Září 2006

Klimentka

24. září 2006 v 18:27 | zh |  Košířské usedlosti

Klimentka

V bezprostřední blízkosti Plzeňské třídy, pod usedlostí Skalka stávala viniční usedlost Klimentka. Pojmenována byla podle křestního jména majitele místní vinice na konci 17.století Klimenta Ekharta. Usedlost zde byla postavena nejpozději na konci 18.století. Mnoho informací o ní vskutku nemáme. Její poslední podoba před jejím zbořením r.1910 byla klasicistní. Dnes na jejím místě stojí moderní bytový dům. Je ale obklopen zelení, která je zřejmě zbytkem původní zahrady a dodnes jsou tu překvapivě k vidění tři antikizující sochařská poprsí. Dvě leží bez ladu opřena o stromy, jedno stojí na novějším sloupku. Zda patřila k původní výzdobě, nebo sem byla přenesena, není k dohledání. Na parcelách usedlosti, kde ještě koncem 19.století zůstávala vinice bratrů Rennerů, byly postaveny po r.1926 dvě výstavné vily.
Dávno zbořenou usedlost připomínají také názvy ulic U Klimentky a Ke Klimentce a také novostovba Rezidence Klimentka - bytový, terasově řešený pětiposchoďový objekt (2005, A-TRIO).




Poznámka: Klimentka patří katastrálně na Smíchov, přirozeně však spadá do Košíř, proto byla zařazena do této rubriky.

Nejstarší dějiny Košíř

19. září 2006 v 0:42 | zh |  Nejstarší dějiny

Košíře byly osídleny dříve než Smíchov, pravděpodobně již v 10.století. Podél košířsko-motolského potoka vedla cesta k Levému Hradci, původnímu přemyslovskému sídlu. O časném osídlení svědčí i nález dokonalé železářské pece se sedmi měchy z mladší doby hradištní.

V listinách svatojiřského kláštera (1185) se pro území Košíř objevuje název Cossur (později Chosur), což vyvolalo úvahy o předslovanském původu jména i o podstatně starším osídlení.
V posledních dvou stoletích před naším letopočtem vznikala na našem území nejstarší hradiště - keltská oppida. Ptolemaiova mapa z Alexandrie na našem území uvádí několik takových center. Jedním z nich je Kasurgis. Jedna hypotéza si pohrává s myšlenkou, že Ptolemaiova Kasurgis ležela právě v Praze - Košířích. Vedle sebe mohla existovat dvě podobná keltská centra: známá zbraslavská Závist a velká obchodní osada na levobřeží Vltavy někde v katastru Košíře-Motol-Dejvice, kde je doloženo prastaré osídlení a výroba železa v pecích, jejíž rozmach je s Kelty spojen. Tuto úvahu podporují i slova kronikáře Václava Hájka z Libočan, který vypráví příběh o založení blízkých Radlic a uvádí svár slovanských bratrů se sousedními Kasuřany "německého rodu", což by znamenalo zbytky předslovanského osídlení. Jde ale samozřejmě pouze o hypotézy, které lze těžko fakticky podpořit. Vždyť o původ v Kasurgis se hlásí také Kosoř, Kouřim a dokonce i Kostelec nad Ohří. A Hájek z Libočan je považován za nevídaného fabulátora...

Úplně první písemné zmínky spadají do r.1146, kdy král Vladislav věnoval některé tamní dědiny stejně jako ves Motol plasskému klášteru. Jiné části údolí měl v držení klášter strahovský či Kapitula Vyšehradská. K r.1209 se připomíná, že Košíře patří "odnepaměti" benediktýnkám svatojiřského kláštera na Pražském Hradě, kde byla abatyší Vladislavova dcera Anežka. Těm ovšem náleželo nejspíše území sousedící s Újezdem, tzn. dnešní Holečkovou ulicí, podél Kinského zahrady, směrem ke Krajskému soudu. Další prostor dnešních Košíř patřil královské koruně. Nejstarší osada vznikla na úpatí kopce Věneček (dnes Černý vrch) při Vrchlického ulici. Býval tu někde také větší dvorec, který dodával potraviny pro Pražský Hrad. Později byl dán do používání české královně, což je známo zejména u Elišky Přemyslovny, manželky Jana Lucemburského. Roku 1312 vysadila Košíře Větší a Menší zákupním právem osadníkům (tzv.purkrecht, tzn.jako majitelka půdy jí dlouhodobě pronajala zájemcům za jednorázovou zákupní sumu a pravidelnou pevně stanovenou pozemkovou daň, zájemce se tak stal dědičným držitelem). Dědin orných, rozdělených mezi usedlosti, bylo tehdy v Košířích 6 a půl lánů, každý lán po 72 jitrech. Osadníkům dovolila královna, aby se ve věcech soudních řídili právem magdeburským (saským), berouce naučení od konšelů Menšího města pražského.

Po vystřídání několika dalších majitelů v dobách pohusitských byl košířský dvorec nakonec zakoupen r.1597 pro úřad nejvyššího purkrabího, který byl původně správcem Pražského Hradu, později úředníkem se stále vyššími soudními pravomocemi, až se stal první osobou po králi. Mimo jiné dosazoval též rychtáře a obecní konšele přímo v Košířích.

Osídlení bylo jen řídké, převážně v úzkém údolí potoka vyvěrajícího na západních svazích. Svahy vystupující nad údolní terén byly původně zalesněné. Postupně byly vymýceny a od poloviny 14.století upraveny na vinice. Příhodná místa při potoce byla též zbavována křovinatého porostu a zorána jako pole. Celé území tedy bylo využíváno zejména pro zemědělské účely. Díky skutečnosti, že tudy vedly významné cesty na západ, vznikalo tu i jisté zázemí pro kupce a vozky - krčmy, útulky, kovárny.


Srpy kosíře, toto historické náčiní košířského lidu se staly hlavní součástí znaku obce


Blízkost Prahy skýtala obyvatelstvu možnost výdělku při stavbách pražských hradeb a dalších církevních i světských budov ve městě. Typickou obživou místních osadníků bylo ale zřejmě prořezávání vrbového proutí z něhož vyráběli koše a další proutěné zboží, které pak prodávali na trzích v pražských městech. Tito venkované byli označováni jako "Košieři". Je to jeden z výkladů názvu jejich obce. Pojmenování ale nejpravděpodobněj bude odvozeno od nožů, jimiž se proutí řezalo - tzv. kosířů. Za jménem Košíře mohou být i malé nožíky kosířky, jimiž byla přiřezávána vinná réva. Osídlení zůstávalo řídké velmi dlouho, vždyť ještě koncem 18.století tu žilo sotva 130 obyvatel.

Nárožní dům U Hradu naproti vchodu do Kinské zahrady snad připomíná hrad Kugelweit


V souvislosti s nejstaršími dějinami Košíř bývá často uváděn hrádek Kugelweit (Kuglvajt) ze 14.století. Informace o něm jsou však nepatrné.
Hrad stejného jména byl v téže době postaven na Českokrumlovsku pro Dětřicha (též Jetřicha) z Portic, kancléře Karla IV., bikupa mindenského a arcibiskupa magdenburgského. Ten ovšem zastával v jisté době též funci vyšehradského probošta. Dnes nevíme, zda i pražský Kugelweit měl co do činění s Dětřichem. Stejně tak není známa jeho lokalizace. Víme jen, že stál při cestě k Motolu. Různí autoři ho kladou na rozličná domnělá místa v Košířích i na Smíchově. Dnes se má za to, že stával nejspíš poblíž Kinského zahrady. Nárožní dům stojící proti zahradě nese dodnes označení "U Hradu". August Sedláček ho ale umístil nad košířskou Demartinku a František Vacek si zas myslí, že szde žádný hrad nestál a jednalo se jen o zbytek nějakého viničního letohrádku. Jediným písemným dokladem je zpráva z roku 1387, kdy Zdeněk rodem z Chuchle dostal "do života" s Kačkou od opata plaského kláštera vinici někde mezi Kartouzským klášterem a horou s hrádkem "Kukelveit". Podle Sedláčka hrad sloužil k obraně Plaského kláštera a stál na tolik příkrém svahu, že nebylo zapotřebí ani příkopů, jejichž zbytky by později mohly o hradu svědčit. Název hradu je pravděpodobně odvozen z latinského slova cuculla (kukla, kapuce) podle kuželovitého, mnišskou kápi připomínajícího kopce a německého výrazu Weid (pastvina).


