Malé dějiny Smíchova a Košíř na Blog.cz

Božínka - domov lovce kaktusů

Usedlost Božínka (č.p.766) v dnešní Jinonické ulici v Košířích vznikla na pozemcích někdejšího vinohradu obestavěním lisu, tak jako tomu bylo u většiny místních usedlostí. Do počátku 17.století byla označována jako Schneiderka. Roku 1666 se jejím majitelem stal Dominik di Bossi z italské stavitelské rodiny. Podílel se například na stavbě Vlašského špitálu na Malé Straně. Právě počeštěné zkomolení jeho jména dalo vzniknout dnešnímu názvu.
Skutečný věhlas Božínce přinesl až výstřední cestovatel, etnograf a botanik Alberto Vojtěch Frič (1882-1944). Podle vlastních plánů nechal r.1911 postavit vilu, která se stala centrem společenského života, botanickou zahradou i etnografickým muzeem. S konečnou podobou budovy ale prý moc spokojený nebyl a se stavitelem se po léta soudil.
V letech 1901 - 1929 Frič podnikl osm velkých výprav za exotickými rostlinami, kaktusy a sukulenty. Nadchla ho ovšem zejména kultura indiánských kmenů, mezi nimiž opakovaně pobýval při svých návštěvách v Paraguayi, Brazílii, Argentině... Indiána Čerwuiše si dokonce přivezl i do Prahy. Sestavil slovníky jednotlivých kmenů, bránil zájmy indiánů proti bílým kolonistům, přednášel, psal a bořil západní mýty v nichž indiáni vystupovali jako krvelační primitivové. Frič měl jedinečné porozumění pro jejich mentalitu, respektoval jejich obyčeje a zároveň jim nenásilně předával své zkušenosti například s lovem puškou nebo s pěstováním plodin, které neznali. Jeho stěžejním dílem je kniha Indiáni Jižní Ameriky (1943). V r.1913 vystavil v Božínce rozsáhlou sbírku etnografik kmenů Čamakoko, Angaité, Pilagá, Toba, Kaďuveo ad.
Ve Fričově pracovně na Božínce visel veliký portrét mladičké indiánské dívky Loray, který namaloval podle fotografií Fričův přítel Fridrich. S Loray byl dle indiánských zvyklostí Frič oženěn. Získal jí za pomoc kmeni Chamacoco. Po čtrnácti dnech povodní se mu podařilo nalodit na parník a spěchal na Amerikanistický kongres. Nikdy prý nezapomněl na zoufalou píseň, kterou zpívala jeho Loray, když jí opouštěl.
"Bílý krokodýl musí opustit Loray. Odchází tam, kde žijí jeho lidé. Nemůže s ní zůstat, nebyl by šťastný. Najde si mahru, bílou, jako je on sám. Jeho oči budou svítit jako oči tygra! Loray zpívá svůj smutek, aby oči Bílého Orla mohly být veselé..."
Ve 20.letech se v Praze oženil s Dragou Janáčkovou a narodil se mu syn Ivan. Senzační objev uskutečnili čeští filmaři A.Růžičková a Martin Čihák, kteří se v r.2000 vrátili z Paraguaye s fotografiemi stoleté Fričovy dcery která si říká Hermína Ferreira Fric. Čeští potomci A.V.Friče se zkontaktovali s indiánskou komunitou Chamacoco v jejichž žilách koluje Fričova krev a v r.2004 založili občanské sdružení Checomacoco. Název vymyslel Fričův vnuk Rodolfo Fedeira smíšením starého názvu svého kmene s označením Čechů "checo". Sdružení se snaží komunitě žijící na rozloze 30 x 6 kilometrů pořídit dvousethlavé stádo krav, aby se stala ekonomicky soběstačnou.
Častým hostem na Božínce byl malíř Zdeněk Burian, který ilustroval Fričovy knihy Strýček indián (1935), Dlouhý lovec (1941) a Hadí ostrov (1947). Vášnivě se dohadovali o všech detailech pro kresby a předávali si své zkušenosti. Pracovní vztah přerostl ve velké přátelství a Frič prý dokonce nabídl Burianovi, aby s ním absolvoval další plánovanou výpravu. V tom jim však zabránila válka. Burian je také autorem dvou portrétů Friče. Maloval je možná až po jeho smrti na základě starších skic.
Rozsáhlá byla také Fričova práce věnovaná tropickým rostlinám, zejména kaktusům. Fričovo jméno patří mezi kaktusáři k těm nejslavnějším. Udělal velmi mnoho pro jejich popularizaci. Podílel se na kaktusářském atlasu i vydávání pravidelného periodika sběratelů. Z latinské Ameriky přivezl obrovské množství dosud nedostupných druhů a ve sklenících na Božínce vytvořil jednu z největších sbírek kaktusů na světě. Založil tu také r.1922 Spolek pěstitelů kaktusů v ČSR.
Méně známé jsou jeho genetické pokusy s užitkovými rostlinami. Firmě Baťa např. nabídl kaučukodárnou rostlinu euforbii, ale byl odmítnut. Zájem neměl ani SSSR. Rostlina pak rostla na Božínce jako plevel po dlouhá léta zcela nevyužita. Na objednávku ministerstva zemědělství vynalezl Frič způsob pěstování sóji v našich zeměpisných podmínkách. Z kontraktu ale během 2.světové války sešlo a postup dnes není známý, neboť ho Frič schovával až pro osvobozené Československo.
Během války se Frič uzavřel na Božínce a z domu prakticky nevycházel. Nechal si narůst dlouhé vousy a odmítl se oholit, dokud Němci neopustí naší vlast.

Příběh z košířské Božínky na základě vyprávění Fričovy rodiny popisuje ve své knize Lovec kaktusů Karel Crkal:


Již před válkou byl u nás r.1935 zavražděn německý emigrant Formis, bojující proti nacistům. Frič na to regoval tím, že zveřejnil pojmenování jedné své rostliny jako Rebucia Adolf Hitler. Když se na Božínce zastavil Formisův vrah spolu s německým velvyslancem a chtěli rostlinu vidět, Frič prohlásil: "Tak pánové by se rádi podívali na rebucii adolf hitler? Tak to je pěknej schour pánové. Podívejte se, tady ho mám, nekvete to, jen to krní. To není nijak zajímavá rostlina, asi mně co nejdřív chcípne."

Za války projevilo gestapo zájem o poslední převratné pokusy Friče. Kaučuk, sóju a mandelinku. Navštívili Božínku v únoru 1943. Se zbraněmi v rukou Fričovým vyhrožovali a žádali objevy pro Velkoněmeckou říši. Rozhovor zaznamenal Fričův syn.

"Proč jste se nedostavil na naše předvolání?"

"Je zvykem, že když někdo od někoho něco chce, tak že si za ním dojde. Já jsem od vás nic nechtěl, tak jsem nešel. A kromě toho nejsem zvyklý, aby mě někdo tloukl a urážel. Vždy se bráním a utržené rány vracím. Až budu od vás něco chtít, tak si za vámi dojdu."

"To snad jsou trochu přehnané informace o nás."

"Ať jsou přehnané nebo ne, beru je v úvahu, a máte možnost můj názor poopravit."

"Jak se vám líbí zřízení, které tu je?"

"Nelíbí. Vám by se asi taky nelíbilo, kdyby byl obsazen Berlín Čechama a kdybychom vám zavřeli vysoké školy a dávali vám jídlo na příděl…"

Své objevy byl ochoten jim předat jen za podmínky, že školy budou opět otevřeny a rukojmí propuštěni. "Zeptejte se na to vašeho ministra pro výživu a zamědělství, pana Darré, již dlouho si o těchto otázkách korespondujeme a jak se zdá, uvažuje o nich."

Návštěva tím skončila. Frič ještě demonstroval svou loajálnost ukázkou své cedulky na chlévě "Ziege-Koza" a zalitoval, že mu stejnou nechtěli vyrobit také na označení hnojiště. Na věčnou paměť nazval jeden rod kaktusů Gestapia. Ve svém systému jí zařadil hned vedle rodu Gangsteria.


Statečný muž A.V.Frič, který si poradil s indiány i s gestapáky, se r.1944 škrábl o hřebík u králíkárny. Diagnózu si určil sám. Tetanus. Zemřel téhož roku ve věku 62 let. Jeho hrob se nachází na lesním hřbitově u krematoria v Motole. Svou rozsáhlou práci nestačil dokončit. Chystané souborné knižní dílo včetně novinek, které mělo vydat Vilímkovo nakladatelství, už nespatřilo světlo světa. Jeho skleníky a unikátní kolekce kaktusů a dalších rostlin zanikly. Jedinečné etnografické sbírky byly rozptýleny po muzeích v Praze, Berlíně, Petrohradě i New Yorku.

V r.2005 byla Božínka bez jakéhokoliv zájmu veřejnosti srovnána se zemí. Vila nebyla památkově chráněna, a tak nic nebránilo novému majiteli ji zbourat. Společnost Satra Picek Architects spol. s r.o. vyprojektovala na uvolněném pozemku Rezidenci Božínka - dvě terasovitě uspořádané vily s zasazené do příkré jižní stráně pokryté bujnou vegetací. V objektu je navrženo 14 až 24 bytů podle požadavků na velikosti bytů. Dvě podzemní podlaží slouží pro garážová stání, v pěti podlažích budou umístěny byty. Komise územního rozvoje MČ Praha 5 stavbu dne 23.6.2005 povolila.


Poznámka: Za fotopříspěvky srdečně děkuji panu Ing.E.Mochanovi.

Na přelomu let 1943 a 1944 se v rámci Sdružení mládeže při evangelickém sboru Na Santošce zformoval kroužek studentů a absolventů nadšených marxistickými myšlenkami a úspěchy Rudé armády na frontě. Mezi jeho čelní představitele patřili absolventi smíchovského reálného gymnázia Karel Hiršl, Jiří Staněk a Václav Dobiáš. Název jejich ilegálního časopisu Předvoj dal později i pojmenování jimi vytvořené odbojové skupině. Postoje členů Předvoje byly bolševicky radikální. Předvoj sjednotil poměrně rychle podobné skupinky z celého Protektorátu a stal se jednou z největších komunistických odbojových organizací za 2.sv.války u nás. Osudným se pro Předvoj stalo zatčení Jiřího Staňka, který se stal obětí agenta gestapa slibujícího spojení na vojenskou organizaci. Staněk byl při útěku postřelen na Jiráskově mostě, zatčen a převezen do Malé pevnosti v Terezíně. Přestože při výslechu nic nevyzradil, následovalo ho na sedmdesát souputníků. Gestapu stačily otisky prstů na cyklostylu v tiskárně, kde vznikal jejich ilegální časopis a výpovědi nic netušících rodičů zatčených. Na samém konci války byli všichni popraveni.
Kolem evangelického smíchovského sboru se vytvořil i nekomunistický odboj tzv. Zpravodajská brigáda. Spolu s B.Klikou jí r.1940 založil Adolf Karlovský. Jeho život byl úzce spjat se Smíchovem. Bydlel s rodiči v domě Na Knížecí (Ostrovského ul. č. 4), kde se v módním salonu jeho matky konaly schůzky ZB. Otec byl známým hercem smíchovské Arény a později Švandova divadla. Oba rodiče byli členy sboru Českobratrské církve evangelické na Smíchově a přesvědčenými zastánci ideálů Masaryka a Beneše.
ZB se stala elitní vojenskou a zpravodajskou odbojovou organizací a rozhodující vojenskou složkou České národní rady. Počátkem r.1945 měla na 2000 členů.
V Pražském povstání v květnu 1945 byl Karlovský jako velitel 1. roty Zpravodajské brigády těžce raněn střelou do hlavy. Přežil a v letech 1945-48 se věnoval vojenské kariéře. V březnu 1949 byl ovšem komunisty ve vykonstruovaném procesu odsouzen za zradu k trestu smrti, který mu byl pak změněn vzhledem k válečným zásluhám na 25 let žaláře. V červenci 1957, kdy jeho někdejší vyšetřovatelé a soudci byli sami souzeni, byl podmínečně propuštěn, ale za účast na schůzkách bývalých skautů byl vv letech 1961-62 opět vězněn. Po sovětské okupaci Československa odešel v září 1968 do švýcarskéh exilu. Světové proslulosti dosáhl jako heraldik a historik. Podařilo se mu dokonce objevit záznamy o erbu rodu amerického prezidenta Ronalda Reagana. Erb zakreslený Karlovským dnes zdobí Reaganův ranč. Karlovský aktivně spolupracoval s československými exilovými organizacemi. Za své zásluhy byl v květnu 1995 vyznamenán medailemi Pražského povstání, Boje o rozhlas, medailí ministra obrany ČR a povýšen do hodnosti generálmajora v.v. Zemřel v únoru roku 1996 a s vojenskými poctami byl pohřben na Olšanech.

Po neblahé zkušenosti se snadným průnikem Švédů bylo r.1649 započato s přestavbou fortifikace. Každých 180-230 m byla linie chráněna zděnými čtyřbokými bastionovými fortifikacemi. Újezdskou bránu chránil bastion č.III sv.Dominika. Stavbu zahájil stavitel Santino de Bossi. Později se na ní podíleli další italští odborníci jako Carlo Lurago a Domenico Agostoni. Definitivní podobu získaly barokně přebudované újezdské hradby až v 18.století. Újezdskou branou vedl velký průjezd pro jezdce a povozy a po stranách dva malé průchody pro pěší. V průjezdu byla tzv.vlčí jáma v době míru krytá trámy a prkny. Ve vrcholu klenby byly navíc otvory, kudy se vrhalo kamení a lila žhavá smůla. Nepřítel tudy prakticky nemohl proniknout. Portály pro chodce byly zabezpečeny padacími můstky. Bránu chránil předsunutý bastion. Dřevěný most přes hluboký příkop vedl nejprve do bastionu a až z něho do hlavní brány. Po stranách hlavního portálu Újezdské brány byla pěkná sochařská výzdoba Adama Kulicha, Jeronýma Kohla a Ottavia Mosto. Jednalo se o sochy českého lva a rakouského dvouhlavého orla (dnes jsou vsazeny do fasády Muzea hl.m.Prahy na Florenci). Brána se denně otvírala o páté hodině ranní, zavírala se v devět hodin večer.
Přeměna Prahy v státní pevnost si vyžádala stavbu budov pro pobyt stálých vojenských posádek. V letech 1707-1712 byla vybudována v těsném sousedství Újezdské brány podle plánů A.Luraga Újezdská kasárna. Právě zde se r.1772 narodil Jan Neruda. V době míru zde bylo ubytováno 700-800 mužů. R.1932 byla kasárna zbořena.

