V dobách husitských

19. srpna 2006 v 19:37 | zh
Výbuchem husitské revoluce nastala zásadní přeměna dnešního košířsko-smíchovského území. Změnila se jeho vnější podoba, ale hlavně majetkové poměry.
Den po smrti Karlova nástupce Václava IV. - 17. srpna r.1419 před pátou hodinou odpoledne, vzal rozbouřený pražský lid, který věděl o nepřátelském postoji kartuziánů k Husovi, jejich bohatou kartouzu i kostel P.Marie útokem, vydrancoval ji, pobořil a nakonec vypálil. Zpustošeny byly i zahrady, vinice a mlýny. Poničen byl kostelík sv.Jakuba, zcela zbořen kostelík sv.Jana Evangelisty "Odraného" při dvoře probošta mělnického a dvůr plaského kláštera s kaplí a vinicí. Kronikář události popsal následovně: "Lid rozzuřený vnikl do chrámu, kácel sochy, rozbíjel oltáře, rozhazoval ostatky svatých, zotvíral hrobky a ničil náhrobky. Když vykonal dílo zkázy, bral vše, co nalezl-šatstvo, knihy, jídlo a nápoje. Co nemohli lidé sníst a vypít, to rozházeli, pošlapali a ničili."
Pozdě večer pak s rozžatými pochodněmi odvlekl zfanatizovaný dav svázané mnichy za hrubého výsměchu na Staroměstskou radnici, aby je purkmistr Jan Bradatý potrestal. Ale vážený konšel, kožešník Václav Štráboch, je zaopatřil a hledal pro ně náhradní útočiště. V Praze ale před rozběsněnými Pražany nebylo úniku, proto kartuziáni kvapně, ale bezpečně opustili Prahu a vydali se do Sedlce a Kutné Hory, odkud se později rozešli do sousedních zemí.

Zpočátku ale kartuziáni nijak zvlášť neželeli škod a příkoří, které na ně dopadly. Byli totiž  nadále slušně zabezpečeni a zřejmě hluboce přesvědčeni, že jim bude klášter brzy znovu vystavěn. Sám král Zikmund jim to ostatně při osobním setkání v Brně slíbil. Převor o situaci informoval bratry z Norimberku následovně:

"Vnuknutím božím vystříháni jsouce, věci své vůbec lepší, totiž knihy a klenoty, dříve jsme odstranili, poslavše je v opatrování bezpečnější. Něco nám také bylo vráceno po drancování, takže zachová-li dále Bůh, věcí takových posud máme větší dostatek, nežli některé jiné jisté domy řádu našeho, i poněkud proslulé." (21.října 1419, Sedlec)

K r. 1420 je ještě zmiňována potyčka poblíž zřícenin smíchovského kláštera, kdy byl oddíl vzbouřených Pražanů rozmetán uherským oddílem Zikmundovým. Čtyřicet Pražanů bylo zabito, šestnáct zajato a v Zikmundově ležení upáleno, s dalšími se na útěku potopily lodě.

Po ukončení husitské rebelie byl kartuzián z rakouského Gamingu Jindřich z Eckenfeldu pověřen obnovou kláštera V Zahradách na Smíchově, ale pozemky už nebylo možné získat zpět. Zříceniny kartouzy byly rozebrány na jiné stavby, a tak se do dnešních dnů nezachoval ani její nejmenší pozůstatek. Pokusy vybudovat novou kartouzu na Smíchově se odehrávaly dokonce až do r.1723, kdy poslední plán zkrachoval na nedostatku financí.

Kartouzský, ale i plaský, mělnický a svatojiřský církevní majetek na tomto území se stal z valné většiny vlastnictvím pražských obcí či jednotlivých, povětšinou staroměstských či malostranských měšťanů a různých šlechticů. Významný díl včetně poplužního (vrchnostenského) dvora patřil Albrechtu Pfefrkornovi z Otopachu. Několik usedlostí u svatojakubského kostela bylo navráceno svatojiřským benediktýnkám a některé dědiny si udržela královská komora. Daně na Smíchově vybíral staroměstský úřad a výnosy se používaly na opravu Karlova mostu a údržbu cest. Obyvatelstvo začalo podléhat jednomu rychtáři, a tak se oblast s doposud nejednotným vývojem začala přetvářet v jednotnou osadu. Košíře ještě Václav IV. zastavil Vokovi z Valdštejna (1416). Po něm je zdědila jeho žena Eliška, která se znovu provdala za Mikuláše z Kněževsi. Ten vše odkázal chudým žákům (1439). Po mnohých změnách majitelů připadly nakonec Košíře pražské rodině Myslíkových (1553 - 1622) a Sixtům z Ottersdorfu.

Roku 1483 postavil mlynář Petržílek na ostrově, který dodnes nese jeho jméno, mlýn. Od r.1523 ostrov patřil obci Malostranské, která zde vystavěla vodárenskou věž (1562) určenou k zásobování malostranských kašen. Věž byla dlouho jednou z dominant území a dnes patří k nejstarším stavebním památkám Smíchova.

Také v následujících staletích si levý břeh Vltavy zachovával svůj malebný ráz, o čemž svědčí i starobylé místní názvy "Rajská zahrada" či "V Ráji". Nevelká osada, která však již v této době měla několik dvorů, mlýn, vodárnu, cihelnu, kovárnu, krčmu, celnici, kde se platily pravidelné úroky, kostel sv.Jakuba (od husitských dob doposud kališnický) s farou a hřbitovem, řadu chalup a domků, se ukrývala v bujné zeleni ovocných sadů a zahrad, které přerušovaly rozlehlé pásy polností a tyčkoví chmelnic. Většímu stavebnímu rozvoji bránily přirozené terénní překážky. Pozemky středověkých vinic ale už na přelomu 16. a 17.století byly doslova posety většími usedlostmi a renesančními letohrádky bohatých pražských měšťanů, které se napříště staly důležitými styčnými body v jinak zemědělské krajině a ohnisky budoucí další zástavby, což dokazuje časté dochování jejich dávných jmen v názvech dnešních ulic a míst. Tato letní sídla vznikala obvykle zastavěním původních lisů a přestavbou drobných viničních domků. Dodnes, ač po mnohých přestavbách, některé z nich stojí na svém původním místě.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama