Srpen 2006

Božínka

27. srpna 2006 v 18:32 | zh |  Košířské usedlosti

Božínka - domov lovce kaktusů

Usedlost Božínka (č.p.766) v dnešní Jinonické ulici v Košířích vznikla na pozemcích někdejšího vinohradu obestavěním lisu, tak jako tomu bylo u většiny místních usedlostí. Do počátku 17.století byla označována jako Schneiderka. Roku 1666 se jejím majitelem stal Dominik di Bossi z italské stavitelské rodiny. Podílel se například na stavbě Vlašského špitálu na Malé Straně. Právě počeštěné zkomolení jeho jména dalo vzniknout dnešnímu názvu.
Původní usedlost Božínka na jejímž pozemku byla vystavěna stejnojmenná vila
(dle starší předlohy nakreslil V.Mochan)
Božínka r.1934. (Foto V.Mochan)
Skutečný věhlas Božínce přinesl až výstřední cestovatel, etnograf a botanik Alberto Vojtěch Frič (1882-1944). Podle vlastních plánů nechal r.1911 postavit vilu, která se stala centrem společenského života, botanickou zahradou i etnografickým muzeem. S konečnou podobou budovy ale prý moc spokojený nebyl a se stavitelem se po léta soudil.
V letech 1901 - 1929 Frič podnikl osm velkých výprav za exotickými rostlinami, kaktusy a sukulenty. Nadchla ho ovšem zejména kultura indiánských kmenů, mezi nimiž opakovaně pobýval při svých návštěvách v Paraguayi, Brazílii, Argentině... Indiána Čerwuiše si dokonce přivezl i do Prahy. Sestavil slovníky jednotlivých kmenů, bránil zájmy indiánů proti bílým kolonistům, přednášel, psal a bořil západní mýty v nichž indiáni vystupovali jako krvelační primitivové. Frič měl jedinečné porozumění pro jejich mentalitu, respektoval jejich obyčeje a zároveň jim nenásilně předával své zkušenosti například s lovem puškou nebo s pěstováním plodin, které neznali. Jeho stěžejním dílem je kniha Indiáni Jižní Ameriky (1943). V r.1913 vystavil v Božínce rozsáhlou sbírku etnografik kmenů Čamakoko, Angaité, Pilagá, Toba, Kaďuveo ad.
Ve Fričově pracovně na Božínce visel veliký portrét mladičké indiánské dívky Loray, který namaloval podle fotografií Fričův přítel Fridrich. S Loray byl dle indiánských zvyklostí Frič oženěn. Získal jí za pomoc kmeni Chamacoco. Po čtrnácti dnech povodní se mu podařilo nalodit na parník a spěchal na Amerikanistický kongres. Nikdy prý nezapomněl na zoufalou píseň, kterou zpívala jeho Loray, když jí opouštěl.
"Bílý krokodýl musí opustit Loray. Odchází tam, kde žijí jeho lidé. Nemůže s ní zůstat, nebyl by šťastný. Najde si mahru, bílou, jako je on sám. Jeho oči budou svítit jako oči tygra! Loray zpívá svůj smutek, aby oči Bílého Orla mohly být veselé..."
Ve 20.letech se v Praze oženil s Dragou Janáčkovou a narodil se mu syn Ivan. Senzační objev uskutečnili čeští filmaři A.Růžičková a Martin Čihák, kteří se v r.2000 vrátili z Paraguaye s fotografiemi stoleté Fričovy dcery která si říká Hermína Ferreira Fric. Čeští potomci A.V.Friče se zkontaktovali s indiánskou komunitou Chamacoco v jejichž žilách koluje Fričova krev a v r.2004 založili občanské sdružení Checomacoco. Název vymyslel Fričův vnuk Rodolfo Fedeira smíšením starého názvu svého kmene s označením Čechů "checo". Sdružení se snaží komunitě žijící na rozloze 30 x 6 kilometrů pořídit dvousethlavé stádo krav, aby se stala ekonomicky soběstačnou.
Častým hostem na Božínce byl malíř Zdeněk Burian, který ilustroval Fričovy knihy Strýček indián (1935), Dlouhý lovec (1941) a Hadí ostrov (1947). Vášnivě se dohadovali o všech detailech pro kresby a předávali si své zkušenosti. Pracovní vztah přerostl ve velké přátelství a Frič prý dokonce nabídl Burianovi, aby s ním absolvoval další plánovanou výpravu. V tom jim však zabránila válka. Burian je také autorem dvou portrétů Friče. Maloval je možná až po jeho smrti na základě starších skic.
Rozsáhlá byla také Fričova práce věnovaná tropickým rostlinám, zejména kaktusům. Fričovo jméno patří mezi kaktusáři k těm nejslavnějším. Udělal velmi mnoho pro jejich popularizaci. Podílel se na kaktusářském atlasu i vydávání pravidelného periodika sběratelů. Z latinské Ameriky přivezl obrovské množství dosud nedostupných druhů a ve sklenících na Božínce vytvořil jednu z největších sbírek kaktusů na světě. Založil tu také r.1922 Spolek pěstitelů kaktusů v ČSR.
Méně známé jsou jeho genetické pokusy s užitkovými rostlinami. Firmě Baťa např. nabídl kaučukodárnou rostlinu euforbii, ale byl odmítnut. Zájem neměl ani SSSR. Rostlina pak rostla na Božínce jako plevel po dlouhá léta zcela nevyužita. Na objednávku ministerstva zemědělství vynalezl Frič způsob pěstování sóji v našich zeměpisných podmínkách. Z kontraktu ale během 2.světové války sešlo a postup dnes není známý, neboť ho Frič schovával až pro osvobozené Československo.
Během války se Frič uzavřel na Božínce a z domu prakticky nevycházel. Nechal si narůst dlouhé vousy a odmítl se oholit, dokud Němci neopustí naší vlast.

Příběh z košířské Božínky na základě vyprávění Fričovy rodiny popisuje ve své knize Lovec kaktusů Karel Crkal:


Již před válkou byl u nás r.1935 zavražděn německý emigrant Formis, bojující proti nacistům. Frič na to regoval tím, že zveřejnil pojmenování jedné své rostliny jako Rebucia Adolf Hitler. Když se na Božínce zastavil Formisův vrah spolu s německým velvyslancem a chtěli rostlinu vidět, Frič prohlásil: "Tak pánové by se rádi podívali na rebucii adolf hitler? Tak to je pěknej schour pánové. Podívejte se, tady ho mám, nekvete to, jen to krní. To není nijak zajímavá rostlina, asi mně co nejdřív chcípne."

Za války projevilo gestapo zájem o poslední převratné pokusy Friče. Kaučuk, sóju a mandelinku. Navštívili Božínku v únoru 1943. Se zbraněmi v rukou Fričovým vyhrožovali a žádali objevy pro Velkoněmeckou říši. Rozhovor zaznamenal Fričův syn.

"Proč jste se nedostavil na naše předvolání?"

"Je zvykem, že když někdo od někoho něco chce, tak že si za ním dojde. Já jsem od vás nic nechtěl, tak jsem nešel. A kromě toho nejsem zvyklý, aby mě někdo tloukl a urážel. Vždy se bráním a utržené rány vracím. Až budu od vás něco chtít, tak si za vámi dojdu."

"To snad jsou trochu přehnané informace o nás."

"Ať jsou přehnané nebo ne, beru je v úvahu, a máte možnost můj názor poopravit."

"Jak se vám líbí zřízení, které tu je?"

"Nelíbí. Vám by se asi taky nelíbilo, kdyby byl obsazen Berlín Čechama a kdybychom vám zavřeli vysoké školy a dávali vám jídlo na příděl…"

Své objevy byl ochoten jim předat jen za podmínky, že školy budou opět otevřeny a rukojmí propuštěni. "Zeptejte se na to vašeho ministra pro výživu a zamědělství, pana Darré, již dlouho si o těchto otázkách korespondujeme a jak se zdá, uvažuje o nich."

Návštěva tím skončila. Frič ještě demonstroval svou loajálnost ukázkou své cedulky na chlévě "Ziege-Koza" a zalitoval, že mu stejnou nechtěli vyrobit také na označení hnojiště. Na věčnou paměť nazval jeden rod kaktusů Gestapia. Ve svém systému jí zařadil hned vedle rodu Gangsteria.


Statečný muž A.V.Frič, který si poradil s indiány i s gestapáky, se r.1944 škrábl o hřebík u králíkárny. Diagnózu si určil sám. Tetanus. Zemřel téhož roku ve věku 62 let. Jeho hrob se nachází na lesním hřbitově u krematoria v Motole. Svou rozsáhlou práci nestačil dokončit. Chystané souborné knižní dílo včetně novinek, které mělo vydat Vilímkovo nakladatelství, už nespatřilo světlo světa. Jeho skleníky a unikátní kolekce kaktusů a dalších rostlin zanikly. Jedinečné etnografické sbírky byly rozptýleny po muzeích v Praze, Berlíně, Petrohradě i New Yorku.
Na troskách Božínky se pase srnka, srpen 2006.

V r.2005 byla Božínka bez jakéhokoliv zájmu veřejnosti srovnána se zemí. Vila nebyla památkově chráněna, a tak nic nebránilo novému majiteli ji zbourat. Společnost Satra Picek Architects spol. s r.o. vyprojektovala na uvolněném pozemku Rezidenci Božínka - dvě terasovitě uspořádané vily s zasazené do příkré jižní stráně pokryté bujnou vegetací. V objektu je navrženo 14 až 24 bytů podle požadavků na velikosti bytů. Dvě podzemní podlaží slouží pro garážová stání, v pěti podlažích budou umístěny byty. Komise územního rozvoje MČ Praha 5 stavbu dne 23.6.2005 povolila.


Poznámka: Za fotopříspěvky srdečně děkuji panu Ing.E.Mochanovi.

Odbojové organizace Předvoj a Zpravodajská brigáda

24. srpna 2006 v 14:19 | zh |  Za 2.světové války
Na přelomu let 1943 a 1944 se v rámci Sdružení mládeže při evangelickém sboru Na Santošce zformoval kroužek studentů a absolventů nadšených marxistickými myšlenkami a úspěchy Rudé armády na frontě. Mezi jeho čelní představitele patřili absolventi smíchovského reálného gymnázia Karel Hiršl, Jiří Staněk a Václav Dobiáš. Název jejich ilegálního časopisu Předvoj dal později i pojmenování jimi vytvořené odbojové skupině. Postoje členů Předvoje byly bolševicky radikální. Předvoj sjednotil poměrně rychle podobné skupinky z celého Protektorátu a stal se jednou z největších komunistických odbojových organizací za 2.sv.války u nás. Osudným se pro Předvoj stalo zatčení Jiřího Staňka, který se stal obětí agenta gestapa slibujícího spojení na vojenskou organizaci. Staněk byl při útěku postřelen na Jiráskově mostě, zatčen a převezen do Malé pevnosti v Terezíně. Přestože při výslechu nic nevyzradil, následovalo ho na sedmdesát souputníků. Gestapu stačily otisky prstů na cyklostylu v tiskárně, kde vznikal jejich ilegální časopis a výpovědi nic netušících rodičů zatčených. Na samém konci války byli všichni popraveni.
Kolem evangelického smíchovského sboru se vytvořil i nekomunistický odboj tzv. Zpravodajská brigáda. Spolu s B.Klikou jí r.1940 založil Adolf Karlovský. Jeho život byl úzce spjat se Smíchovem. Bydlel s rodiči v domě Na Knížecí (Ostrovského ul. č. 4), kde se v módním salonu jeho matky konaly schůzky ZB. Otec byl známým hercem smíchovské Arény a později Švandova divadla. Oba rodiče byli členy sboru Českobratrské církve evangelické na Smíchově a přesvědčenými zastánci ideálů Masaryka a Beneše.
ZB se stala elitní vojenskou a zpravodajskou odbojovou organizací a rozhodující vojenskou složkou České národní rady. Počátkem r.1945 měla na 2000 členů.
V Pražském povstání v květnu 1945 byl Karlovský jako velitel 1. roty Zpravodajské brigády těžce raněn střelou do hlavy. Přežil a v letech 1945-48 se věnoval vojenské kariéře. V březnu 1949 byl ovšem komunisty ve vykonstruovaném procesu odsouzen za zradu k trestu smrti, který mu byl pak změněn vzhledem k válečným zásluhám na 25 let žaláře. V červenci 1957, kdy jeho někdejší vyšetřovatelé a soudci byli sami souzeni, byl podmínečně propuštěn, ale za účast na schůzkách bývalých skautů byl vv letech 1961-62 opět vězněn. Po sovětské okupaci Československa odešel v září 1968 do švýcarskéh exilu. Světové proslulosti dosáhl jako heraldik a historik. Podařilo se mu dokonce objevit záznamy o erbu rodu amerického prezidenta Ronalda Reagana. Erb zakreslený Karlovským dnes zdobí Reaganův ranč. Karlovský aktivně spolupracoval s československými exilovými organizacemi. Za své zásluhy byl v květnu 1995 vyznamenán medailemi Pražského povstání, Boje o rozhlas, medailí ministra obrany ČR a povýšen do hodnosti generálmajora v.v. Zemřel v únoru roku 1996 a s vojenskými poctami byl pohřben na Olšanech.

Zdroj: Zpravodaj Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 5 - Smíchově http://smichov.evangnet.cz

Barokní městská fortifikace

24. srpna 2006 v 13:08 | zh
Po neblahé zkušenosti se snadným průnikem Švédů bylo r.1649 započato s přestavbou fortifikace. Každých 180-230 m byla linie chráněna zděnými čtyřbokými bastionovými fortifikacemi. Újezdskou bránu chránil bastion č.III sv.Dominika. Stavbu zahájil stavitel Santino de Bossi. Později se na ní podíleli další italští odborníci jako Carlo Lurago a Domenico Agostoni. Definitivní podobu získaly barokně přebudované újezdské hradby až v 18.století. Újezdskou branou vedl velký průjezd pro jezdce a povozy a po stranách dva malé průchody pro pěší. V průjezdu byla tzv.vlčí jáma v době míru krytá trámy a prkny. Ve vrcholu klenby byly navíc otvory, kudy se vrhalo kamení a lila žhavá smůla. Nepřítel tudy prakticky nemohl proniknout. Portály pro chodce byly zabezpečeny padacími můstky. Bránu chránil předsunutý bastion. Dřevěný most přes hluboký příkop vedl nejprve do bastionu a až z něho do hlavní brány. Po stranách hlavního portálu Újezdské brány byla pěkná sochařská výzdoba Adama Kulicha, Jeronýma Kohla a Ottavia Mosto. Jednalo se o sochy českého lva a rakouského dvouhlavého orla (dnes jsou vsazeny do fasády Muzea hl.m.Prahy na Florenci). Brána se denně otvírala o páté hodině ranní, zavírala se v devět hodin večer.
Přeměna Prahy v státní pevnost si vyžádala stavbu budov pro pobyt stálých vojenských posádek. V letech 1707-1712 byla vybudována v těsném sousedství Újezdské brány podle plánů A.Luraga Újezdská kasárna. Právě zde se r.1772 narodil Jan Neruda. V době míru zde bylo ubytováno 700-800 mužů. R.1932 byla kasárna zbořena.
Význam pražského opevnění upadl po napoleonských válkách. Z bezpečnostních důvodů dlouho holé svahy Petřína postupně zarostly náletovou vegetací a český místodržící se rozhodl z Petřína učinit městský park (1842-44). Zanedbanou jižní stráň na Smíchově, tedy už vně opevnění zakoupil Rudolf Kinský pro stavbu svého reprezentativního sídla se zahradou. Při stavbě nové silnice od Smíchova r.1862 došlo k zazdění barokní Újezdské brány, k částečnému zasypání příkopu a vybudování víceméně symbolické novogotické brány členěné do tří stejně velkých průjezdů. Zdobily je osmiboké věžičky, ochoz s cimbuřím, zemské znaky a oslavný nápis "Franciscus Josephus I." Při nové parcelaci tohoto území bylo opevnění na Újezdě včetně zaslepené barokní i novogotické brány r.1891 zbořeno.

V úvodu romaneta Šílený Job popisuje Arbes systém újezdských bran městské fortifikace:

"Mírným poklusem vyjel čtyřspřežní povoz přes Oujezd a v několika minutách vjel do tmavé tunelovité brány, po které zbylo po levé straně nynější brány již jen zazděné torso. Projel tou branou, jejíž půdorys měl podobu latinského S, vjel na dřevěný most, vedoucí přes hradební příkop, pak přes prostranství, dělící obě brány od sebe, a hned nato zmizel v temnu brány druhé, taktéž esovité a tunelovité, která sice podnes stojí v celé své staropanenské kráse jako zbytek její sestřenky, ale majíc nyní po jedné straně vjezd zatarasený vraty a jsouc po druhé straně zazděná, neslouží více svému původnímu účelu.

Také touto branou projel povoz, aniž by byl změnil svou rychlost, vyjel pak na jiný dřevěný most, vedoucí přes druhý hradební příkop, a ve čtvrt minutě jej přejel.Koně se ocitli na prašné štěrkové silnici. Nezahnuli na erární silnici, nýbrž přímo směrem k vjezdu Kinské zahrady, který byl původně projektován a také proveden skoro v rovné čáře s vjezdem k mostu".

Arbes dále píše, že v té době se nedaleko vjezdu do Kinské zahrady, před domem, kterým počíná od Újezdské brány jedna z obou řad domů, tvořících hlavní třídu, nalézala prostorná, dřevěným zábradlím ohraničená zahrada. Úzkou uličkou šíře chodníku byla oddělena od jednopatrového domku, malé hospůdky. Košaté kaštany a staré akáty poskytovaly stín i v nejparnějšch dnech, a bývalo tu milé posezení, ačkoliv byla úprava zahrady v nejvyšší míře primitivní.Nikdy neprostírané stoly měly místo nohou pouhé do země zaražené kůly a místo židlí zde byly lavičky, taktéž jen holá prkna na kůlech. Ale pivo bývalo výborné-a za dne i podvečer tu bývalo hojně hostů, jejichž zábavě pranic nevadila zděná kaplička s dřevěným křížem s primitivní podobou Kristovou.Pod ním hořela červená lampička přezdívaná Krvavá bludička.
"Nedaleko Újezdské brány je místo zvané Lesíček, poblíž něho stojí zpustlý letohrádek Amerika hraběte Kaunice a Egenberk. Vedle něho byla zbudována Švandova aréna, jejíž herci chodí do Lesíčka do hospody U dělového kříže. Aréna byla dřevěná, bez střechy, takže když začalo během představení pršet, diváci otvírali deštníky. Bylo tam vše tak milé a primitivní. Opona nepřiléhala k zemi, takže dole bylo vidět boty zřízenců, kteří jí na kolečkách posunovali. Tento nedostatek časem zastřela podlouhlá zahrádka. Za květinami byly ukryté lampy, které zřízenec rozžínal klidně během představení, pokud se začalo stmívat. Hrály se hlavně veselohry a operety, nejvíce Offenbachovy a Suppéovy. V Lesíčku se odehrávaly také filipojakubské poutě. Byly tu kolotoče, střelnice, ateliér fotografa, zvěřinec s umořenou opelichanou zvěří, panoptikum, zpěváci jarmarečních písní..." (Jiří Karásek ze Lvovic:Ztracený ráj)
Prostor těsně za hradbami. Zcela vlevo vyčnívá kulatá Švandova aréna, vedle ní bývalý Eggenbergův letohrad přebudovaný na hostinec.