Roku 1679 zachvátila Smíchov morová epidemie. Malostranský vlašský špitál tehdy v Košířích koupil vinici s pozemky a založil zde Lazaret P.Marie a společně s ním i morový hřbitov, který byl zpočátku používán jen v dobách epidemií (1679-80, 1713-14, 1771-72). Roku 1703 zde byla postavena kaple sv. Rocha, ochránce proti zákeřné epidemii a r.1715 barokní kaple Nejsvětější Trojice. Poslední morová rána se stala osudnou pro každého šestého obyvatele města. Dva roky po vydání císařského dekretu, r.1786, se stal hřbitov stálým pohřebištěm pro Malou Stranu, Hradčany a Smíchov. V novější části hřbitova se pohřbívalo až do r.1884. Hřbitov dodnes nenápadně mlčí při Plzeňské třídě na hranici Smíchova a Košíř, odtud též občas užívaný název Košířský hřbitov.Jeho pozemek je umenšený kvůli rozšíření Vrchlického ulice. Po léta sloužil jako parčík a otevřené muzeum funerální plastiky. Dnes je kvůli nešetrnému chování návštěvníků uzamčen a otevírán je jen příležitostně.
"Vymírajícím" hřbitovem ho nazval Jan Neruda, který zde pochoval své rodiče a hledal tu inspiraci pro svou slavnou sbírku "Hřbitovní kvítí". Existence hřbitova ovlivňovala i kulturně-společenský život Smíchova a Košíř, neboť tudy od Újezdské brány centrem Smíchova procházely smuteční průvody vyprovázející mnohé významné osobnosti Prahy. Hřbitov bývá označován také jako "hřbitov národního obrození". Leží tu spisovatel F.M.Pelcl, hudební pedagog F.X.Dušek s ženou Josefínou, operní pěvkyní, dále hudební skladatel Václav Jan Tomášek, malíř a grafik Prahy Vincent Morstadt ad. Celý komplex vyniká vzácným souborem klasicistní a romantické funerální plastiky, zasazené do zeleně. Nejhodnotnější náhrobky vytvářeli členové rodiny Platzerů, Josef Malínský, František Xaver Lederer, Václav Prachner, František Xaver Linn, bratří Maxové, Ferdinand Pischelt a další umělci, kteří podstatně ovlivnili pozdější vývoj našeho sochařství.

Roku 1837 byla původní kaple Nejsvětější trojice nahrazena dnešní stavbou farního kostela stejného zasvěcení. Do té doby spadaly Košíře pod farnost v Liboci. Zde je asi na místě zmínit skutečnost, že nejstarší košířskou svatyní je kaplička Nanebevzetí Panny Marie na Klamovce ze 17.stol.; barokně přestavěna r.1752, znovuobnovena r.1999. Při rozšiřování Plzeňské třídy r.1927 byla zbořena severní zeď hřbitova. Stará kaple sv.Rocha a původní domek hlídače byly zbořeny r.1951 při druhém rozšíření silnice. Tehdy byly také přemístěny některé náhrobky.

Německá okupace českých zemí v březnu 1939 zbrzdila na léta nejen rozvoj Smíchova, ale ohrozila samotnou existenci českého národa a země vůbec. Nastal tvrdý útisk a perzekuce. Okupace byla většinou národa přijímána s odporem. V den výročí vzniku Československa, 28.10. 1939, došlo k řadě protestních demonstrací. Nejrozsáhlejší se konala v Praze na Václavském náměstí. Kolem 18. hod. přitáhlo asi 500 demonstrantů přes most Legií na Smíchov, do míst kolem Arbesova nám. Strážnictvem byli zahnáni do Havlíčkovy ul., kde v domě č.2 sídlila místní skupina NSDAP (vedoucí ing.Rumler). Demonstranti se snažili vniknout do sídla strany a provolávali hesla "Pryč s Němci!" Došlo i k inzultacím německých žen v davu. Pod pohrůžkou NSDAP, že použije střelných zbraní na svou obranu, začalo české četnictvo demonstranty rozhánět. Oslavy 28. října byly zakázány, jakákoliv výzdoba národními symboly byla zakázána.
V průběhu války sídlily na Smíchově a jeho okolí různé odbojové skupiny a v některých továrnách došlo ke stávkám.
K tragické události došlo 14. února 1945, kdy při náletu 8. americké letecké armády dopadly bomby na Farkáň, těžce poškodily několik domů a usmrtily jejich obyvatele.
V době Pražského povstání zde operovaly povstalecké jednotky, Ruská osvobozenecká armáda generála Vlasova (ROA), vládní vojsko ze Štefánikových kasáren (dnešní Justiční palác), v poslední fázi i Rudá armáda. Zapojilo se četnictvo, železničáři ­ na Smíchovském nádraží a na nádraží v Jinonicích byly obsazeny vlaky se zbraněmi, byly postaveny desítky barikád, z kostelů se staly márnice. Obětí okupace a povstání je několik set, jejich jména můžeme číst na mnoha pamětních deskách a pomníčcích.

Smíchov byl Němci obsazen dost slabě a zpět do rukou Čechů padl poměrně hladce. Klíčovou roli přitom sehrála smíchovská Štefánikova kasárna. Přestože byla ovládána vládním vojskem, které bylo sice jen formální, přesto však oporou loutkové protektorátní vlády, stala se pod vedením podplukovníka Šilhavého hlavním povstaleckým centrem květnového povstání. Centrem, které obsáhlo vedle vládních vojáků také odbojáře, bývalé vojáky, legionáře i dobrovolníky všeho věku. Vládní vojsko se v kritickém okamžiku zachovalo vlastenecky a dalo najevo, na které straně stojí. Do Štefánikových kasáren se stahovaly zbraně z celého Smíchova, Košíř a Motola. Zde bylo středisko zpravodajské, intendantní i proviantní. Odtud byly vysílány posily na další místa v Praze volajcící o pomoc. Ve štábním traktu byla příhodně umístěna i nemocice. Kasárna se nacházela na velice výhodném místě nedaleko Vltavy, u Jiráskova mostu a navíc v místě vyústění hlavní trasy na Plzeň.

Na počátku května 1945 bylo rozhodnuto, že vládní vojsko revolučním způsobem vystoupí proti Němcům. Nenaplnila se tedy původní koncepce českého odboje, že vládní vojsko bude postupně přebírat jednotlivé objekty obsazené Němci. S ozbrojenou aktivní účastí proti Němcům se původně nepočítalo.
5.května kolem 11hod. velitel generálního inspektorátu gen.Pražák přednesl před přítomnými důstojníky a mužstvem nastoupeným na nádvoří smíchovských kasáren krátký vlastenecký projev. Jeho obsah není přesně znám. Údajně mluvil o tom, že nadešel čas zúčtování s okupanty, na které se vládní vojsko připravovalo a od tohoto okamžiku se vracíme pod československou vlajku a posloucháme jen rozkazy košické vlády v čele s prezidentem Benešem. Zároveň apeloval na udržení kázně a pořádku. Nebylo rozhodně v žádném zájmu, aby se zradikalizovaní vojáci vzepřeli dosavadnímu velení v čele s plukovníkem Adamcem. Ten snad dokonce neúspěšně své muže před převratem varoval. Skutečností je, že se po Pražákově projevu nadšení vojáci rozešli do smíchovských ulic a začali burcovat lid. Davy civilistů se začaly shlukovat a provolávat slávu Československé republice, Benešovi a Stalinovi. Zpívala se národní hymna a byly vyvěšeny československé vlajky. Dle rozkazu byla zastavována všechna vojenská německá vozidla. Posádky byly zajímány, též lynčovány. Cílem bylo ukořistit zbraně a palivo, kterých byl vážný nedostatek. První účinnou zbraní byly zabavené pancéřové pěsti ze zadrženého náklaďáku.
Ve 12.33 hod se z Radiožurnálu ozvalo volání o pomoc na obranu Českého rozhlasu. Začalo Pražské povstání. Ze Štefánikových kasáren byly vypraveny čety na pomoc rozhlasu a nová směna Hradní stráže spolu s dobrovolníky se měla spojit s dosavadní směnou a pokusit se obsadit Pražský Hrad. Tento plán však nevyšel.
Zároveň se začalo zajišťovat okolí smíchovských kasáren, budovat zátarasy a stavět barikády. Přes všemožné revoluční peripetie a chaos splnila Štefánikova kasárna svou úlohu a její 1.prapor vlastně vydal první signál k povstání. Skupina dobrovolníků vedená několika policisty a vojíny vládního vojska v prostoru smíchovského nádraží se vrhla do statečné akce. Přes prudkou nepřátelskou střelbu i ostřelování z letounů se zmocnila německých policejních kasáren, ozbrojila se tu a přepadla silně vyzbrojené skladiště SS. Těžké kulomety, samopaly, pancéřové pěstě, granáty a další zásoby se ihned nakládaly na auta a odvážely do Štefánikových kasáren. Uvnitř vedení vládního vojska pochopitelně neproběhlo vše zcela hladce. Souboj o postavení klíčových představitelů vojska, nejednotnost, vzájemná nedůvěra a často i špatné osobní vztahy se nevyhnuly ani tak vyhraněné situaci. Lze říci, že v kasárnách bylo zdvojené řízení - po linii vládního vojska pod velením pplk.A.Šilhavého a po linii "odbojové" pověřence Revolučního národního výboru na Smíchově mjr.V.Bouzka.
6.května ráno hlásila smíchovská kasárna, že prezentovala 463 mužů a 70 důstojníků. Sestaveno bylo i pět neozbrojených čet v síle asi 200 mužů. Postavení smíchovských kasáren posílil příchod 1.divize ROA (Ruská osvobozenecká armáda gen.Vlasova). Vlasovci přijeli na Smíchov se 2 těžkými tanky, 7 malými tanky, 8 auty s vojskem, zabavenými vozy z Řep a plamenometem v počtu 28 000 mužů. Velitelství Vlasovců s 1.plukem se usadilo v budově naproti kasárnám. Hlavním úkolem bylo hájit mosty.
Po odchodu Vlasovců sehrála smíchovská kasárna důležitou roli v stabilizaci situace na "jižní frontě", kde jednotky SS bojové skupiny "Wallenstein" přes probíhající jednání o kapitulaci vytrvale postupovaly do centra Prahy. 9.května už přitom Praha vítala Rudou armádu, jejímuž ukrajinskému frontu se podařilo v předstihu proti plánu dorazit do města. Štefánikova kasárna se podřídila Vojenskému velitelství Velká Praha. Z praporu 1 byl vytvořen 28.pěší pluk. Vládní vojsko bylo likvidováno. Generál Ludvík Svoboda si vyžádal, aby byli zajištěni kolaboranti z vládního vojska.
Na konci května bylo ve Štefánikových kasárnách registrováno 26 padlých, 32 raněných, 3 nezvěstní. Na celé Praze 5 to však podle pozdějších seznamů bylo 375 obětí. Všechny v podstatě lze zahrnout do úseku Štefánikových kasáren.
K 10.květnu v 11 shromaždištích bylo střeženo 37 000 německých zajatců a civilistů.


Po skončení 2.světové války byl na nám.Kinských vystaven tank č.23, který byl jedním z prvních tanků Rudé armády v Praze. Náměstí bylo tehdy přejmenováno na nám.Sovětských tankistů. Tento bizardní, a dokonce opěvovaný pomník "zdobil" Smíchov až do roku 1991.

Tank č.23

Jan Alda



Sovětským tankistům všem

na věky sláva!

Osvobodili naší zem

a ta jim poctu vzdává.

Stojíš tu tanku dnes

jak pomník náš drahý.

Tys prvý, když kvetl bez,

přijel na pomoc do ulic Prahy.

(Zlatou Prahou stověžatou, 1956)


Hlavní zdroj:
Žáček, Pavel: Kasárna na levém břehu. Smíchov a okolí v pražském povstání. Svět křídel, Cheb 2003.

Za Masarykovy Československé republiky se Smíchov a Košíře staly r.1922 součástí Velké Prahy jako její XVI. obvod. Umocnila se výstavba, rozvoj služeb a hromadné i automobilové dopravy. K rozrůstajícím se elektrickým drahám přibyla r.1926 první autobusová linka z Lidické ulice k Waltrovce v Jinonicích (v letech 1898 - 1911 podnikal Walter, výrobce byciklů, motocyklů a automobilů na Smíchově, dnes Motorlet Jinonice). Roku 1938 vyjel na Smíchov první trolejbus (trolejbusová doprava zde byla zrušena roku 1972).Již v roce 1931 byl do provozu uveden automobilový Jiráskův most (původně se i na něm počítalo s tramvajovou dopravou, ale tento záměr nebyl nikdy uskutečněn). Stavbě padl za oběť výstavný Dienzenhoferův letohrádek a bývalá botanická zahrada (dnes zbyla jen její velmi malá část zvaná Dienzenhoferovy sady).
V roce 1920 začala na Smíchově působit Československá církev husitská. Její kostel byl zbudován na rohu ulic Na Santošce a Na Václavce roku 1933. Byly založeny dvě nové nemocnice, nejprve roku 1923 SANOPZ na Santošce a roku 1937 nemocnice Na Cihlářce. V roce 1936 byla dostavěna pražská ubytovna Ženské domovy, která po rekonstrukci funguje dodnes.
V době předmnichovské republiky se stejně jako v ostatních okrajových částech Prahy značně rozvinula bytová výstavba od honosných vil pro vyšší vrstvy přes rodinné domky až po množství družstevních činžovních domů.Stráně na Smíchově, v Košířích i Motole byly zastavěny. Stavební bloky navázaly na staré barokní a empirové usedlosti, které zůstaly charakteristickými body v půdorysu nové zástavby.
Velkých změn doznala podoba Košíř. "Vykřičená" čtvrť chudých dělníků, hrubých rváčů a lehkých dívek se velmi rychle rozrůstala a měnila. A to zejména v prostoru tzv. Horních neboli Malých Košíř, které měly střed na Zámečnici. Polnosti usedlostí Skalka, Václavka, Cibulka ad. na jižních i severních svazích košířského údolí se začaly parcelovat. Vznikala stavební družstva, která vytvářela jednotný charakter zástavby. V letech 1925-26 byla vybudována vilová kolonie Cibulka. Ve stejné době byla rozlehlá kolonie rodinných domků vybudována kolem Klamovky. 1.září 1926 byla uvedena do provozu také nová obecná škola s přístupovou cestou z Plzeňské třídy (dnešní ZŠ Nepomucká). Výstavba trvala jen dva a půl roku a byla uspíšena kvůli požadavku na ubytování účastníků VIII. všesokolského sletu v červenci tohoto roku. V r.1927 už bylo v Košířích přes 500 domů v nichž žilo přes 20 000 obyvatel. Ve 30. letech byly zastavěny svahy podél Plzeňské ul.činžovními domy. V r.1942 byl postaven kostel sv.Jana Nepomuckého.

