Malé dějiny Smíchova a Košíř na Blog.cz

Božínka - domov lovce kaktusů

Usedlost Božínka (č.p.766) v dnešní Jinonické ulici v Košířích vznikla na pozemcích někdejšího vinohradu obestavěním lisu, tak jako tomu bylo u většiny místních usedlostí. Do počátku 17.století byla označována jako Schneiderka. Roku 1666 se jejím majitelem stal Dominik di Bossi z italské stavitelské rodiny. Podílel se například na stavbě Vlašského špitálu na Malé Straně. Právě počeštěné zkomolení jeho jména dalo vzniknout dnešnímu názvu.
Skutečný věhlas Božínce přinesl až výstřední cestovatel, etnograf a botanik Alberto Vojtěch Frič (1882-1944). Podle vlastních plánů nechal r.1911 postavit vilu, která se stala centrem společenského života, botanickou zahradou i etnografickým muzeem. S konečnou podobou budovy ale prý moc spokojený nebyl a se stavitelem se po léta soudil.
V letech 1901 - 1929 Frič podnikl osm velkých výprav za exotickými rostlinami, kaktusy a sukulenty. Nadchla ho ovšem zejména kultura indiánských kmenů, mezi nimiž opakovaně pobýval při svých návštěvách v Paraguayi, Brazílii, Argentině... Indiána Čerwuiše si dokonce přivezl i do Prahy. Sestavil slovníky jednotlivých kmenů, bránil zájmy indiánů proti bílým kolonistům, přednášel, psal a bořil západní mýty v nichž indiáni vystupovali jako krvelační primitivové. Frič měl jedinečné porozumění pro jejich mentalitu, respektoval jejich obyčeje a zároveň jim nenásilně předával své zkušenosti například s lovem puškou nebo s pěstováním plodin, které neznali. Jeho stěžejním dílem je kniha Indiáni Jižní Ameriky (1943). V r.1913 vystavil v Božínce rozsáhlou sbírku etnografik kmenů Čamakoko, Angaité, Pilagá, Toba, Kaďuveo ad.
Ve Fričově pracovně na Božínce visel veliký portrét mladičké indiánské dívky Loray, který namaloval podle fotografií Fričův přítel Fridrich. S Loray byl dle indiánských zvyklostí Frič oženěn. Získal jí za pomoc kmeni Chamacoco. Po čtrnácti dnech povodní se mu podařilo nalodit na parník a spěchal na Amerikanistický kongres. Nikdy prý nezapomněl na zoufalou píseň, kterou zpívala jeho Loray, když jí opouštěl.
"Bílý krokodýl musí opustit Loray. Odchází tam, kde žijí jeho lidé. Nemůže s ní zůstat, nebyl by šťastný. Najde si mahru, bílou, jako je on sám. Jeho oči budou svítit jako oči tygra! Loray zpívá svůj smutek, aby oči Bílého Orla mohly být veselé..."
Ve 20.letech se v Praze oženil s Dragou Janáčkovou a narodil se mu syn Ivan. Senzační objev uskutečnili čeští filmaři A.Růžičková a Martin Čihák, kteří se v r.2000 vrátili z Paraguaye s fotografiemi stoleté Fričovy dcery která si říká Hermína Ferreira Fric. Čeští potomci A.V.Friče se zkontaktovali s indiánskou komunitou Chamacoco v jejichž žilách koluje Fričova krev a v r.2004 založili občanské sdružení Checomacoco. Název vymyslel Fričův vnuk Rodolfo Fedeira smíšením starého názvu svého kmene s označením Čechů "checo". Sdružení se snaží komunitě žijící na rozloze 30 x 6 kilometrů pořídit dvousethlavé stádo krav, aby se stala ekonomicky soběstačnou.
Častým hostem na Božínce byl malíř Zdeněk Burian, který ilustroval Fričovy knihy Strýček indián (1935), Dlouhý lovec (1941) a Hadí ostrov (1947). Vášnivě se dohadovali o všech detailech pro kresby a předávali si své zkušenosti. Pracovní vztah přerostl ve velké přátelství a Frič prý dokonce nabídl Burianovi, aby s ním absolvoval další plánovanou výpravu. V tom jim však zabránila válka. Burian je také autorem dvou portrétů Friče. Maloval je možná až po jeho smrti na základě starších skic.
Rozsáhlá byla také Fričova práce věnovaná tropickým rostlinám, zejména kaktusům. Fričovo jméno patří mezi kaktusáři k těm nejslavnějším. Udělal velmi mnoho pro jejich popularizaci. Podílel se na kaktusářském atlasu i vydávání pravidelného periodika sběratelů. Z latinské Ameriky přivezl obrovské množství dosud nedostupných druhů a ve sklenících na Božínce vytvořil jednu z největších sbírek kaktusů na světě. Založil tu také r.1922 Spolek pěstitelů kaktusů v ČSR.
Méně známé jsou jeho genetické pokusy s užitkovými rostlinami. Firmě Baťa např. nabídl kaučukodárnou rostlinu euforbii, ale byl odmítnut. Zájem neměl ani SSSR. Rostlina pak rostla na Božínce jako plevel po dlouhá léta zcela nevyužita. Na objednávku ministerstva zemědělství vynalezl Frič způsob pěstování sóji v našich zeměpisných podmínkách. Z kontraktu ale během 2.světové války sešlo a postup dnes není známý, neboť ho Frič schovával až pro osvobozené Československo.
Během války se Frič uzavřel na Božínce a z domu prakticky nevycházel. Nechal si narůst dlouhé vousy a odmítl se oholit, dokud Němci neopustí naší vlast.

Příběh z košířské Božínky na základě vyprávění Fričovy rodiny popisuje ve své knize Lovec kaktusů Karel Crkal:


Již před válkou byl u nás r.1935 zavražděn německý emigrant Formis, bojující proti nacistům. Frič na to regoval tím, že zveřejnil pojmenování jedné své rostliny jako Rebucia Adolf Hitler. Když se na Božínce zastavil Formisův vrah spolu s německým velvyslancem a chtěli rostlinu vidět, Frič prohlásil: "Tak pánové by se rádi podívali na rebucii adolf hitler? Tak to je pěknej schour pánové. Podívejte se, tady ho mám, nekvete to, jen to krní. To není nijak zajímavá rostlina, asi mně co nejdřív chcípne."

Za války projevilo gestapo zájem o poslední převratné pokusy Friče. Kaučuk, sóju a mandelinku. Navštívili Božínku v únoru 1943. Se zbraněmi v rukou Fričovým vyhrožovali a žádali objevy pro Velkoněmeckou říši. Rozhovor zaznamenal Fričův syn.

"Proč jste se nedostavil na naše předvolání?"

"Je zvykem, že když někdo od někoho něco chce, tak že si za ním dojde. Já jsem od vás nic nechtěl, tak jsem nešel. A kromě toho nejsem zvyklý, aby mě někdo tloukl a urážel. Vždy se bráním a utržené rány vracím. Až budu od vás něco chtít, tak si za vámi dojdu."

"To snad jsou trochu přehnané informace o nás."

"Ať jsou přehnané nebo ne, beru je v úvahu, a máte možnost můj názor poopravit."

"Jak se vám líbí zřízení, které tu je?"

"Nelíbí. Vám by se asi taky nelíbilo, kdyby byl obsazen Berlín Čechama a kdybychom vám zavřeli vysoké školy a dávali vám jídlo na příděl…"

Své objevy byl ochoten jim předat jen za podmínky, že školy budou opět otevřeny a rukojmí propuštěni. "Zeptejte se na to vašeho ministra pro výživu a zamědělství, pana Darré, již dlouho si o těchto otázkách korespondujeme a jak se zdá, uvažuje o nich."

Návštěva tím skončila. Frič ještě demonstroval svou loajálnost ukázkou své cedulky na chlévě "Ziege-Koza" a zalitoval, že mu stejnou nechtěli vyrobit také na označení hnojiště. Na věčnou paměť nazval jeden rod kaktusů Gestapia. Ve svém systému jí zařadil hned vedle rodu Gangsteria.


Statečný muž A.V.Frič, který si poradil s indiány i s gestapáky, se r.1944 škrábl o hřebík u králíkárny. Diagnózu si určil sám. Tetanus. Zemřel téhož roku ve věku 62 let. Jeho hrob se nachází na lesním hřbitově u krematoria v Motole. Svou rozsáhlou práci nestačil dokončit. Chystané souborné knižní dílo včetně novinek, které mělo vydat Vilímkovo nakladatelství, už nespatřilo světlo světa. Jeho skleníky a unikátní kolekce kaktusů a dalších rostlin zanikly. Jedinečné etnografické sbírky byly rozptýleny po muzeích v Praze, Berlíně, Petrohradě i New Yorku.

V r.2005 byla Božínka bez jakéhokoliv zájmu veřejnosti srovnána se zemí. Vila nebyla památkově chráněna, a tak nic nebránilo novému majiteli ji zbourat. Společnost Satra Picek Architects spol. s r.o. vyprojektovala na uvolněném pozemku Rezidenci Božínka - dvě terasovitě uspořádané vily s zasazené do příkré jižní stráně pokryté bujnou vegetací. V objektu je navrženo 14 až 24 bytů podle požadavků na velikosti bytů. Dvě podzemní podlaží slouží pro garážová stání, v pěti podlažích budou umístěny byty. Komise územního rozvoje MČ Praha 5 stavbu dne 23.6.2005 povolila.


Poznámka: Za fotopříspěvky srdečně děkuji panu Ing.E.Mochanovi.