Srpen 2006

Zaniklé pivovary

20. srpna 2006 v 15:16 | zh |  Průmyslový boom

Košíře - Parostrojní pivovar

Tradice výroby piva v Košířích může mít hluboké kořeny. Chmelnice je zde totiž datována už k roku 1587. Kdy byl založen skutečný pivovar není přesně známo, ale bylo to někdy kolem r.1800 (někde uváděno 1798). Původně stál ovšem na jiném místě. Na současné místo se přesunul na poč.30.let 19.století.
Největšího rozkvětu dosáhl pivovar kolem r.1880, kdy jej koupil Alexandr Lanner, košířský starosta. Výstav se vyšplhal až na 40 000 hl piva desetistupňového a tmavého jedenáctistupňového. Po smrti Lannera r.1905 vedla podnik jeho žena, původem maďarská šlechtična.
Katastrofou byla 1.sv.válka, kdy výstav klesl pod polovinu předválečného výstavu. Uvažovalo se o fúzi s nuselským pivovarem, ale nedošlo k ní a Staropramen svou rozpínavostí pivovar zničil. Když r.1934 výroba košířského piva skončila, většinu místních restaurací ovšem získal krušovický pivovar. V pivovaru udělal svou stáčírnu lahvového piva a sklad. Původní varnu koupil Lobkowiczký pivovar ve Vysokém Chlumci, kde po úpravách slouží dodnes. V letech 1957-1963 patřil bývalý pivovar národnímu podniku Pražským cukrárnám a sodovkárnám, v letech 1963-1994 byl majetek převeden na Elektropodnik hl.m.Prahy v Praze 7. Citlivě zrekonstruovaná nemovitost dnes patří ECM Real Estate Investment, k.s. V objektu sídlí Národní bezpečnostní úřad.
Varna pivovaru ve Vysokém Chlumci.
Zde se vaří například pivo Vévoda či Démon z portfolia Pivovarů Lobkowitz.
Zdroj: Vysokychlumec.eu

Občanský a akciový pivovar U čísla 1

Na Arbesově náměstí v č.p.35, v sousedství starého právovárečného domu, který je dodnes označen domovním znamením velké jedničky, založil Jan Stejskal r.1871 svůj vlastní pivovar. V roce 1912 přešel do rukou akciové společnosti, byl zásadně přestavěn, strojně zmodernizován a připraven k expanzi na trhu. Dosahoval tehdy výstavu 10 - 15 000 hl piva. Pracoval parním strojem o osmi silách koňských. Kromě 1 úředníka zaměstnával 18 sladovnických zaměstnanců. Po krizových letech světové války začal podnik naplňovat své představy o svém rozvoji. Výstav už činil 25 000 hl piva a hodnota akcií se koncem dvacátých let se ztrojnásobila. Specialitou pivovaru bylo tmavé čtrnáctistupňové pivo Bavor, jinak vařil světlé 10°a 12° řízné pivo.

Občanský akciový pivovar na Smíchově má všechny podmínky pro další rozmach. Je ve středu Smíchova a jeho moderní pivovarské zařízení snadno zmůže další, více než dvojnásobný výstav piva bez nových investicí. Bezvadná voda z vlastní studny živené prameny z Kinské zahrady je pak při vaření piva předností, kterou se nemůže pochlubiti snad žádný jiný pivovar pražský. Kde se pivo vaří, tam se dobře daří, zvláště má-li pivovar kromě dobrého piva i dva hostince - rušnou Lidovou pivovarskou hospodu s kabaretem a moderní hudbou v Havlíčkově ulici (dnešní Zubatého) pro lidi veselé a moderní restauraci U čísla 1 s výhledem na Arbesovo náměstí se zlatým sálem, určenou pro "mrzouty, zamilované a dumavé". (Národní listy, 7. 5. 1927)

Malý pivovar ovšem musel po léta vzdorovat podstatně silnějšímu Akcionářskému pivovaru Staropramen (údajně za podpory sil na krajní pravici). Ještě r.1937 se pivovaru podařil výstav 30 000 hl. O dva roky později ho Staropramen koupil v dražbě a k roku 1939 tedy uzavřel. Dnes je zde tiskárna Libertas. Pivovarský komín dodnes hrdě ční nad Smíchovem.

Vyhlášený hostinec U čísla 1 s pěkným posezením ve stinné zahradě patřil k nejstarším na Smíchově. Štamgastem tu býval i Josef Kořenský, první český cestovatel, který podnikl cestu kolem světa. U hostince stávaly bryčky s jedním koněm pro potřeby výletníků a majetnější rodina se mohla odtud svézt na výlet do "vyhlášených lázní chuchelských". Od r.1860 v hostinci působila divadelní společnost Karla Sternfelda, která tu hrávala převážně velké rytířské hry. V sále bývaly také bály a výtěžek z nich šel ve prospěch místní chudiny. Po r.1880 žil v domě malíř a ilustrátor, krajinář Vojtěch Brechler.

U zlatého anděla

V zadním traktu domu č.p.222 proslaveném svou velkou freskou Anděla byl r.1878 založen pivovar Josefa Preisslera se sladovnou na var 40 hl piva. Roční výstav se pohyboval kolem 7 800 hl piva. Vařila se desítka. Pivovar pracoval pomocí ručních strojů, železné pánve, chladícího stoku, dvojího hvozdu, měřícího stoku, odkličkovacího stroje, ručního mlýna atd. Mimo stárka měl 11 sladovnických zaměstnanců. Z Nádražní ul. byl vchod do pivovarské restaurace, kde ještě před vznikem "andělského" pivovaru r.1869 zakládali smíchovští občané Staropramen. Už na počátku 20.století právě pod jeho tlakem pivovar zanikl. Do r.1979 sloužily prostory pekárně. Poté byl celý objekt asanován v souvislosti s výstavbou stanice Moskevská metra B.

Společenský pivovar Jan Zlatník a synové

Minipivovar měl být provozován na současné Nádražní třídě v letech 1925-1930 s údajným výstavem 2 000 hl. Stanislav Musil v časopise Pivní kurýr ale podává zajímavé doplňující informace. Předmětem činnosti rodinné firmy Zlatníkových měl být jen obchod pivem v uzavřených nádobách, což vede k pochybnosti, zda se nejednalo jen o podnik prodávající produkci jiného pivovaru, v němž Zlatníkovi nějak figurovali. Jistý Jan Zlatník byl v letech 1901-1906 sládkem v pivovaru v Mníšku pod Brdy, který fungoval do roku 1928.

Akcionářský pivovar Staropramen

20. srpna 2006 v 14:38 | zh |  Průmyslový boom
"Staropramen se vaří z vody, sladu, chmele a zkušeností." (sládek Karel Štekrl)

"Staropramen se skládá z vody, trubek a bláznů." (sládek J.Paspa)

O potřebách smíchovského dělnictva se ve své kritické řeči proti pití kořalky zmiňuje ředitel městského úřadu na Smíchově, pan Böhm: "Sloužiť proto dělnictvu smíchovskému k nemalé cti a chvále, že z jeho středu poměrně jen nepatrná část nápoje toho užívá, nýbrž že převážná čásť jeho se raději přidržuje zdravého a sílícího piva, jež bylo již u starých předků našich oblíbeným nápojem a jež, mírně požívané, posiluje tělo i ducha ku zdatné práci a ku zdatným činům."

Z popudu majitele továrny na výrobu mlýnských strojů Jana Kohouta a dalšího smíchovského podnikatele Viléma Picka, padlo 21.dubna 1868 rozhodnutí o založení akcionářského pivovaru (Aktienbierbrauerei am Smichov) a ještě v červnu téhož roku, byl zakoupen pozemek pod č.p. 43, v tzv. "Jámě". V říjnu 1869 byly firmou Gustav Noback dodány plány pivovaru a v listopadu se počalo se stavbou. Ta probíhala velmi rychle a 1.května 1871 byla prvním sládkem, Fr.Lešnerem, slavnostně uvařena první zkušební várka. 15.července 1871 bylo započato s prodejem (výstavem) piva. Nový pivovar měl všechny předpoklady stát se úspěšným. Byl založen v průmyslové čtvrti, kde byl odbyt zajištěn, měl moderní koncepci, silné kapitálové zázemí a image ryze českého pivovaru, což v této době mnoho znamenalo.
Původní kapacita pivovaru, 40 tis. věder (22.500 hl), byla záhy shledána nedostatečnou, a tak již od prvních let provozu docházelo k neustálým plynulým rozšiřováním podniku. Zakoupený pozemek byl naštěstí zabrán s jistou rezervou. Produkce rostla. Zlom nastal v polovině 70. let, po krachu na vídeňské burze a následné hospodářské krizi. Výrobní a obchodní propad byl důvodem k výměně sládka. Lešnera nahradil Michael Trnka. Ten přivedl na svět dosud málo vídané světlé výčepní pivo, cenově dostupné pro široké lidové vrstvy. Roční výstavy začaly opět od r.1878 stoupat a na konci 80. let dosáhl pivovar bájné hranice 100 tis. hl piva. V roce Jubilejní výstavy - r.1891 - vyrobil smíchovský pivovar rekordních 140.200 hl piva a v následujícím roce se jeho akcie prodávané před 14 lety pod cenou vyšplhaly až na 500 zlatých. Velkou zásluhu na rozvoji podniku měl bývalý účetní, později ředitel František Hejtmánek. Pro propagaci podniku měla velký význam návštěva císaře Františka Josefa I. r.1880. Po ochutnání pivo pochválil a podepsal se česky do pamětní knihy.

Další prostory pro nezbytné rozšíření výroby byly získány odkoupením Kohoutovy továrny na mlýny v těsném sousedství pivovaru a její asanací. František Kohout přenesl svou fabriku do Vysočan.
Výstavy pivovaru prudce stoupaly a v roce 1911 se s výstavem 604.000 hl stal druhým největším v Českém království (po Prazdroji). Smíchovští sládci převzali z Plzně typ tamního piva, ale zjemnili jej a široce rozšířili. Důraz byl kladen na výčepní pivo, produkce ležáku a tmavého piva byla vždy spíše podružnou záležitostí. Prazdroj naopak upřednostňoval ležák s mocným exportním dosahem. Smíchovská produkce byla orientována na domácí trh a pivo bylo určeno k rychlé spotřebě. Restaurace a hostince s výčepy svého piva si smíchovští pečlivě vybírali a úzkostlivě dbali na úroveň těchto zařízení. Počátkem století se rozhořel konkurenční boj mezi pivovary a zejména ty menší měly vážné existenční problémy. Za žádnou cenu nechtěly snižovat svůj výstav, a proto se snažily všemožně si upoutávat hostinské. Zkupovaly jejich hostince, nebo jejich dluhy, nabízely výhody. Smíchova se podobný problém vzhledem k jeho výjimečnému postavení na trhu netýkal a r.1902 bylo konstatováno, že akc.pivovar nemá pronajatý ani jeden hostinec (vinohradský jich měl 25, košířský či branický jeden).
V této vrcholné době se stal vrchním sládkem Josef Paspa. Právě on smíchovské pivo pokřtil. Názvy jako Starosmíchovské, Starozdroj či Pračep se neujaly. V roce 1913 byl právně zaregistrován Staropramen.
S první světovou válkou zažil pivovar velkou krizi. Kvůli odvodům odešli nejschopnější dělníci, mnohé suroviny a strojní zařízení byly zrekvírovány. Staropramen omezoval výstav a vařil 4, nanejvýše 6 stupňové pivo. I po válce byla nouze o suroviny, mnozí zaměstnanci se nevrátili z fronty, vařilo se z náhražek.
K oživení došlo přibližně v pol. 20.let. Paspa dal podnět na postupnou velkolepou rekonstrukci podniku, k níž došlo v letech 1933-1937. Byly zvětšeny a nově zbudovány varny (nakonec jich bylo pět), zvětšeny sklepy, dřevěné ležácké sudy byly nahrazeny moderními ocelovými tanky, vyrostla novostavba spilek s chladicími štoky v podstřeší a modernizace vrcholí výstavbou nové kotelny se strojovnou a instalací výkonějších chladících agregátů. Staropramen se změnil v moderní podnik. Hospodářská krize počátku 30. let se pivovaru příliš nedotkla a v r.1933 poprvé výstavem překonala Prazdroj a stala se pivovarem s největším výstavem v Československu a třetím vůbec největším pivovarem v Evropě. V roce 1938 vystavil 823.317 hl piva.
Přišla další válečná katastrofa. V roce 1939 koupil Staropramen v dražbě nemovitostí Občanský akciový pivovar, který po léta těžil z popularity svého většího souseda. Jednalo se o malý pivovárek ve starém právovarečném domě U čísla jedna, který byl dlouho uměle udržován při životě dotacemi krajní pravice. Pivovar převzalo německé vedení, které dosáhlo rekordního výstavu 859.561 hl. Postupně však docházelo k úpadku. Zastavily se investice, vyčerpaly suroviny, mnohé zařízení se zcela opotřebovalo či bylo zničeno válkou.

Staropramen byl znárodněn hned v první vlně r.1945. Nebyla to pro pivovary lehká doba, docházelo k odlivu kvalifikovaných dělníků a odborníků, přidaly se komplikace při získávání peněz na investice. V pivovaru Staropramen přesto stoupal výstav a kvalita piva neklesala. Předválečného výstavu dosáhl pivovar r.1950. Roku 1953 bylo rozhodnuto, že se začne vařit pro export. Exportní dodávky se děly prostřednictvím Koospolu, později Imexu, Dřevounie… Vyváželo se zejména do SSSR, NDR a Maďarska.Vratné dřevěné sudy se z Ruska vracely ve stavu palivového dříví, proto sem později bylo pivo dodáváno v sudech nevratných.
V roce 1958 byla uskutečněna přestavba varen 2 a 3. Použito bylo měděných kádí vyrobených již před válkou a ukrývaných mimo pivovar.
V r.1960 byla překročena hranice 1 mil. hl. V r.1967 se ustálil výstav na 1.300.000 hl. a závodu byl Státní inspekcí udělen titul "Závod vzorné jakosti". V souvislosti se změnami dopravy a manipulace s pivem vůbec se začalo stáčet do hliníkových sudů a výrazný podíl z výstavu tvořilo lahvové pivo. Dislokované stáčírny byly zbudovány v Mělníku a na Kladně, později vznikla stáčírna i v samotném Straropramenu. Na konci 60.let byly provedeny poslední dodávky piva koňmi. Poslední dodávky se děly už jenom "kolem komína" po Smíchově, Malé Straně… Jejich závěrečná služba se omezila na nakládku vagónů ve vlečce u pivovaru a odvoz mláta. Cesta do holešovických jatek byla jejich poslední. Pivovar tak definitivně ztratil svůj tradiční kolorit.
V roce 1979 přišel pivovar o velkou část svého území kvůli výstavbě metra. Byl to pozemek, který měl do budoucna vyřešit technologické problémy novou výstavbou. Po dlouhém hledání byly nalezeny pozemky v Krči, kam se měl Staropramen přestěhovat. Ze stěhování však se změnami v 90.letech minulého století sešlo a pivovar stojí na svém místě dodnes.

V r.1992 vznikla společnost Pražské pivovary, a. s. zahrnující pivovary Staropramen a Braník. Do popředí se dostal slogan "Staropramen-pivo zlaté Prahy", propagace se opřela o secesní motivy a zájmem bylo zdůraznit exkluzivitu smíchovského piva. Kampaň však neměla velký úspěch.
V r.1994 se partnerem společnosti stala britská pivovarnická společnost Bass. V r.1994 vyvezl pivovar 84 000 hl piva do zahraničí. Neúspěšná kampaň byla opuštěna. V r.1995 se objevily nové etikety (návrh: Design Bridge, London), zdůrazněny byly historické motivy pivovaru.
V letech 1995-2000 proběhla nebývalá modernizace za 1,2 mld.Kč. Původních pět varen bylo demolováno a nahrazeno jedinou na výrobu 1,5 mil. hl piva ročně. Nová varna, která zvládne až deset varů denně, byla spuštěna v lednu 1997. Současně byl zmodernizován celý energetický blok, včetně nových chladících rozvodů, parního kotle a kompresorů.
Staropramen měl v té době největší a nejmodernější varnu v Evropě, vysoké úvěry však dohnaly firmu až na pokraj bankrotu. Balancování nad propastí, předluženost a ztrátovost. Takto kriticky hodotili odborníci Pražské pivovary v letech 1998 - 2000. Vlastní jmění firmy dosáhlo v polovině r.2000 minus 470 milionů Kč, přičemž základní jmění činilo 1,72 miliardy.

Na konci roku 2000 získala 97% všech akcií Pražských pivovarů belgická pivovarnická skupina Interbrew a nastala ozdravná kůra krytá 3 mld.Kč. Už na konci r.2001 byla ztráta podniku snížena o 77%. I díky nové reklamní strategii (změna loga připomínající typ z 30.let, kampaně Už a Chlapi sobě) se zvýšil podíl na domácím trhu a vzrostl i export. Původní název společnosti Pražské pivovary a.s., se v říjnu 2003 změnil na nový název: Pivovary Staropramen a.s.

Na konci r.2004 byla dokončena druhá fáze modernizace pivovaru přechodem na provozně a energeticky výhodnější cylindrokónické tanky. Instalováno bylo 15 CK tanků v hodnotě 10 mil. Eur. Zřízena byla dále centrální sanitační stanice a propagace a úschova kvasnic. Bylo demolováno několik budov, kde v původních tancích zrál staropramenský ležák. Další staební úpravy a rozšiřování výroby plánovaným doplněním CK tanků probíhá i v současné době (2006).

Dnes je Staropramen druhým největším producentem piva v České republice s více než 14% podílem na domácím trhu a třetím největším českým exportérem piva. Značka Staropramen se vyváží do 30 zemí světa. V roce 2005 dosáhl výstav 2,884 mil.hl.piva (export 547 200 hl.).

Neoficiální, ale velmi podrobné stránky o pivovaru, zejména novodobá historie

http://www.pivovary.info/prehled/staropramen/staropramen.htm

Ringhofferovy závody (ČKD Tatra Smíchov)

20. srpna 2006 v 14:31 | zh |  Průmyslový boom
Zakladatelem věhlasné firmy a průmyslové dynastie Ringhoffer byl chudý kotlářský tovaryš František Ringhoffer, který roku 1769 přišel z Uher do Prahy. Složil příslušnou mistrovskou zkoušku a na Starém Městě si pronajal malou dílnu. Specializoval se na varné kotle pro pivovary. Po jeho smrti r.1807 převzal dílnu jeho jediný syn Josef. Požadavek na výrobu stále objemnějších kotlů a zařízení pro pivovary, lihovary a cukrovary ho přinutil ke koupi dalších pozemků v Kamenici na Kouřimsku. Díky kvalitě svých výrobků získal od císaře titul c. k. dvorní mistr kotlářský a povolení přeměnit dílny v továrnu.
Pražskou dílnu a 6.7 ha pozemků v Kamenici zdědil Josefův syn František (2). Ten rozšířil výrobu, r.1848 dosáhl zemského práva továrního a r.1852 zřídil továrnu na Smíchově. Vedle kotlárny, kovárny a truhlárny tu byla od r.1853 slévárna a od r.1855 pivovarské oddělení.




Světovou proslulost však přinesla firmě výroba železničních vagónů. První vůz byl vyroben r.1854. Musíme si připomenout, že tehdy ještě nebyly ani vlečky, ani nádraží Západní dráhy (1862) natožpak železniční most (1871). První vagóny se dopravovaly na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním valníku o šesti silných kolech s mohutnou gumovou obručí. S pomocí navijáku, sochorů a klínů sehraná parta čtyř až pěti chlapů vytáhla vagon na vůz, osm silných valachů ve čtyřspřeží zabralo a mohutný povoz se vydal na náročnou několikahodinovou cestu křivolakými pražskými uličkami po kočičích hlavách pražského dláždění. Teprve Hybernská ulice ústí při vlečce do kolejiště nádraží. Dopravu vagonů po vlastní ose umožnila až Ringhofferova vlečka k novému smíchovskému Železničnímu mostu.




R.1857 se začalo s výrobou lokomotivních tendrů, r.1863 spatřily světlo světa i první osobní vozy. František Ringhoffer byl nejen úspěšným podnikatelem, ale i člověkem se silným sociálním cítěním. Pro své zaměstnance založil nemocenskou pokladnu a penzijní fond (1854, 1870)v době, kdy to ještě nepřikazoval žádný zákon. Také platy byly slušné. Dělník si tu mohl vydělat až 200 korun týdně. Ringhoffer byl skutečně váženým občanem Smíchova a v letech 1861-65 byl i smíchovským starostou. Za své zásluhy byl r.1862 vyznamenán rytířským řádem Františka Josefa I. R.1864 byl zvolen poslancem na sněmu českém. Za zásluhy o průmysl získal r. 1872 řád železné koruny II.tř. a s ním dědičný stav svobodných pánů. Baron František Ringhoffer zemřel r.1873. Smíchovská továrna tehdy zaměstnávala 2200 dělníků a 78 úředníků. Zdědili jí spolu s dědictvím v Kamenici, Štiříně, Popovicích a Lojovicích jeho tři synové: František (3), Eman a Viktor.




František převzal vedení firmy a přes počáteční pokles výroby podnik dále rozvinul. V Popovicích zřídil lihovar a později pivovar. Stejně jako jeho otec dbal na sociální péči svých zaměstnanců. Zřídil dělnickou záložnu, fond pro zaopatření ve stáří, podporu pozůstalých, ochranný sbor pro první pomoc při úrazech, dělnickou knihovnu a školu pro učedníky zaměstnané u firmy. V letech 1874-80 bylo vyvezeno 4550 vagonů, v 90.letech byly dodány vagony pro rakouský dvorní vlak, v následujícím roce dvorní salónní vozy pro Rumunsko, Turecko, Belgii, Bulharsko a Rusko. Továrna, která se v té době zaměřovala výrazněji také na výrobu chladicích zařízení pro pivovary a výrobu parních kotlů, zaměstnávala už 4100 dělníků a 300 úředníků, její rozloha činila 9.4ha, s mimopražskými pozemky celkem 3225ha. Nové typy výrobků si vyžádalo zavedení elektrické dráhy.
R.1897 byla pro vinohradskou trať dodána první tramvaj. Tramvaje se tu pak vyráběly téměř sto let. Továrna vyrobila i různé rarity, po kterých se dodnes pídí různí dopravní nadšenci. Např. v r.1916 vyrobila vagónka Ringhoffer pro vlastní potřebu dvě akumulátorové elektrické lokomotivy. Elektrickou část dodala firma Siemens-Schuckert ve Vídni. Vlastní lokomotivy potřebovala vagónka pro provoz na své vlečce, v důsledku zvýšených válečných dodávek železničních vozů. Fungovaly snad až do konce 2.světové války, kdy byly nahrazeny motorovými lokomotivami.

Za 2. světové války se Ringhofferovy závody pod názvem Závody Ringhoffer Tatra a.s. Praha podílely především na zbrojní výrobě. Na sklonku okupace toho využili čeští vlastenci a připravili tu obrněný vlak a několik tanků, které zasáhly na straně květnového povstání v r.1945. V čele podniku už stál Hanuš Ringhoffer, který byl současně generálním ředitelem pivovaru Velké Popovice a viceguvernérerm ČNB. Spolu s bratrem Františkem (4) vlastnili také měděné hamry a válcovny v Kamenici, řadu velkostatků atd. Bratři byli samozřejmě i ve správních radách dalších významných podniků i bank a úspěšně pokračovali v rodinné tradici. Po 15.3.1939 přijala celá rodina říšskoněmecké občanství a dne 1.4.1939 byli čtyři členové této rodiny přijati do NSDAP. Hanuš Ringhoffer byl kromě členství v NSDAP rovněž členem NSV, zabývající se původně zdravotní a sociální politikou, nakonec však likvidací postižených a tzv.sociálně nepřizpůsobivých. Hanuš Ringhoffer nebyl zřejmě žádným přesvědčeným nacistou, během okupace byl dokonce zbaven členství v NSDAP, když se zjistilo, že byl v diplomatických službách prvorepublikového Československa a čestným legionářem. Za války však zřejmě z důvodu obrany svého strojírenského imperia spolupracoval s předními nacistickými činovníky, zejm. z okruhu ministra Speera. Po válce byla proto celá rodina odsunuta do Rakouska a Hanuš internován do tábora Mühlberg an der Elbe, kde v prosinci 1946 zemřel.



Jeho znárodněné závody prokazovaly dál cenné služby lidovědemokratickému a poté socialistickému Československu pod novým názvem Tatra n.p. závod Smíchov (do r.1963), později ČKD Praha, závod Tatra Smíchov. Budovy továrny byly postaveny natolik účelně, že kromě rozšíření celého areálu v zadním traktu nebylo zapotřebí závažnějších přestaveb. Jen neobnovovaný strojový park nezadržitelně chátral. Tatrovka se stala skanzenem techniky konce 19. a první pol. 20. století, přesto byla bez nadsázky největším světovým výrobcem tramvají. Továrna byla v plném provozu celých 140 let a její vozy se rozjely do celého světa.

Činnost závodu, který už po léta nestačil kapacitou a svým situováním značně zatěžoval životní prostředí v husté zástavbě smíchovského centra, byla v první pol.90.let ukončena a závod sám v letech 1993-1996 přestěhován do areálu na Zličíně vybudovaném už v 80.letech. Neúspěšná privatizace (společnost Inpro) skončila bankrotem slavné firmy. V r.2002 Tatru koupil německý Siemens a vyráběl pod hlavičkou Siemens Kolejová vozidla do konce roku 2009 soupravy metra pro Prahu, vosobní vagóny pro České dráhy, vlakové soupravy pro Izrael, pantografy pro Švýcarsko a kompotenty pro rychlovlaky Velaro či rakouský Railjet. Zajímavostí je skutečnost, že poslední nová tramvaj vyrobená ještě na Smíchově vyjela až roku 2011 do ulic Brna. Nízkopodlažní vůz RT6N1 vyrobený r.1993 byl léta upravován pro současný provoz.

Starý smíchovský areál byl určen k demolici už na konci 80.let, kdy zde snad bylo zamýšleno vybudování panelových domů. Podrobnější průzkum ovšem prokázal původnost a historickou hodnotu mnohých částí této průmyslové lokality (historicky vzácné původní jeřáby a jeřábové dráhy, originální pružnicový buchar, dva mohutné hydraulické lisy, secesní průčelí továrny či vila baronky Ringhoferové od secesního arch.Polívky).

Koncem roku 1998 byl po mnohých diskuzích areál vybagrován. Zachována zůstala jen vila a fragment starého secesního zdiva směřující do Plzeňské třídy, který byl začleněn do nového objektu zde vzniklého obchodního a kulturního centra Nový Smíchov (2001). Na zachovaný tovární fragment navázala obchodní pasáž zaklenutá konstrukcí připomínající industriální historii Smíchova. Ve veřejně přístupných interiérech nového centra měly být vystaveny i zbytky cenných strojů, které se podařilo zachránit.

Z diskuze k demolici areálu továrny


Před demolicí Ringhofferovy továrny na vagóny se vedla řada diskuzí. Problém tkví v malé zkušenosti s tak rozsáhlými novostavbami na místě starých areálů, které kvůli maximálnímu využití prostoru investoři pochopitelně chtějí nejlépe úplně vybagrovat. Ani dokumentace historických lokalit, které nemají prvořadý památkový význam, nebývá dostatečná a příslušné odbory se opírají vesměs o odborný posudek objednaný a zaplacený ovšem investorem. Na odborný názor Pražského ústavu památkové péče není brán zřetel. Tak tomu bylo i v případě zcela ojediněle zachované smíchovské vagónky, která mohla představovat např.obdobu holešovické tržnice pro levý břeh Vltavy a mohla být využívána podobným způsobem při zachování původní zástavby. Památkový ústav podal návrh na zapsání podstatných částí areálu do seznamu kulturních památek. Ochrana se měla vztahovat na obě rezidenční vily (objekty čp. 19 a 20), nejstarší výrobní haly ze 40.let 19.století, výrobní halu s unikátními stropními konstrukcemi a samozřejmě dominantní kovárnu a slévárnu včetně zabudovaného strojního vybavení z dob největšího rozmachu továrny. To už ale bylo pozdě, neboť do hry už vstoupily zájmy investorů. Ministerstvo kultury proto sice prohlásilo areál v květnu 1995 za kulturní památku, zároveň ale omezilo ochranu pouze na objekt menší vily čp. 19 (vila baronky Ringhofferové O.Polívky) a uliční průčelí obou hal při Plzeňské ulici. K tomuto postoji se připojil i památkový odbor Magistrátu, který má rozhodující slovo, s následujícím odůvodněním: "Dotčené území v současné době trpí urbanistickou nevyvážeností a navíc lze v místě předpokládat hlubokou kontaminaci půdy....právě tato lokalita potřebuje svou kultivaci formou vhodné novostavby..." Plánovaná systematická dokumentace areálu ani nebyla provedena.
Nezávislý posudek architekta přitom mnohé opomenul. Hodnota továrních hal spočívala v unikátním konstrukčním řešení vnitřního prostoru - širokorozponové konstrukci stropů s vsazenými jeřábovými dráhami vlastní výroby z téže doby a s mnoha dalšími ojedinělými technickými prvky (buchary, lisy apod.). Řešení vnitřního prostoru a samotné odhalené konstrukce stavby je to, čím industriální architektura 19.století předznamenávala vývoj moderní architektury 20.-30.let 20.stol. Architektonické řešení tovární fasády nezvykle řešené jako průčelí do ulice, jejíž torzo ční nyní vytrženo z kontextu z novostavby, je pramalou památkou zachovanou ve snaze nepatrně vyhovět památkovým zájmům. Nedoceněna zůstala také stavební srostlice vyplňující proluku mezi dvěma zámečky při ohradní zdi nejméně klasicistního původu. Takto unikl pozornosti větší zámeček tzv. Ringhofferův. Obě rezidence byly přitom zachovávány s reprezentativním záměrem a vykazovaly zajímavé starší stavební fáze z doby před zakoupením pozemků Fr. Ringhofferem, kdy byly zemědělskými usedlostmi, v jednom případě dokonce ve stylu klasicistní vily typu Bertramky s anglickým parčíkem.

Proměny


Tři pohledy na jedno místo
Také v případě těchto dvou fotografií se díváme na stejné místo



Temný, jakoby z hlubin země vycházející rachot a skřípot, blížící se po mostě, hluk to nízkého, šesti pivovarskými koňmi taženého rozložitého valníku, na němž stál kovový dům tak drtivě těžký, že kola valníku naříkala jako živé bytosti. Byly to železniční vagóny - rudé nebo citrónově žluté, jindy šedé nebo tmavozelené, obrovité, jako ulité z jednoho kusu kovu, společné to dílo smutných, bezejmenných obyvatelů kolonií na smíchovském předměstí, dělníků Ringhofferovy fabriky.
Vozy byly dopravovány dalekou oklikou přes kamenný Karlův most, protože bližší most řetězový, prohlašovaný za zázrak novodobé techniky, by je neunesl. Pomalu, krokem, šinuly se po hrbolatém dláždění. Byly dosud závislé na síle týchž koní, kteří vynálezem parních železnic měli být postupně vtlačováni ze světa a hubeni. Pomalejší nejpomalejšího žebřiňáku, ale zakratičko rychlejší větru, jen co se ocitnou na hladkých kolejích, pro něž byly stvořeny.
Vladimír Neff: Sňatky z rozumu, 1957 (kráceno)










Smíchovská porcelánka

20. srpna 2006 v 14:23 | zh |  Průmyslový boom
Založena byla jako manufaktura r.1793 zásluhou měšťanů pod vedením J.E.Hübela. Sídlila na nároží ulic Havlíčkova a Na Florenci a vyráběla kvalitní keramiku a figurální kameninu. Na porcelán přechází firma kolem r.1837. Rychle se rozrůstá a dobře prosperuje. R.1841 stěhuje továrnu její majitel K.L.Kriegel na Smíchov do míst současného pivovaru Staropramen.Je zaznamenán velký rozkvět firmy. Kolem r.1845 je povolán ke spolupráci nadaný absolvent mnichovské akademie a žák L.Schwanthalera Ernst Popp. Stal se hlavním modelérem porcelánky a pozvedl jí tak do čela českých výrobců porcelánové plastiky. Navrhoval však i luxusní užitkový porcelán.V šedesátých letech se továrna začala orientovat na obyčejné nádobí pro domácnost a koncem století vyráběla dokonce jen elektrické izolátory. Na přelomu století byla továrna zlikvidována a majetek rozprodán.Výroba porcelánu se pak přesunula do sousedních Radlic, kde se udržela pod značkou Kiowsky a Trinsk do r.1909.
Porcelánka v Přívozní ulici (dnes Na Bělidle) na Smíchově r.1870


Stovky kusů pražského porcelánu uchovává ve svých sbírkách Muzeum hl.m.Prahy. Nejvýznamnější jsou soubory prací E.Poppa a malíře porcelánu Jana Zachariáše Quasta. Popp vytvořil na padesát kvalitních biskvitových bust, modeloval žádané dětské rokokové dvojice, personifikace květin, amorky, postavy v dobových kostýmech i různé žertovné postavičky. Jeho dílo je vysoce hodnoceno.



Porgesova kartounka

20. srpna 2006 v 14:22 | zh |  Průmyslový boom
Na poč.19.stol. vlastnili chudí bratři z židovského gheta Mojžíš a Juda Porgesové malé dílny na potiskování kartounů na Starém Městě. Zaměstnávali jediného mistra s rodinou. Obchodem s textilním zbožím a kořalkou postupně bohatli, a tak si r.1815 mohli dovolit koupit pozemky na Smíchově. V těsném sousedství o několik měsíců dříve založil svůj konkurenční podnik Aron Przibram (Příbram) na místě někdejší Slavatovské zahrady mezi dnešním Arbesovým nám. a Vltavou. Porgesové svou kartounku postavili zhruba v místech dnešního Náměstí 14.října, na pozemcích náležících k letohrádku, který měnil své jméno podle majitelů, až mu zůstalo dnešní označení Portheimka. Samotný letohrádek využívali jako rodinné sídlo. Přestavbou bývalých skleníků přistavěli k vile boční křídla (Levé bylo později ubouráno kvůli stavbě sousedního kostela sv.Václava.) Jejich továrna byla na svou dobu velká a velmi dobře vybavená. Roku 1841 zde vykonal návštěvu i císař Ferdinand V. a nadšen provozem dal Porgesy uvést v šlechtický stav s přídomkem von Portheim, odtud tedy Portheimka.
Josef Porges z Portheimu (A.Dvořák, olej na plátně, 1845)

Mojžíš (Moses) a Leopold (Loew) Juda Porgesové

V raném období průmyslové revoluce bylo odvětví kartounářství - tedy potiskování bavlněných látek jedním z nejvíce prosperujících odvětví. V Praze a za hradbami jich bylo ve 30. letech asi dvacet. Všechny byly bez výjimky vlastněny židovským kapitálem.
Ve smíchovské továrně pracovalo někdy až 500 lidí. Poměry zaměstnanců byly zřejmě dost neutěšené. Směna trvala 12 až 14 hodin, začínalo se v 5 hodin ráno. Kvalifikovaní, lépe placení dělníci byli nuceni přibírat pomocné síly, které sami museli platit, a proto často zaměstnávali své ženy a děti od osmi let. Těmto dětem se říkalo "štrajchpudlíci"(z něm.anstreichen) a jejich práce spočívala v máchání kartonů ve vodě a roztírání barev. Také učedníci, jejichž učební doba závisela na zaměstnavateli, nedostávali až do vyučení žádný plat. Čerství absolventi měli poloviční plat než ostatní dělníci. Proto bylo také zaměstnáváno dvakrát tolik učňů než dělníků.
Skutečnou krizi pro dělníky z kartounek přinesla mechanizace. Potiskovací stroje, nazývané podle vynálezece Perrota perutinky, dokázaly zastat práci, kterou doposud vykonávalo 20 dělníků. Ze 100 dělníků se tak 95 stalo v podstatě zbytečnými. Zákonitě muselo nastat propouštění a drastické snižování mezd (až o 50%). Zjednodušení a urychlení výroby totiž paradoxně nepřinášelo nějaké výraznější zvýšení výroby, kterou bychom očekávali. Systém ochranářské celní politiky totiž expanzi na evropském trhu bránil.
V červnu 1844 se situace mezi dělníky a majiteli vyostřila. Po ohlášení snížení mezd byla vyslána šestičlená skupina zástupců dělníků v čele s Jos.Ulbrichem k Porgesovi. Žádali naivně původní mzdy a odstranění mechanizace podniku pod pohrůžkou stávky. Porges je doslova vyrazil a nevybíravým způsobem zdůraznil, že mu bude jen vhod, bude-li moci propustit na padesát dělníků. Po jistotě je navíc nechal všechny rovnou zatknout. V beznaději a hysterii se dělnictvo několika kartounek včetně svých rodin zmobilizovalo a zahájilo stávku. Ve dnech 19. a 20. 6. se asi tisícihlavý dav shromáždil na Smíchově k demonstracím. Demonstranti žádali na podporu svých požadavků i pomoc místodržícího arcivévody Štěpána. Té se vcelku pochopitelně nedočkali. Živelně tedy zlikvidovali strojní zařízení nejen v kartounce smíchovské, ale i v řadě dalších podniků. Docházelo k nechutným excesům, při nichž byl zbit a pomočen také dospělý Portheimův syn. Stávka dělníků na sebe rychle nabalila lůzu, která svůj hněv obrátila obecně proti všem židovským podnikatelům a obchodníkům, kteří byli biti a jejich obchody ničeny. Povoláni byli četníci i armáda. Protest nabíral hospodského charakteru. A v pivnicích, kde vznikaly i aktuální rýmovačky a písničky - "Všichni páni tancovali, mezi nima Porges, městský hejtman vyskakoval, že bude mít pšoures" - bylo také nakonec pozatýkáno přes 500 stávkujících dělníků. Soud s nimi proběhl hromadně a velmi urychleně, neboť nikdo nestál o protahování této záležitosti. Ani židovští podnikatelé, ani vrchnost, která nepřekročila stín antisemismu. Vše vlastně skončilo domluvou. Továrníci sem tam pozvali vzbouřence na pivo, proklamativně slíbili zlepšení poměrů, nepatrně (a dočasně) zvýšili mzdy a dělníci se vrátili do práce.
Stávka zaměstnanců kartounek byla prvním otevřeným konfliktem dělnictva s kapitalisty i státní mocí u nás a jako taková byla samozřejmě ideologicky využívána socialistickými interpretacemi dějin.
Za uvedení jistě stojí skutečnost, že dělníci sousední Příbramovy kartounky se vzpoury neúčastnili. Dav svých kolegů odmítli s tím, že se jim až tak špatně nevede. Příbram s dělníky pravidelně komunikoval a poskytoval i jistou sociální podporu nemocným a nuzným.
V roce 1872 byla Porgesova kartounka sloučena s Příbramovou v jediný podnik řízený akciovou společností Prag-Smichower Karttun-Manufactur. Součástí podniku byla také tkalcovna. V té době pohánělo 29 parních strojů celkem 32 válcových tiskacích strojů a plných 1026 strojů tkalcovských.
Kartounka byla zlikvidována na počátku 20.století. Pozemky byly odprodány městu na stavbu činžovních domů.

Požár Portheimovy kartounky 29.2.1872 (F.Chalupa)


"Můj otec byl tiskařem kartonů. Nesmíte zapomenout, že tento druh lidí vedl tenkráte také zvláštní život, o jakém nynější tovární dělníci nemají ani pojmu. Tiskaři vydělali slušný peníz a vlastníky továren v pravém slova smyslu terorisovali. V tu dobu, jakož i později, a sice do doby, kdy zavedeny byly v továrnách stroje, záviseli továrníci od dělníků a nikoli dělníci od továrníků jako nyní. Tiskaři pracovali, kdy se zlíbilo jim, a nikoli, kdy přál si tak vlastník továrny, který se vůbec nikdy nesměl odvážit dáti nějaký rozkaz, nýbrž vždy musil slušně a mnohdy dosti důtklivě prositi, než vrátili se zpupní dělnící do práce. Příčinou toho byl nedostatek pracovních sil. Tiskaři zřídkakdy pracovali celý týden. Obyčejně si dali v sobotu vyplatit mzdy a zasedli v celých sborech do hospod, odkud se nehnuli, až propili poslední groš, takže skoro vždy teprve ve středu nebo ve čtvrtek začali znovu pracovat.Vedli tudíž život pustý a divoký, a není divu, že nestrpěli mezi sebou druha, který by byl vedl život spořádaný a pracoval snad, když většina popíjela. Otec můj musil se podrobit disciplíně, v které spočívala síla dělnictva tehdejší doby oproti továrníkům." (Jakub Arbes: Šílený Job, 1879)

"Smíchov to byla také chudina. Spousta ubohých a ponížených lidí, kterým nezáleží na ničem, kteří nemají o nic zájem, jen jak by sebe a děti udrželi naživu. Pobledlí v tvářích, vychrtlí, udření, ženy v nejchudších kartounových sukních, muži v šatech záplatovaných, neholení a zarostlí... (...) Z kartounky to páchlo ohavně barvami strojově vtiskovanými na laciné kretóny a odtud vycházeli dělníci a dělnice, jejichž ruce a někdy i obličeje nesly stopy ohavných barev..." (Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj, 1938. Popisuje zde Smíchov v letech 1876-1890)



Stokomínový Manchester

20. srpna 2006 v 14:21 | zh |  Průmyslový boom
Levné pozemky v sousedství Prahy lákaly mnoho podnikatelů ke stavbě továrních budov. Využít pro výrobu či ubytování dělníků bylo možné i starší budovy opuštěných letohradů. V druhé polovině 18.století tu nacházíme tkalcovské dílny a dílny na výrobu klobouků. V roce 1750 v bývalé Westerholdovské zahradě vznikl podnik na výrobu barchetu (silná teplá bavlněná látka). Nefungoval však příliš dlouho. Roku 1798 byl zbudován v Košířích parostrojní pivovar (zrušen 1934). Na počátku 19.století byla v Buqoyce zřízena továrna na výrobu cikorie Františka Delormé. V sousedství Eggenbergu byla ve zpustlém letohrádku hraběte Kaunice zřízena továrna na výrobu šátků. Později se tzv.Amerika stala činžákem pro 180 nejchudších dělníků. Trosky Slavatovského paláce i s pozemky využil Aron Příbram pro výrobu kartounů (bavlněná tkanina určená k pestrému potištění). Roku 1830 koupili bratři Porgesové Buqoyku a zřídili konkurenční kartounku. V místech dnešního pivovaru Staropramen vznikla roku 1841 porcelánka K.L.Kriegela a v jejím sousedství na místě bývalé usedlosti Valentinka roku 1849 založil Jan Kohout továrnu na mlýnské stroje. (O třicet let později se zde také začaly vyrábět bycikly. Kohoutovi synové dosáhli významných světových úspěchů na poli cyklistiky.) Byla zde také bělidla, cukrovar, papírna aj. Roku 1859 František Ringhofer založil továrnu na kotle a železniční vagony, která se v průběhu let stala jednou z největších ve svém oboru v celé rakousko- uherské monarchii. Roku 1857 byla založena Plynárna pražské obce. V Eggenbergu zřídil r.1868 Vilém Pick továrnu na chromotisk. Rok 1869 je rokem založení Akcionářského pivovaru na Smíchově (dnes Staropramen), r.1871 založil Jan Stejskal Občanský a akciový pivovar U čísla 1 (dnes tiskárna Libertas) a r.1878 byl U Zlatého anděla založen pivovar se sladovnou Josefa Preisslera. Roku 1897 vznikla firma Svátek a spol.- kvasírna a sklepy s programem výroby léčivých maltonových vín (Maltoferrochin a Condurango). Václav Neubert roku 1902 postavil grafický ústav na Smíchově v dnešní Grafické ul.
Továrními komíny naježený levý břeh byl pro svou novou podobu nazýván stokomínovým Manchesterem.




Války o rakouské dědictví a jejich dopad na Smíchov a Košíře

20. srpna 2006 v 13:45 | zh
V dalším vývoji Smíchova a Košíř sehrála velkou roli válka o rakouské dědictví, která se rozhořela po smrti císaře Karla VI. V říjnu 1740 nastoupila na trůn jeho mladičká dcera Marie Terezie, což vyvolalo představu snadné kořisti . Bavorský vévoda Karel Albert si činil nárok na České království a císařský titul. Pruský král a markrabě braniborský Bedřich II. měl v úmyslu uchvátit bohaté Slezsko, což se mu bez většího odporu podařilo. Saský kurfiřt Bedřich August II., který už držel titul polského krále, chtěl připojit Moravu. V pozadí stála Francie, neboť mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky panovala mnohaletá řevnivost.

Spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů v listopadu 1741 dobyla Prahu. Košíře tehdy byly vypáleny, usedlíci přišli o vše a ještě dlouho se z této rány vzpamatovávali. Habsburská armáda vedla tvrdou ofenzívu a obléhatele do roka vytlačila. Politické postavení habsburské monarchie zesílilo a na její stranu začali přecházet i bývalí protivníci. Tyto úspěchy znepokojily pruského krále do té míry, že počátkem června 1744 obnovil spojeneckou smlouvu s Francií. Pruská polní armáda v značné přesile proti rakouskému vojsku, zaneprázdněnému jinými válečnými operacemi, v září dobyla Prahu. Obyvatelstvo prchalo s cenným majetkem a hospodářským zvířectvem do lesů, odmítalo Prusům prodávat potraviny, poskytovat rekruty, krmivo, přípřež a důležité informace, ba dokonce se podílelo na vojenských akcích proti pruským zásobovacím a kurýrním spojům. Za této situace se v Čechách objevila habsburská armáda a pomocný sbor Sasů, kteří přešli na stranu Rakouska. Důmyslnými manévry byli Prusové za jejich nemalých ztrát vytlačeni. V květnu 1757 se ovšem vrátili. Praha se ocitla v neprodyšném nepřátelském obklíčení.


Na výšinách Smíchova až ke Zlíchovu Prusové založili náspy a baterie a začali systematické ostřelování nevojenských objektů, aby zlomili vůli obyvatel k odporu. Ve městě se nedostávalo potravin, ani léčiv pro raněné, kterých stále přibývalo. Nově zformovaná rakouská armáda však dokázala ve velké polní bitvě u Kolína nepřítele porazit, čímž se aktivizoval spojenecký pakt s někdejším protivníkem Francií, Ruskem a jejich prostřednictvím i se Švédskem, což habsburské monarchii vyneslo značnou finanční i vojenskou podporu. Prusové museli vyklidit zemi.
Obyvatelstvo bouřlivě oslavovalo, avšak škody po ostřelování se odstraňovaly po několik desetiletí. Nejinak tomu bylo i na Smíchově a v Košířích. Zejména vinice utrpěly rozsáhlé škody, když byla réva v době válek hromadně používána jako palivo.
Po smrti ruské carevny Alžběty se rozložila spojenecká koalice, takže habsburská monarchie, odkázaná na problematickou podporu Francie a několika říšských zemí, musela v únoru 1763 podstoupit s konečnou platností Slezsko. Monarchie tak přišla o svou průmyslovou oblast. Proto se začal budovat průmysl v Čechách. Právě upadlý prostor doposud spíše zemědělského Smíchova a Košíř se stal ideálním místem pro zakládání nových dílen a později stále rozsáhlejších podniků.


Slovo úvodem

20. srpna 2006 v 2:48 | zh |  Slovo úvodem

Srdečně vítejte na stránkách věnovaných bohaté historii dvou zajímavých pražských čtvrtí - Smíchova a Košíř. Dnes tvoří navzájem prorostlý městský celek, který je jádrem městské části Praha 5.
Zde uvedené texty se opírají o řadu historických pramenů a množství hodnověrných dostupných zdrojů. Pokud se domníváte, že se v nich přesto dopouštím historických nepřesností a chyb, budu jen rád, když mi pod článkem napíšete a mé omyly uvedete na pravou míru. Předem Vám za to děkuji.

Zdeněk

V období baroka (1.kapitola)

20. srpna 2006 v 1:46 | zh |  Baroko - války, mor i rozkvět
Následující rubrika je vymezena obdobím nazývaným dle umělecko-kulturního směru baroko. Časově považujeme za barokní léta zhruba mezi r.1600-1750.

Pro naše území bylo těchto 150 let vývoje zcela zásadních. Smíchovem a Košířemi přešly tři velké války a tři morové rány. Tvář krajiny byla poznamenána vpádem Pasovských (1611), Třicetiletou válkou (1618-1648), a tzv.válkami o rakouské dědictví (1741 - 1757), kdy bylo území značně poničeno nájezdy spojených armád Francouzů, Bavorů a Prusů.

Na druhou stranu jsou ovšem právě v tomto neradostném období budovány nejpůvabnější architektonické skvosty, které udaly ráz pozdější výstavby v krajině. Mnohá sídla se zachovala do dnešních časů, nebo je alespoň připomínají dosud užívaná místní jména.

Na troskách Smíchova, mezi zpustlými poli a vypálenými vinicemi, začali bohatí měšťané a šlechtici z řad přívrženců císaře Ferdinanda II., zakládat svá letní sídla. Mezi nimi vynikl letohrádek Jana Jiřího Slavaty dostavěný v roce 1689 podle architekta P.Ignáce, s krásnou zahradní grottou, medvědí fontánou a portálem (r.1899 byl zbořen.) K dalším významným stavbám tohoto období patří letohrádek Jana Oldřicha z Eggenbergu či barokní portifikace města (1694) Asi největší a dodnes dochovanou perlou barokního stavitelství na Smíchově je Dienzenhoferův letohrad (1728), poději známý jako Bukvojka a dnes jako Portheimka, tak jak měnil své majitele. Velkou část pozemků na jih od Slavatovského paláce a od Eggenbergu získali jezuité. Tovaryšstvo Ježíšovo si ve své velké zahradě nechalo od Dienzenhofera postavit r.1735 výstavný dispenzář při vltavském břehu, který byl architektonickou pýchou Smíchova až do 30.let 20.století, kdy byl stržen v souvislosti se stavbou Jiráskova mostu. Návštěvami slavného Mozarta se proslavila usedlost Bertramka, která ač několikrát přestavěna patří mezi turisticky vyhledávané památky celopražského významu.



Epidemie moru a Malostranský hřbitov

20. srpna 2006 v 1:21 | zh
Roku 1679 zachvátila Smíchov morová epidemie. Malostranský vlašský špitál tehdy v Košířích koupil vinici s pozemky a založil zde Lazaret P.Marie a společně s ním i morový hřbitov, který byl zpočátku používán jen v dobách epidemií (1679-80, 1713-14, 1771-72). Roku 1703 zde byla postavena kaple sv. Rocha, ochránce proti zákeřné epidemii a r.1715 barokní kaple Nejsvětější Trojice. Poslední morová rána se stala osudnou pro každého šestého obyvatele města. Dva roky po vydání císařského dekretu, r.1786, se stal hřbitov stálým pohřebištěm pro Malou Stranu, Hradčany a Smíchov. V novější části hřbitova se pohřbívalo až do r.1884. Hřbitov dodnes nenápadně mlčí při Plzeňské třídě na hranici Smíchova a Košíř, odtud též občas užívaný název Košířský hřbitov.Jeho pozemek je umenšený kvůli rozšíření Vrchlického ulice. Po léta sloužil jako parčík a otevřené muzeum funerální plastiky. Dnes je kvůli nešetrnému chování návštěvníků uzamčen a otevírán je jen příležitostně.
"Vymírajícím" hřbitovem ho nazval Jan Neruda, který zde pochoval své rodiče a hledal tu inspiraci pro svou slavnou sbírku "Hřbitovní kvítí". Existence hřbitova ovlivňovala i kulturně-společenský život Smíchova a Košíř, neboť tudy od Újezdské brány centrem Smíchova procházely smuteční průvody vyprovázející mnohé významné osobnosti Prahy. Hřbitov bývá označován také jako "hřbitov národního obrození". Leží tu spisovatel F.M.Pelcl, hudební pedagog F.X.Dušek s ženou Josefínou, operní pěvkyní, dále hudební skladatel Václav Jan Tomášek, malíř a grafik Prahy Vincent Morstadt ad. Celý komplex vyniká vzácným souborem klasicistní a romantické funerální plastiky, zasazené do zeleně. Nejhodnotnější náhrobky vytvářeli členové rodiny Platzerů, Josef Malínský, František Xaver Lederer, Václav Prachner, František Xaver Linn, bratří Maxové, Ferdinand Pischelt a další umělci, kteří podstatně ovlivnili pozdější vývoj našeho sochařství.
Roku 1837 byla původní kaple Nejsvětější trojice nahrazena dnešní stavbou farního kostela stejného zasvěcení. Do té doby spadaly Košíře pod farnost v Liboci. Zde je asi na místě zmínit skutečnost, že nejstarší košířskou svatyní je kaplička Nanebevzetí Panny Marie na Klamovce ze 17.stol.; barokně přestavěna r.1752, znovuobnovena r.1999. Při rozšiřování Plzeňské třídy r.1927 byla zbořena severní zeď hřbitova. Stará kaple sv.Rocha a původní domek hlídače byly zbořeny r.1951 při druhém rozšíření silnice. Tehdy byly také přemístěny některé náhrobky.