Ringhofferovy závody (ČKD Tatra Smíchov)

20. srpna 2006 v 14:31 | zh |  Průmyslový boom
Zakladatelem věhlasné firmy a průmyslové dynastie Ringhoffer byl chudý kotlářský tovaryš František Ringhoffer, který roku 1769 přišel z Uher do Prahy. Složil příslušnou mistrovskou zkoušku a na Starém Městě si pronajal malou dílnu. Specializoval se na varné kotle pro pivovary. Po jeho smrti r.1807 převzal dílnu jeho jediný syn Josef. Požadavek na výrobu stále objemnějších kotlů a zařízení pro pivovary, lihovary a cukrovary ho přinutil ke koupi dalších pozemků v Kamenici na Kouřimsku. Díky kvalitě svých výrobků získal od císaře titul c. k. dvorní mistr kotlářský a povolení přeměnit dílny v továrnu.
Pražskou dílnu a 6.7 ha pozemků v Kamenici zdědil Josefův syn František (2). Ten rozšířil výrobu, r.1848 dosáhl zemského práva továrního a r.1852 zřídil továrnu na Smíchově. Vedle kotlárny, kovárny a truhlárny tu byla od r.1853 slévárna a od r.1855 pivovarské oddělení.




Světovou proslulost však přinesla firmě výroba železničních vagónů. První vůz byl vyroben r.1854. Musíme si připomenout, že tehdy ještě nebyly ani vlečky, ani nádraží Západní dráhy (1862) natožpak železniční most (1871). První vagóny se dopravovaly na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním valníku o šesti silných kolech s mohutnou gumovou obručí. S pomocí navijáku, sochorů a klínů sehraná parta čtyř až pěti chlapů vytáhla vagon na vůz, osm silných valachů ve čtyřspřeží zabralo a mohutný povoz se vydal na náročnou několikahodinovou cestu křivolakými pražskými uličkami po kočičích hlavách pražského dláždění. Teprve Hybernská ulice ústí při vlečce do kolejiště nádraží. Dopravu vagonů po vlastní ose umožnila až Ringhofferova vlečka k novému smíchovskému Železničnímu mostu.




R.1857 se začalo s výrobou lokomotivních tendrů, r.1863 spatřily světlo světa i první osobní vozy. František Ringhoffer byl nejen úspěšným podnikatelem, ale i člověkem se silným sociálním cítěním. Pro své zaměstnance založil nemocenskou pokladnu a penzijní fond (1854, 1870)v době, kdy to ještě nepřikazoval žádný zákon. Také platy byly slušné. Dělník si tu mohl vydělat až 200 korun týdně. Ringhoffer byl skutečně váženým občanem Smíchova a v letech 1861-65 byl i smíchovským starostou. Za své zásluhy byl r.1862 vyznamenán rytířským řádem Františka Josefa I. R.1864 byl zvolen poslancem na sněmu českém. Za zásluhy o průmysl získal r. 1872 řád železné koruny II.tř. a s ním dědičný stav svobodných pánů. Baron František Ringhoffer zemřel r.1873. Smíchovská továrna tehdy zaměstnávala 2200 dělníků a 78 úředníků. Zdědili jí spolu s dědictvím v Kamenici, Štiříně, Popovicích a Lojovicích jeho tři synové: František (3), Eman a Viktor.




František převzal vedení firmy a přes počáteční pokles výroby podnik dále rozvinul. V Popovicích zřídil lihovar a později pivovar. Stejně jako jeho otec dbal na sociální péči svých zaměstnanců. Zřídil dělnickou záložnu, fond pro zaopatření ve stáří, podporu pozůstalých, ochranný sbor pro první pomoc při úrazech, dělnickou knihovnu a školu pro učedníky zaměstnané u firmy. V letech 1874-80 bylo vyvezeno 4550 vagonů, v 90.letech byly dodány vagony pro rakouský dvorní vlak, v následujícím roce dvorní salónní vozy pro Rumunsko, Turecko, Belgii, Bulharsko a Rusko. Továrna, která se v té době zaměřovala výrazněji také na výrobu chladicích zařízení pro pivovary a výrobu parních kotlů, zaměstnávala už 4100 dělníků a 300 úředníků, její rozloha činila 9.4ha, s mimopražskými pozemky celkem 3225ha. Nové typy výrobků si vyžádalo zavedení elektrické dráhy.
R.1897 byla pro vinohradskou trať dodána první tramvaj. Tramvaje se tu pak vyráběly téměř sto let. Továrna vyrobila i různé rarity, po kterých se dodnes pídí různí dopravní nadšenci. Např. v r.1916 vyrobila vagónka Ringhoffer pro vlastní potřebu dvě akumulátorové elektrické lokomotivy. Elektrickou část dodala firma Siemens-Schuckert ve Vídni. Vlastní lokomotivy potřebovala vagónka pro provoz na své vlečce, v důsledku zvýšených válečných dodávek železničních vozů. Fungovaly snad až do konce 2.světové války, kdy byly nahrazeny motorovými lokomotivami.