Kavalírka

16. září 2006 v 0:58 | zh |  Košířské usedlosti
Usedlost Kavalírka na někdejší vinici Na Zámyšli (připomíná jí název ulice) je doložena k r.1707 a její název se objevuje prvně r.1713. Takzvaná Dolní Kavalírka stojí dodnes v Musílkově ul.7. Dříve v sousedství blízké usedlosti Turbová existovala také Horní Kavalírka, ale ta zanikla po roce 1882. V druhé polovině 19.století na Kavalírce zřídil lékař Stanislav Černý sanatorium pro léčbu rakoviny. Slávu však Kavalírce svého času přinesl až filmový ateliér a podnik na přesnou optiku firmy Srb a Štys. Roku 1919 sem byl totiž přenesen ze zahrady Kinských pavilon postavený spolkem Mánes pro pražskou Rodinovu výstavu v r.1902. Pavilon byl přeměněn na filmový ateliér společnosti Praga film, v němž až do požáru r.1929 vznikaly úspěšné němé filmy, např. Innemanova Falešná kočička. Herec Theodor Pištěk zde také provozoval hereckou kantýnu. Právě filmaři byli jedněmi z těch, kteří poptávali kvalitní optiku.

V r.1919 byl na Kavalírce založen optickomechanický závod Srb a Štys. Úspěch firmy spočíval především v moderním systému tovární výroby. Už od r.1923 byl vyráběn úplný sortiment přístrojů a pomůcek pro geodézii, lékařství, biologii, školství i přístroje speciálního určení například pro armádu. Vyráběly se mikroskopy, dalekohledy, periskopy atd. Firma měla vlastní laboratoře, vývoj, vlastní broušení optického skla. Během války sloužil podnik pod německým vedením výhradně armádním účelům. Dodnes nám toto období připomíná "zapomenutý" minibunkr ve svahu Kavalírky, prefabrikovaný pozorovací zvon lidově zvaný "einmannbunker".
Po válce byl na základech prvorepublikové firmy vytvořen národní podnik Meopta Košíře. Špičkoví konstruktéři rychle dohnali zpoždění způsobené válkou a jejich produkty dosáhly solidní evropské úrovně. Roku 1963 byla ale výroba direktivně omezena v rámci tehdejší RVHP a podnik s novým programem byl začleněn do ZPA. Zabýval se nově i výrobou přesné mechaniky a elektromechaniky (např. páskových pamětí tehdejších počítačů či optických odměřovacích zařízení pro obráběcí stroje).
Budova, která tvoří současnou Kavalírku, pochází z r.1927 a bývala i sídlem Ringhofferů. Současným vlastníkem je německo-britská společnost Casa Concept International s.r.o. Budova byla roku 2006 zvýšena o jedno podlaží a také její půdní prostory byly využity. V rezidenci Kavalírka je celkem 12 zařízených bytů. Cena za pokoj činí asi 19.000,-Kč měsíčně.
Park pod Kavalírkou včetně nově zrekonstruovaného dětského hřiště měl být kompletně zastavěn dalšími rezidenčními domy, ač to odporovalo územnímu plánu. V den, kdy měli smíchovští radní jednat o jeho změně (říjen 2006), proběhla demonstrace košířských občanů proti tomuto krátkozrakému snižování podílu zeleně v rušné části obce. V době před komunálními volbami nakonec radnice ustoupila tlaku veřejnosti.



Naproti Kavalírce stojí pískovcová socha sv.Václava na podstavci s erby a nápisem: Svatý Václave nedej zahynouti nám ni budoucím. Její autor je neznámý, pochází z r.1905.
Prachnerova ul. naproti Kavalírce

Co shořelo na Kavalírce?

Slibně se rozvíjející český film byl postižen v minulých dnech těžkou ranou: shořel atelier na Kavalírce. Jaký dalekosáhlý význam má tato katastrofa, ví jen ten, kdo jednou navštívil toto naše filmové studio na Kavalírce a viděl, s jakou technickou dokonalostí a moderním vybavením se zde pracuje. Bylo to studio, se kterým jsme se mohli pochlubit v zahraničí a kde vznikala řada posledních našich úspěšných filmů. Prudkému požáru, který, jak se soudí, byl založen, padl celý atelier v oběť. S ním také řada filmů a úplně dohotovený film "Tonka Šibenice" podle populární divadelní hry Egona Kische, který natočil režisér Karel Anton - tak bude nutno natáčet celé filmové dílo znovu. (Ze zničeného filmu zachovalo se jen několik fotografických snímků, z nichž dva přinášíme. Je to scéna z baru u pianina, ve které úlohu Tonky Šibenice hraje Ita Rina a úlohu Načeradce Felix Kühne, a scéna z Tončina pokojíku s Ita Rinou a Jaco Millong - Münzen v úloze Jana. (Český svět, 1929)

Současná podoba budovy