restaurace. Cestu postupných oprav a drobných soukromých investorů, kterou navrhoval i poradní sbor primátora pro památky a urbanismus, smíchovští radní ovšem zásadně odmítli. Argumentovali přitom nepřesvědčivě, že by malým investorům nemuselo jít skutečně o rekonstrukci objektů, nebo by z nedostatku financí nedovedli své projekty do konce. V Brně v lokalitě Kamenná kolonie se přitom přesně totéž velmi zdařilo. Smíchovská radnice raději čekala na silného investora. Ten ovšem po léta nepřicházel...
Ještě v roce 2002 se veřejnosti předkládal záměr na revitalizaci Buďánek. Mnoho nadějí vzbudil Den pro Buďánka výše jmenovaného ekumenického sdružení. Také společnost SK-Invest vybízela investory s příslibem, že připravuje projekt rekonstrukce a replik domů a celé lokality v historickém pojetí. Užitná plocha byla odhadnuta na 92 - 311 m2 a cena předběžně stanovena na 55.000,-Kč za m2.

Znalecké posudky ale nakonec určily, že celková rekonstrukce je prakticky nemožná. MČ Praha 5 po počátečním nesouhlasu památkářů z Magistrátu docílila dohody, na jejímž základě začala se zprvu nenápadnou asanací nejzdecimovanějších objektů, aby už koncem roku 2004 byla polovina domků srovnána se zemí. Neustávaly přitom proklamace, že se do původní podoby vrátí alespoň čtyři domy - hostinec, obchod a další dva hodnotnější a zachovalejší objekty. Několik domků mělo být navíc nahrazeno replikami či novostavbami respektujícími původní atmosféru lokality. Pozdější realita ovšem začala ukazovat, jak byla míněna poněkud upozaděná slova o tom, že konečná podoba bude záviset až na zvoleném investorovi.

V říjnu 2006 podepsal starosta MČ Praha 5 M.Jančík smlouvu se společností GEOSAN ALFA s.r.o. na zpracování koncepce rozvoje lokality Buďánka. Společnost staví velké obytné soubory (Homolka, Malvazinka, U Motolské hrušky). O tři měsíce později (18.1.2007) smíchovské zastupitelstvo rozhodlo, že Geosanu bude lokalita prodána za 31 milionů Kč k výstavbě rezidenčních domů, přičemž zachráněn nebude žádný z původních objektů. Památkový odbor magistrátu vzhledem ke kritickému stavu Buďánek s tímto postupem souhlasil. Národní památkový ústav, jehož hlas je ovšem jen poradní, naopak projekt radikálně zamítl jako zcela nevyhovující. Proti se postavila také opozice na radnici, která kritizovala, že starosta postoj památkářů zamlčuje a snaží se prodat lukrativní pozemek Geosanu co nejrychleji a bez diskuzí. V květnu 2007 vznikla také další občanská iniciativa "Odborníci a občané pro regeneraci památkové zóny Buďánka a okolí", která bude usilovat o citlivý přístup ke zbytku charakteristické zástavby kolonie.
Pod tlakem nakonec Geosan ustoupil od původního záměru. Nyní chystá nový projekt (arch.Jaroslav Slavíček), který počítá se zachováním tří budov a výstavbou sedmi nových objektů, z nichž pět menších má stát ve stráni a alespoň trochu připomínat původní ráz kolonie.Současně na radnici pracuje neformální skupina, která plánuje postup pro případ, že nový návrh Geosanu nebude přijat. Opět se mluví o záchraně tří až pěti objektů, případných dostavbách, parkové úpravě, ale neupouští se ani od myšlenky na terasovitý obytný dům. A tak boj o záchranu jedné malé oázy s atmosférou dob minulých, vprostřed lesa množících se bezduchých bytovek, ani dnes neustává.