Za 2. světové války se Ringhofferovy závody pod názvem Závody Ringhoffer Tatra a.s. Praha podílely především na zbrojní výrobě. Na sklonku okupace toho využili čeští vlastenci a připravili tu obrněný vlak a několik tanků, které zasáhly na straně květnového povstání v r.1945. V čele podniku už stál Hanuš Ringhoffer, který byl současně generálním ředitelem pivovaru Velké Popovice a viceguvernérerm ČNB. Spolu s bratrem Františkem (4) vlastnili také měděné hamry a válcovny v Kamenici, řadu velkostatků atd. Bratři byli samozřejmě i ve správních radách dalších významných podniků i bank a úspěšně pokračovali v rodinné tradici. Po 15.3.1939 přijala celá rodina říšskoněmecké občanství a dne 1.4.1939 byli čtyři členové této rodiny přijati do NSDAP. Hanuš Ringhoffer byl kromě členství v NSDAP rovněž členem NSV, zabývající se původně zdravotní a sociální politikou, nakonec však likvidací postižených a tzv.sociálně nepřizpůsobivých. Hanuš Ringhoffer nebyl zřejmě žádným přesvědčeným nacistou, během okupace byl dokonce zbaven členství v NSDAP, když se zjistilo, že byl v diplomatických službách prvorepublikového Československa a čestným legionářem. Za války však zřejmě z důvodu obrany svého strojírenského imperia spolupracoval s předními nacistickými činovníky, zejm. z okruhu ministra Speera. Po válce byla proto celá rodina odsunuta do Rakouska a Hanuš internován do tábora Mühlberg an der Elbe, kde v prosinci 1946 zemřel.



Jeho znárodněné závody prokazovaly dál cenné služby lidovědemokratickému a poté socialistickému Československu pod novým názvem Tatra n.p. závod Smíchov (do r.1963), později ČKD Praha, závod Tatra Smíchov. Budovy továrny byly postaveny natolik účelně, že kromě rozšíření celého areálu v zadním traktu nebylo zapotřebí závažnějších přestaveb. Jen neobnovovaný strojový park nezadržitelně chátral. Tatrovka se stala skanzenem techniky konce 19. a první pol. 20. století, přesto byla bez nadsázky největším světovým výrobcem tramvají. Továrna byla v plném provozu celých 140 let a její vozy se rozjely do celého světa.

Činnost závodu, který už po léta nestačil kapacitou a svým situováním značně zatěžoval životní prostředí v husté zástavbě smíchovského centra, byla v první pol.90.let ukončena a závod sám v letech 1993-1996 přestěhován do areálu na Zličíně vybudovaném už v 80.letech. Neúspěšná privatizace (společnost Inpro) skončila bankrotem slavné firmy. V r.2002 Tatru koupil německý Siemens a vyráběl pod hlavičkou Siemens Kolejová vozidla do konce roku 2009 soupravy metra pro Prahu, vosobní vagóny pro České dráhy, vlakové soupravy pro Izrael, pantografy pro Švýcarsko a kompotenty pro rychlovlaky Velaro či rakouský Railjet. Zajímavostí je skutečnost, že poslední nová tramvaj vyrobená ještě na Smíchově vyjela až roku 2011 do ulic Brna. Nízkopodlažní vůz RT6N1 vyrobený r.1993 byl léta upravován pro současný provoz.

Starý smíchovský areál byl určen k demolici už na konci 80.let, kdy zde snad bylo zamýšleno vybudování panelových domů. Podrobnější průzkum ovšem prokázal původnost a historickou hodnotu mnohých částí této průmyslové lokality (historicky vzácné původní jeřáby a jeřábové dráhy, originální pružnicový buchar, dva mohutné hydraulické lisy, secesní průčelí továrny či vila baronky Ringhoferové od secesního arch.Polívky).

Koncem roku 1998 byl po mnohých diskuzích areál vybagrován. Zachována zůstala jen vila a fragment starého secesního zdiva směřující do Plzeňské třídy, který byl začleněn do nového objektu zde vzniklého obchodního a kulturního centra Nový Smíchov (2001). Na zachovaný tovární fragment navázala obchodní pasáž zaklenutá konstrukcí připomínající industriální historii Smíchova. Ve veřejně přístupných interiérech nového centra měly být vystaveny i zbytky cenných strojů, které se podařilo zachránit.