Současnost

Původní Karlovy hradby (tzv.Hladová zeď) spadající až k zástavbě na dnešním Újezdě
Pozůstatky barokního opevnění
Tudy vedly městské hradby. Újezd, pod někdejšími Újezdskými kasárnami.

Epidemie moru

24. srpna 2006 v 13:04 | zh
Roku 1679 zachvátila Smíchov morová epidemie. Malostranský vlašský špitál tehdy v Košířích koupil vinici s pozemky a založil zde Lazaret P.Marie a společně s ním i morový hřbitov, který byl zpočátku používán jen v dobách epidemií (1679-80, 1713-14, 1771-72). Roku 1703 zde byla postavena kaple sv. Rocha, ochránce proti zákeřné epidemii a r.1715 barokní kaple Nejsvětější Trojice. Poslední morová rána se stala osudnou pro každého šestého obyvatele města. Dva roky po vydání císařského dekretu, r.1786, se stal hřbitov stálým pohřebištěm pro Malou Stranu, Hradčany a Smíchov. V novější části hřbitova se pohřbívalo až do r.1884. Hřbitov dodnes nenápadně mlčí při Plzeňské třídě na hranici Smíchova a Košíř, odtud též občas užívaný název Košířský hřbitov.Jeho pozemek je umenšený kvůli rozšíření Vrchlického ulice. Po léta sloužil jako parčík a otevřené muzeum funerální plastiky. Dnes je kvůli nešetrnému chování návštěvníků uzamčen a otevírán je jen příležitostně.
"Vymírajícím" hřbitovem ho nazval Jan Neruda, který zde pochoval své rodiče a hledal tu inspiraci pro svou slavnou sbírku "Hřbitovní kvítí". Existence hřbitova ovlivňovala i kulturně-společenský život Smíchova a Košíř, neboť tudy od Újezdské brány centrem Smíchova procházely smuteční průvody vyprovázející mnohé významné osobnosti Prahy. Hřbitov bývá označován také jako "hřbitov národního obrození". Leží tu spisovatel F.M.Pelcl, hudební pedagog F.X.Dušek s ženou Josefínou, operní pěvkyní, dále hudební skladatel Václav Jan Tomášek, malíř a grafik Prahy Vincent Morstadt ad. Celý komplex vyniká vzácným souborem klasicistní a romantické funerální plastiky, zasazené do zeleně. Nejhodnotnější náhrobky vytvářeli členové rodiny Platzerů, Josef Malínský, František Xaver Lederer, Václav Prachner, František Xaver Linn, bratří Maxové, Ferdinand Pischelt a další umělci, kteří podstatně ovlivnili pozdější vývoj našeho sochařství.
Roku 1837 byla původní kaple Nejsvětější trojice nahrazena dnešní stavbou farního kostela stejného zasvěcení. Do té doby spadaly Košíře pod farnost v Liboci. Zde je asi na místě zmínit skutečnost, že nejstarší košířskou svatyní je kaplička Nanebevzetí Panny Marie na Klamovce ze 17.stol.; barokně přestavěna r.1752, znovuobnovena r.1999. Při rozšiřování Plzeňské třídy r.1927 byla zbořena severní zeď hřbitova. Stará kaple sv.Rocha a původní domek hlídače byly zbořeny r.1951 při druhém rozšíření silnice. Tehdy byly také přemístěny některé náhrobky.

Smíchov v 17.století v obrazech

22. srpna 2006 v 22:22 | zh
Výřez z rytiny Jana Willenberga z zachycuje Prahu r.1601 včetně smíchovského levého břehu Vltavy.
Na detailu vidíme kostel sv.Jakuba a Malostranskou vodárenskou věž.
Na dalším detailu jsou zachyceny zejména smíchovské mlýny. Na protější straně Vltavy se rozprostírá Karlovo náměstí a klášter Emauzy.
Území Smíchova v opozici k protilehlému území od Emauz po Vyšehrad.
Výřez z veduty Praga caput ragni Bohemiae z r.1685 jejímž autorem je dvorní malíř Leopolda I. Folpertus van Ouden-Allen. Patrné jsou změny v tvářnosti města po třicetileté válce způsobené jednak válkami samotnými, ale i přestavbami v nastupujícím barokním slohu. Na prvním výřezu vidíme barokní bastióny nové městské fortifikace a letohrádek Eggenberg. Na spodním obrázku je ústředním motivem jakubský kostelík a vlevo vodárenská věž.
Autor sám v legendě obrazu uvádí, že sledoval více cíle topografické než umělecké. Je tedy velmi cenným pramenem pro poznání barokizace nejen na Smíchově. Přestože ze snahy vtěsnat do panoramatu všechny domy a ulice dochází k jisté deformaci.


Za druhé světové války

20. srpna 2006 v 21:26 | zh |  Za 2.světové války
Německá okupace českých zemí v březnu 1939 zbrzdila na léta nejen rozvoj Smíchova, ale ohrozila samotnou existenci českého národa a země vůbec. Nastal tvrdý útisk a perzekuce. Okupace byla většinou národa přijímána s odporem. V den výročí vzniku Československa, 28.10. 1939, došlo k řadě protestních demonstrací. Nejrozsáhlejší se konala v Praze na Václavském náměstí. Kolem 18. hod. přitáhlo asi 500 demonstrantů přes most Legií na Smíchov, do míst kolem Arbesova nám. Strážnictvem byli zahnáni do Havlíčkovy ul., kde v domě č.2 sídlila místní skupina NSDAP (vedoucí ing.Rumler). Demonstranti se snažili vniknout do sídla strany a provolávali hesla "Pryč s Němci!" Došlo i k inzultacím německých žen v davu. Pod pohrůžkou NSDAP, že použije střelných zbraní na svou obranu, začalo české četnictvo demonstranty rozhánět. Oslavy 28. října byly zakázány, jakákoliv výzdoba národními symboly byla zakázána.
V průběhu války sídlily na Smíchově a jeho okolí různé odbojové skupiny a v některých továrnách došlo ke stávkám.
K tragické události došlo 14. února 1945, kdy při náletu 8. americké letecké armády dopadly bomby na Farkáň, těžce poškodily několik domů a usmrtily jejich obyvatele.
V době Pražského povstání zde operovaly povstalecké jednotky, Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova (ROA), vládní vojsko ze Štefánikových kasáren (dnešní Justiční palác), v poslední fázi i Rudá armáda. Zapojilo se četnictvo, železničáři ­ na Smíchovském nádraží a na nádraží v Jinonicích byly obsazeny vlaky se zbraněmi, byly postaveny desítky barikád, z kostelů se staly márnice. Obětí okupace a povstání je několik set, jejich jména můžeme číst na mnoha pamětních deskách a pomníčcích.

Smíchov byl Němci obsazen dost slabě a zpět do rukou Čechů padl poměrně hladce. Klíčovou roli přitom sehrála smíchovská Štefánikova kasárna. Přestože byla ovládána vládním vojskem, které bylo sice jen formální, přesto však oporou loutkové protektorátní vlády, stala se pod vedením podplukovníka Šilhavého hlavním povstaleckým centrem květnového povstání. Centrem, které obsáhlo vedle vládních vojáků také odbojáře, bývalé vojáky, legionáře i dobrovolníky všeho věku. Vládní vojsko se v kritickém okamžiku zachovalo vlastenecky a dalo najevo, na které straně stojí. Do Štefánikových kasáren se stahovaly zbraně z celého Smíchova, Košíř a Motola. Zde bylo středisko zpravodajské, intendantní i proviantní. Odtud byly vysílány posily na další místa v Praze volajcící o pomoc. Ve štábním traktu byla příhodně umístěna i nemocice. Kasárna se nacházela na velice výhodném místě nedaleko Vltavy, u Jiráskova mostu a navíc v místě vyústění hlavní trasy na Plzeň.