"Je to promarněná příležitost, která Prahu 5 bude jednou velmi mrzet. Celá enkláva je pozůstatek toho, čemu říkáme vesnice ve městě. Je to jako na pražském hradě okolí Zlaté uličky, které bylo označována v devatenáctém století za ostudu pražského hradu a dnes je to největší atrakce hlavního města." (Zdeněk Lukeš, historik architektury)


Seznam objektů (podle projektu E+B DESIGN)


č.p.136 - Hostinec. Částečně podsklepená budova (sklep vysoký 5m), jedna z nejhodnotnějších a nejzachovalejších. Její podoba narušena nevhodnými okny a chaotickými dvorními přístavbami. Má být zachována.
č.p.137 - Obchod. Původně přízemní, od r.1932 patrový dům. Má být zachován.
č.p.143 - Budova zajímavá klsicistní polovalbovou střechou. Narušena nevhodnými okny.
č.p.126 a 1329 - Původně zřejmě jeden dům, po vícerých přestavbách nyní dvě budovy.
č.p.144 - Tradiční venkovsky trojdělená stavba se sedlovou střechou a původním zužujícím se komínem.
č.p.220 - Stavba z r.1890 vzniklá přestavbou zahradního altánu
č.p.237 - Stavba oproti sousedním budovám novější. Její vzhled narušuje přístavba vstupu a nevhodná okna.V havarijním stavu, určena k demolici.
č.p.134 a 135 - bez podkladů.
č.p.145 - Zřejmě nejhodnotnější stavba lokality. Jako jediná profesionální v půdorysu i ve fasádě. Významné jsou přízemní klenby a na průčelí patra balkon. Historicky velmi cenný objekt. Má být zachován.
č.p.133 - Dům vhodně doplňuje zástavbu.
č.p.132 - Jeden z nejhodnotnějších objektů. Má být zachován. V jeho těsném sousedství je č.p.195, který je v havarijním stavu a je určený k demolici.


Současný neutěšený stav


Kdo tohle "poškození" kdy potrestá?



Mohlo tu být krásně... (29.10.2006)

Zřejmě poslední zima na Buďánkách (27.1.2007)
Poezie, která doznívá... (17.2. 2007)


Skalka

21. října 2006 v 22:14 | zh |  Košířské usedlosti

Usedlost Skalka - čp. 120

Na místě kdysi nazývaném Na Vejhřevkách bývaly od 14.století vinice Klamperna, Kovářská a Stará. Roku 1599 je zakoupila Dorota Skálová a spojené vinice pak byly nazývány Skálovskými. Koncem 17.století připadly košířské farnosti.

Hospodářská usedlost tu vznikla až koncem 18.století. Tvořil jí na vysokém návrší samostatně stojící patrový obytný dům a tři hospodářské budovy s dvorem na půdorysu U. K usedlosti patřila i ohradní zdí a bránou vymezená barokní zahrada ve stylu anglického parku. Na konci 19.století patřila Skalka stejně jako sousední usedlosti lékařské rodině Rennerů.
Obytná budova Skalky nesla znaky svého barokního původu. Fasáda byla členěna červenými lisény (svislé ploché výstupky), ale po nevhodných úpravách v r.1963 byly zcela zastřeny. Budova stojí dodnes a ještě v nedávných dobách sloužila k bydlení. Dnes je žalostně zpustlá a skýtá přístřeší jen bezdomovcům. Zahrada je téměř neprostupně zarostlá, ohradní zeď s bránou je zachována jen v torzech.

Mineme-li však zarostlou Skalku po krátké chvíli vyjdeme na pěkné široké louce sloužící kdysi jako pastvina a dnes jako místo k rekreaci. Je obklopena lesem a ze skalnatého ostrohu je snad nejkrásnější vyhlídka na Košíře. Louka je na kopci zvaném někdy kromě Skalka také lidově Jiruš. Podle mapy z r.1650 byl ale označován jako Katovská hora, což napovídá, že zde zřejmě bývalo i popraviště.