Z diskuze k demolici areálu továrny


Před demolicí Ringhofferovy továrny na vagóny se vedla řada diskuzí. Problém tkví v malé zkušenosti s tak rozsáhlými novostavbami na místě starých areálů, které kvůli maximálnímu využití prostoru investoři pochopitelně chtějí nejlépe úplně vybagrovat. Ani dokumentace historických lokalit, které nemají prvořadý památkový význam, nebývá dostatečná a příslušné odbory se opírají vesměs o odborný posudek objednaný a zaplacený ovšem investorem. Na odborný názor Pražského ústavu památkové péče není brán zřetel. Tak tomu bylo i v případě zcela ojediněle zachované smíchovské vagónky, která mohla představovat např.obdobu holešovické tržnice pro levý břeh Vltavy a mohla být využívána podobným způsobem při zachování původní zástavby. Památkový ústav podal návrh na zapsání podstatných částí areálu do seznamu kulturních památek. Ochrana se měla vztahovat na obě rezidenční vily (objekty čp. 19 a 20), nejstarší výrobní haly ze 40.let 19.století, výrobní halu s unikátními stropními konstrukcemi a samozřejmě dominantní kovárnu a slévárnu včetně zabudovaného strojního vybavení z dob největšího rozmachu továrny. To už ale bylo pozdě, neboť do hry už vstoupily zájmy investorů. Ministerstvo kultury proto sice prohlásilo areál v květnu 1995 za kulturní památku, zároveň ale omezilo ochranu pouze na objekt menší vily čp. 19 (vila baronky Ringhofferové O.Polívky) a uliční průčelí obou hal při Plzeňské ulici. K tomuto postoji se připojil i památkový odbor Magistrátu, který má rozhodující slovo, s následujícím odůvodněním: "Dotčené území v současné době trpí urbanistickou nevyvážeností a navíc lze v místě předpokládat hlubokou kontaminaci půdy....právě tato lokalita potřebuje svou kultivaci formou vhodné novostavby..." Plánovaná systematická dokumentace areálu ani nebyla provedena.
Nezávislý posudek architekta přitom mnohé opomenul. Hodnota továrních hal spočívala v unikátním konstrukčním řešení vnitřního prostoru - širokorozponové konstrukci stropů s vsazenými jeřábovými dráhami vlastní výroby z téže doby a s mnoha dalšími ojedinělými technickými prvky (buchary, lisy apod.). Řešení vnitřního prostoru a samotné odhalené konstrukce stavby je to, čím industriální architektura 19.století předznamenávala vývoj moderní architektury 20.-30.let 20.stol. Architektonické řešení tovární fasády nezvykle řešené jako průčelí do ulice, jejíž torzo ční nyní vytrženo z kontextu z novostavby, je pramalou památkou zachovanou ve snaze nepatrně vyhovět památkovým zájmům. Nedoceněna zůstala také stavební srostlice vyplňující proluku mezi dvěma zámečky při ohradní zdi nejméně klasicistního původu. Takto unikl pozornosti větší zámeček tzv. Ringhofferův. Obě rezidence byly přitom zachovávány s reprezentativním záměrem a vykazovaly zajímavé starší stavební fáze z doby před zakoupením pozemků Fr. Ringhofferem, kdy byly zemědělskými usedlostmi, v jednom případě dokonce ve stylu klasicistní vily typu Bertramky s anglickým parčíkem.

Proměny


Tři pohledy na jedno místo
Také v případě těchto dvou fotografií se díváme na stejné místo



Temný, jakoby z hlubin země vycházející rachot a skřípot, blížící se po mostě, hluk to nízkého, šesti pivovarskými koňmi taženého rozložitého valníku, na němž stál kovový dům tak drtivě těžký, že kola valníku naříkala jako živé bytosti. Byly to železniční vagóny - rudé nebo citrónově žluté, jindy šedé nebo tmavozelené, obrovité, jako ulité z jednoho kusu kovu, společné to dílo smutných, bezejmenných obyvatelů kolonií na smíchovském předměstí, dělníků Ringhofferovy fabriky.
Vozy byly dopravovány dalekou oklikou přes kamenný Karlův most, protože bližší most řetězový, prohlašovaný za zázrak novodobé techniky, by je neunesl. Pomalu, krokem, šinuly se po hrbolatém dláždění. Byly dosud závislé na síle týchž koní, kteří vynálezem parních železnic měli být postupně vtlačováni ze světa a hubeni. Pomalejší nejpomalejšího žebřiňáku, ale zakratičko rychlejší větru, jen co se ocitnou na hladkých kolejích, pro něž byly stvořeny.
Vladimír Neff: Sňatky z rozumu, 1957 (kráceno)









 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Václav Václav | E-mail | 16. července 2008 v 21:18 | Reagovat