Na počátku května 1945 bylo rozhodnuto, že vládní vojsko revolučním způsobem vystoupí proti Němcům. Nenaplnila se tedy původní koncepce českého odboje, že vládní vojsko bude postupně přebírat jednotlivé objekty obsazené Němci. S ozbrojenou aktivní účastí proti Němcům se původně nepočítalo.
5.května kolem 11hod. velitel generálního inspektorátu gen.Pražák přednesl před přítomnými důstojníky a mužstvem nastoupeným na nádvoří smíchovských kasáren krátký vlastenecký projev. Jeho obsah není přesně znám. Údajně mluvil o tom, že nadešel čas zúčtování s okupanty, na které se vládní vojsko připravovalo a od tohoto okamžiku se vracíme pod československou vlajku a posloucháme jen rozkazy košické vlády v čele s prezidentem Benešem. Zároveň apeloval na udržení kázně a pořádku. Nebylo rozhodně v žádném zájmu, aby se zradikalizovaní vojáci vzepřeli dosavadnímu velení v čele s plukovníkem Adamcem. Ten snad dokonce neúspěšně své muže před převratem varoval. Skutečností je, že se po Pražákově projevu nadšení vojáci rozešli do smíchovských ulic a začali burcovat lid. Davy civilistů se začaly shlukovat a provolávat slávu Československé republice, Benešovi a Stalinovi. Zpívala se národní hymna a byly vyvěšeny československé vlajky. Dle rozkazu byla zastavována všechna vojenská německá vozidla. Posádky byly zajímány, též lynčovány. Cílem bylo ukořistit zbraně a palivo, kterých byl vážný nedostatek. První účinnou zbraní byly zabavené pancéřové pěsti ze zadrženého náklaďáku.
Ve 12.33 hod se z Radiožurnálu ozvalo volání o pomoc na obranu Českého rozhlasu. Začalo Pražské povstání. Ze Štefánikových kasáren byly vypraveny čety na pomoc rozhlasu a nová směna Hradní stráže spolu s dobrovolníky se měla spojit s dosavadní směnou a pokusit se obsadit Pražský Hrad. Tento plán však nevyšel.
Zároveň se začalo zajišťovat okolí smíchovských kasáren, budovat zátarasy a stavět barikády. Přes všemožné revoluční peripetie a chaos splnila Štefánikova kasárna svou úlohu a její 1.prapor vlastně vydal první signál k povstání. Skupina dobrovolníků vedená několika policisty a vojíny vládního vojska v prostoru smíchovského nádraží se vrhla do statečné akce. Přes prudkou nepřátelskou střelbu i ostřelování z letounů se zmocnila německých policejních kasáren, ozbrojila se tu a přepadla silně vyzbrojené skladiště SS. Těžké kulomety, samopaly, pancéřové pěstě, granáty a další zásoby se ihned nakládaly na auta a odvážely do Štefánikových kasáren. Uvnitř vedení vládního vojska pochopitelně neproběhlo vše zcela hladce. Souboj o postavení klíčových představitelů vojska, nejednotnost, vzájemná nedůvěra a často i špatné osobní vztahy se nevyhnuly ani tak vyhraněné situaci. Lze říci, že v kasárnách bylo zdvojené řízení - po linii vládního vojska pod velením pplk.A.Šilhavého a po linii "odbojové" pověřence Revolučního národního výboru na Smíchově mjr.V.Bouzka.
6.května ráno hlásila smíchovská kasárna, že prezentovala 463 mužů a 70 důstojníků. Sestaveno bylo i pět neozbrojených čet v síle asi 200 mužů. Postavení smíchovských kasáren posílil příchod 1.divize ROA (Ruská osvobozenecká armáda gen.Vlasova). Vlasovci přijeli na Smíchov se 2 těžkými tanky, 7 malými tanky, 8 auty s vojskem, zabavenými vozy z Řep a plamenometem v počtu 28 000 mužů. Velitelství Vlasovců s 1.plukem se usadilo v budově naproti kasárnám. Hlavním úkolem bylo hájit mosty.
Po odchodu Vlasovců sehrála smíchovská kasárna důležitou roli v stabilizaci situace na "jižní frontě", kde jednotky SS bojové skupiny "Wallenstein" přes probíhající jednání o kapitulaci vytrvale postupovaly do centra Prahy. 9.května už přitom Praha vítala Rudou armádu, jejímuž ukrajinskému frontu se podařilo v předstihu proti plánu dorazit do města. Štefánikova kasárna se podřídila Vojenskému velitelství Velká Praha. Z praporu 1 byl vytvořen 28.pěší pluk. Vládní vojsko bylo likvidováno. Generál Ludvík Svoboda si vyžádal, aby byli zajištěni kolaboranti z vládního vojska.
Na konci května bylo ve Štefánikových kasárnách registrováno 26 padlých, 32 raněných, 3 nezvěstní. Na celé Praze 5 to však podle pozdějších seznamů bylo 375 obětí. Všechny v podstatě lze zahrnout do úseku Štefánikových kasáren.
K 10.květnu v 11 shromaždištích bylo střeženo 37 000 německých zajatců a civilistů.


Po skončení 2.světové války byl na nám.Kinských vystaven tank č.23, který byl jedním z prvních tanků Rudé armády v Praze. Náměstí bylo tehdy přejmenováno na nám.Sovětských tankistů. Tento bizardní, a dokonce opěvovaný pomník "zdobil" Smíchov až do roku 1991.

Tank č.23

Jan Alda



Sovětským tankistům všem

na věky sláva!

Osvobodili naší zem

a ta jim poctu vzdává.

Stojíš tu tanku dnes

jak pomník náš drahý.

Tys prvý, když kvetl bez,

přijel na pomoc do ulic Prahy.

(Zlatou Prahou stověžatou, 1956)



Hlavní zdroj:
Žáček, Pavel: Kasárna na levém břehu. Smíchov a okolí v pražském povstání. Svět křídel, Cheb 2003.

Rozvoj Smíchova a Košíř za první Československé republiky

20. srpna 2006 v 20:12 | zh |  Mezi válkami
Za Masarykovy Československé republiky se Smíchov a Košíře staly r.1922 součástí Velké Prahy jako její XVI. obvod. Umocnila se výstavba, rozvoj služeb a hromadné i automobilové dopravy. K rozrůstajícím se elektrickým drahám přibyla r.1926 první autobusová linka z Lidické ulice k Waltrovce v Jinonicích (v letech 1898 - 1911 podnikal Walter, výrobce byciklů, motocyklů a automobilů na Smíchově, dnes Motorlet Jinonice). Roku 1938 vyjel na Smíchov první trolejbus (trolejbusová doprava zde byla zrušena roku 1972).Již v roce 1931 byl do provozu uveden automobilový Jiráskův most (původně se i na něm počítalo s tramvajovou dopravou, ale tento záměr nebyl nikdy uskutečněn). Stavbě padl za oběť výstavný Dienzenhoferův letohrádek a bývalá botanická zahrada (dnes zbyla jen její velmi malá část zvaná Dienzenhoferovy sady).
V roce 1920 začala na Smíchově působit Československá církev husitská. Její kostel byl zbudován na rohu ulic Na Santošce a Na Václavce roku 1933. Byly založeny dvě nové nemocnice, nejprve roku 1923 SANOPZ na Santošce a roku 1937 nemocnice Na Cihlářce. V roce 1936 byla dostavěna pražská ubytovna Ženské domovy, která po rekonstrukci funguje dodnes.
V době předmnichovské republiky se stejně jako v ostatních okrajových částech Prahy značně rozvinula bytová výstavba od honosných vil pro vyšší vrstvy přes rodinné domky až po množství družstevních činžovních domů.Stráně na Smíchově, v Košířích i Motole byly zastavěny. Stavební bloky navázaly na staré barokní a empirové usedlosti, které zůstaly charakteristickými body v půdorysu nové zástavby.
Velkých změn doznala podoba Košíř. "Vykřičená" čtvrť chudých dělníků, hrubých rváčů a lehkých dívek se velmi rychle rozrůstala a měnila. A to zejména v prostoru tzv. Horních neboli Malých Košíř, které měly střed na Zámečnici. Polnosti usedlostí Skalka, Václavka, Cibulka ad. na jižních i severních svazích košířského údolí se začaly parcelovat. Vznikala stavební družstva, která vytvářela jednotný charakter zástavby. V letech 1925-26 byla vybudována vilová kolonie Cibulka. Ve stejné době byla rozlehlá kolonie rodinných domků vybudována kolem Klamovky. 1.září 1926 byla uvedena do provozu také nová obecná škola s přístupovou cestou z Plzeňské třídy (dnešní ZŠ Nepomucká). Výstavba trvala jen dva a půl roku a byla uspíšena kvůli požadavku na ubytování účastníků VIII. všesokolského sletu v červenci tohoto roku. V r.1927 už bylo v Košířích přes 500 domů v nichž žilo přes 20 000 obyvatel. Ve 30. letech byly zastavěny svahy podél Plzeňské ul.činžovními domy. V r.1942 byl postaven kostel sv.Jana Nepomuckého.

Proměna v město

20. srpna 2006 v 16:23 | zh |  V rakouském císařství
Ještě v polovině 19.století žilo na Smíchově sotva 2.500 obyvatel, převážně nečeského původu (je ovšem třeba započíst úbytky obyvatelstva v souvislosti se dvěma cholerovými epidemiemi). V Košířích počet obyvatel nedosahoval ani 1.000. Výstavbou nových gigantických podniků nastává nové období v historii Smíchova. Smíchov definitivně ztrácí charakter idylického venkova a stává se průmyslovým předměstím Prahy, na které byl oficiálně povýšen patentem Ferdinanda V. 15.1. 1838. Roku 1849 získali Smíchovští vlastní znak. Jeho podkladem je část znaku Prahy, čímž dali najevo svou sounáležitost s hlavním městem. Doplněn je o znaky bývalých jurisdikcí (jinonické po Schvarzenbercích, ck.vinohradské, pod jejíž pravomocí byl Smíchov až do r.1848, a pražského purkrabího). Roku 1848 získal Smíchov samosprávu a bývalý rychtář Josef Ulian se stal prvním purkmistrem. V obecním zastupitelstvu měli převahu němečtí továrníci.