Ještě nezastavěná a nezarostlá stráň pod Skalkou

Zámečnice

21. října 2006 v 14:45 | zh |  Košířské usedlosti

Usedlost Zámečnice čp. 130

Zámečnice bývala kdysi jednou z několika viničních usedlostí, které lemovaly historickou cestu podél Motolského potoka ke Karlštejnu (dnešní Plzeňská třída). Poté co byla zbořena Mlynářka, Demartinka, Buďánka, Klimentka i Dolní Ladronka, zůstala Zámečnice jedinou připomínkou této soustavy.
Vinice se na tomto místě nacházela už v 15.století. Byla dosti rozlehlá a náležela arcibiskupovi, proto se jí také říkalo Biskupka. Roku 1442 byla rozdělena a část získal staroměstský měšťan Matěj Štráboch.
Usedlost na vinici Zámečnice začala vznikat na počátku 17.století. První písemná zmínka pochází ovšem až z r.1713. To už jí tvořil vedle obytné budovy též nevelký hospodářský dvůr s dalšími staveními a pahorkovitá zahrada. Zahrada byla zřejmě barokně zdobena. Zachovány zůstaly dvě pískovcové antikizující busty, leží ovšem ladem a jsou poškozené.
Současná klasicistní budova Zámečnice pochází z 1.pol.19.století. Dílčí úpravy byly ale prováděny ještě v r.1936. Budova je jednopatrová a zajímavý je její téměř čtvercový půdorys. Ze zahrady se dochovala jen část. Roste zde několik hodnotných kaštanů i různé jehličnany.
Zámečnice je sice obestvěna a při Plzeňské třídě je docela nenápadná, přesto však stále tušíme, že bývala jedním z ústředních bodů lokality a centrem tzv. Horních nebo též Malých Košíř, kolem něhož se od 20.let minulého století rizvíjela další výstavba.

Zámečnice

Poznámka: Zámečnice patří katastrálně na Smíchov, přirozeně je však vnímána jako košířská usedlost, proto je zařazena do této rubriky.



Plzeňka

14. října 2006 v 18:25 | zh |  Smíchovské usedlosti
Usedlost Plzeňka u stejnojmenné tramvajové zastávky tvoří dům č.p.280/62. Dříve nesl označení "U šumavského smrku" a sloužil jako azylový dům pro kněze přijíždějící služebně do Prahy. Majitelem domu byl smíchovský purkmistr Petr M.Fischer (+1892).
Ve dvoře bývaly stáje pro koně využívané k rozvozu uhlí a kočárovny. Na schodišti domu stávala socha Venuše a plastika sv.Eustacha s jelenem. Původní zdobná omítka a dva ocelové balkony zmizely při rekonstrukci v 60.tých letech 20.století. K domu patřila velká zahrada, která se táhla až k dnešní Strakonické ul. Za Československé republiky byla zahrada zrušena a byly zde vybudovány garáže, v nichž dnes parkují sanitky záchranné služby.

V sousedním objektu lokality sídlil hotel a restaurace, v přistavěné části byla kaple. Také k této budově přiléhal park se starými kaštany, kde bývala letní zahradní restaurace. Za socialismu tu bylo vybudováno dětské hřiště. Tento park byl zlikvidován firmou Gold Car servis s.r.o. zbudováním autoservisu a jeho zázemí. Pokáceno přitom bylo šest stoletých kaštanů, což pobouřilo místní občany natolik, že na protest svolali i demonstraci (září 1999). Kauza sice stála místo vedoucího odboru ochrany prostředí na smíchovské radnici, ale nevítanému budování na Plzeňce už zabránit nešlo.

Na Plzeňce ve výklenku stojí na vysokém podstavci pískovcová socha sv.Aji s křížem v ruce z roku 1770. Je připisována Ignáci F.Platzerovi, její kopii vytvořil J. Vokálek.



Klikovka

7. října 2006 v 0:40 | zh |  Košířské usedlosti

Usedlost Klikovka (Alsterlischer Hof) - čp. 118

Tuto raně barokní usedlost si na místě staršího hospodářského dvora nechal jako své letní venkovské sídlo r.1643 postavit Johann Christof Alsterle. Pocházel z českobudějovického měšťanského rodu Alsterlů z Astfeldu. Za záchranu říšských klenotů před švédskými vojsky ho císař Ferdinand II. povýšil do rytířského stavu a stal se pak sekretářem německé expedice české místodržitelské kanceláře. Po něm zdědil r.1689 Alsterlischer Hof, s rozlohou 34 ha největší dvůr v tehdejší jinonické jurisdikci, jeho synovec Maxmilián Wenzl Alsterle z Astfeldu.

Nové jméno Klikovka vzniklo díky staroměstskému měšťanu a zemskému mlynáři Václavovi Klikovi, který usedlost vlastnil v letech 1758-1767.

V dalších letech se zde vystřídalo několik vlastníků, např.přísedící zemského soudu Franz Wenzl Hartmann von Löwenbrunn, Franz Adam Janovský z Janovic, Josef hrabě Nostic-Rieneck a majitel Konopiště Franz Josef hrabě z Vrtby. Významným vlastníkem Klikovky v první polovině 19.století byl obchodník Johann Josef Hawranek, kterému patřily i okolní usedlosti Ladronka, Skalka, Zámečnice a Klimentka. Na konci 19. století vlastnila tyto usedlosti lékařská rodina Rennerů.
Rozsáhlý hospodářský dvůr se rozkládal mezi dnešními ulicemi Podbělohorská a Nad Buďánkami. Původní obytná část usedlosti měla podobu dvou budov do písmene L s neuzavřeným dvorem. Fasáda byla klasicistní, nad vchodem byl vikýř. Usedlost dále tvořila velká zahrada, stará studna a hospodářská stavení - zděné stáje, prasečník, stodoly, kůlny a sýpka.

Jediný dochovaný objekt celé usedlosti je podle mnohých zdrojů označován právě za bývalou sýpku, ač již v 19.století upravenou k bytovým účelům. Současná majitelka Klikovky ale pochybuje, že by budova někdy sloužila k hospodářským účelům a tuto informaci považuje za opisovaný omyl. Domnívá se, že vnitřní dispozice a jednotlivé prvky v interieru svědčí o tom, že se jednalo od počátku o obytný objekt. I přes klasicistní úpravy (okna, hodiny ve štítě) si budova zachovala svůj barokní ráz. Je krytá sedlovou střechou, ve vysokých trojúhelných štítech jsou nízká obdélná okna. V roce 1997 začala postupná rekonstrukce tohoto již zchátralého objektu. Na obnovu přispěl i Magistrát hl.m.Prahy, který podpořil opravu střechy a v r.2005 poskytl grant na opravu fasády a oken.

Ostatní budovy byly i přes památkovou ochranu (od r.1964) v r.1971 zbořeny kvůli nové výstavbě. Od 50.let 20.století až do její demolice využíval Klikovku jako státní statek Zemědělský podnik hl.m.Prahy.

Zdroj: Pro tento článek byl použit text z informační tabule umístěné přímo na objektu památky, jehož autorkou je současná majitelka paní K.Poláková.

Setkání v ulici U Klikovky


Cibulka (7.část - Aktuální foto)

7. října 2006 v 0:16 | zh |  Košířské usedlosti

Cibulka - sochy Diany, Jupitera a sv.Jana



Cibulka (6.část - Aktuální foto)

7. října 2006 v 0:06 | zh |  Košířské usedlosti

Cibulka - fotografie zříceniny a Škrtiče


Cibulka (5.část - Současný stav a problémy)

3. října 2006 v 23:13 | zh |  Košířské usedlosti

Cibulka - současný stav (aktualizováno 2009)

O využití Cibulky měli už na konci 80.let zájem lidé z vrcholového managmentu společnosti Autoturist, později ÚAMK. Vytvořena byla akciová společnost Autotour (1989), která změnila roku 1996 obchodní název na Cibulka a.s. Jejím cílem byla správa usedlosti Cibulka, která jí připadla roku 1993 a nalezení kapitálově silného partnera, který uskuteční plán její přestavby na hotel. Společnost prezentovala, že z jeho zisků bude financovat také jakési kulturní centrum a za těchto podmínek magistrát souhlasil s odprodejem a ministerstvo kultury poskytlo dvoumilionovou dotaci.
Plány se však dodnes nepodařilo naplnit a Cibulka se zdá být pro každého příliš velkým soustem. Doposud předložené nabídky počítaly s demolicemi řady budov, necitlivými masivními dostavbami či celkovou asanací a využití velmi lukrativního pozemku. Odbor památkové péče magistrátu tyto projekty naštěstí nepřipustil. Vlastník však nemá prostředky ani na nejnutnější údržbu a po léta péči o památku zanedbává. Nevykonal ani všechny nařízené udržovací práce. Usedlost pouze uzavřel pro veřejnost, oplotil jí a místy zazdil vchody. Vyspravovat začal pravda i některé střechy, zde však veškerá péče skončila a začalo konečné drancování. V plotech, zdech a střechách se opět objevily díry napomáhající rozkladu. Měděné pláty z charakteristické kopule věže zámečku kdosi strhal a odvezl. Zloději odnesli snad vše, co se ještě mohlo hodit - střešní tašky, okapy, dveřní rámy... Sklepy se pernamentně plní vodou. Kolem zámečku vznikají páchnoucí skládky a kutlochy bezdomovců. Celý zámeček pohlcuje přerostlá neudržovaná vegetace a připomíná stále intenzivněji hororové zpracování pohádky o Šípkové Růžence. Cibulka je osiřelá, otrhaná a trestuhodně se před očima mění v nerestaurovatelnou ruinu za letitého přihlížení kompetentních úřadů i nás všech.


Někdejší zámeček už dvě desítky let přitahuje zejména squatery a další mladé příznivce alternativní kultury. Od počátku 90.let zde se svolením majitele pořádal Martin Juráček techno párty, koncerty a různé večírky. Nešlo možná o nejideálnější aktivitu, ale určitě přispěla k popularizaci zapomenuté usedlosti a alespoň něco se tu dělo. Po letech mrtvolného ticha se během roku 2008 pokusila podobné dění obnovit další squaterská skupina. Součástí smělých plánů bylo například zřízení koncertního sálu i zkušebny, divadelního jeviště, tělocvičny, internet pointu, čajovny i ekologické zahrádky. Sotva proběhly první brigády a začalo se s plánováním akcí, přišla studená sprcha v podobě policejní razie. Cibulku si jako místo možného úkrytu pachatele ohlášeného loupežného přepadení vytipovali sami policisté. Následoval divoký koflikt, kde proti desítkám mladých alternativců stáli těžkooděnci. Létaly střešní tašky a cihly na jedné straně, rány obušky na straně druhé. Verze se pochopitelně liší. Jisté je jen to, že po incidentu vlastníci Cibulky své krátkodobé nájemníky vykázali s tím, že si nepřejí další problémy. V červenci 2009 ještě proběhla jedna protestní párty, načež se Cibulka opět uložila k spánku se strachem, zda se ještě kdy probudí.

Společnost Cibulka nadále shání kupce. Zatím neúspěšně. Pro představu - zruinovanou památku v roce 2005 nabízela realitka EU-real Maxima Stěpaněnka za 150 milionů korun. Uváděla, že má výhradní právo na prodej této nemovitosti k rekonstrukci na luxusní hotel, kliniku, reprezentativní sídlo či rezidenci. Perličkou je skutečnost, že Cibulka byla v inzerátech firmy označena jako "bývalé sídlo hrabě Kuna - prvního provozovatele poštovní služby v Rakousko-Uhersku". Hrabě Thun se nad tou novinou asi na Malostranském hřbitově neklidně pootočil ve svém hrobě.
Společnost Cibulka je kritizována ze všech stran. V srpnu 2006 jí odbor památkové péče magistráru uložil konečně i pokutu. Budoucnost usedlosti to však neřeší.
Je zde ale jistá naděje, že se přece jen najde nějaké řešení, neboť se naplno rozjíždí rozsáhlý projekt přeměny lesoparku na Cibulce v původní přírodně krajinářský park a ruina zámečku by jistě estetickou hodnotu narušovala. Ideální by bylo navrátit po dvaceti letech Cibulku zpět do rukou magistrátu, který by ji snad podobně jako v případě letohrádku Kinských dokázal přivést zpět k životu. Zájem o koupi město prý projevilo, ale částka 150 milionů byla nepřijatelná.



Branky, kterými se nevchází, drobná schodiště odnikud nikam, vyhlídky, z nichž není nic vidět - taková je dnešní Cibulka
Toto bývala vyhlídka zdobená čtyřmi sochami Číňanů
Jako zámek Šípkové Růženky. Jak uvádí text na Práchnerově stéle, i princ tu byl. Tehdy ovšem ještě nebylo třeba zámek probouzet... Procitne ještě někdy Cibulka po pohádkovém "polibku"?
Ironie
Okno zahradního pavilonu, 2006
Model Cibulky pro rekonstrukci (EU Real)

Revitalizace parku na Cibulce


Na základě objednávky MHMP - odboru městské zeleně byla roku 2004 zpracována společností Zahrada nad Metují krajinářsko-architektonická studie obnovy parku na Cibulce. Bylo naplánováno rozsálé kácení. Nepřehledný lesopark náletových i dosázených dřevin se má změnit v romantický park s čitelnou prostorovou skladbou. V současnosti celistvý lesní porost má doznat výrazných zásahů, otevření do volných ploch, uvolnění průhledů, vybudování nových cest a zdůraznění architektonických a uměleckých prvků. Cílem je zvýšení pobytové a rekreační atraktivnosti parku a jeho přirozenější semknutí s okolním prostředím. Zahrádkářskou kolonii má nahradit nárazníková pobytová louka s dětským hřištěm, dotvořeny budou vstupy do areálu, současná hájovna má sloužit jako občerstvení a místo ke krátkodobému parkování.
V letech 2005-2006 proběhla první etapa obnovy parku a sochařské výzdoby. Zaměřila se na opravu vodohospodářských prvků.
Veškeré kamenné konstrukce jsou vystavěny z křemitého porfiru, což je kámen barvou i strukturou podobný pískovci, který je v této lokalitě původní. Hlavním cílem projektu byla obnova jezírka pod sochou Diany a vypouštěcího zařízení a výstavba nové hráze. Jezírko dostalo nový eliptický tvar.Obnovena byla i nedaleká studánka. Koryto potoka Cibulka se vrátilo zpět pod opravený cihlový mostek a pokračuje podél cesty až nad sochu sv.Jana, kde se od roku 2009 otevírá do nové tůně v místech, kde býval kdysi rybníček.

Místní občané se od počátku stavěli proti původnímu rozsahu kácení stromů na Cibulce, založili občanské sdružení a odvolali se. Panovaly oprávněné obavy z necitlivého zásahu do lesního pásma o celkové rozloze 25 hektarů. Vykácení hrozilo třicet let starému smrkovému porostu, který je považován na místě za cizorodý. Nakonec má být proměňován ve smíšený les a to v průběhu několika let, nikoliv najednou. Vykáceno má být maximálně 10% stromů a to na rozloze pouze tří hektarů lesa, kterých se plány na revitalizaci od počátku týkaly. Magistrátní úředníci se v tisku dušovali, že vše bude podléhat přísným předpisům a kácet se budou jen uhynulé a náletové dřeviny. Údajná jednání se zástupci ekologických organizací prý nepřinesla žádné námitky. Doufejme, že sliby budou dodrženy a místo dojde skutečné kultivace, které je jistě zapotřebí. První parkové úpravy na Cibulce s vymýcením náletových a starých dřevin se jeví velmi dobrým dojmem. Prostor se prosvětlil, provzdušnil a zpříjemnil. Otevřely se staronové pohledy. Do parku se zvolna vrací život... Zámeček však chátrá nadále...

Na zastávkách tramvaje při Plzeňské ulici pod Cibulkou byly vylepeny plány revitalizace s poznámkami rozhořčených občanů: "Typická hovadina ODS: záminka pro utrácení spousty peněz za obnovu; vykácení téměř poloviny území parku; celistvý les ve vnitřní Praze je unikát!" Snad zvítězí zdravý rozum...

Září 2007 - Park Cibulka




Cibulka (4..část - Tajemné příběhy)

3. října 2006 v 22:45 | zh |  Košířské usedlosti

Cibulka - místo jako stvořené pro tajemné příběhy

K Cibulce se váží různé pověsti, povídačky a pověry. Tajuplná atmosféra místa k tomu vysloveně svádí. Podivuhodná výzdoba celého areálu za biskupa Thuna přirozeně vyvolává mnoho otázek. Asi nejčastěji se mluví o Cibulce v souvislosti s náhlými bouřkami a řáděním kulových blesků. Kulový blesk prý zasáhl Čínský pavilon a urazil paraple mandarínovi na jeho špičce. Ve zbylé rukojeti byl pak nalezen čínský pergamen s jakýmsi poselstvím. Trigram znázorňuje bouři, blesk, energii, pohyb... Znamení štěstí, ale i zároveň varování před velkým rozpětím. Výzva ke skromnosti, opravdovosti, která nás přivede ke štěstí. Idea je podpořena obrazem ptáka, který žije šťastně, ale nesmí prudce vzlétnout. Je totiž velmi snadné to, co je, změnit v nicotu. Překročí-li se v přístupu ke světu určitá mez, mění se nejen lidský charakter, ale i skutečnost sama. My jsme zároveň tím znaménkem, které naopak to, co není, může změnit na věčnost. Takovými úvahami vrcholil televizní dokument ČT vztahující se k Cibulce "Fiktivní deník Sigmunda Reacha" (Císařovský, 2005).

Malíř Antonín Mánes maloval Cibulku několikrát a vždy za bouřky. Na obraze Bouře u Cibulky (1840) je patrná jeho fascinace kamenným můstkem u Dianina chrámku. O 100 let později se opět za bouřky zřítil. Ze záznamů vyplývá, že několik dubů bylo na Cibulce poničeno blesky. A proč nechal kníže Thun na Cibulce vztyčit tolik hromosvodů? Roku 1822 byl hromosvod umístěn na každou budovu. V té době bylo přitom zabezpečení proti blesku výjimečné.

Kulový blesk zasáhl prý také zahradníka, kterého pak připomínalo kamenné poprsí ve slepém okně. Stalo se tak poté, co spatřil svou ženu při milostných pletkách se samotným knížepánem či snad nějakým neznámým mnichem. Ke kamennému zahradníkovi od sochaře Nedomy se váže několik různých historek. Prý se nejednalo o zahradníka, nýbrž o příliš zvědavého kuchtíka. Nebo snad o šafáře, který odmítl almužnu nemocnému žebrákovi a ještě mu hrubě spílal, za což na místě zkameněl. Podle jiné verze byl šafář zlý a žárlivý a nepřál lásku děvečce Zuzaně. Blesk ho spálil na kámen. Asi nejzajímavější je příběh, který snad popsal skutečný správce Cibulky. Jednoho dne se na Cibulce ztratil zahradník. Hledali ho všude, ale nenašli. Jeho stopy později objevili v parku. Ale v místech, kde do jezírka přitéká potok se ztrácely. Po zahradníkovi jakoby se slehla zem. Knížepán proto alespoň nechal zhotovit jeho bustu do okna, odkud zahradník rád vyhlížel. Za tuto "legraci" zaplatil sochaři Nedomovi 50zl. Po roce se zahradník ovšem najednou z ničehož nic objevil a vůbec nechtěl pochopit, že byl pryč celý rok. Žádal plat za poslední týden. Aby ho přesvědčili, předložili mu účetní knihy. Lidumil knížepán mu plat nakonec opravdu vyplatil, ale zahradník ho neužil, neboť zakrátko poté byl, jak jinak, zabit kulovým bleskem.
Tajemné chodby a přesuny v prostoru a čase jsou dalším oblíbeným námětem z Cibulky. Knížeti se ztratili také dva oblíbení psi. Jejich stopy končily před ústím podzemní štoly. Na jejich památku byl prý zbudován chrámek bohyně Diany. Ztracené psy má po boku. Psi se ale po čase našli a byli vyplaceni od pohodného. Také s podzemními štolami to nějak nehraje. Byly totiž vyraženy až se stavbou Buštěhradské dráhy (1860), v době, kdy byl už Thun dávno po smrti. Možná ale na Cibulce existovaly jiné, starší podzemní chodby...