Ještě v polovině 19.století žilo na Smíchově sotva 2.500 obyvatel, převážně nečeského původu (je ovšem třeba započíst úbytky obyvatelstva v souvislosti se dvěma cholerovými epidemiemi). V Košířích počet obyvatel nedosahoval ani 1.000. Výstavbou nových gigantických podniků nastává nové období v historii Smíchova. Smíchov definitivně ztrácí charakter idylického venkova a stává se průmyslovým předměstím Prahy, na které byl oficiálně povýšen patentem Ferdinanda V. 15.1. 1838. Roku 1849 získali Smíchovští vlastní znak. Jeho podkladem je část znaku Prahy, čímž dali najevo svou sounáležitost s hlavním městem. Doplněn je o znaky bývalých jurisdikcí (jinonické po Schvarzenbercích, ck.vinohradské, pod jejíž pravomocí byl Smíchov až do r.1848, a pražského purkrabího). Roku 1848 získal Smíchov samosprávu a bývalý rychtář Josef Ulian se stal prvním purkmistrem. V obecním zastupitelstvu měli převahu němečtí továrníci.

Roku 1851 došlo ke splynutí Smíchova a Košíř v jednu obec. Bývalé košířské vinice, které doposud spadaly úřadem Hor viničních k rakovnickému kraji, připadly konečně obci. Zřízením farní expozitury při kapli Nejsvětější trojice se Košíře osamostatnily z farnosti libocké, k níž dlouho náležely. Roku 1859 byly Košíře povýšeny na samostatnou obec, ale vztah se Smíchovem byl nadále velmi těsný a dnes jsou hranice mezi nimi prakticky setřeny. Jen v mapách řežou v ostrých zákrutech a výběžcích ulice napříč. Venkovský charakter Košíř se zachovává jen v jeho okrajových částech. Roste výstavba, přibývá dělníků zaměstnaných obvykle v sousedním Smíchově, košířském pivovaru, kruhových cihelnách, v továrně na drátěné zboží a opravy strojů či v rozsáhlém zahradnictví.

V souvislosti s výstavbou České západní železniční dráhy na trase Praha-Plzeň-Furth im Wald, vycházející ze Smíchovského nádraží, nastává obrovský populační a stavební boom na Smíchově. Dráha byla uvedena do provozu r.1862. R.1864 zde bylo napočteno již přes 15 000 obyvatel. V roce 1872 přibyla Buštěhradská dráha se dvěma viadukty, zvanými Pražský Semmering a o rok později Pražsko-duchcovská dráha. Pražskou spojovací dráhou byl Smíchov spojen s nádražím císaře Františka Josefa I. (dnešní Hlavní nádraží) přes železniční most pod Vyšehradem. Pro spojení s Smíchova s Prahou mělo velký význam vybudování mostů přes Vltavu: most Františka Josefa (1868, dnes most Legií), Železniční most (1871, přestavěn 1901), Palackého most (1878, původně vyzdobený nádhernými sousošími V.Myslbeka, po r.1945 přenesenými na Vyšehrad). Z Karlína na Smíchov jezdil od r.1870 omnibus, tedy pérovaný vůz s uzavřenou skříní pro 10 až 20 osob, tažený jedním či dvěma páry koní. Cenou jízdného byl dostupný i středním vrstvám. Později byl omnibus nahrazen koněspřežnou dráhou Ed.Otleta (1875). Byla to třetí pražská koňka. Vozovnu měla od r.1883 na Smíchově v dnešní ulici Na Valentince neboť tramvajová trať vedla až na dnešní Smíchovské nádraží (tehdy Západní nádraží). Od nádraží vedl oblouk ke "kůlně na vozy" koňky. Vedle této jednoduché vozovny stály i stáje pro koně. Koňka sloužila do r.1905. Pak byla dráha plně elektrifikována. Na Valentince zatahovaly tramvaje ještě dlouho a stejně jako vozovna v Košířích pro tramvaje spojující Smíchov a Košíře (Hlaváčkova elektrická trať, r.1896), fungovala zdejší vozovna do r.1937, kdy zahájila provoz vozovna v Motole. V letech 1939-1972 tu ještě byly garážovány trolejbusy.

Vzniká řada společensky prospěšných budov. Na Smíchově byla postavena budova radnice s četnickou stanicí, řada škol obecních, měšťanská škola, reálné gymnásium v Husově ulici, divadelní Aréna Švandy ze Semčic, později též stálé Švandovo divadlo v domě U Libuše, poštovní úřad, spořitelna, sokolovny, dělnické obytné kolonie, lázně, kasárna (Albrechtova poté Štefánikova dnes Justiční palác), hřbitov na Malvazinkách pro Smíchov. Také v Košířích během 80.let vzniká policejní strážnice a pošta s telegrafem, dále chorobinec a ústav pro slepce, hřbitov na Kotlářce.
Vyrůstají nové církevní stavby. Na Malostranském hřbitově byl postaven nový farní kostel pro Košíře, kostel Nejsvětější trojice (1873). Na dnešní Plzeňské třídě byla vybudována novorenesanční synagoga (1863, uprav.1931). Návrší nad Kinskou zahradou dostalo novou zajímavou formu siluetami kostela Nejsvětějšího srdce Páně (1884) s klášterem stejnojmenné kongregace a klášterem sv.Gabriela s kostelem pro beuronské benediktinky, který nechala založit hraběnka Šporková. Nový farní kostel sv.Václava byl postaven r.1885 ve stylu vlašské renesance podle arch.Ant.Barvitia.
Jiné stavby naopak navždy ze smíchovské půdy zmizely. Zásadní pro semknutí s Prahou bylo zboření městských hradeb včetně Újezdské brány roku 1891. Poněkud zbytečně byl tehdy zbořen i prastarý kostelík sv.Filipa a Jakuba, jehož vnitřní vybavení bylo přeneseno do stejnojmeného kostela vybudovaného v roce 1896 na Malvazinkách. Kvůli novostavbě basiliky sv.Václava bylo ubouráno levé křídlo barokní Portheimky.

Bohatě se rozvíjel i společenský a kulturní život. Jmenujme divadelní činnost Švandova souboru, rozvoj spolkové činnosti (např.Sokolské spolky Tyrš), pravidelné dostihy na Císařské louce, kde se též roku 1896 konalo první pražské derby mezi Spartou a Slávií, zpřístupnění Kinského sadů a vytvoření národopisného muzea v letohrádku Kinských (1902), první veřejné promítání na Smíchově v budově pivovaru roku 1905 a do roku 1916 vybudování pěti stálých biografů (Bio Lido, Maják, Sport, Zvon a Na Knížecí), zábavní park na Klamovce, kde od r.1905 provozoval přírodní kino Viktor Ponrepo. Roku 1908 byl podle arch.A.Čenského postaven Národní dům s přilehlou tržnicí (r.1921 se zde konal slučovací sjezd komunistických složek a byla založena KSČ). Kolem r.1903 byly vybudovány domy na Janáčkově nábřeží, z nichž nejvýzn. je dům č.p.1055 zdobený Alšovými výjevy ze života Chodů a č.p.1114 s bohatou secesní fasádou a novorenesančními motivy.

Dne 19.září 1896 byly Košíře ještě před Smíchovem povýšeny císařským patentem Františka Josefa I. na město. Městský znak tvoří příčně dělený štít, v horním modrém poli se třemi kosíři (t.j.srpy, kterými řezali kdysi obyatelé proutí při Motolském potoce), v dolním zlatém poli s modrým lvem (připomínka někdejší valdštejnské vrchnosti). Tehdy zde bylo již 200 domů a 6 500 obyvatel. Dne 22.února 1903 byl povýšen na město i Smíchov. Městský znak doznal oproti předměstskému menších změn: orel obklopený praporky byl postaven přímo na štít a na jeho místě ho nahradila hradební koruna. Praporky byly původně červenobílé, nyní jsou pestré. Na Smíchově už žilo přes 47 000 obyvatel v tisíci popisných čísel.

Provinční předměstský ráz postupně docela mizí a nové urbanistické plány Smíchov i Košíře přizpůsobují městskému životu. Už roku 1898 byl zahájen tramvajový provoz mezi Smíchovem a Košířemi, který přispěl k ještě těsnějšímu spojení obou obcí. Na počátku 20.stol. byla postavena košířská radnice a několik škol. V letech 1901-1904 zmizeli významní svědci místního historického vývoje. Za oběť nové výstavbě totiž padla slavná botanická zahrada, jako poslední zbytek někdejší rozsáhlé zelené enklávy na levobřeží Vltavy. Zbořeny ale byly také Příbramovy a Portheimovy kartounky, s nimiž na Smíchov přišel velkoprůmysl a s ním i dynamické změny a zrychlený vývoj. Starý Smíchov zmizel i se svými skvostnými zahradami v blízkosti starodávného kostelíka, též zmizelého, i se svými zpustlými letohrádky přebudovanými na první továrny. Namísto nich byly narýsovány nové ulice s řadami několikapatrových domů, nábřeží tehdy Ferdinandovo, nyní Janáčkovo, s výstavními secesními domy.

Obec je součástí Prahy. V obci je evidováno 197 ulic, 3 766 adres. Všechny adresy v obci mají PSČ 150 00. V obci je k trvalému pobytu přihlášeno 36 074 obyvatel, z toho je 15 504 mužů nad 15 let, 2 226 chlapců do 15 let, 16 335 žen nad 15 let, 2 009 dívek do 15 let.

ANTLOVA - Vladimír Antl, sochař přelomu 19. a 20.století, pocházel ze Smíchova
ARBESOVO NÁMĚSTÍ - Jakub Arbes (+1914), spisovatel, novinář, autor žánru romaneto, smíchovský rodák. Starší názvy Kostelní či Jakubské nám.
ASTLOVA -Vladimír Astl (+1960), sochař, smíchovský rodák
BIEBLOVA - Konstatntin Biebl (+1951), básník poetismu
BOUBÍNSKÁ - podle šumavského pralesa
BOZDĚCHOVA - Emanuel Bozděch (+1889), dramatik.
BRAUNOVA - Josef Braun (+1891), spisovatel historických próz
CÍSAŘSKÁ LOUKA
ČESKÁ - dříve Čs.komsomolců
DĚVÍNSKÁ - podle vrchu Děvín, kde stál stejnojmenný hrad dívek podle starých pověstí. Existuje též ulice Pod Děvínem a U Dívčích hradů.
DIENZENHOFEROVY SADY - K.I.Dienzenhofer (+1751), architekt baroka, autor Portheimky. Starší názvy V botanické zahradě, Ferdinandovy sady.
DRTINOVA - František Drtina (+1925), filosof, profesor UK, dříve Husova.
DUŠKOVA - František Dušek (+1799), hudební skladatel, hostitel Mozarta na Bertramce
ELIŠKY PEŠKOVÉ - Eliška Pešková (+1895), provd.Švandová, herečka
ERBENOVA - K.J.Erben (+1870), básník, etnograf, původně pohřben na hřbitově s nímž ulice sousedí. Část přehrazená Plzeňskou dříve nesla název U nemocnice (v č.p.668 byla umístěna obecní infekční nemocnice. V letech 1885-1890 nesla název Hraniční, neboť tvořila katastrální hranici mezi Košířemi a Smíchovem.
FRÁNI ŠRÁMKA - Fráňa Šrámek (+1952), básník, dramatik, prozaik. Žil v době studií v jednom z domů v ulici (pamětní deska)
FRANTY KOCOURKA - Franta Kocourek (+1942), prozaik, novinář, reportér čs.rozhlasu. Umučen v koncentračním táboře.
GRAFICKÁ - podle místního garfického ústavu, původně podle pomístního názvu Červenohorská, poté Resslova
HOLEČKOVA - Josef Holeček (+1929), spisovatel a novinář. Původní název Košířská cesta (ulice), poté Kinská podle sadů, do r.1923 Karlova podle Karla IV.
HOLUBOVA - Emil Holub (+1902) lékař a cestovatel. Dříve Žižkova
HOŘEJŠÍ NÁBŘEŽÍ - od r.1880 podle polohy k jeho dolní části
CHURÁŇOVSKÁ - podle šumavské hory
JANÁČKOVO NÁBŘEŽÍ - Leoš Janáček (+1928), hudební skladatel. Původně Ferdinandovo nábřeží.
JEZERNÍ - hora na Šumavě
JINDŘICHA PLACHTY - Jindřich Plachta (+1951), herec. Dříve Lázeňská, neboť směřovala k plovárně, též Žižkova, Reinerova (podle malíře V.V.Reinera, který vyzdobil freskami Portheimku)
K VODOJEMU - podle polohy. Dříve Hřbitovní (podle Malvazinek)
K ZÁVĚRCE - podle usedlosti zvané Závěrka či Závětka
KARLA ENGLIŠE - prof. Dr. Karel Engliš (+1961), významný prvorepublikový státník, národohospodář, od roku 1934 žil na Smíchově, po roce 1948 pronásledován
KARTOUZSKÁ - podle kláštera kartuziánů z r.1342 zničeného zcela husity. Do r.1860 nesla název Vratislavova, jindy mylně Vladislavova.
KE KLIMENTCE - podle usedlosti čp.129
KE KOULCE - podle usedlosti čp.189
KE SKLÁRNĚ - podle směru ke sklárně Josefa Inwalda ze 70.let 19.stol.
KESNERKA - podle usedlosti čp.190
KINSKÉHO ZAHRADA - zahrada pod Petřínem
KLAMOVKA - park s architekturou panského areálu
KLICPEROVA - Václav Kliment Klicpera (+1859), dramatik historických témat
KMOCHOVA - František Kmoch (+1912), kapelník a skladatel. Původně příkrá, poté Sokolská podle protější sokolovny.