Znak Smíchova

Roku 1851 došlo ke splynutí Smíchova a Košíř v jednu obec. Bývalé košířské vinice, které doposud spadaly úřadem Hor viničních k rakovnickému kraji, připadly konečně obci. Zřízením farní expozitury při kapli Nejsvětější trojice se Košíře osamostatnily z farnosti libocké, k níž dlouho náležely. Roku 1859 byly Košíře povýšeny na samostatnou obec, ale vztah se Smíchovem byl nadále velmi těsný a dnes jsou hranice mezi nimi prakticky setřeny. Jen v mapách řežou v ostrých zákrutech a výběžcích ulice napříč. Venkovský charakter Košíř se zachovává jen v jeho okrajových částech. Roste výstavba, přibývá dělníků zaměstnaných obvykle v sousedním Smíchově, košířském pivovaru, kruhových cihelnách, v továrně na drátěné zboží a opravy strojů či v rozsáhlém zahradnictví.
V souvislosti s výstavbou České západní železniční dráhy na trase Praha-Plzeň-Furth im Wald, vycházející ze Smíchovského nádraží, nastává obrovský populační a stavební boom na Smíchově. Dráha byla uvedena do provozu r.1862. R.1864 zde bylo napočteno již přes 15 000 obyvatel. V roce 1872 přibyla Buštěhradská dráha se dvěma viadukty, zvanými Pražský Semmering a o rok později Pražsko-duchcovská dráha. Pražskou spojovací dráhou byl Smíchov spojen s nádražím císaře Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) přes železniční most pod Vyšehradem. Pro spojení s Smíchova s Prahou mělo velký význam vybudování mostů přes Vltavu: most Františka Josefa (1868, dnes most Legií), Železniční most (1871, přestavěn 1901), Palackého most (1878, původně vyzdobený nádhernými sousošími V.Myslbeka, po r.1945 přenesenými na Vyšehrad). Z Karlína na Smíchov jezdil od r.1870 omnibus, tedy pérovaný vůz s uzavřenou skříní pro 10 až 20 osob, tažený jedním či dvěma páry koní. Cenou jízdného byl dostupný i středním vrstvám. Později byl omnibus nahrazen koněspřežnou dráhou Ed.Otleta (1875). Byla to třetí pražská koňka. Vozovnu měla od r.1883 na Smíchově v dnešní ulici Na Valentince neboť tramvajová trať vedla až na dnešní Smíchovské nádraží (tehdy Západní nádraží). Od nádraží vedl oblouk ke "kůlně na vozy" koňky. Vedle této jednoduché vozovny stály i stáje pro koně. Koňka sloužila do r.1905. Pak byla dráha plně elektrifikována. Na Valentince zatahovaly tramvaje ještě dlouho a stejně jako vozovna v Košířích pro tramvaje spojující Smíchov a Košíře (Hlaváčkova elektrická trať, r.1896), fungovala zdejší vozovna do r.1937, kdy zahájila provoz vozovna v Motole. V letech 1939-1972 tu ještě byly garážovány trolejbusy.

Vzniká řada společensky prospěšných budov. Na Smíchově byla postavena budova radnice s četnickou stanicí, řada škol obecních, měšťanská škola, reálné gymnásium v Husově ulici, divadelní Aréna Švandy ze Semčic, později též stálé Švandovo divadlo v domě U Libuše, poštovní úřad, spořitelna, sokolovny, dělnické obytné kolonie, lázně, kasárna (Albrechtova poté Štefánikova dnes Justiční palác), hřbitov na Malvazinkách pro Smíchov. Také v Košířích během 80.let vzniká policejní strážnice a pošta s telegrafem, dále chorobinec a ústav pro slepce, hřbitov na Kotlářce.
Vyrůstají nové církevní stavby. Na Malostranském hřbitově byl postaven nový farní kostel pro Košíře, kostel Nejsvětější trojice (1873). Na dnešní Plzeňské třídě byla vybudována novorenesanční synagoga (1863, uprav.1931). Návrší nad Kinskou zahradou dostalo novou zajímavou formu siluetami kostela Nejsvětějšího srdce Páně (1884) s klášterem stejnojmenné kongregace a klášterem sv.Gabriela s kostelem pro beuronské benediktinky, který nechala založit hraběnka Šporková. Nový farní kostel sv.Václava byl postaven r.1885 ve stylu vlašské renesance podle arch.Ant.Barvitia.
Jiné stavby naopak navždy ze smíchovské půdy zmizely. Zásadní pro semknutí s Prahou bylo zboření městských hradeb včetně Újezdské brány roku 1891. Poněkud zbytečně byl tehdy zbořen i prastarý kostelík sv.Filipa a Jakuba, jehož vnitřní vybavení bylo přeneseno do stejnojmeného kostela vybudovaného v roce 1896 na Malvazinkách. Kvůli novostavbě basiliky sv.Václava bylo ubouráno levé křídlo barokní Portheimky.

Bohatě se rozvíjel i společenský a kulturní život. Jmenujme divadelní činnost Švandova souboru, rozvoj spolkové činnosti (např.Sokolské spolky Tyrš), pravidelné dostihy na Císařské louce, kde se též roku 1896 konalo první pražské derby mezi Spartou a Slávií, zpřístupnění Kinského sadů a vytvoření národopisného muzea v letohrádku Kinských (1902), první veřejné promítání na Smíchově v budově pivovaru roku 1905 a do roku 1916 vybudování pěti stálých biografů (Bio Lido, Maják, Sport, Zvon a Na Knížecí), zábavní park na Klamovce, kde od r.1905 provozoval přírodní kino Viktor Ponrepo. Roku 1908 byl podle arch.A.Čenského postaven Národní dům s přilehlou tržnicí (r.1921 se zde konal slučovací sjezd komunistických složek a byla založena KSČ). Kolem r.1903 byly vybudovány domy na Janáčkově nábřeží, z nichž nejvýzn. je dům č.p.1055 zdobený Alšovými výjevy ze života Chodů a č.p.1114 s bohatou secesní fasádou a novorenesančními motivy.

Dne 19.září 1896 byly Košíře ještě před Smíchovem povýšeny císařským patentem Františka Josefa I. na město. Městský znak tvoří příčně dělený štít, v horním modrém poli se třemi kosíři (t.j.srpy, kterými řezali kdysi obyatelé proutí při Motolském potoce), v dolním zlatém poli s modrým lvem (připomínka někdejší valdštejnské vrchnosti). Tehdy zde bylo již 200 domů a 6 500 obyvatel. Dne 22.února 1903 byl povýšen na město i Smíchov. Městský znak doznal oproti předměstskému menších změn: orel obklopený praporky byl postaven přímo na štít a na jeho místě ho nahradila hradební koruna. Praporky byly původně červenobílé, nyní jsou pestré. Na Smíchově už žilo přes 47 000 obyvatel v tisíci popisných čísel.

mesto
Znak města SmichovaZnak města Smíchova

Provinční předměstský ráz postupně docela mizí a nové urbanistické plány Smíchov i Košíře přizpůsobují městskému životu. Už roku 1898 byl zahájen tramvajový provoz mezi Smíchovem a Košířemi, který přispěl k ještě těsnějšímu spojení obou obcí. Na počátku 20.stol. byla postavena košířská radnice a několik škol. V letech 1901-1904 zmizeli významní svědci místního historického vývoje. Za oběť nové výstavbě totiž padla slavná botanická zahrada, jako poslední zbytek někdejší rozsáhlé zelené enklávy na levobřeží Vltavy. Zbořeny ale byly také Příbramovy a Portheimovy kartounky, s nimiž na Smíchov přišel velkoprůmysl a s ním i dynamické změny a zrychlený vývoj. Starý Smíchov zmizel i se svými skvostnými zahradami v blízkosti starodávného kostelíka, též zmizelého, i se svými zpustlými letohrádky přebudovanými na první továrny. Namísto nich byly narýsovány nové ulice s řadami několikapatrových domů, nábřeží tehdy Ferdinandovo, nyní Janáčkovo, s výstavními secesními domy.

Ulice na Smíchově

20. srpna 2006 v 15:35 | zh |  Názvy ulic

Smíchov

Obec je součástí Prahy. V obci je evidováno 197 ulic, 3 766 adres. Všechny adresy v obci mají PSČ 150 00. V obci je k trvalému pobytu přihlášeno 36 074 obyvatel, z toho je 15 504 mužů nad 15 let, 2 226 chlapců do 15 let, 16 335 žen nad 15 let, 2 009 dívek do 15 let.

ANTLOVA - Vladimír Antl, sochař přelomu 19. a 20.století, pocházel ze Smíchova
ARBESOVO NÁMĚSTÍ - Jakub Arbes (+1914), spisovatel, novinář, autor žánru romaneto, smíchovský rodák. Starší názvy Kostelní či Jakubské nám.
ASTLOVA -Vladimír Astl (+1960), sochař, smíchovský rodák
BIEBLOVA - Konstatntin Biebl (+1951), básník poetismu
BOUBÍNSKÁ - podle šumavského pralesa
BOZDĚCHOVA - Emanuel Bozděch (+1889), dramatik.
BRAUNOVA - Josef Braun (+1891), spisovatel historických próz
CÍSAŘSKÁ LOUKA
ČESKÁ - dříve Čs.komsomolců
DĚVÍNSKÁ - podle vrchu Děvín, kde stál stejnojmenný hrad dívek podle starých pověstí. Existuje též ulice Pod Děvínem a U Dívčích hradů.
DIENZENHOFEROVY SADY - K.I.Dienzenhofer (+1751), architekt baroka, autor Portheimky. Starší názvy V botanické zahradě, Ferdinandovy sady.
DRTINOVA - František Drtina (+1925), filosof, profesor UK, dříve Husova.
DUŠKOVA - František Dušek (+1799), hudební skladatel, hostitel Mozarta na Bertramce
ELIŠKY PEŠKOVÉ - Eliška Pešková (+1895), provd.Švandová, herečka
ERBENOVA - K.J.Erben (+1870), básník, etnograf, původně pohřben na hřbitově s nímž ulice sousedí. Část přehrazená Plzeňskou dříve nesla název U nemocnice (v č.p.668 byla umístěna obecní infekční nemocnice. V letech 1885-1890 nesla název Hraniční, neboť tvořila katastrální hranici mezi Košířemi a Smíchovem.
FRÁNI ŠRÁMKA - Fráňa Šrámek (+1952), básník, dramatik, prozaik. Žil v době studií v jednom z domů v ulici (pamětní deska)
FRANTY KOCOURKA - Franta Kocourek (+1942), prozaik, novinář, reportér čs.rozhlasu. Umučen v koncentračním táboře.
GRAFICKÁ - podle místního garfického ústavu, původně podle pomístního názvu Červenohorská, poté Resslova
HOLEČKOVA - Josef Holeček (+1929), spisovatel a novinář. Původní název Košířská cesta (ulice), poté Kinská podle sadů, do r.1923 Karlova podle Karla IV.
HOLUBOVA - Emil Holub (+1902) lékař a cestovatel. Dříve Žižkova
HOŘEJŠÍ NÁBŘEŽÍ - od r.1880 podle polohy k jeho dolní části
CHURÁŇOVSKÁ - podle šumavské hory
JANÁČKOVO NÁBŘEŽÍ - Leoš Janáček (+1928), hudební skladatel. Původně Ferdinandovo nábřeží.
JEZERNÍ - hora na Šumavě
JINDŘICHA PLACHTY - Jindřich Plachta (+1951), herec. Dříve Lázeňská, neboť směřovala k plovárně, též Žižkova, Reinerova (podle malíře V.V.Reinera, který vyzdobil freskami Portheimku)
K VODOJEMU - podle polohy. Dříve Hřbitovní (podle Malvazinek)
K ZÁVĚRCE - podle usedlosti zvané Závěrka či Závětka
KARLA ENGLIŠE - prof. Dr. Karel Engliš (+1961), významný prvorepublikový státník, národohospodář, od roku 1934 žil na Smíchově, po roce 1948 pronásledován
KARTOUZSKÁ - podle kláštera kartuziánů z r.1342 zničeného zcela husity. Do r.1860 nesla název Vratislavova, jindy mylně Vladislavova.
KE KLIMENTCE - podle usedlosti čp.129
KE KOULCE - podle usedlosti čp.189
KE SKLÁRNĚ - podle směru ke sklárně Josefa Inwalda ze 70.let 19.stol.
KESNERKA - podle usedlosti čp.190
KINSKÉHO ZAHRADA - zahrada pod Petřínem
KLAMOVKA - park s architekturou panského areálu
KLICPEROVA - Václav Kliment Klicpera (+1859), dramatik historických témat
KMOCHOVA - František Kmoch (+1912), kapelník a skladatel. Původně příkrá, poté Sokolská podle protější sokolovny.
KOBROVA - v sousedství zaniklé ulice nesoucí stejný název, navazuje na Grafickou
KONEČNÁ - od r.1931, poloha na konci sídliště
KOŘENSKÉHO - Josef Kořenský (+1938), přírodovědec, spisovatel, cestovatel, ředitel smíchovské měšťanky. Dříve Mlýnská podle Petržílkovských mlýnů, které stály vedle vodárenské věže.
KOTEVNÍ - podle polohy u přístavu. Dříve Horymírova či vyšehradská, neboť směřuje přímo proti Vyšehradu.
KOULKA - usedlost čp.189
KOVÁKŮ - podle kovoprůmyslových závodů, které však již nestojí. Dříve Poděbradova podle Jiřího z Poděbrad.
KROFTOVA - Kamil Krofta (+1945), historik, diplomat, profesor UK. Dříve Jeronýmova podle Jeronýma Pražského a Rosy Luxemburgové.
KROUPOVA - Stanislav Kroupa (+1945)Úředník Elektrických podniků, zahynul v Terezíně.
KŘÍŽOVÁ - silnice spojující Smíchov a Hlubočepy. Původně Nová silnice, v letech 1880-1895 Křížová cesta.
LESNICKÁ - sídlila zde lesnická sekce Svazu čs.zemědělců. Dříve Farní (vedla k faře kostela sv.Václava), Třebízského podle Václava Beneše Třebízského.
LIBÍNSKÁ - podle šumavské hory Libín
LIDICKÁ - podle obce vypálené nacisty. Dříve Palackého (směřovala ke stejnojmennému mostu).
MALÁTOVA - Jan Malát (+1915), hudební skladatel a pedagog, učil na Smíchově.
MALÁ XAVERIOVA - podle Arbesova romaneta Svatý Xaverius
MATOUŠOVA - Zdeněk Matouš (+1942), tajemník Obchodní komory v Praze, odbojář popravený nacisty. Dříve Fibichova. Zastavěna byla až po r.1916.
MOŠNOVA - Jindřich Mošna (+1911), herec.
MOULÍKOVA - Ladislav Moulík (+1942), tělovýchovný pracovník popravený v Osvětimi.
MOZARTOVA - W.A.Mozart (+1791), rakouský skladatel, kterému "jeho Pražané rozumějí". Ulice vede k Betramce, kde bydlel při svých pražských návštěvách. Původní název Jinonická.
MRÁZOVKA - usedlost, později kolonie dělnických domků pro zaměstnance Ringhofferovy továrny. Podle rozložení na stráni se nazývala také Betlém. Dnes úředně existuje pouze ulice Nad Mrázovkou a U Mrázovky.
NA BĚLIDLE - pomístní název, zřejmě se zde bílily tkaniny. Název nese též dúm čp.755. Podle směru se dříve jmenovala Přívozní, též Komenského.
NA BŘEZINCE - podle usedlosti čp.179.
NA CELNÉ - podle usedlosti čp.63, kde býval místo na vybírání cla, které se platilo na zdejším přívoze.
NA CÍSAŘCE - podle někdejší usedlosti Císařka. Končí v novém obytném souboru Císařka I.
NA CIHLÁŘCE - podle usedlosti čp.17
NA ČEČELIČCE - podle usedlosti čp.165 patřící v letech 1662-1758 Jakubu Čečelickému z Rosenwaldu. Dříve Purkyňova.
NA ČERNÉM VRCHU - podle kopce, jehož název je doložen až k pol.19.stol. Podle jedné domněnky jde o překlad jména Schwarzenberg do češtiny, neboť právě tento rod vlastnil Jinonice, k nimž kopec původně patřil, i Smíchov a Košíře.
NA DOUBKOVÉ - podle usedlostí čp.178-183, které patřily v 19.století rodině rytíře Doubka. Eduard Doubek založil a Smíchovu věnoval sady Na Skalce.
NA HŘEBENKÁCH - podle usedlosti čp.107
NA KONVÁŘCE - podle usedlosti čp.192, konvář=výrobce cínového nářadí
NA LAUROVÉ - podle usedlosti čp.186
NA LOUŽKU - podle starého pomístního názvu
NA NEKLANCE - zřejmě podle nějaké usedlosti, která v sobě nese jméno knížete Neklana, odtud též název Neklanova, v minulosti také Horymírova.
NA ODBOČCE - podle polohy
NA PAVÍM VRCHU - podle starého pomístního názvu
NA PLÁNI - od r.1931 podle přirozené polohy
NA PLZEŇCE - podle usedlosti s hostincem čp.34
NA POPELCE - podle usedlosti čp.160
NA PROVAZNICI - podle usedlosti čp.172
NA SKALCE - podle usedlosti čp.183
NA ŠUMAVĚ - podle tvaru zřejmě pomístní název s odkazem na pohoří Šumava
NA VÁCLAVCE - podle usedlosti čp.176. Cesta směřovala k novému hřbitovu na Malvazinkách. existuje též ulice Nad Václavkou.
NA VALENTINCE - podle usedlosti čp.41. Dříve Horymírova, Libušina.
NA VĚNEČKU - podle starého názvu kopce Věneček, doloženého už v době husitství.
NA VRŠKU - podle polohy
NA ZATLANCE - podle usedlosti čp.22, původně vinice Na zaklanku.
NA ZLÍCHOVĚ - hranice Smíchova a Hlubočep, s nimiž byla někdejší obec Zlíchov spojena
NÁBŘEŽNÍ - podle polohy
NAD BERTRAMKOU - podle usedlosti čp.169, podle majitelů Bertramských z Bertramu.
NAD BUĎÁNKAMI I-III - podle osady tvořené skupinou drobných dělnických domků. Jméno osady odvozeno od stejnojmenné usedlosti či jejího majitele. Část trojdílné ulice nesla kdysi název U lidového domu (z r.1935)
NAD HUSOVÝMI SADY - podle polohy k sadům pojmenovaným po M.J.Husovi.
NAD KESNERKOU - podle usedlosti čp.190
NAD KLAMOVKOU - podle usedlosti čp.154 s anglickým parkem. dříve Na Okrouhlíku (podle tvaru návrší a staršího názvu usedlosti)
NAD KLIKOVKOU - podle usedlosti čp.119
NAD KOULKOU - podle usedlosti čp.189. Dříve Horymírova.
NAD LAUROVOU - podle usedlosti čp.186
NAD MLYNÁŘKOU - podle usedlosti čp.155
NAD PALATOU - podle usedlosti čp.110
NAD POPELKOU - podle usedlosti čp.160
NAD SANTOŠKOU - podle usedlosti čp.178. Dříve Dělnická v letech 1910-47.
NAD VÁCLAVKOU - podle polohy k usedlosti čp.176.
NAD VÝŠINKOU - podle usedlosti čp.156 patřící v letech 1758-82 mynáři Václavu Michalu Vyšínovi. Původně se jmenovala Vyšínka, tvar se změnil na současný. Exituje i ulice Pod Výšinkou
NAD ZÁMEČNICÍ - podle usedlosti čp.130
NÁDRAŽNÍ - podle smíchovského nádraží z r.1861. Ulice vznikla spojením čtyř komunikací: Tržní náměstí (zřejmě zde nějaké takové bylo) Švarcenberkova (podle majitelů panství), Zbraslavská a Pasovská podle směru.
NÁMĚSTÍ 14. ŘÍJNA - podle dne 14.10.1918, kdy český národ povstal proti Rakousku-Uhersku a proklamoval samostatnou republiku. Ta vznikla oficiálně o 14 dní později.
NÁMĚSTÍ KINSKÝCH - podle polohy u zahrady Kinských z r.1825. Dřívější názvy Pod Kinskou, Štefánikovo náměstí, po M.R.Štefánikovi, který stál u zrodu Československa, byla pojmenována původně Albrechtova kasárna (dnes Justiční palác). V letech 1951-94 Nám.sovětských tankistů (podle osvoboditelů Prahy a pomníku s tankem).
NOVÝ ZLÍCHOV - v nové části bývalé obce Zlíchov
OSTROVSKÉHO - N.A.Ostrovskij (+1886), ruský dramatik. Dříve Vinohradská podle vinic, které se tu od 14. do 18.století nacházely. Krátce nesla jméno spisovatelky a přítelkyně F.Kafky Růženy Jesenské.
PAJEROVA - Miroslav Pajer (+1945), komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
PAVLA ŠVANDY ZE SEMČIC - (+1898), režisér, herec, zakladatel významného Švandova divadla na Smíchově. Dříve Jakubská.
PECHÁČKOVA - František pecháček (+1944), těklovýchovný pracovník, zatčen v době haydrichiády a popraven v Mauthausenu. Dříve Dvořákova.
PECHLÁTOVA - Augustin pechlát (+1941), tělovýchovný pracovník, popraven za odbojovou činnost v době okupace. Dříve Husova.
PEROUTKOVA - Ferdinand Peroutka (+1978), novinář, spisovatel, dramatik, vedoucí exilu po únoru r.1948. Ulice původně spojená s Mozartovou.
PETŘÍNSKÁ - ulice směřuje k vrchu Petřín
PĚŠÍ - podle charakteru
PIVOVARSKÁ - podle Staropramenu zal.1869.
PLZEŇSKÁ - název od směru k Plzni neze ulice od vzniku Československa
POD BARVÍŘKOU - podle usedlosti čp.185
POD BRENTOVOU - podle usedlosti čp.184. Dříve Prokopova podle Prokopa Holého.
POD BUĎÁNKOU - podle osady tvořené skupinou drobných dělnických domků. Jméno osady odvozeno od stejnojmenné usedlosti či jejího majitele.
POD CÍSAŘKOU - podle usedlosti čp.116
POD DĚVÍNEM - podle vrchu Děvín, kde stál stejnojmenný hrad dívek podle starých pověstí
POD FIALKOU - podle usedlosti čp.112
POD HÁJEM - podle polohy
POD HYBŠMANKOU - podle usedlosti čp.113, kterou držela do r.1793 Marie Anna Hübschmannová.
POD KESNERKOU - podle usedlosti čp.190, část ulice tvoří nešní Pod Závěrkou
POD KLIKOVKOU - podle usedlosti čp.119
POD KOTLÁŘKOU - podle usedlosti čp.122
POD LIPKAMI - podle lip, které tu byly vysázeny
POD PALATOU - podle usedlosti čp.110
POD SKALKOU - podle usedlosti čp.120
POD SPIRITKOU- podle bývalé vinice
POD STADIONY - podle polohy k strahovským stadionům (od r.1947)
POD TRATÍ - původně nepojmenovaná ulice pod železničním mostem
POD VÝŠINKOU- viz.Nad Výšinkou
POD ZÁVĚRKOU - viz.K Závěrce
PODBĚLOHORSKÁ - podle polohy k Bílé hoře
PRAVOÚHLÁ - podle tvaru
PRESLOVA - Jan Svatopluk Presl (+1849), přírodopisec. Původně Továrnická či Spojovací. Vedla podél dvou kartounek, spojovala zadní vjezd Porgesovy kartounky s náměstím.
PŘÍMÁ - podle tvaru
RADLICKÁ - podle směru k původně samostatné obci Radlice. V minulosti nesla názvy Královská, Divišova (podle Prokopa Diviše), Havlíčkova (podle K.H.Borovského) a Šaldova (podle F.X.Šaldy).
RANDOVA - prof. JUDr.Antonín Randa, 1834 - 1914, významný český právník
ROZKOŠNÉHO - Josef Richard Rozkošný (+1913), hudební skladatel. Dříve Slavojova.
SLAVICKÁ - podle Slavice, vsi u Tachova
SMRČINSKÁ - podle západočeského pohoří Smrčiny. Vychází jihozápadně z Podbělohorské a slepě u transformační stanice.
STAROPRAMENNÁ - podle pivovaru. Dříve Přemyslova podle Přemysla Oráče.
STRAHOVSKÝ TUNEL
STRAKONICKÁ - podle směru
STROUPEŽNICKÉHO - Ladislav Stroupežnický (+1892), dramatik, prozaik, dramaturg ND. Dříve Vlečná (podle vlečné koleje z Ringhofferovy vagónky), Tylova (podle J.K.Tyla)
SVÁTKOVA - Oleg Svátek (+1941), generál čs.armády, legionář, odbojář. Popraven za okupace.
SVORNOSTI - název od r.1922 připomíná svornost našeho lidu v boji za svobodu vlasti. Dříve byla součástí dnešní Zborovské a nesla názvy Královská či Korunní.
ŠÁRČINA - podle postavy z pověsti o dívčích válkách.
ŠTEFÁNIKOVA - Milan Rastislav Štefánik (+1919), slovenský politik, astronom, generál fr.armády, odbojář a jeden z tvůrců Československa. Původně Hlavní, Kinského třída. V období komunismu nesla tato významná smíchovská komunikace jméno vůdce VŘSR S.M.Kirova.
ŠTORKÁNOVA - Jaroslav Štorkán (+1942), zoolog, profesor UK. Popraven nacisty.
ŠVÉDSKÁ - v těchto místech měli tábořit Švédové, když ve třicetileté válce obléhali Prahu.
TICHÁ - podle charakteru slepé ulice ve vilové čtvrti
TOMÁŠKOVA - Josef Václav Tomášek (+1850), hudební skladatel, pedagog, "hudební papež pražský". Leží na Malostranském hřbitově.
TOMKOVA - prof. Václav Vladivoj Tomek, 1818 - 1905, český historik a historiograf Prahy
TŘÍSTOLIČNÁ - podle hory Třístoličník na Šumavě.
TUNEL MRÁZOVKA
U BLAŽENKY - podle usedlosti čp.130
U DEMARTINKY - podle usedlosti čp.152
U DVOU SRPŮ - podle hostince U dvou srpů.
U KLAVÍRKY - podle usedlosti čp.175
U KLIKOVKY - podle usedlosti čp.22
U KLIMENTKY - podle usedlosti čp.129
U KOTLÁŘKY - viz.Kotlářka, ke Kotlářce
U KRÁLOVSKÉ LOUKY - ulice vedle původně široké louky na smíchovském břehu, kde se zřejmě konala velká korunovační hostina Václava II. r.1297. V r.1922 část louky přeměněna ve vorový přístav. Dřívější názvy Podolská, Lumírova.
U MALVAZINKY - podle usedlosti čp.177. Vinice z r.1628. Dnešní usedlost z r.1800. Jméno podle malostranského m,ěšťana Tomáše Malvazyho.
U NESYPKY- podle usedlosti čp. 108
U NIKOLAJKY- podle usedlosti čp.174
U OKROUHLÍKU- podle staršího pojmenování Klamovky
U PALATY- podle usedlosti v blízkém okolí
U PALIÁRKY- podle usedlosti čp.163, patřila staviteli Palliardimu.
U PERNIKÁŘKY- podle usedlosti čp.111
U PLÁTENICE- podle usedlosti čp.109
U SANOPZU - podle sanatoria pro poštovní zaměstnance sídlícího v čp.1500
U SANTOŠKY- podle usedlosti čp.178
U SMÍCHOVSKÉHO HŘBITOVA - podle směřování k novému smíchovskému hřbitovu
U STARÉHO ŽIDOVSKÉHO HŘBITOVA - podle polohy
U ŠALAMOUNKY- podle usedlosti patřící v 17.stol. Solomonovi z Friedbergu
U TROJICE - ulice vede podél Malostranského hřbitova s kostelem sv.Trojice
U VODOJEMU - podle polohy
U ZÁMEČNICE- podle usedlosti čp.130
U ŽELEZNIČNÍHO MOSTU - podle polohy
V BOTANICE - podle univerzitní botanické zahrady zřízené r.1775 z bývalé zahrady při Dienzenhoferově jezuitském pavilonu rekonvalescentů
V LESÍČKU - podle letohrádku knížat z Eggenbergu. K němu patřila rozsáhlá zahrada a lesíček. Zde se často konaly filipojakubské poutě.
VIKTORA HUGA - Viktor Hugo )+1885), fr.básník a spisovatel. Dříve Jungmannova.
VLTAVSKÁ - podle polohy k řece
VODNÍ - podle polohy k řece
VOROVÝ PŘÍSTAV
VRÁZOVA - Enrique Stanko Vráz (+1932), cestovatel, jehož sbírky jsou v Náprstkově muzeu. Dříve Krokova.
XAVERIOVA - podle Arbesova romaneta Svatý Xaverius.
ZA ŽENSKÝMI DOMOVY - podle polohy za penzionem svobodných žen
ZAPOVA - Karel František zap (+1871), umělecký historik, archeolog
ZBOROVSKÁ - podle bojiště na Ukrajině, kde čs.brigáda bojovala na straně Rusů proti rakousku 2.7.1917. Původně Mostecká, pak Královská.
ZDÍKOVSKÁ - Zdíkov, město v podhůří Šumavy
ZLÍCHOVSKÝ TUNEL
ZOUBKOVA - František Jan Zoubek (+1890), spisovatel, pedagog, překladatel Komenského
ZUBATÉHO - Josef Zubatý (1931), jazykovědec, profesor UK, prezident ČAVU. Dříve Havlíčkova, podle K.H.Borovského.

Ulice v Košířích

20. srpna 2006 v 15:32 | zh |  Názvy ulic

Košíře

Obec je součástí Prahy. V obci je evidováno 92 ulic, 1 395 adres. Adresy v obci mají PSČ v rozsahu 150 00 až 158 00. V obci je k trvalému pobytu přihlášeno 14 470 obyvatel, z toho je 6 232 mužů nad 15 let, 904 chlapců do 15 let, 6 565 žen nad 15 let, 769 dívek do 15 let. (2006)
Aktuální údaj na mvcr.cz

BENÍŠKOVÉ - Otýlie Beníšková, česká herečka a recitátorka
BROŽÍKOVA - Václav brožík (+1901), malíř, portrétista, krajinář, autor historických námětů
CETYŇSKÁ - jugosl.město Cetynje
CIBULKA - usedlost, zámeček
ČERNOCHOVA - Jindřich Černoch - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
ČESKÁ - původně Komsomolská ulice takto pojmenovaná místními r.1990
DESTINOVÉ - Ema Destinová (+1930), operní pěvkyně
DONÁTOVA - Josef Donát (+1832), dlouholetý starosta Košíř
DUBROVNICKÁ - chorv.město
DUŠKOVA - František Dušek (+1799), hudební skladatel, hostitel Mozarta na Bertramce
ERBENOVA - K.J.Erben (+1870), básník, etnograf, původně pohřben na hřbitově s nímž ulice sousedí. Část přehrazená Plzeňskou dříve nesla název U nemocnice (v č.p.668 byla umístěna obecní infekční nemocnice. V letech 1885-1890 nesla název Hraniční, neboť tvořila katastrální hranici mezi Košířemi a Smíchovem.
FABIÁNOVA - Jaroslav Fabián (+1945) odbojář zastřelený v Terezíně
HILLEBRANTOVA - Josef Hillebrant - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
HLAVÁČKOVA - Matěj Hlaváček (+1897), košířský starosta, majitel klamovky, zakladatel tramvajové trati, pro dluhy spáchal sebevraždu
HOLÁTOVA - Vratislav Holát - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
HOLEČKOVA - Josef Holeček (+1929), spisovatel a novinář. Původní název Košířská cesta (ulice), poté Kinská podle sadů, do r.1923 Karlova podle Karla IV.
HOŠKOVA - Miroslav Hošek - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
HOUDOVA - Josef Houda (+1944), pro ilegální činnost popraven v Mathausenu. Na ulici navazuje Malá Houdova.
HŰBNEROVÉ - Marie Hübnerová (+1931), herečka ND
JENIŠOVSKÁ - Jenišov obec na Karlovarsku
JINONICKÁ - ulice původně vedla z Košíř do Jinonic až k jinonickému rybníčku, část při Plzeňské nesla jméno Myslíkova podle Adama Myslíka z Hyršova, který koupil Košíře r.1553 a jeho dědici tu vládli do r.1620.
K MĚCHURCE - podle místní usedlosti Měchurka č.p.767
K POPELCE - podle usedlosti Popelka č.p.160, dříve ul.Na Popelce
K ZASTÁVCE - podle žel.zast. Praha-Cibulka, dříve Nad občanskou školou
KARENOVA - Bedřich Karen +1964), herec. Dříve Vidoulská podle místního vrchu
KE KOTLÁŘCE - podle usedlosti č.p.122
KOŠÍŘSKÉ NÁMĚSTÍ - náměstí z r.1931
KOTLÁŘKA - usedlost č.p.122
KVAPILOVA - Jaroslav Kvapil (+1950), dramatik, básník, režisér, dříve Na Šmukýřce II
LEITZOVA - Alberta Leitz (+1916), konstruktér, obor obrábění kovů. Slepá ulice v místech pod Kotlářkou.
LINHARTOVA - Josef Linhart, smíchovský stavitel a starosta, někdejší majitel usedlosti Šmukýřka.
LOVČENSKÁ - černohorský horský masív přes nějž vede cesta do Cetynje
LUKAVSKÉHO - Radovan Lukavský (+2008), populární herec a pedagog, profesor Akademie múzických umění v Praze a člen činohry Národního divadla.
MAHENOVA - Jiří Mahen (+1939), básník, prozaik, dramatik
MIKŠOVSKÉHO - Štěpán Mikšovský (+1942), komunista popravený v době Haydrichiády
MUSÍLKOVA - Ludvík Musílek (+1940), lékař a odbojový pracovník. Původně dvě ulice Václavka a Václavská, které nakonec byly spojeny pod názvem Na košířské Václavce do r.1948.
NA POMEZÍ - ulice na hranici Košíř a Jinonic
NA SKLONKU - podle polohy od r.1931
NA STÁRCE - Stárka je starší název dnešné Šmukýřky
NA ŠMUKÝŘCE - podle usedlosti č.p.724, šmukýř=v renesanci a baroku zdobil klobouky peřím
NA VÝŠI - podle polohy od r.1931
NA ZÁMYŠLI - od r.1912 podle pomístního názvu
NAD HLINÍKEM - osada dřevěných dělnických domků v místech, kde se těžila hlína u Motola
NAD KAVALÍRKOU - podle usedlosti č.p.119,208
NAD KULIŠKOU - podle vinice na místě dnešní usedlosti Turbová, dříveNad Turbovou II
NAD TURBOVOU - podle usedlosti čp.151, která patřila radovi české komory F.X.Turbovi a jeho dědicům
NAD ZÁMEČKEM - od r.1931, nachází se nad zámečkem Cibulka
NAD ZÁMEČNICÍ - podle hospodářské usedlosti č.p.130
NÁMĚSTÍ JOSEFA MACHKA - Josef Machek (+1945), odbojář
NASKOVÉ - Růžena Nasková (+1961), herečka, žila zde
NEDOŠÍNSKÉ - Antonie Nedošínská (+1950), herečka
NEPOMUCKÁ - podle kostela z r.1938
PEROUTKOVA - Ferdinand Peroutka (+1978), novinář, spisovatel, dramatik, vedoucí exilu po únoru r.1948. Ulice původně spojená s Mozartovou.
PÍSECKÉHO - Václav Písecký z Kranichfeldu (1849-1900), košířský starosta v letech 1880-88. Její část dnes nese název Slávy Horníka.
PLZEŇSKÁ - název od směru k Plzni neze ulice od vzniku Československa
POD KAVALÍRKOU - podle usedlosti č.p.119,208, v letech 1905-22 U sanatoria (zřízeno zde MUdr.Stanislavem Černým)
POD KLAMOVKOU - podle usedlosti, dříve Mentlíkova, což je zkomolenina jména košířského rychtáře Pavla Mertlíka z 60.let 17.století.
POD KOTLÁŘKOU - podle usedlosti čp.122
POD RADNICÍ - podle polohy ke košířské radnici
POD ŠKOLOU - od r.1935 podle polohy
POD ŠMUKÝŘKOU - podle usedlosti č.p.724
PRACHNEROVA- Václav Prachner (+1832), sochař klasicismu, tvořil hlavně náhrobky, též na Malostranském hřbitově.
PRŮCHOVA - Jaroslav Průcha (+1963), herec, režisér
PŘED CIBULKAMI - podle usedlosti č.p.124, měla by se jmenovat před Cibulkou
SCHODOVÁ - vznik r.1935, název podle charakteru
SLAVICKÁ - Slavice, ves u Tachova
SLÁVY HORNÍKA - Ladislav Horník (+1940), učitel, komunista, odbojář, umučen na Špilberku
SMOLÍKOVA - František Smolík (+1972), herec ND.
STAROKOŠÍŘSKÁ - podle polohy ve staré části Košíř, dříve Pivovarská podle Lannerova pivovaru
STRAKATÉHO - Karel Strakatý (+1868), operní pěvec, první interpret písně Kde domov můj
ŠTĚPÁNKOVA - Zdeněk Štěpánek (+1968), herec, režisér, dramatik.
ŠTOCHLOVA - Antonín Štochl, starosta tehdejší Prahy 17, zasloužil se např. o výstavbu části domů v Plzeňské ulici
TRACHTOVA - Edmunt Trachta - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
TROJDÍLNÁ - od r.1931 podle svého členění
TŮMOVA - František Tůma, starosta Košíř v letech 1865-1876, bývala součástí dnešní Musílkové
U KAVALÍRKY - podle usedlosti č.p.119,208
U LESÍKA - od r.1931, název podle polohy
U POŠTOVKY - podle pomístního názvu
U ŠALAMOUNKY - podle usedlosti
U TENISU - od r.1931 podle nových tenisových kurtů
U TEPLÁRNY - podle polohy
U TYRŠE - podle domu U Tyrše čp.186, které zdobí poprsí Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola
U VOJANKY - podle usedlosti čp.147
UPOLÍNOVÁ - podle prostředí, upolín je rostlina, které se v okolí vyskytuje
URBANOVA - Jaroslav Urban (+1942), komunista, pro ilegální činnost popraven v Mathausenu.
V BŘÍZKÁCH - od r.1931, podle tehdejší březové aleje
V CIBULKÁCH - od r.1931, podle usedlosti Cibulka
V OSTRUŽINÍ - dle charakteru, vychází z ulice Na Šmukýřce
V STRÁNI - od r.1931, podle polohy
VEJRAŽKOVA - Vítězslav Vejražka (+1973), herec a režisér ND
VRCHLICKÉHO - Jaroslav Vrchlický (+1912), básník, dramatik, prozaik, překladatel. Původně U Motolského potoka, poté také Třebízského (Václav Beneš Třebízský)
WEBEROVA - Klement Weber (+1971), lékař, profesor LF UK.
ZAHRADNÍČKOVA - Jan Zahradníček (+1958), lékař, profesor UK. Ulice vznikla z části Plzeňské.
ŽELEZNIČNÍ ZASTÁVKA