Je to všechno jen o myšlení a to jsme v porevolučních  devadesátých letech moc neuměli a i dnes jsme jen málo v tomto pokročilí,nikdo z těchto lidí kteří tu továrnu nechali zbourat si neuvědomili že každá stržená budova měla historickou minulost a byl to pozústatek naší strojní slávy a domnívam se že nikdo už u  nás nic takového stavět nebude ,protože stavební styl této továrny ve kterém vznikla odešel prostě s dobou . Tyto historické památky u nás ustupovaly díky  korupci a nátlaku investorům a vše se tak dělo a děje díky absolutnímu nezájmu

2 David David | 31. prosince 2008 v 20:24 | Reagovat

Proč to všechno muselo odejíti?Proč?Byli jsme průmyslová velmoc,těch tramvají,co odjelo do celého světa.Všechno tady bylo desetiletí.Soudruzi to chránili a využívali a my po revoluci co jsme udělali?Nechali to rozkrásti a vzíti si národní hrdost od někoho jako jsou Němci.Dobrovolně kašleme na vlastní minulost,hrdost národa a konkurence schopnost

3 jana jana | 4. září 2010 v 16:44 | Reagovat

Totéž čeká Kolbenku. Smutné.

4 marw marw | 27. listopadu 2010 v 13:53 | Reagovat

dobrej blog...

5 Jarek Jarek | 8. prosince 2010 v 10:58 | Reagovat

"vzíti si národní hrdost od někoho jako jsou Němci." Davide, tak nejak mi to zavani hnedou srackou!?

6 Gogo Gogo | E-mail | 25. ledna 2011 v 12:39 | Reagovat

Velmi smutné.Pro koho se staví byty, další a další kanceláře a obchody,když mizí po celé republice fabrika za fabrikou,a nové se nestaví, za co má kdo nakupovat a čím platit nájem?

7 Honza Honza | E-mail | 10. října 2011 v 3:02 | Reagovat

Je škoda Ringhofferových továren, myslím si, že se dali ještě nějak využít. Byl to obrovský komplex s nádhernou architekturou. Pamatuju si je jako 12 letý kluk a dnes když procházím Novým smíchovem, tak vzpomínám, jak vypadal. Proto jsem rád, že jsem našel tento blog s fotkami

8 zlomená přední náprava u vejtřasky zlomená přední náprava u vejtřasky | 2. února 2012 v 1:17 | Reagovat

Je to velká škoda , jenže nejhorší je že to bude horší. Když čtu , že dojde ke zboření nějaké staré továrny nebo nádraží a na jejím místě vyrostou kancly tak mam rudý oči a chce se mi vraždit. Sakra samej kancl nebo luxusní byty a nákupní centra. Tohle nemůže  dopadnout dobře :-(.

9 Mariana Mariana | 12. května 2012 v 13:15 | Reagovat

Dobrý den Zdeňku,
nemohl byste mi prosím (a pokud možno co nejrychleji) poskytnou tituly, z nichž jste v tomto článku čerpal?

Díky!

M

10 Pavel Pavel | Web | 25. prosince 2012 v 17:14 | Reagovat

Pekny clanek, zitra se jdu podivat do Popovic, Stirina a Kamenice, kde Ringhoffer po sobe zanechal take velky kus prace.

11 Kamila Kamila | E-mail | 5. ledna 2015 v 9:01 | Reagovat

Muj treti pradedecek pracoval u firmy Ringhoffer na Smichove, vytvářím rodokmen a tak děkuji za článek.

12 Michaela Michaela | E-mail | 13. března 2015 v 18:34 | Reagovat

Dobrý den pane Zdeňku, moc děkuji za tyto pěkné webové stránky. ;-) Chtěla bych se vás zeptat, jaké materiály jste použil k tomto článku? Děkuji

13 David David | E-mail | 16. března 2016 v 15:18 | Reagovat

[9]: Dobrý den, mohu poprosit o zdroje ze kterých jste čerpal ?  děkuji

14 Jirka Jirka | 24. ledna 2017 v 6:29 | Reagovat

Přesně tak !  Veškeré zajímavé odkazy minulosti mizeli a dale mizí a nahrazují je nákupní centra, byty, kanceláře a Praha se tak pomalu stává místem kde se vubec normálně nežije...

15 pavel pavel | E-mail | 20. dubna 2017 v 10:51 | Reagovat

Pro vsechny, kdo tady pláčou nad ztracenými podniky.Základem dnešních problémů je znárodňování v roce 1945 a vlastně i to předcházející německé loupení. To již udalo směr. Neměli jsme prostě těm Baťům,Neherům,Kolbenům,Waldesům a jiným ty jejich firmy brát. U Ringofferů bylo taky možno vzít v potaz polehčující okolnosti, případně, když už se teda provinili, nastavit nějakou českou akciovou účast. To by ovšem nesměli předtím znárodnit Živnobanku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama