Srpen 2006

Za třicetileté války

20. srpna 2006 v 1:01 | zh

Nájezdy passovských

Kultivovanou podobu doposud utěšeně vzkvétajícího Smíchova zrušily nájezdy passovských vojsk v roce 1611 a třicetiletá válka, zejména roky 1639 a 1648. Smíchov a Košíře ve své historii několikrát posloužily hordám cizích vojsk jako příhodné místo k rozbití vojenského tábora v blízkosti městské brány. Že na to místní obyvatelstvo doplácelo, není třeba zdůrazňovat. Nejinak tomu bylo i tehdy, kdy sem přitáhli žoldnéři passovského biskupa Leopolda. Místo mise na podporu katolicismu tu vojáci vedení Karlem Buquoyem jen loupili a rabovali. Mnohá stavení přitom lehla popelem, za své vzaly vzrostlé vinice a často umělecky upravené zahrady. Smíchovské svahy Petřína pod hradbami města, kde si až v 19.století rod Kinských vybudoval své reprezentativní sídlo, zůstala z pěkné vinice sloužící ke kratochvilným vycházkám, nadlouho jen křovinatá pustina zvaná Vrabcovna.

Třicetiletá válka

Ještě horší důsledky měla třicetiletá válka. Pro nové těžké palné zbraně už nebylo stávající opevnění žádnou velkou překážkou. Ani oprava a částečná modernizace, stejně jako předsunuté hliněné valy nezabránily tomu, aby r.1648 švédská armáda téměř bez boje pronikla přes Smíchov a Újezd na Malou Stranu a Hradčany. Proto r.1649 bylo započato s přestavbou fortifikace.
Na třicetileté válce notně vydělal Pavel Michna z Vacínova, generální zásobovatel císařské armády. Staroměstským měšťanům bylo totiž přikázáno dodat 700 korců (65hl) ovsa pro koně císařské jízdy, což bylo nad jejich možnosti. Dluh za ně ochotně splatil Michna, ale zápisem do zemských desek si do zástavy vzal jejich smíchovské pozemky. Když mu po letech chtěli dluh splatit, požadoval dvojnásobnou sumu, než na kterou oves cenili Staroměstští a navíc úrok 200 kop grošů ročně. Rozhodli se mu tedy raději vrátit oves a splatit hotově jen úroky. To však Michna nehodlal akceptovat. Pro armádu výhodně dodával obilí jen z vlastních statků a statků svých nadřízených, hlavně Valdštejna a Lichtenštejna. Právě Lichtenštejn rozhodoval v první instanci i o stížnosti Staroměstských na Michnův postup a podle toho byl také letitý spor vyřešen. Roku 1676 byl Michnův nárok na Smíchov potvrzen a Staroměští navždy přišli o svůj vliv na levém břehu. Výhodným skoupením mnohých zkonfiskovaných majetků (Košíře, Jinonice, Butovice ad.) se Michna stal pánem nad velmi rozsáhlým územím, jehož obyvatele, už tak dost zdeptané neustálými válkami, náležitě zatížil daněmi.
Kališnický filipojakubský kostelík se pochopitelně vrátil církvi římské. V odlehlých zákoutích vinic na Hřebenkách se ale scházeli kališníci a Bratři z Jednoty bratrské k tajným motlitbám i nadále.

Michnův syn zadlužil zboží svého otce natolik, že už r.1678 byly v dražbě smíchovské statky prodány za 4.000 zlatých českému místodržícímu Jiřímu Ludvíkovi ze Sinzendorfu. Po jeho smrti r.1683 koupil Smíchov, Košíře, Jinonice a Butovice Jan Adolf Schwarzenberg za 66.000 zlatých rýnských. Velkou část pozemků získali jezuité. Období baroka přináší rozhojnění výstavby letních sídel při šlechtických dvorech a zahradách. Letní pobyt za hradbami města začal patřit k životnímu stylu.

V dobách husitských

19. srpna 2006 v 19:37 | zh
Výbuchem husitské revoluce nastala zásadní přeměna dnešního košířsko-smíchovského území. Změnila se jeho vnější podoba, ale hlavně majetkové poměry.
Den po smrti Karlova nástupce Václava IV. - 17. srpna r.1419 před pátou hodinou odpoledne, vzal rozbouřený pražský lid, který věděl o nepřátelském postoji kartuziánů k Husovi, jejich bohatou kartouzu i kostel P.Marie útokem, vydrancoval ji, pobořil a nakonec vypálil. Zpustošeny byly i zahrady, vinice a mlýny. Poničen byl kostelík sv.Jakuba, zcela zbořen kostelík sv.Jana Evangelisty "Odraného" při dvoře probošta mělnického a dvůr plaského kláštera s kaplí a vinicí. Kronikář události popsal následovně: "Lid rozzuřený vnikl do chrámu, kácel sochy, rozbíjel oltáře, rozhazoval ostatky svatých, zotvíral hrobky a ničil náhrobky. Když vykonal dílo zkázy, bral vše, co nalezl-šatstvo, knihy, jídlo a nápoje. Co nemohli lidé sníst a vypít, to rozházeli, pošlapali a ničili."
Pozdě večer pak s rozžatými pochodněmi odvlekl zfanatizovaný dav svázané mnichy za hrubého výsměchu na Staroměstskou radnici, aby je purkmistr Jan Bradatý potrestal. Ale vážený konšel, kožešník Václav Štráboch, je zaopatřil a hledal pro ně náhradní útočiště. V Praze ale před rozběsněnými Pražany nebylo úniku, proto kartuziáni kvapně, ale bezpečně opustili Prahu a vydali se do Sedlce a Kutné Hory, odkud se později rozešli do sousedních zemí.

Zpočátku ale kartuziáni nijak zvlášť neželeli škod a příkoří, které na ně dopadly. Byli totiž  nadále slušně zabezpečeni a zřejmě hluboce přesvědčeni, že jim bude klášter brzy znovu vystavěn. Sám král Zikmund jim to ostatně při osobním setkání v Brně slíbil. Převor o situaci informoval bratry z Norimberku následovně:

"Vnuknutím božím vystříháni jsouce, věci své vůbec lepší, totiž knihy a klenoty, dříve jsme odstranili, poslavše je v opatrování bezpečnější. Něco nám také bylo vráceno po drancování, takže zachová-li dále Bůh, věcí takových posud máme větší dostatek, nežli některé jiné jisté domy řádu našeho, i poněkud proslulé." (21.října 1419, Sedlec)

K r. 1420 je ještě zmiňována potyčka poblíž zřícenin smíchovského kláštera, kdy byl oddíl vzbouřených Pražanů rozmetán uherským oddílem Zikmundovým. Čtyřicet Pražanů bylo zabito, šestnáct zajato a v Zikmundově ležení upáleno, s dalšími se na útěku potopily lodě.

Po ukončení husitské rebelie byl kartuzián z rakouského Gamingu Jindřich z Eckenfeldu pověřen obnovou kláštera V Zahradách na Smíchově, ale pozemky už nebylo možné získat zpět. Zříceniny kartouzy byly rozebrány na jiné stavby, a tak se do dnešních dnů nezachoval ani její nejmenší pozůstatek. Pokusy vybudovat novou kartouzu na Smíchově se odehrávaly dokonce až do r.1723, kdy poslední plán zkrachoval na nedostatku financí.

Kartouzský, ale i plaský, mělnický a svatojiřský církevní majetek na tomto území se stal z valné většiny vlastnictvím pražských obcí či jednotlivých, povětšinou staroměstských či malostranských měšťanů a různých šlechticů. Významný díl včetně poplužního (vrchnostenského) dvora patřil Albrechtu Pfefrkornovi z Otopachu. Několik usedlostí u svatojakubského kostela bylo navráceno svatojiřským benediktýnkám a některé dědiny si udržela královská komora. Daně na Smíchově vybíral staroměstský úřad a výnosy se používaly na opravu Karlova mostu a údržbu cest. Obyvatelstvo začalo podléhat jednomu rychtáři, a tak se oblast s doposud nejednotným vývojem začala přetvářet v jednotnou osadu. Košíře ještě Václav IV. zastavil Vokovi z Valdštejna (1416). Po něm je zdědila jeho žena Eliška, která se znovu provdala za Mikuláše z Kněževsi. Ten vše odkázal chudým žákům (1439). Po mnohých změnách majitelů připadly nakonec Košíře pražské rodině Myslíkových (1553 - 1622) a Sixtům z Ottersdorfu.

Roku 1483 postavil mlynář Petržílek na ostrově, který dodnes nese jeho jméno, mlýn. Od r.1523 ostrov patřil obci Malostranské, která zde vystavěla vodárenskou věž (1562) určenou k zásobování malostranských kašen. Věž byla dlouho jednou z dominant území a dnes patří k nejstarším stavebním památkám Smíchova.

Také v následujících staletích si levý břeh Vltavy zachovával svůj malebný ráz, o čemž svědčí i starobylé místní názvy "Rajská zahrada" či "V Ráji". Nevelká osada, která však již v této době měla několik dvorů, mlýn, vodárnu, cihelnu, kovárnu, krčmu, celnici, kde se platily pravidelné úroky, kostel sv.Jakuba (od husitských dob doposud kališnický) s farou a hřbitovem, řadu chalup a domků, se ukrývala v bujné zeleni ovocných sadů a zahrad, které přerušovaly rozlehlé pásy polností a tyčkoví chmelnic. Většímu stavebnímu rozvoji bránily přirozené terénní překážky. Pozemky středověkých vinic ale už na přelomu 16. a 17.století byly doslova posety většími usedlostmi a renesančními letohrádky bohatých pražských měšťanů, které se napříště staly důležitými styčnými body v jinak zemědělské krajině a ohnisky budoucí další zástavby, což dokazuje časté dochování jejich dávných jmen v názvech dnešních ulic a míst. Tato letní sídla vznikala obvykle zastavěním původních lisů a přestavbou drobných viničních domků. Dodnes, ač po mnohých přestavbách, některé z nich stojí na svém původním místě.


Příchod kartuziánů (1.kapitola)

19. srpna 2006 v 18:22 | zh |  V dobách kartuziánů
Dnešní smíchovské pozemky za Újezdem při historické zbraslavské cestě si vyhlédl sám král Jan Lucemburský. Bylo mu tehdy pětačtyřicet let, byl téměř slepý a právě přišel o svou milovanou dceru Markétu, vévodkyni bavorskou. Nad jejím zbraslavským hrobem se kál nad svým dosavadním rozmařilým životem válečníka a veřejně odpřísáhl život bohabojný. Do jeho konce mu zbývalo už jen několik let (padl v bitvě u Kresčaku r.1346). Za 400 kop pražských grošů odkoupil Jan od tehdejšího majitele území, jistého pana Temla z Hory, poplužní dvůr s příslušnými polnostmi, sady, loukami a mlýny (připomínány už k r.1178), a to všechno pak daroval na důkaz pokání převoru a čtyřiadvaceti mnichům kartuziánského řádu, které pozval zřejmě z rakouského Mauerbachu.

Ti zde otevřeli 1.února 1342 první kartuziánský klášter na našem území. Rozkládal se při dnešní Kartouzské ulici někde v prostoru dnešního centra Nový Anděl, bloku historických domů včetně smíchovské radnice a dále přes Portheimku a Náměstí 14.října k Vltavě. Klášterní chrám měl průčelí obrácené k historické zbraslavské cestě (zhruba dnešní Štefánikova a navazující Nádražní).

Výstavný konvent Hortus Beatae Mariae (Zahrada P.Marie) se stal významným duchovním centrem předhusitských Čech. Jen z analogií však dnes můžeme vyvodit, jak pravděpodobně vypadal. Inspirací je nám druhá nejstarší kartouza v Králově Poli u Brna z roku 1375. Dnes je nejzachovalejší památkou svého druhu u nás. Známá je také kartouza ve Valdicích u Jičína. Je však podstatně mladší - z roku 1655 a slouží jako vězení. Mnoho nám o podobě smíchovského kláštěra napoví také jeho starší rakouský předchůdce, kartouzský klášter v Mauerbachu.

Kartouza v Mauerbachu

Rozhodující význam pro formování všech kartuziánských staveb měl klášter Chartreuse nedaleko Grenoblu (Francie). Od svého prvního místa kartuziáni také odvozují název řádu i svých domů (kartouz). Původní společenstvo v Chartreuse sestávalo zprvu jen ze 12 řeholníků (symbolického počtu apoštolů) vedených převorem. Později se konstituovaly dvojnásobné komunity. Řád založil ve 12. století sv. Bruno, který pozoruhodným způsobem spojil dva zdánlivě zcela odlišné principy: ideu poustevnického života v absolutní samotě a myšlenku společné komunity.

Jádrem kartuzie byl kostel se sakristií, který nebyl laikům přístupný. Ke kostelu přiléhal malý ambit s příbytkem představeného-převora, kapitulní síní, refektářem a knihovnou. Na tuto část navazoval velký ambit, krytý ochoz kolem poměrně velkého klášterního dvora. Po jeho obvodu byly samostatné poustevny. Byly to dřevěné přízemní domky, které se v zadní části otvíraly vždy do malé zahrádky. Obsahovaly prostory pro dílnu v přízemí a pro bydlení, a studium v patře . Eventuálně zde mohla být i jakási domácí kaple. Tyto domky bývaly zásobovány vodou, aby ani potřeba vody nenutila mnicha opustit poustevnu.

Mniši si také sami připravovali jídlo z toho, co jim kuchař okénkem do cely podal. Nesměli jíst maso, v pondělí, středu a pátek byli živi jen o chlebu a vodě. Zvyklosti kartuziánů byly jednotné a vycházely z benediktinské řehole. Společenství kladlo důraz na fyzickou práci, ustavičnou modlitbu a v neposlední řadě na opisování, iluminaci a vázání knih. Denně se scházeli na modlitbách nešpor a nočních hodinek. Ostatní modlitby odříkávali v soukromí. O nedělích a významných svátcích se mniši setkávali u společné večeře v refektáři či kapitulní síni. Jen tehdy směli porušit zásadu mlčenlivosti. Řeholním oděvem byla žíněná sutana, na ní bílý hábit přepásaný bílým koženým pásem a bílý škapulíř s bílou kapucí. Laičtí bratři nosili hábit hnědý nebo šedý.

Ottův slovník naučný uvádí, že kartuziáni u nás byli známi svou učeností, ale také nečeským smýšlením a odporem proti jakýmkoliv reformám náboženským. Proto se proti nim na samém počátku husitství zřejmě obrátil hněv rozbouřených Pražanů.

Je skutečně až s podivem, s jakou vroucností, zápalem a štědrostí Jan Lucemburský budoval první kartouzu u nás. Vždyť po celé své panování "král cizinec" dle mínění našinců zemi jen finančně ždímal a ani kláštery nešetřil a privilegii pro ně vskutku neplýtval. Snad zde sehrál roli i jeho syn Karel IV., který ostatně považuje zřízení kartuziánského kláštera v podstatě za svůj vlastní počin. Možná otce přesvědčil, aby nejen jako výraz pokání, ale i jako trvalou památku na jeho slávu budoucím pokolením zanechl po sobě výstavné církevní dílo. Jisté je, že Jan kartuziány doslova zahrnul kapitálem a v zakládací listině z 1.února 1342 ochránil následujícími prominentními pravidly:

1.
Bratrům i jejich lidem a majetku je za zdmi kláštera zabezpečen klid a bezpečí.
2.
Klášterníci ani jejich lidé nepodléhají soudům zemských, župních či městských úřadů, pokud je snad nevyzve sám král.
3.
Klášter je sproštěn všech královských a dalších daní a poplatků. Sám je mezi svými lidmi ovšem vybírat může k vlastnímu prospěchu.
4.
Klášter má nižší soudní moc nad poddanými. Vraždy a výtržnosti soudí pražský purkrabí.
5.
Klášterníci a jejich lidé jsou po celém území Čech a Moravy osvobozeni od každého cla a to i na vodě, pokud se vypraví pro víno do Rakouska či jinam za účelem pořízení zboží pro živobytí či stavbu kláštera.
6.
Klášterníci mohou vlastnit v městě Pražském dům s obyvateli a nejsou přitom povinnováni žádnými městskými pravidly.
7.
S výjimkou pozvání ze strany převora nesmí být klášter obtěžován žádnými návštěvami, noclehy apod., neboť je určený pouze k chvále Boží a svatých.
8.
Převorovi je přidělen královskou komorou zvláštní hejtman s třemi koňmi.
9.
Královský úřad chrání klášter před veškerými křivdami a přísně pokutuje každého, kdo se čímkoliv proti klášteru proviní.

Funkci převora kartouzského kláštera zastávali: Michal (před 1356-1360), Jan (1374-1379), Albert (1388), Heřman (1404), Markvart (1410).

Na tomto velmi nekvalitním obrázku vidíme model smíchovské kartouzy z pohledu z dnešní Štefánikovy ulce. Model sestavili v Klubu přátel starého Smíchova mezi léty 1928-38. Vycházeli z popisu historiků a rytiny z blíže nespecifikovaného díla Klöster Geschichte.




Nejstarší dějiny Smíchova

19. srpna 2006 v 18:14 | zh |  Nejstarší dějiny
"Rozlehlá rovina po levém břehu Vltavy mezi Petřínem a kopečkem Zlechovským skládá se ze starého naplavení hlíny cihlářské a štěrku, usazeného na břidlicích a vápencích. Jako pak vykopané kosti mamutovy, zuby nosorožců aj. svědectvím jsou o pradávném tu živočišstvu, tak bronzy v staveništi nádraží západní dráhy l.1861 nalezené, i rozsáhlá popeliště za stavby dráhy buštěhradské objevená, důkazem jsou bývalého té krajiny zalidnění v dobách paměti lidské nepřístupných."
(Zoubek: Smíchovské upomínky historické, 1875)


Rozlehlý prostor dnešního Smíchova je ohraničený na východě Vltavou, na jihozápadě osadami vzniklými dříve než Smíchov- Zlíchovem, Hlubočepy, Jinonicemi, Košířemi, Břevnovem a Střešovicemi a na severozápadě prudkými svahy vrchu Petřín a Malou Stranou. Petřín důrazně vymezující hranici Pražských měst byl až do pol.14.století hustě zalesněný. Těžil se tu kámen a někde tu bývalo i popraviště. Na severní straně vrchu snad bývalo žároviště, kde se uctívali pohanští bohové (odtud název Pohořelec), proto si místo vysloužilo lidové pojmenování V pekle. Opačný smíchovský jižní svah, pod nímž vznikla dnešní Kinského zahrada, se starodávně nazýval V Ráji.

Mezi vrchem Petřínem a břehem řeky Vltavy ­ na rovině ploché a krásné, jak se píše ve Zbraslavské kronice, byl zbudován improvizovaný dřevěný "palác" pro obrovskou korunovační hostinu krále Václava II. Psal se rok 1297 a dosud bezejmenné místo na levém břehu Vltavy s plnou slávou začalo psát své dějiny.

"Roku 1297, v 26. roce svého věku, dal se král Vácslav teprv korunovati na své království české. Stalo se to se slávou a nádherou, která spůsobila obdivení v blízkých i dalekých zemích. Osmadvadcet knížat z rozličných zemí sousedních dalo se ke cti krále Vácslava nalézti k této slavnosti v Praze; mezi nimiž zejména Albrecht rakouský, Albrecht vévoda saský, dva markrabí Brandenburští, Herman a Otto, markrabí Fridrich míšenský, Jindřich Hlohovský a Bolek Svídnický ze Slezska. Arcibiskup Mohučský Gerhart, co metropolita nad Čechy, přijel, aby vykonal vsazení koruny na hlavu Vácslavovu. Všech hostí, domácích i cizích, počítalo se o 191.000 koních. K slavným hodům bylo vystaveno veliké stavení dřevěné, skvostně ozdobené, na lukách, kdež nyní rozprostírá se Smíchov; v nesčíslných stanech okolo ubytovali se hosté; město a okolí rozléhalo se od slavností a radovánek, na jaké jen kdo pomyslil; jídla a pití byla největší hojnost; na Novém trhu v Praze u sv. Havla teklo víno ze studně; rovněž byla největší skvostnost a nádhera v oděvích." (Václav Vladivoj Tomek:Děje království českého)





Řídce obydlené území si získalo nejprve prosté označení Zahrady. Všude kolem byly totiž dlouho pouze zelené plochy využívané k zemědělským účelům. Jen naproti Vyšehradu na Zlíchově se na skále tyčil legendami o dívčí válce opředený hrad Děvín, který zmiňuje už Kosmas (před 1125). Hrad patřil ve 14.století Štěpánovi z Tetína, ale už r. 1437 byl zbořen jako zpustlé sídlo lupičů. Rozvaliny hradu posloužily roku 1553 jako ideální terč pro cvičné střelby z nového hmoždýře z Vyšehradu. Ještě počátkem 19.století tu ale přesto zůstávaly zbytky zdí, ty však prý byly rozebrány lidmi z okolí, kteří věřili, že použitím kamenů z Děvína jim bude zaručen dobrý grunt. Vypráví se i pověst vztažená k dávným bojů žen proti mužům. Děvín prý rozebraly ženské a kameny dávaly pod práh svých příbytků, aby jim muži splnili každé jejich přání. Dnes hrad připomíná kromě dosud patrných valů jen místní název.

Děvín, v pozadí Vyšehrad (rytina z Ebertovy Vlasty, 1829)

Blíže k Menšímu Městu pražskému se pod vrchem Petřín rozprostírala osada Újezd, která bývala rozlehlejší než dnes a zahrnovala pozdější centrum Smíchova. Osadě dominoval snad už od počátku 11.století románský kostelík sv.Jakuba. V místech dnešního Arbesova náměstí stál tento kostel, ač přestavěný, až do r.1891. Svatojiřské jeptišky by ho zde jistě nezbudovaly, kdyby tu bylo liduprázdno.V místech kostelíka tedy žilo zřejmě více lidí, kteří tu měli v sousedství církevních statků svá světská obydlí, obdělávali půdu, pole a louky, pracovali ve mlýnech na Vltavě. Na území dnešního malostranského Újezda stál ještě kostel sv. Jana Evangelisty "Odraného" při dvoře probošta mělnického v dnešní Mělnické ul. a dvůr Cisterciáků v Plasech vymezený zhruba dnešní ulicí Plaská a Kinského sady.

Ke vzniku názvu Smíchova se váže hned několik pověstí.
Když Horymír přeskočil na Šemíkovi hradby Vyšehradu a přeplaval Vltavu, vystoupil na levý břeh, obrátil se směrem k Vyšehradu a dlouho se smál z radosti, že se zachránil.
Jinde se připomíná bojovná Vlasta, která se vysmívala uprostřed bitevního pole poprvé poraženým bojovníkům Přemysla. Podle Václava Hájka z Libočan (1541) se tu prý smáli zlí duchové Ronovičovi (Rohovicovi), který se tu měl r.814 v lese sám oběsit na dubu. Ronovič z Vršovic měl spravovat zem do uzdravení knížete Vojena. Vládl však krutě, a tak byl vyhnán. Působil pak na Žatecku v podstatě jako loupežník s tužbou převzít opět otěže moci nad knížectvím. Vojen ho však lapil a přinutil, aby sám nad sebou vykonal ortel smrti za své nesčetné hrůzné skutky.
Další vyprávění má za to, že Smíchov byl původně Smíkov, přesněji Zmykov podle majitele Zmyka, od něhož pozemky koupil Jan zvaný poté Smíchovský.
Opodstatněný může být výklad některých jazykovědců, kteří název odvozují od starobylého osobního jména Směch (Smiech). Smíchov by tedy znamenal "Směchův dvůr". Je známo, že smíchovské pozemky odkoupil Jan Lucemburský pro stavbu kartuziánského kláštera od Temla z Hory, ale ten jistě nemusel být prvním majitelem.
Dnes se za nejracionálnější považuje výklad, podle něhož je Smíchov pojmenován od dočasně smíchaných osadníků na rozparcelovaných polnostech kartuziánského kláštera.