KOBROVA - v sousedství zaniklé ulice nesoucí stejný název, navazuje na Grafickou

KONEČNÁ - od r.1931, poloha na konci sídliště
KOŘENSKÉHO - Josef Kořenský (+1938), přírodovědec, spisovatel, cestovatel, ředitel smíchovské měšťanky. Dříve Mlýnská podle Petržílkovských mlýnů, které stály vedle vodárenské věže.
KOTEVNÍ - podle polohy u přístavu. Dříve Horymírova či vyšehradská, neboť směřuje přímo proti Vyšehradu.
KOULKA - usedlost čp.189
KOVÁKŮ - podle kovoprůmyslových závodů, které však již nestojí. Dříve Poděbradova podle Jiřího z Poděbrad.
KROFTOVA - Kamil Krofta (+1945), historik, diplomat, profesor UK. Dříve Jeronýmova podle Jeronýma Pražského a Rosy Luxemburgové.
KROUPOVA - Stanislav Kroupa (+1945)Úředník Elektrických podniků, zahynul v Terezíně.
KŘÍŽOVÁ - silnice spojující Smíchov a Hlubočepy. Původně Nová silnice, v letech 1880-1895 Křížová cesta.
LESNICKÁ - sídlila zde lesnická sekce Svazu čs.zemědělců. Dříve Farní (vedla k faře kostela sv.Václava), Třebízského podle Václava Beneše Třebízského.
LIBÍNSKÁ - podle šumavské hory Libín
LIDICKÁ - podle obce vypálené nacisty. Dříve Palackého (směřovala ke stejnojmennému mostu).
MALÁTOVA - Jan Malát (+1915), hudební skladatel a pedagog, učil na Smíchově.
MALÁ XAVERIOVA - podle Arbesova romaneta Svatý Xaverius
MATOUŠOVA - Zdeněk Matouš (+1942), tajemník Obchodní komory v Praze, odbojář popravený nacisty. Dříve Fibichova. Zastavěna byla až po r.1916.
MOŠNOVA - Jindřich Mošna (+1911), herec.
MOULÍKOVA - Ladislav Moulík (+1942), tělovýchovný pracovník popravený v Osvětimi.
MOZARTOVA - W.A.Mozart (+1791), rakouský skladatel, kterému "jeho Pražané rozumějí". Ulice vede k Betramce, kde bydlel při svých pražských návštěvách. Původní název Jinonická.
MRÁZOVKA - usedlost, později kolonie dělnických domků pro zaměstnance Ringhofferovy továrny. Podle rozložení na stráni se nazývala také Betlém. Dnes úředně existuje pouze ulice Nad Mrázovkou a U Mrázovky.
NA BĚLIDLE - pomístní název, zřejmě se zde bílily tkaniny. Název nese též dúm čp.755. Podle směru se dříve jmenovala Přívozní, též Komenského.
NA BŘEZINCE - podle usedlosti čp.179.
NA CELNÉ - podle usedlosti čp.63, kde býval místo na vybírání cla, které se platilo na zdejším přívoze.
NA CÍSAŘCE - podle někdejší usedlosti Císařka. Končí v novém obytném souboru Císařka I.
NA CIHLÁŘCE - podle usedlosti čp.17
NA ČEČELIČCE - podle usedlosti čp.165 patřící v letech 1662-1758 Jakubu Čečelickému z Rosenwaldu. Dříve Purkyňova.
NA ČERNÉM VRCHU - podle kopce, jehož název je doložen až k pol.19.stol. Podle jedné domněnky jde o překlad jména Schwarzenberg do češtiny, neboť právě tento rod vlastnil Jinonice, k nimž kopec původně patřil, i Smíchov a Košíře.
NA DOUBKOVÉ - podle usedlostí čp.178-183, které patřily v 19.století rodině rytíře Doubka. Eduard Doubek založil a Smíchovu věnoval sady Na Skalce.
NA HŘEBENKÁCH - podle usedlosti čp.107
NA KONVÁŘCE - podle usedlosti čp.192, konvář=výrobce cínového nářadí
NA LAUROVÉ - podle usedlosti čp.186
NA LOUŽKU - podle starého pomístního názvu
NA NEKLANCE - zřejmě podle nějaké usedlosti, která v sobě nese jméno knížete Neklana, odtud též název Neklanova, v minulosti také Horymírova.
NA ODBOČCE - podle polohy
NA PAVÍM VRCHU - podle starého pomístního názvu
NA PLÁNI - od r.1931 podle přirozené polohy
NA PLZEŇCE - podle usedlosti s hostincem čp.34
NA POPELCE - podle usedlosti čp.160
NA PROVAZNICI - podle usedlosti čp.172
NA SKALCE - podle usedlosti čp.183
NA ŠUMAVĚ - podle tvaru zřejmě pomístní název s odkazem na pohoří Šumava
NA VÁCLAVCE - podle usedlosti čp.176. Cesta směřovala k novému hřbitovu na Malvazinkách. existuje též ulice Nad Václavkou.
NA VALENTINCE - podle usedlosti čp.41. Dříve Horymírova, Libušina.
NA VĚNEČKU - podle starého názvu kopce Věneček, doloženého už v době husitství.
NA VRŠKU - podle polohy
NA ZATLANCE - podle usedlosti čp.22, původně vinice Na zaklanku.
NA ZLÍCHOVĚ - hranice Smíchova a Hlubočep, s nimiž byla někdejší obec Zlíchov spojena
NÁBŘEŽNÍ - podle polohy
NAD BERTRAMKOU - podle usedlosti čp.169, podle majitelů Bertramských z Bertramu.
NAD BUĎÁNKAMI I-III - podle osady tvořené skupinou drobných dělnických domků. Jméno osady odvozeno od stejnojmenné usedlosti či jejího majitele. Část trojdílné ulice nesla kdysi název U lidového domu (z r.1935)
NAD HUSOVÝMI SADY - podle polohy k sadům pojmenovaným po M.J.Husovi.
NAD KESNERKOU - podle usedlosti čp.190
NAD KLAMOVKOU - podle usedlosti čp.154 s anglickým parkem. dříve Na Okrouhlíku (podle tvaru návrší a staršího názvu usedlosti)
NAD KLIKOVKOU - podle usedlosti čp.119
NAD KOULKOU - podle usedlosti čp.189. Dříve Horymírova.
NAD LAUROVOU - podle usedlosti čp.186
NAD MLYNÁŘKOU - podle usedlosti čp.155
NAD PALATOU - podle usedlosti čp.110
NAD POPELKOU - podle usedlosti čp.160
NAD SANTOŠKOU - podle usedlosti čp.178. Dříve Dělnická v letech 1910-47.
NAD VÁCLAVKOU - podle polohy k usedlosti čp.176.
NAD VÝŠINKOU - podle usedlosti čp.156 patřící v letech 1758-82 mynáři Václavu Michalu Vyšínovi. Původně se jmenovala Vyšínka, tvar se změnil na současný. Exituje i ulice Pod Výšinkou
NAD ZÁMEČNICÍ - podle usedlosti čp.130
NÁDRAŽNÍ - podle smíchovského nádraží z r.1861. Ulice vznikla spojením čtyř komunikací: Tržní náměstí (zřejmě zde nějaké takové bylo) Švarcenberkova (podle majitelů panství), Zbraslavská a Pasovská podle směru.
NÁMĚSTÍ 14. ŘÍJNA - podle dne 14.10.1918, kdy český národ povstal proti Rakousku-Uhersku a proklamoval samostatnou republiku. Ta vznikla oficiálně o 14 dní později.
NÁMĚSTÍ KINSKÝCH - podle polohy u zahrady Kinských z r.1825. Dřívější názvy Pod Kinskou, Štefánikovo náměstí, po M.R.Štefánikovi, který stál u zrodu Československa, byla pojmenována původně Albrechtova kasárna (dnes Justiční palác). V letech 1951-94 Nám.sovětských tankistů (podle osvoboditelů Prahy a pomníku s tankem).
NOVÝ ZLÍCHOV - v nové části bývalé obce Zlíchov
OSTROVSKÉHO - N.A.Ostrovskij (+1886), ruský dramatik. Dříve Vinohradská podle vinic, které se tu od 14. do 18.století nacházely. Krátce nesla jméno spisovatelky a přítelkyně F.Kafky Růženy Jesenské.
PAJEROVA - Miroslav Pajer (+1945), komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
PAVLA ŠVANDY ZE SEMČIC - (+1898), režisér, herec, zakladatel významného Švandova divadla na Smíchově. Dříve Jakubská.
PECHÁČKOVA - František pecháček (+1944), těklovýchovný pracovník, zatčen v době haydrichiády a popraven v Mauthausenu. Dříve Dvořákova.
PECHLÁTOVA - Augustin pechlát (+1941), tělovýchovný pracovník, popraven za odbojovou činnost v době okupace. Dříve Husova.
PEROUTKOVA - Ferdinand Peroutka (+1978), novinář, spisovatel, dramatik, vedoucí exilu po únoru r.1948. Ulice původně spojená s Mozartovou.
PETŘÍNSKÁ - ulice směřuje k vrchu Petřín
PĚŠÍ - podle charakteru
PIVOVARSKÁ - podle Staropramenu zal.1869.
PLZEŇSKÁ - název od směru k Plzni neze ulice od vzniku Československa
POD BARVÍŘKOU - podle usedlosti čp.185
POD BRENTOVOU - podle usedlosti čp.184. Dříve Prokopova podle Prokopa Holého.
POD BUĎÁNKOU - podle osady tvořené skupinou drobných dělnických domků. Jméno osady odvozeno od stejnojmenné usedlosti či jejího majitele.
POD CÍSAŘKOU - podle usedlosti čp.116
POD DĚVÍNEM - podle vrchu Děvín, kde stál stejnojmenný hrad dívek podle starých pověstí
POD FIALKOU - podle usedlosti čp.112
POD HÁJEM - podle polohy
POD HYBŠMANKOU - podle usedlosti čp.113, kterou držela do r.1793 Marie Anna Hübschmannová.
POD KESNERKOU - podle usedlosti čp.190, část ulice tvoří nešní Pod Závěrkou
POD KLIKOVKOU - podle usedlosti čp.119
POD KOTLÁŘKOU - podle usedlosti čp.122
POD LIPKAMI - podle lip, které tu byly vysázeny
POD PALATOU - podle usedlosti čp.110
POD SKALKOU - podle usedlosti čp.120
POD SPIRITKOU- podle bývalé vinice
POD STADIONY - podle polohy k strahovským stadionům (od r.1947)
POD TRATÍ - původně nepojmenovaná ulice pod železničním mostem
POD VÝŠINKOU- viz.Nad Výšinkou
POD ZÁVĚRKOU - viz.K Závěrce
PODBĚLOHORSKÁ - podle polohy k Bílé hoře
PRAVOÚHLÁ - podle tvaru
PRESLOVA - Jan Svatopluk Presl (+1849), přírodopisec. Původně Továrnická či Spojovací. Vedla podél dvou kartounek, spojovala zadní vjezd Porgesovy kartounky s náměstím.
PŘÍMÁ - podle tvaru
RADLICKÁ - podle směru k původně samostatné obci Radlice. V minulosti nesla názvy Královská, Divišova (podle Prokopa Diviše), Havlíčkova (podle K.H.Borovského) a Šaldova (podle F.X.Šaldy).
RANDOVA - prof. JUDr.Antonín Randa, 1834 - 1914, významný český právník
ROZKOŠNÉHO - Josef Richard Rozkošný (+1913), hudební skladatel. Dříve Slavojova.
SLAVICKÁ - podle Slavice, vsi u Tachova
SMRČINSKÁ - podle západočeského pohoří Smrčiny. Vychází jihozápadně z Podbělohorské a slepě u transformační stanice.
STAROPRAMENNÁ - podle pivovaru. Dříve Přemyslova podle Přemysla Oráče.
STRAHOVSKÝ TUNEL
STRAKONICKÁ - podle směru
STROUPEŽNICKÉHO - Ladislav Stroupežnický (+1892), dramatik, prozaik, dramaturg ND. Dříve Vlečná (podle vlečné koleje z Ringhofferovy vagónky), Tylova (podle J.K.Tyla)
SVÁTKOVA - Oleg Svátek (+1941), generál čs.armády, legionář, odbojář. Popraven za okupace.
SVORNOSTI - název od r.1922 připomíná svornost našeho lidu v boji za svobodu vlasti. Dříve byla součástí dnešní Zborovské a nesla názvy Královská či Korunní.
ŠÁRČINA - podle postavy z pověsti o dívčích válkách.
ŠTEFÁNIKOVA - Milan Rastislav Štefánik (+1919), slovenský politik, astronom, generál fr.armády, odbojář a jeden z tvůrců Československa. Původně Hlavní, Kinského třída. V období komunismu nesla tato významná smíchovská komunikace jméno vůdce VŘSR S.M.Kirova.
ŠTORKÁNOVA - Jaroslav Štorkán (+1942), zoolog, profesor UK. Popraven nacisty.
ŠVÉDSKÁ - v těchto místech měli tábořit Švédové, když ve třicetileté válce obléhali Prahu.
TICHÁ - podle charakteru slepé ulice ve vilové čtvrti
TOMÁŠKOVA - Josef Václav Tomášek (+1850), hudební skladatel, pedagog, "hudební papež pražský". Leží na Malostranském hřbitově.
TOMKOVA - prof. Václav Vladivoj Tomek, 1818 - 1905, český historik a historiograf Prahy
TŘÍSTOLIČNÁ - podle hory Třístoličník na Šumavě.
TUNEL MRÁZOVKA
U BLAŽENKY - podle usedlosti čp.130
U DEMARTINKY - podle usedlosti čp.152
U DVOU SRPŮ - podle hostince U dvou srpů.
U KLAVÍRKY - podle usedlosti čp.175
U KLIKOVKY - podle usedlosti čp.22
U KLIMENTKY - podle usedlosti čp.129
U KOTLÁŘKY - viz.Kotlářka, ke Kotlářce
U KRÁLOVSKÉ LOUKY - ulice vedle původně široké louky na smíchovském břehu, kde se zřejmě konala velká korunovační hostina Václava II. r.1297. V r.1922 část louky přeměněna ve vorový přístav. Dřívější názvy Podolská, Lumírova.
U MALVAZINKY - podle usedlosti čp.177. Vinice z r.1628. Dnešní usedlost z r.1800. Jméno podle malostranského m,ěšťana Tomáše Malvazyho.
U NESYPKY- podle usedlosti čp. 108
U NIKOLAJKY- podle usedlosti čp.174
U OKROUHLÍKU- podle staršího pojmenování Klamovky
U PALATY- podle usedlosti v blízkém okolí
U PALIÁRKY- podle usedlosti čp.163, patřila staviteli Palliardimu.
U PERNIKÁŘKY- podle usedlosti čp.111
U PLÁTENICE- podle usedlosti čp.109
U SANOPZU - podle sanatoria pro poštovní zaměstnance sídlícího v čp.1500
U SANTOŠKY- podle usedlosti čp.178
U SMÍCHOVSKÉHO HŘBITOVA - podle směřování k novému smíchovskému hřbitovu
U STARÉHO ŽIDOVSKÉHO HŘBITOVA - podle polohy
U ŠALAMOUNKY- podle usedlosti patřící v 17.stol. Solomonovi z Friedbergu
U TROJICE - ulice vede podél Malostranského hřbitova s kostelem sv.Trojice
U VODOJEMU - podle polohy
U ZÁMEČNICE- podle usedlosti čp.130
U ŽELEZNIČNÍHO MOSTU - podle polohy
V BOTANICE - podle univerzitní botanické zahrady zřízené r.1775 z bývalé zahrady při Dienzenhoferově jezuitském pavilonu rekonvalescentů
V LESÍČKU - podle letohrádku knížat z Eggenbergu. K němu patřila rozsáhlá zahrada a lesíček. Zde se často konaly filipojakubské poutě.
VIKTORA HUGA - Viktor Hugo )+1885), fr.básník a spisovatel. Dříve Jungmannova.
VLTAVSKÁ - podle polohy k řece
VODNÍ - podle polohy k řece
VOROVÝ PŘÍSTAV
VRÁZOVA - Enrique Stanko Vráz (+1932), cestovatel, jehož sbírky jsou v Náprstkově muzeu. Dříve Krokova.
XAVERIOVA - podle Arbesova romaneta Svatý Xaverius.
ZA ŽENSKÝMI DOMOVY - podle polohy za penzionem svobodných žen
ZAPOVA - Karel František zap (+1871), umělecký historik, archeolog
ZBOROVSKÁ - podle bojiště na Ukrajině, kde čs.brigáda bojovala na straně Rusů proti rakousku 2.7.1917. Původně Mostecká, pak Královská.
ZDÍKOVSKÁ - Zdíkov, město v podhůří Šumavy
ZLÍCHOVSKÝ TUNEL
ZOUBKOVA - František Jan Zoubek (+1890), spisovatel, pedagog, překladatel Komenského
ZUBATÉHO - Josef Zubatý (1931), jazykovědec, profesor UK, prezident ČAVU. Dříve Havlíčkova, podle K.H.Borovského.

Obec je součástí Prahy. V obci je evidováno 92 ulic, 1 395 adres. Adresy v obci mají PSČ v rozsahu 150 00 až 158 00. V obci je k trvalému pobytu přihlášeno 14 470 obyvatel, z toho je 6 232 mužů nad 15 let, 904 chlapců do 15 let, 6 565 žen nad 15 let, 769 dívek do 15 let. (2006)
Aktuální údaj na mvcr.cz

BENÍŠKOVÉ - Otýlie Beníšková, česká herečka a recitátorka
BROŽÍKOVA - Václav brožík (+1901), malíř, portrétista, krajinář, autor historických námětů
CETYŇSKÁ - jugosl.město Cetynje
CIBULKA - usedlost, zámeček
ČERNOCHOVA - Jindřich Černoch - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
ČESKÁ - původně Komsomolská ulice takto pojmenovaná místními r.1990
DESTINOVÉ - Ema Destinová (+1930), operní pěvkyně
DONÁTOVA - Josef Donát (+1832), dlouholetý starosta Košíř
DUBROVNICKÁ - chorv.město
DUŠKOVA - František Dušek (+1799), hudební skladatel, hostitel Mozarta na Bertramce
ERBENOVA - K.J.Erben (+1870), básník, etnograf, původně pohřben na hřbitově s nímž ulice sousedí. Část přehrazená Plzeňskou dříve nesla název U nemocnice (v č.p.668 byla umístěna obecní infekční nemocnice. V letech 1885-1890 nesla název Hraniční, neboť tvořila katastrální hranici mezi Košířemi a Smíchovem.
FABIÁNOVA - Jaroslav Fabián (+1945) odbojář zastřelený v Terezíně
HILLEBRANTOVA - Josef Hillebrant - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
HLAVÁČKOVA - Matěj Hlaváček (+1897), košířský starosta, majitel klamovky, zakladatel tramvajové trati, pro dluhy spáchal sebevraždu
HOLÁTOVA - Vratislav Holát - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
HOLEČKOVA - Josef Holeček (+1929), spisovatel a novinář. Původní název Košířská cesta (ulice), poté Kinská podle sadů, do r.1923 Karlova podle Karla IV.
HOŠKOVA - Miroslav Hošek - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
HOUDOVA - Josef Houda (+1944), pro ilegální činnost popraven v Mathausenu. Na ulici navazuje Malá Houdova.
HŰBNEROVÉ - Marie Hübnerová (+1931), herečka ND
JENIŠOVSKÁ - Jenišov obec na Karlovarsku
JINONICKÁ - ulice původně vedla z Košíř do Jinonic až k jinonickému rybníčku, část při Plzeňské nesla jméno Myslíkova podle Adama Myslíka z Hyršova, který koupil Košíře r.1553 a jeho dědici tu vládli do r.1620.
K MĚCHURCE - podle místní usedlosti Měchurka č.p.767

K POPELCE - podle usedlosti Popelka č.p.160, dříve ul.Na Popelce
K ZASTÁVCE - podle žel.zast. Praha-Cibulka, dříve Nad občanskou školou
KARENOVA - Bedřich Karen +1964), herec. Dříve Vidoulská podle místního vrchu
KE KOTLÁŘCE - podle usedlosti č.p.122
KOŠÍŘSKÉ NÁMĚSTÍ - náměstí z r.1931
KOTLÁŘKA - usedlost č.p.122
KVAPILOVA - Jaroslav Kvapil (+1950), dramatik, básník, režisér, dříve Na Šmukýřce II
LEITZOVA - Alberta Leitz (+1916), konstruktér, obor obrábění kovů. Slepá ulice v místech pod Kotlářkou.

LINHARTOVA - Josef Linhart, smíchovský stavitel a starosta, někdejší majitel usedlosti Šmukýřka.
LOVČENSKÁ - černohorský horský masív přes nějž vede cesta do Cetynje

LUKAVSKÉHO - Radovan Lukavský (+2008), populární herec a pedagog, profesor Akademie múzických umění v Praze a člen činohry Národního divadla.

MAHENOVA - Jiří Mahen (+1939), básník, prozaik, dramatik
MIKŠOVSKÉHO - Štěpán Mikšovský (+1942), komunista popravený v době Haydrichiády
MUSÍLKOVA - Ludvík Musílek (+1940), lékař a odbojový pracovník. Původně dvě ulice Václavka a Václavská, které nakonec byly spojeny pod názvem Na košířské Václavce do r.1948.
NA POMEZÍ - ulice na hranici Košíř a Jinonic
NA SKLONKU - podle polohy od r.1931
NA STÁRCE - Stárka je starší název dnešné Šmukýřky
NA ŠMUKÝŘCE - podle usedlosti č.p.724, šmukýř=v renesanci a baroku zdobil klobouky peřím
NA VÝŠI - podle polohy od r.1931
NA ZÁMYŠLI - od r.1912 podle pomístního názvu
NAD HLINÍKEM - osada dřevěných dělnických domků v místech, kde se těžila hlína u Motola
NAD KAVALÍRKOU - podle usedlosti č.p.119,208
NAD KULIŠKOU - podle vinice na místě dnešní usedlosti Turbová, dříveNad Turbovou II
NAD TURBOVOU - podle usedlosti čp.151, která patřila radovi české komory F.X.Turbovi a jeho dědicům
NAD ZÁMEČKEM - od r.1931, nachází se nad zámečkem Cibulka
NAD ZÁMEČNICÍ - podle hospodářské usedlosti č.p.130
NÁMĚSTÍ JOSEFA MACHKA - Josef Machek (+1945), odbojář
NASKOVÉ - Růžena Nasková (+1961), herečka, žila zde
NEDOŠÍNSKÉ - Antonie Nedošínská (+1950), herečka
NEPOMUCKÁ - podle kostela z r.1938
PEROUTKOVA - Ferdinand Peroutka (+1978), novinář, spisovatel, dramatik, vedoucí exilu po únoru r.1948. Ulice původně spojená s Mozartovou.
PÍSECKÉHO - Václav Písecký z Kranichfeldu (1849-1900), košířský starosta v letech 1880-88. Její část dnes nese název Slávy Horníka.
PLZEŇSKÁ - název od směru k Plzni neze ulice od vzniku Československa
POD KAVALÍRKOU - podle usedlosti č.p.119,208, v letech 1905-22 U sanatoria (zřízeno zde MUdr.Stanislavem Černým)
POD KLAMOVKOU - podle usedlosti, dříve Mentlíkova, což je zkomolenina jména košířského rychtáře Pavla Mertlíka z 60.let 17.století.
POD KOTLÁŘKOU - podle usedlosti čp.122
POD RADNICÍ - podle polohy ke košířské radnici
POD ŠKOLOU - od r.1935 podle polohy
POD ŠMUKÝŘKOU - podle usedlosti č.p.724
PRACHNEROVA- Václav Prachner (+1832), sochař klasicismu, tvořil hlavně náhrobky, též na Malostranském hřbitově.
PRŮCHOVA - Jaroslav Průcha (+1963), herec, režisér
PŘED CIBULKAMI - podle usedlosti č.p.124, měla by se jmenovat před Cibulkou
SCHODOVÁ - vznik r.1935, název podle charakteru
SLAVICKÁ - Slavice, ves u Tachova
SLÁVY HORNÍKA - Ladislav Horník (+1940), učitel, komunista, odbojář, umučen na Špilberku
SMOLÍKOVA - František Smolík (+1972), herec ND.
STAROKOŠÍŘSKÁ - podle polohy ve staré části Košíř, dříve Pivovarská podle Lannerova pivovaru
STRAKATÉHO - Karel Strakatý (+1868), operní pěvec, první interpret písně Kde domov můj
ŠTĚPÁNKOVA - Zdeněk Štěpánek (+1968), herec, režisér, dramatik.
ŠTOCHLOVA - Antonín Štochl, starosta tehdejší Prahy 17, zasloužil se např. o výstavbu části domů v Plzeňské ulici
TRACHTOVA - Edmunt Trachta - komunista popravený v Terezíně r.1945, člen ilegální skupiny Předvoj
TROJDÍLNÁ - od r.1931 podle svého členění
TŮMOVA - František Tůma, starosta Košíř v letech 1865-1876, bývala součástí dnešní Musílkové
U KAVALÍRKY - podle usedlosti č.p.119,208
U LESÍKA - od r.1931, název podle polohy
U POŠTOVKY - podle pomístního názvu
U ŠALAMOUNKY - podle usedlosti
U TENISU - od r.1931 podle nových tenisových kurtů
U TEPLÁRNY - podle polohy
U TYRŠE - podle domu U Tyrše čp.186, které zdobí poprsí Miroslava Tyrše, zakladatele Sokola
U VOJANKY - podle usedlosti čp.147
UPOLÍNOVÁ - podle prostředí, upolín je rostlina, které se v okolí vyskytuje
URBANOVA - Jaroslav Urban (+1942), komunista, pro ilegální činnost popraven v Mathausenu.
V BŘÍZKÁCH - od r.1931, podle tehdejší březové aleje
V CIBULKÁCH - od r.1931, podle usedlosti Cibulka

V OSTRUŽINÍ - dle charakteru, vychází z ulice Na Šmukýřce
V STRÁNI - od r.1931, podle polohy
VEJRAŽKOVA - Vítězslav Vejražka (+1973), herec a režisér ND
VRCHLICKÉHO - Jaroslav Vrchlický (+1912), básník, dramatik, prozaik, překladatel. Původně U Motolského potoka, poté také Třebízského (Václav Beneš Třebízský)
WEBEROVA - Klement Weber (+1971), lékař, profesor LF UK.
ZAHRADNÍČKOVA - Jan Zahradníček (+1958), lékař, profesor UK. Ulice vznikla z části Plzeňské.
ŽELEZNIČNÍ ZASTÁVKA

Tradice výroby piva v Košířích může mít hluboké kořeny. Chmelnice je zde totiž datována už k roku 1587. Kdy byl založen skutečný pivovar není přesně známo, ale bylo to někdy kolem r.1800 (někde uváděno 1798). Původně stál ovšem na jiném místě. Na současné místo se přesunul na poč.30.let 19.století.
Největšího rozkvětu dosáhl pivovar kolem r.1880, kdy jej koupil Alexandr Lanner, košířský starosta. Výstav se vyšplhal až na 40 000 hl piva desetistupňového a tmavého jedenáctistupňového. Po smrti Lannera r.1905 vedla podnik jeho žena, původem maďarská šlechtična.
Katastrofou byla 1.sv.válka, kdy výstav klesl pod polovinu předválečného výstavu. Uvažovalo se o fúzi s nuselským pivovarem, ale nedošlo k ní a Staropramen svou rozpínavostí pivovar zničil. Když r.1934 výroba košířského piva skončila, většinu místních restaurací ovšem získal krušovický pivovar. V pivovaru udělal svou stáčírnu lahvového piva a sklad. Původní varnu koupil Lobkowiczký pivovar ve Vysokém Chlumci, kde po úpravách slouží dodnes. V letech 1957-1963 patřil bývalý pivovar národnímu podniku Pražským cukrárnám a sodovkárnám, v letech 1963-1994 byl majetek převeden na Elektropodnik hl.m.Prahy v Praze 7. Citlivě zrekonstruovaná nemovitost dnes patří ECM Real Estate Investment, k.s. V objektu sídlí Národní bezpečnostní úřad.

Na Arbesově náměstí v č.p.35, v sousedství starého právovárečného domu, který je dodnes označen domovním znamením velké jedničky, založil Jan Stejskal r.1871 pivovar s ročním výstavem 15 000 hl piva. Specialitou pivovaru bylo tmavé čtrnáctistupňové pivo Bavor. Pracoval parním strojem o osmi silách koňských. Kromě 1 úředníka zaměstnával 18 sladovnických zaměstnanců. Malý pivovar vzdoroval (údajně za podpory sil na krajní pravici) podstatně silnějšímu Staropramenu až do r.1939. Ještě r.1937 se pivovaru podařil výstav 30 000 hl. O dva roky později ho Staropramen koupil v dražbě a uzavřel. Dnes je zde tiskárna Libertas. Pivovarský komín dodnes hrdě ční nad Smíchovem.
Vyhlášený hostinec U čísla 1 s pěkným posezením ve stinné zahradě patřil k nejstarším na Smíchově. Štamgastem tu býval i Josef Kořenský, první český cestovatel, který podnikl cestu kolem světa. U hostince stávaly bryčky s jedním koněm pro potřeby výletníků a majetnější rodina se mohla odtud svézt na výlet do "vyhlášených lázní chuchelských". Od r.1860 v hostinci působila divadelní společnost Karla Sternfelda, která tu hrávala převážně velké rytířské hry. V sále bývaly také bály a výtěžek z nich šel ve prospěch místní chudiny. Po r.1880 žil v domě malíř a ilustrátor, krajinář Vojtěch Brechler.

V zadním traktu domu č.p.222 proslaveném svou velkou freskou Anděla byl r.1878 založen pivovar Josefa Preisslera se sladovnou na var 40 hl piva. Roční výstav se pohyboval kolem 7 800 hl piva. Vařila se desítka. Pivovar pracoval pomocí ručních strojů, železné pánve, chladícího stoku, dvojího hvozdu, měřícího stoku, odkličkovacího stroje, ručního mlýna atd. Mimo stárka měl 11 sladovnických zaměstnanců. Z Nádražní ul. byl vchod do pivovarské restaurace, kde ještě před vznikem "andělského" pivovaru r.1869 zakládali smíchovští občané Staropramen. Už na počátku 20.století právě pod jeho tlakem pivovar zanikl. Do r.1979 sloužily prostory pekárně. Poté byl celý objekt asanován v souvislosti s výstavbou stanice Moskevská metra B.

Minipivovar fungoval jen v letech 1925-1930 s výstavem 2 000 hl. Bližší informace chybí.

"Staropramen se vaří z vody, sladu, chmele a zkušeností." (sládek Karel Štekrl)

"Staropramen se skládá z vody, trubek a bláznů." (sládek J.Paspa)

O potřebách smíchovského dělnictva se ve své kritické řeči proti pití kořalky zmiňuje ředitel městského úřadu na Smíchově, pan Böhm: "Sloužiť proto dělnictvu smíchovskému k nemalé cti a chvále, že z jeho středu poměrně jen nepatrná část nápoje toho užívá, nýbrž že převážná čásť jeho se raději přidržuje zdravého a sílícího piva, jež bylo již u starých předků našich oblíbeným nápojem a jež, mírně požívané, posiluje tělo i ducha ku zdatné práci a ku zdatným činům."

Z popudu majitele továrny na výrobu mlýnských strojů Jana Kohouta a dalšího smíchovského podnikatele Viléma Picka, padlo 21.dubna 1868 rozhodnutí o založení akcionářského pivovaru (Aktienbierbrauerei am Smichov) a ještě v červnu téhož roku, byl zakoupen pozemek pod č.p. 43, v tzv. "Jámě". V říjnu 1869 byly firmou Gustav Noback dodány plány pivovaru a v listopadu se počalo se stavbou. Ta probíhala velmi rychle a 1.května 1871 byla prvním sládkem, Fr.Lešnerem, slavnostně uvařena první zkušební várka. 15.července 1871 bylo započato s prodejem (výstavem) piva. Nový pivovar měl všechny předpoklady stát se úspěšným. Byl založen v průmyslové čtvrti, kde byl odbyt zajištěn, měl moderní koncepci, silné kapitálové zázemí a image ryze českého pivovaru, což v této době mnoho znamenalo.
Původní kapacita pivovaru, 40 tis. věder (22.500 hl), byla záhy shledána nedostatečnou, a tak již od prvních let provozu docházelo k neustálým plynulým rozšiřováním podniku. Zakoupený pozemek byl naštěstí zabrán s jistou rezervou. Produkce rostla. Zlom nastal v polovině 70. let, po krachu na vídeňské burze a následné hospodářské krizi. Výrobní a obchodní propad byl důvodem k výměně sládka. Lešnera nahradil Michael Trnka. Ten přivedl na svět dosud málo vídané světlé výčepní pivo, cenově dostupné pro široké lidové vrstvy. Roční výstavy začaly opět od r.1878 stoupat a na konci 80. let dosáhl pivovar bájné hranice 100 tis. hl piva. V roce Jubilejní výstavy - r.1891 - vyrobil smíchovský pivovar rekordních 140.200 hl piva a v následujícím roce se jeho akcie prodávané před 14 lety pod cenou vyšplhaly až na 500 zlatých. Velkou zásluhu na rozvoji podniku měl bývalý účetní, později ředitel František Hejtmánek. Pro propagaci podniku měla velký význam návštěva císaře Františka Josefa I. r.1880. Po ochutnání pivo pochválil a podepsal se česky do pamětní knihy.

Další prostory pro nezbytné rozšíření výroby byly získány odkoupením Kohoutovy továrny na mlýny v těsném sousedství pivovaru a její asanací. František Kohout přenesl svou fabriku do Vysočan.
Výstavy pivovaru prudce stoupaly a v roce 1911 se s výstavem 604.000 hl stal druhým největším v Českém království (po Prazdroji). Smíchovští sládci převzali z Plzně typ tamního piva, ale zjemnili jej a široce rozšířili. Důraz byl kladen na výčepní pivo, produkce ležáku a tmavého piva byla vždy spíše podružnou záležitostí. Prazdroj naopak upřednostňoval ležák s mocným exportním dosahem. Smíchovská produkce byla orientována na domácí trh a pivo bylo určeno k rychlé spotřebě. Restaurace a hostince s výčepy svého piva si smíchovští pečlivě vybírali a úzkostlivě dbali na úroveň těchto zařízení. Počátkem století se rozhořel konkurenční boj mezi pivovary a zejména ty menší měly vážné existenční problémy. Za žádnou cenu nechtěly snižovat svůj výstav, a proto se snažily všemožně si upoutávat hostinské. Zkupovaly jejich hostince, nebo jejich dluhy, nabízely výhody. Smíchova se podobný problém vzhledem k jeho výjimečnému postavení na trhu netýkal a r.1902 bylo konstatováno, že akc.pivovar nemá pronajatý ani jeden hostinec (vinohradský jich měl 25, košířský či branický jeden).
V této vrcholné době se stal vrchním sládkem Josef Paspa. Právě on smíchovské pivo pokřtil. Názvy jako Starosmíchovské, Starozdroj či Pračep se neujaly. V roce 1913 byl právně zaregistrován Staropramen.
S první světovou válkou zažil pivovar velkou krizi. Kvůli odvodům odešli nejschopnější dělníci, mnohé suroviny a strojní zařízení byly zrekvírovány. Staropramen omezoval výstav a vařil 4, nanejvýše 6 stupňové pivo. I po válce byla nouze o suroviny, mnozí zaměstnanci se nevrátili z fronty, vařilo se z náhražek.
K oživení došlo přibližně v pol. 20.let. Paspa dal podnět na postupnou velkolepou rekonstrukci podniku, k níž došlo v letech 1933-1937. Byly zvětšeny a nově zbudovány varny (nakonec jich bylo pět), zvětšeny sklepy, dřevěné ležácké sudy byly nahrazeny moderními ocelovými tanky, vyrostla novostavba spilek s chladicími štoky v podstřeší a modernizace vrcholí výstavbou nové kotelny se strojovnou a instalací výkonějších chladících agregátů. Staropramen se změnil v moderní podnik. Hospodářská krize počátku 30. let se pivovaru příliš nedotkla a v r.1933 poprvé výstavem překonala Prazdroj a stala se pivovarem s největším výstavem v Československu a třetím vůbec největším pivovarem v Evropě. V roce 1938 vystavil 823.317 hl piva.
Přišla další válečná katastrofa. V roce 1939 koupil Staropramen v dražbě nemovitostí Občanský akciový pivovar, který po léta těžil z popularity svého většího souseda. Jednalo se o malý pivovárek ve starém právovarečném domě U čísla jedna, který byl dlouho uměle udržován při životě dotacemi krajní pravice. Pivovar převzalo německé vedení, které dosáhlo rekordního výstavu 859.561 hl. Postupně však docházelo k úpadku. Zastavily se investice, vyčerpaly suroviny, mnohé zařízení se zcela opotřebovalo či bylo zničeno válkou.

Staropramen byl znárodněn hned v první vlně r.1945. Nebyla to pro pivovary lehká doba, docházelo k odlivu kvalifikovaných dělníků a odborníků, přidaly se komplikace při získávání peněz na investice. V pivovaru Staropramen přesto stoupal výstav a kvalita piva neklesala. Předválečného výstavu dosáhl pivovar r.1950. Roku 1953 bylo rozhodnuto, že se začne vařit pro export. Exportní dodávky se děly prostřednictvím Koospolu, později Imexu, Dřevounie… Vyváželo se zejména do SSSR, NDR a Maďarska.Vratné dřevěné sudy se z Ruska vracely ve stavu palivového dříví, proto sem později bylo pivo dodáváno v sudech nevratných.
V roce 1958 byla uskutečněna přestavba varen 2 a 3. Použito bylo měděných kádí vyrobených již před válkou a ukrývaných mimo pivovar.
V r.1960 byla překročena hranice 1 mil. hl. V r.1967 se ustálil výstav na 1.300.000 hl. a závodu byl Státní inspekcí udělen titul "Závod vzorné jakosti". V souvislosti se změnami dopravy a manipulace s pivem vůbec se začalo stáčet do hliníkových sudů a výrazný podíl z výstavu tvořilo lahvové pivo. Dislokované stáčírny byly zbudovány v Mělníku a na Kladně, později vznikla stáčírna i v samotném Straropramenu. Na konci 60.let byly provedeny poslední dodávky piva koňmi. Poslední dodávky se děly už jenom "kolem komína" po Smíchově, Malé Straně… Jejich závěrečná služba se omezila na nakládku vagónů ve vlečce u pivovaru a odvoz mláta. Cesta do holešovických jatek byla jejich poslední. Pivovar tak definitivně ztratil svůj tradiční kolorit.
V roce 1979 přišel pivovar o velkou část svého území kvůli výstavbě metra. Byl to pozemek, který měl do budoucna vyřešit technologické problémy novou výstavbou. Po dlouhém hledání byly nalezeny pozemky v Krči, kam se měl Staropramen přestěhovat. Ze stěhování však se změnami v 90.letech minulého století sešlo a pivovar stojí na svém místě dodnes.

V r.1992 vznikla společnost Pražské pivovary, a. s. zahrnující pivovary Staropramen a Braník. Do popředí se dostal slogan "Staropramen-pivo zlaté Prahy", propagace se opřela o secesní motivy a zájmem bylo zdůraznit exkluzivitu smíchovského piva. Kampaň však neměla velký úspěch.
V r.1994 se partnerem společnosti stala britská pivovarnická společnost Bass. V r.1994 vyvezl pivovar 84 000 hl piva do zahraničí. Neúspěšná kampaň byla opuštěna. V r.1995 se objevily nové etikety (návrh: Design Bridge, London), zdůrazněny byly historické motivy pivovaru.
V letech 1995-2000 proběhla nebývalá modernizace za 1,2 mld.Kč. Původních pět varen bylo demolováno a nahrazeno jedinou na výrobu 1,5 mil. hl piva ročně. Nová varna, která zvládne až deset varů denně, byla spuštěna v lednu 1997. Současně byl zmodernizován celý energetický blok, včetně nových chladících rozvodů, parního kotle a kompresorů.
Staropramen měl v té době největší a nejmodernější varnu v Evropě, vysoké úvěry však dohnaly firmu až na pokraj bankrotu. Balancování nad propastí, předluženost a ztrátovost. Takto kriticky hodotili odborníci Pražské pivovary v letech 1998 - 2000. Vlastní jmění firmy dosáhlo v polovině r.2000 minus 470 milionů Kč, přičemž základní jmění činilo 1,72 miliardy.

Na konci roku 2000 získala 97% všech akcií Pražských pivovarů belgická pivovarnická skupina Interbrew a nastala ozdravná kůra krytá 3 mld.Kč. Už na konci r.2001 byla ztráta podniku snížena o 77%. I díky nové reklamní strategii (změna loga připomínající typ z 30.let, kampaně Už a Chlapi sobě) se zvýšil podíl na domácím trhu a vzrostl i export. Původní název společnosti Pražské pivovary a.s., se v říjnu 2003 změnil na nový název: Pivovary Staropramen a.s.

Na konci r.2004 byla dokončena druhá fáze modernizace pivovaru přechodem na provozně a energeticky výhodnější cylindrokónické tanky. Instalováno bylo 15 CK tanků v hodnotě 10 mil. Eur. Zřízena byla dále centrální sanitační stanice a propagace a úschova kvasnic. Bylo demolováno několik budov, kde v původních tancích zrál staropramenský ležák. Další staební úpravy a rozšiřování výroby plánovaným doplněním CK tanků probíhá i v současné době (2006).

Dnes je Staropramen druhým největším producentem piva v České republice s více než 14% podílem na domácím trhu a třetím největším českým exportérem piva. Značka Staropramen se vyváží do 30 zemí světa. V roce 2005 dosáhl výstav 2,884 mil.hl.piva (export 547 200 hl.).

Neoficiální, ale velmi podrobné stránky o pivovaru, zejména novodobá historie

http://www.pivovary.info/prehled/staropramen/staropramen.htm

Zakladatelem věhlasné firmy a průmyslové dynastie Ringhoffer byl chudý kotlářský tovaryš František Ringhoffer, který roku 1769 přišel z Uher do Prahy. Složil příslušnou mistrovskou zkoušku a na Starém Městě si pronajal malou dílnu. Specializoval se na varné kotle pro pivovary. Po jeho smrti r.1807 převzal dílnu jeho jediný syn Josef. Požadavek na výrobu stále objemnějších kotlů a zařízení pro pivovary, lihovary a cukrovary ho přinutil ke koupi dalších pozemků v Kamenici na Kouřimsku. Díky kvalitě svých výrobků získal od císaře titul c. k. dvorní mistr kotlářský a povolení přeměnit dílny v továrnu.
Pražskou dílnu a 6.7 ha pozemků v Kamenici zdědil Josefův syn František (2). Ten rozšířil výrobu, r.1848 dosáhl zemského práva továrního a r.1852 zřídil továrnu na Smíchově. Vedle kotlárny, kovárny a truhlárny tu byla od r.1853 slévárna a od r.1855 pivovarské oddělení.

Světovou proslulost však přinesla firmě výroba železničních vagónů. První vůz byl vyroben r.1854. Musíme si připomenout, že tehdy ještě nebyly ani vlečky, ani nádraží Západní dráhy (1862) natožpak železniční most (1871). První vagóny se dopravovaly na dnešní Masarykovo nádraží na speciálním valníku o šesti silných kolech s mohutnou gumovou obručí. S pomocí navijáku, sochorů a klínů sehraná parta čtyř až pěti chlapů vytáhla vagon na vůz, osm silných valachů ve čtyřspřeží zabralo a mohutný povoz se vydal na náročnou několikahodinovou cestu křivolakými pražskými uličkami po kočičích hlavách pražského dláždění. Teprve Hybernská ulice ústí při vlečce do kolejiště nádraží. Dopravu vagonů po vlastní ose umožnila až Ringhofferova vlečka k novému smíchovskému Železničnímu mostu.

R.1857 se začalo s výrobou lokomotivních tendrů, r.1863 spatřily světlo světa i první osobní vozy. František Ringhoffer byl nejen úspěšným podnikatelem, ale i člověkem se silným sociálním cítěním. Pro své zaměstnance založil nemocenskou pokladnu a penzijní fond (1854, 1870)v době, kdy to ještě nepřikazoval žádný zákon. Také platy byly slušné. Dělník si tu mohl vydělat až 200 korun týdně. Ringhoffer byl skutečně váženým občanem Smíchova a v letech 1861-65 byl i smíchovským starostou. Za své zásluhy byl r.1862 vyznamenán rytířským řádem Františka Josefa I. R.1864 byl zvolen poslancem na sněmu českém. Za zásluhy o průmysl získal r. 1872 řád železné koruny II.tř. a s ním dědičný stav svobodných pánů. Baron František Ringhoffer zemřel r.1873. Smíchovská továrna tehdy zaměstnávala 2200 dělníků a 78 úředníků. Zdědili jí spolu s dědictvím v Kamenici, Štiříně, Popovicích a Lojovicích jeho tři synové: František (3), Eman a Viktor.

František převzal vedení firmy a přes počáteční pokles výroby podnik dále rozvinul. V Popovicích zřídil lihovar a později pivovar. Stejně jako jeho otec dbal na sociální péči svých zaměstnanců. Zřídil dělnickou záložnu, fond pro zaopatření ve stáří, podporu pozůstalých, ochranný sbor pro první pomoc při úrazech, dělnickou knihovnu a školu pro učedníky zaměstnané u firmy. V letech 1874-80 bylo vyvezeno 4550 vagonů, v 90.letech byly dodány vagony pro rakouský dvorní vlak, v následujícím roce dvorní salónní vozy pro Rumunsko, Turecko, Belgii, Bulharsko a Rusko. Továrna, která se v té době zaměřovala výrazněji také na výrobu chladicích zařízení pro pivovary a výrobu parních kotlů, zaměstnávala už 4100 dělníků a 300 úředníků, její rozloha činila 9.4ha, s mimopražskými pozemky celkem 3225ha. Nové typy výrobků si vyžádalo zavedení elektrické dráhy.
R.1897 byla pro vinohradskou trať dodána první tramvaj. Tramvaje se tu pak vyráběly téměř sto let. Továrna vyrobila i různé rarity, po kterých se dodnes pídí různí dopravní nadšenci. Např. v r.1916 vyrobila vagónka Ringhoffer pro vlastní potřebu dvě akumulátorové elektrické lokomotivy. Elektrickou část dodala firma Siemens-Schuckert ve Vídni. Vlastní lokomotivy potřebovala vagónka pro provoz na své vlečce, v důsledku zvýšených válečných dodávek železničních vozů. Fungovaly snad až do konce 2.světové války, kdy byly nahrazeny motorovými lokomotivami.

Za 2. světové války se Ringhofferovy závody pod názvem Závody Ringhoffer Tatra a.s. Praha podílely především na zbrojní výrobě. Na sklonku okupace toho využili čeští vlastenci a připravili tu obrněný vlak a několik tanků, které zasáhly na straně květnového povstání v r.1945. V čele podniku už stál Hanuš Ringhoffer, který byl současně generálním ředitelem pivovaru Velké Popovice a viceguvernérerm ČNB. Spolu s bratrem Františkem (4) vlastnili také měděné hamry a válcovny v Kamenici, řadu velkostatků atd. Bratři byli samozřejmě i ve správních radách dalších významných podniků i bank a úspěšně pokračovali v rodinné tradici. Po 15.3.1939 přijala celá rodina říšskoněmecké občanství a dne 1.4.1939 byli čtyři členové této rodiny přijati do NSDAP. Hanuš Ringhoffer byl kromě členství v NSDAP rovněž členem NSV, zabývající se původně zdravotní a sociální politikou, nakonec však likvidací postižených a tzv.sociálně nepřizpůsobivých. Hanuš Ringhoffer nebyl zřejmě žádným přesvědčeným nacistou, během okupace byl dokonce zbaven členství v NSDAP, když se zjistilo, že byl v diplomatických službách prvorepublikového Československa a čestným legionářem. Za války však zřejmě z důvodu obrany svého strojírenského imperia spolupracoval s předními nacistickými činovníky, zejm. z okruhu ministra Speera. Po válce byla proto celá rodina odsunuta do Rakouska a Hanuš internován do tábora Mühlberg an der Elbe, kde v prosinci 1946 zemřel.

Jeho znárodněné závody prokazovaly dál cenné služby lidovědemokratickému a poté socialistickému Československu pod novým názvem Tatra n.p. závod Smíchov (do r.1963), později ČKD Praha, závod Tatra Smíchov. Budovy továrny byly postaveny natolik účelně, že kromě rozšíření celého areálu v zadním traktu nebylo zapotřebí závažnějších přestaveb. Jen neobnovovaný strojový park nezadržitelně chátral. Tatrovka se stala skanzenem techniky konce 19. a první pol. 20. století, přesto byla bez nadsázky největším světovým výrobcem tramvají. Továrna byla v plném provozu celých 140 let a její vozy se rozjely do celého světa.

Činnost závodu, který už po léta nestačil kapacitou a svým situováním značně zatěžoval životní prostředí v husté zástavbě smíchovského centra, byla v první pol.90.let ukončena a závod sám v letech 1993-1996 přestěhován do areálu na Zličíně vybudovaném už v 80.letech. Neúspěšná privatizace (společnost Inpro) skončila bankrotem slavné firmy. V r.2002 Tatru koupil německý Siemens a vyráběl pod hlavičkou Siemens Kolejová vozidla do konce roku 2009 soupravy metra pro Prahu, vosobní vagóny pro České dráhy, vlakové soupravy pro Izrael, pantografy pro Švýcarsko a kompotenty pro rychlovlaky Velaro či rakouský Railjet. Zajímavostí je skutečnost, že poslední nová tramvaj vyrobená ještě na Smíchově vyjela až roku 2011 do ulic Brna. Nízkopodlažní vůz RT6N1 vyrobený r.1993 byl léta upravován pro současný provoz.

Starý smíchovský areál byl určen k demolici už na konci 80.let, kdy zde snad bylo zamýšleno vybudování panelových domů. Podrobnější průzkum ovšem prokázal původnost a historickou hodnotu mnohých částí této průmyslové lokality (historicky vzácné původní jeřáby a jeřábové dráhy, originální pružnicový buchar, dva mohutné hydraulické lisy, secesní průčelí továrny či vila baronky Ringhoferové od secesního arch.Polívky).

Koncem roku 1998 byl po mnohých diskuzích areál vybagrován. Zachována zůstala jen vila a fragment starého secesního zdiva směřující do Plzeňské třídy, který byl začleněn do nového objektu zde vzniklého obchodního a kulturního centra Nový Smíchov (2001). Na zachovaný tovární fragment navázala obchodní pasáž zaklenutá konstrukcí připomínající industriální historii Smíchova. Ve veřejně přístupných interiérech nového centra měly být vystaveny i zbytky cenných strojů, které se podařilo zachránit.

Před demolicí Ringhofferovy továrny na vagóny se vedla řada diskuzí. Problém tkví v malé zkušenosti s tak rozsáhlými novostavbami na místě starých areálů, které kvůli maximálnímu využití prostoru investoři pochopitelně chtějí nejlépe úplně vybagrovat. Ani dokumentace historických lokalit, které nemají prvořadý památkový význam, nebývá dostatečná a příslušné odbory se opírají vesměs o odborný posudek objednaný a zaplacený ovšem investorem. Na odborný názor Pražského ústavu památkové péče není brán zřetel. Tak tomu bylo i v případě zcela ojediněle zachované smíchovské vagónky, která mohla představovat např.obdobu holešovické tržnice pro levý břeh Vltavy a mohla být využívána podobným způsobem při zachování původní zástavby. Památkový ústav podal návrh na zapsání podstatných částí areálu do seznamu kulturních památek. Ochrana se měla vztahovat na obě rezidenční vily (objekty čp. 19 a 20), nejstarší výrobní haly ze 40.let 19.století, výrobní halu s unikátními stropními konstrukcemi a samozřejmě dominantní kovárnu a slévárnu včetně zabudovaného strojního vybavení z dob největšího rozmachu továrny. To už ale bylo pozdě, neboť do hry už vstoupily zájmy investorů. Ministerstvo kultury proto sice prohlásilo areál v květnu 1995 za kulturní památku, zároveň ale omezilo ochranu pouze na objekt menší vily čp. 19 (vila baronky Ringhofferové O.Polívky) a uliční průčelí obou hal při Plzeňské ulici. K tomuto postoji se připojil i památkový odbor Magistrátu, který má rozhodující slovo, s následujícím odůvodněním: "Dotčené území v současné době trpí urbanistickou nevyvážeností a navíc lze v místě předpokládat hlubokou kontaminaci půdy....právě tato lokalita potřebuje svou kultivaci formou vhodné novostavby..." Plánovaná systematická dokumentace areálu ani nebyla provedena.

Nezávislý posudek architekta přitom mnohé opomenul. Hodnota továrních hal spočívala v unikátním konstrukčním řešení vnitřního prostoru - širokorozponové konstrukci stropů s vsazenými jeřábovými dráhami vlastní výroby z téže doby a s mnoha dalšími ojedinělými technickými prvky (buchary, lisy apod.). Řešení vnitřního prostoru a samotné odhalené konstrukce stavby je to, čím industriální architektura 19.století předznamenávala vývoj moderní architektury 20.-30.let 20.stol. Architektonické řešení tovární fasády nezvykle řešené jako průčelí do ulice, jejíž torzo ční nyní vytrženo z kontextu z novostavby, je pramalou památkou zachovanou ve snaze nepatrně vyhovět památkovým zájmům. Nedoceněna zůstala také stavební srostlice vyplňující proluku mezi dvěma zámečky při ohradní zdi nejméně klasicistního původu. Takto unikl pozornosti větší zámeček tzv. Ringhofferův. Obě rezidence byly přitom zachovávány s reprezentativním záměrem a vykazovaly zajímavé starší stavební fáze z doby před zakoupením pozemků Fr. Ringhofferem, kdy byly zemědělskými usedlostmi, v jednom případě dokonce ve stylu klasicistní vily typu Bertramky s anglickým parčíkem.

Vladimír Neff: Sňatky z rozumu, 1957 (kráceno)

Založena byla jako manufaktura r.1793 zásluhou měšťanů pod vedením J.E.Hübela. Sídlila na nároží ulic Havlíčkova a Na Florenci a vyráběla kvalitní keramiku a figurální kameninu. Na porcelán přechází firma kolem r.1837. Rychle se rozrůstá a dobře prosperuje. R.1841 stěhuje továrnu její majitel K.L.Kriegel na Smíchov do míst současného pivovaru Staropramen.Je zaznamenán velký rozkvět firmy. Kolem r.1845 je povolán ke spolupráci nadaný absolvent mnichovské akademie a žák L.Schwanthalera Ernst Popp. Stal se hlavním modelérem porcelánky a pozvedl jí tak do čela českých výrobců porcelánové plastiky. Navrhoval však i luxusní užitkový porcelán.V šedesátých letech se továrna začala orientovat na obyčejné nádobí pro domácnost a koncem století vyráběla dokonce jen elektrické izolátory. Na přelomu století byla továrna zlikvidována a majetek rozprodán.Výroba porcelánu se pak přesunula do sousedních Radlic, kde se udržela pod značkou Kiowsky a Trinsk do r.1909.


Stovky kusů pražského porcelánu uchovává ve svých sbírkách Muzeum hl.m.Prahy. Nejvýznamnější jsou soubory prací E.Poppa a malíře porcelánu Jana Zachariáše Quasta. Popp vytvořil na padesát kvalitních biskvitových bust, modeloval žádané dětské rokokové dvojice, personifikace květin, amorky, postavy v dobových kostýmech i různé žertovné postavičky. Jeho dílo je vysoce hodnoceno.

Na poč.19.stol. vlastnili bratři Mojžíš a Juda Porgesové malé dílny na potiskování kartounů na Starém Městě. Zaměstnávali jediného mistra s rodinou. Obchodem s textilním zbožím bohatli a r.1815 koupili pozemky na Smíchově od podnikatele F. Delorme, který zde na místě někdejšího letohrádku Michnů z Vacínova a později hraběte Františka Leopolda Buquoye provozoval továrnu na cikorii. V těsném sousedství o několik měsíců dříve založil svůj konkurenční podnik Aron Przibram (Příbram) na místě někdejší Slavatovské zahrady mezi dnešním Arbesovým nám. a Vltavou. Porgesové svou kartounku postavili zhruba v místech dnešního Náměstí 14.října, na pozemcích náležících k letohrádku zvanému dnes Portheimka. Samotný letohrádek využívali jako rodinné sídlo. Přestavbou bývalých skleníků přistavěli k vile boční křídla (Levé bylo později ubouráno kvůli stavbě sousedního kostela sv.Václava.) Jejich továrna byla na svou dobu velká a velmi dobře vybavená. Roku 1841 zde vykonal návštěvu i císař Ferdinand V. a nadšen provozem dal Porgesy uvést v šlechtický stav s přídomkem von Portheim.

V továrně pracovalo až 500 lidí. Poměry zaměstnanců byly zřejmě dost neutěšené. Směna trvala 12 až 14 hodin. Kvalifikovaní lépe placení dělníci byli nuceni přibírat pomocné síly, které sami museli platit, a proto často zaměstnávali své ženy a děti od osmi let. Těmto dětem se říkalo "štrajchpudlíci"(z něm.anstreichen) a jejich práce spočívala v máchání kartonů ve vodě a roztírání barev. Také učedníci, jejichž učební doba závisela na zaměstnavateli, nedostávali až do vyučení žádný plat. Čerství absolventi měli poloviční plat než ostatní dělníci. Proto bylo také zaměstnáváno dvakrát tolik učňů než dělníků. 17.6.1844 dělníci začali vyjednávat s továrníkem Porgesem, neboť jejich práce byla nahrazována perrotinkami a jejich mzda tím pádem klesla na cca 12 zlatek týdně. Dělníci v čele s Jos.Ulbrichem žádali původní mzdy a odstranění mechanizace podniku. Zahájili stávku, ale Porges prohlásil, že mu bude jen vhod, bude-li moci propustit na padesát dělníků.Stávka se rozšířila i na další pražské kartounky, práce byla zastavena a perrotiny zejména v Porgesově továrně zničeny. 19.a20.6. se shromáždili k demonstracím a žádali si zásah místodržícího arcivévody Štěpána v jejich prospěch.Továrník si však sjednal pomoc vojska a stávku potlačil. Šest vedoucích představitelů nechal zatknout, stovky jich byly vyslýchány.Platy byly nepatrně zvýšeny a po proklamativních slibech se dělníci vrátili do práce.Stávka zaměstnanců kartounky byla prvním otevřeným konfliktem dělnictva se státní mocí. Méně se v minulosti mluvilo o tom, že stávka dělníků na sebe nabalila také lůzu, která svůj hněv obrátila obecně proti všem židovským podnikatelům a obchodníkům, kteří byli biti a jejich obchody ničeny.
V roce 1872 byla Porgesova kartounka sloučena s Příbramovou v jediný podnik řízený akciovou společností Prag-Smichower Karttun-Manufactur. Součástí podniku byla také tkalcovna. V té době pohánělo 29 parních strojů celkem 32 válcových tiskacích strojů a plných 1026 strojů tkalcovských.
Kartounka byla zlikvidována na počátku 20.století. Pozemky byly odprodány městu na stavbu činžovních domů.

Levné pozemky v sousedství Prahy lákaly mnoho podnikatelů ke stavbě továrních budov. Využít pro výrobu či ubytování dělníků bylo možné i starší budovy opuštěných letohradů. V druhé polovině 18.století tu nacházíme tkalcovské dílny a dílny na výrobu klobouků. V roce 1750 v bývalé Westerholdovské zahradě vznikl podnik na výrobu barchetu (silná teplá bavlněná látka). Nefungoval však příliš dlouho. Roku 1798 byl zbudován v Košířích parostrojní pivovar (zrušen 1934). Na počátku 19.století byla v Buqoyce zřízena továrna na výrobu cikorie Františka Delormé. V sousedství Eggenbergu byla ve zpustlém letohrádku hraběte Kaunice zřízena továrna na výrobu šátků. Později se tzv.Amerika stala činžákem pro 180 nejchudších dělníků. Trosky Slavatovského paláce i s pozemky využil Aron Příbram pro výrobu kartounů (bavlněná tkanina určená k pestrému potištění). Roku 1830 koupili bratři Porgesové Buqoyku a zřídili konkurenční kartounku. V místech dnešního pivovaru Staropramen vznikla roku 1841 porcelánka K.L.Kriegela a v jejím sousedství na místě bývalé usedlosti Valentinka roku 1849 založil Jan Kohout továrnu na mlýnské stroje. (O třicet let později se zde také začaly vyrábět bycikly. Kohoutovi synové dosáhli významných světových úspěchů na poli cyklistiky.) Byla zde také bělidla, cukrovar, papírna aj. Roku 1859 František Ringhofer založil továrnu na kotle a železniční vagony, která se v průběhu let stala jednou z největších ve svém oboru v celé rakousko- uherské monarchii. Roku 1857 byla založena Plynárna pražské obce. V Eggenbergu zřídil r.1868 Vilém Pick továrnu na chromotisk. Rok 1869 je rokem založení Akcionářského pivovaru na Smíchově (dnes Staropramen), r.1871 založil Jan Stejskal Občanský a akciový pivovar U čísla 1 (dnes tiskárna Libertas) a r.1878 byl U Zlatého anděla založen pivovar se sladovnou Josefa Preisslera. Roku 1897 vznikla firma Svátek a spol.- kvasírna a sklepy s programem výroby léčivých maltonových vín (Maltoferrochin a Condurango). Václav Neubert roku 1902 postavil grafický ústav na Smíchově v dnešní Grafické ul.
Továrními komíny naježený levý břeh byl pro svou novou podobu nazýván stokomínovým Manchesterem.

V dalším vývoji Smíchova a Košíř sehrála velkou roli válka o rakouské dědictví, která se rozhořela po smrti císaře Karla VI. V říjnu 1740 nastoupila na trůn jeho mladičká dcera Marie Terezie, což vyvolalo představu snadné kořisti . Bavorský vévoda Karel Albert si činil nárok na České království a císařský titul. Pruský král a markrabě braniborský Bedřich II. měl v úmyslu uchvátit bohaté Slezsko, což se mu bez většího odporu podařilo. Saský kurfiřt Bedřich August II., který už držel titul polského krále, chtěl připojit Moravu. V pozadí stála Francie, neboť mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky panovala mnohaletá řevnivost.

Spojená vojska Bavorů, Sasů a Francouzů v listopadu 1741 dobyla Prahu. Košíře tehdy byly vypáleny, usedlíci přišli o vše a ještě dlouho se z této rány vzpamatovávali. Habsburská armáda vedla tvrdou ofenzívu a obléhatele do roka vytlačila. Politické postavení habsburské monarchie zesílilo a na její stranu začali přecházet i bývalí protivníci. Tyto úspěchy znepokojily pruského krále do té míry, že počátkem června 1744 obnovil spojeneckou smlouvu s Francií. Pruská polní armáda v značné přesile proti rakouskému vojsku, zaneprázdněnému jinými válečnými operacemi, v září dobyla Prahu. Obyvatelstvo prchalo s cenným majetkem a hospodářským zvířectvem do lesů, odmítalo Prusům prodávat potraviny, poskytovat rekruty, krmivo, přípřež a důležité informace, ba dokonce se podílelo na vojenských akcích proti pruským zásobovacím a kurýrním spojům. Za této situace se v Čechách objevila habsburská armáda a pomocný sbor Sasů, kteří přešli na stranu Rakouska. Důmyslnými manévry byli Prusové za jejich nemalých ztrát vytlačeni. V květnu 1757 se ovšem vrátili. Praha se ocitla v neprodyšném nepřátelském obklíčení.

Na výšinách Smíchova až ke Zlíchovu Prusové založili náspy a baterie a začali systematické ostřelování nevojenských objektů, aby zlomili vůli obyvatel k odporu. Ve městě se nedostávalo potravin, ani léčiv pro raněné, kterých stále přibývalo. Nově zformovaná rakouská armáda však dokázala ve velké polní bitvě u Kolína nepřítele porazit, čímž se aktivizoval spojenecký pakt s někdejším protivníkem Francií, Ruskem a jejich prostřednictvím i se Švédskem, což habsburské monarchii vyneslo značnou finanční i vojenskou podporu. Prusové museli vyklidit zemi.

Obyvatelstvo bouřlivě oslavovalo, avšak škody po ostřelování se odstraňovaly po několik desetiletí. Nejinak tomu bylo i na Smíchově a v Košířích. Zejména vinice utrpěly rozsáhlé škody, když byla réva v době válek hromadně používána jako palivo.
Po smrti ruské carevny Alžběty se rozložila spojenecká koalice, takže habsburská monarchie, odkázaná na problematickou podporu Francie a několika říšských zemí, musela v únoru 1763 podstoupit s konečnou platností Slezsko. Monarchie tak přišla o svou průmyslovou oblast. Proto se začal budovat průmysl v Čechách. Právě upadlý prostor doposud spíše zemědělského Smíchova a Košíř se stal ideálním místem pro zakládání nových dílen a později stále rozsáhlejších podniků.

Následující rubrika je vymezena obdobím nazývaným dle umělecko-kulturního směru baroko. Časově považujeme za barokní léta zhruba mezi r.1600-1750.

Pro naše území bylo těchto 150 let vývoje zcela zásadních. Smíchovem a Košířemi přešly tři velké války a tři morové rány. Tvář krajiny byla poznamenána vpádem Pasovských (1611), Třicetiletou válkou (1618-1648), a tzv.válkami o rakouské dědictví (1741 - 1757), kdy bylo území značně poničeno nájezdy spojených armád Francouzů, Bavorů a Prusů.

Na druhou stranu jsou ovšem právě v tomto neradostném období budovány nejpůvabnější architektonické skvosty, které udaly ráz pozdější výstavby v krajině. Mnohá sídla se zachovala do dnešních časů, nebo je alespoň připomínají dosud užívaná místní jména.

Na troskách Smíchova, mezi zpustlými poli a vypálenými vinicemi, začali bohatí měšťané a šlechtici z řad přívrženců císaře Ferdinanda II., zakládat svá letní sídla. Mezi nimi vynikl letohrádek Jana Jiřího Slavaty dostavěný v roce 1689 podle architekta P.Ignáce, s krásnou zahradní grottou, medvědí fontánou a portálem (r.1899 byl zbořen.) K dalším významným stavbám tohoto období patří letohrádek Jana Oldřicha z Eggenbergu či barokní portifikace města (1694) Asi největší a dodnes dochovanou perlou barokního stavitelství na Smíchově je Dienzenhoferův letohrad (1728), poději známý jako Bukvojka a dnes jako Portheimka, tak jak měnil své majitele. Velkou část pozemků na jih od Slavatovského paláce a od Eggenbergu získali jezuité. Tovaryšstvo Ježíšovo si ve své velké zahradě nechalo od Dienzenhofera postavit r.1735 výstavný dispenzář při vltavském břehu, který byl architektonickou pýchou Smíchova až do 30.let 20.století, kdy byl stržen v souvislosti se stavbou Jiráskova mostu. Návštěvami slavného Mozarta se proslavila usedlost Bertramka, která ač několikrát přestavěna patří mezi turisticky vyhledávané památky celopražského významu.

Roku 1679 zachvátila Smíchov morová epidemie. Malostranský vlašský špitál tehdy v Košířích koupil vinici s pozemky a založil zde Lazaret P.Marie a společně s ním i morový hřbitov, který byl zpočátku používán jen v dobách epidemií (1679-80, 1713-14, 1771-72). Roku 1703 zde byla postavena kaple sv. Rocha, ochránce proti zákeřné epidemii a r.1715 barokní kaple Nejsvětější Trojice. Poslední morová rána se stala osudnou pro každého šestého obyvatele města. Dva roky po vydání císařského dekretu, r.1786, se stal hřbitov stálým pohřebištěm pro Malou Stranu, Hradčany a Smíchov. V novější části hřbitova se pohřbívalo až do r.1884. Hřbitov dodnes nenápadně mlčí při Plzeňské třídě na hranici Smíchova a Košíř, odtud též občas užívaný název Košířský hřbitov.Jeho pozemek je umenšený kvůli rozšíření Vrchlického ulice. Po léta sloužil jako parčík a otevřené muzeum funerální plastiky. Dnes je kvůli nešetrnému chování návštěvníků uzamčen a otevírán je jen příležitostně.
"Vymírajícím" hřbitovem ho nazval Jan Neruda, který zde pochoval své rodiče a hledal tu inspiraci pro svou slavnou sbírku "Hřbitovní kvítí". Existence hřbitova ovlivňovala i kulturně-společenský život Smíchova a Košíř, neboť tudy od Újezdské brány centrem Smíchova procházely smuteční průvody vyprovázející mnohé významné osobnosti Prahy. Hřbitov bývá označován také jako "hřbitov národního obrození". Leží tu spisovatel F.M.Pelcl, hudební pedagog F.X.Dušek s ženou Josefínou, operní pěvkyní, dále hudební skladatel Václav Jan Tomášek, malíř a grafik Prahy Vincent Morstadt ad. Celý komplex vyniká vzácným souborem klasicistní a romantické funerální plastiky, zasazené do zeleně. Nejhodnotnější náhrobky vytvářeli členové rodiny Platzerů, Josef Malínský, František Xaver Lederer, Václav Prachner, František Xaver Linn, bratří Maxové, Ferdinand Pischelt a další umělci, kteří podstatně ovlivnili pozdější vývoj našeho sochařství.
Roku 1837 byla původní kaple Nejsvětější trojice nahrazena dnešní stavbou farního kostela stejného zasvěcení. Do té doby spadaly Košíře pod farnost v Liboci. Zde je asi na místě zmínit skutečnost, že nejstarší košířskou svatyní je kaplička Nanebevzetí Panny Marie na Klamovce ze 17.stol.; barokně přestavěna r.1752, znovuobnovena r.1999. Při rozšiřování Plzeňské třídy r.1927 byla zbořena severní zeď hřbitova. Stará kaple sv.Rocha a původní domek hlídače byly zbořeny r.1951 při druhém rozšíření silnice. Tehdy byly také přemístěny některé náhrobky.