Zajímavý je také příběh z r.1863, kdy si Vojtěch Náprstek pronajal louku na Cibulce za 30zl., aby tu se svým Americkým klubem dam od srpna do konce podzimu pořádal akce pro děti. Jednou děti sešly z parkové cesty a za zcela nepochopitelných okolností vyšly prý až nedaleko petřínské rozhledny.

O Zuzaně z Cibulky


Na Šmukýřce žil kdysi mladý ovčák Jíra. Ten byl zamilovaný do děvečky Zuzany ze sousedního dvora Cibulky. Cibulka patřila starému, věčně nemocnému hraběti. O jeho dvůr se staral šafář. Byl to člověk nerudný, zlostný, ale před hrabětem se ukláněl až k zemi. Bábu ze Šmukýřky dal zavřít do temnice pro soušku dříví. Na kdejakého chudáka poštval své psy, pokud se jen přiblížil k zahradě. Šafář se také ucházel o Zuzanu, takže není divu, že její lásce s Jirou nepřál.
Když si jednou přihnul trochu víc vína a uviděl je v zahradě, strašně se rozlítil a s holí v ruce je hnal a řval, že je nechá zavřít. Jíru za zlodějinu a Zuzanu za to, že je povětrná nestoudnice. Jíra vzal Zuzanu za ruku, prchali travou, přeskočili potok. Najednou se před nimi vynořila socha ženy jako z alabastru, tu se vynořil kamenný mnich, na zdi se rozklinkaly zvonečky v lehkém vánku, ze tmy vystoupily obrysy zříceniny, aby hned zase zmizely, jak se měsíc schoval za oblak. V jeskyni jim pokynul kamenný postevník.
To už se ale přihnali chlapi zburcovaní šafářem. "Chyťte ho, lotra. Po zahradě mi smejčí, kouká, kde co ukrást a ještě mi kazí Zuzanu. Oba nechám zavřít a o krk přijdou," řval šafář. Jíra se ale bránil: "Nevěřte mu, jsem tu sám. Ovečka se mi zaběhla a tady mi zmizela, jsem člověk poctivý..." Šafář ale dobře viděl, jak se Zuzana ztratila někde u zdi a poslal chlapy za ní. Když dívka pochopila, že nemá šanci, shodila si šaty z ramenou a postavila se na palouk do měsíčního světla, takže vypadala jako ta socha z mramoru, co jí jen kousek odsud nechal postavit pan hrabě. Když jí chlapi spatřili, koukali s hubou dokořán na tu nádheru. "Máš vlčí mámení," povídá pak nejmladší z nich šafáři, "pleteš si Zuzanu se sochou." Když se pak za zdí ozvalo slabounké zabečení, dali všichni Jírovi za pravdu a pustili ho za "ovečkou". Chlapi se smáli a odvedli zmateného šafáře domů.
Každou noc pak koukal z okna, jestli zas milence neuvidí. Jak se tak jednou vykláněl z okna, udeřil do něj za bouře blesk a spálil ho na kámen. Zkamenělý šafář pak nadlouho koukal ze zdi domu na Cibulce. Zuzana s Jírou se vzali a měli se k sobě jako peříčko k peříčku.